ECLI:CZ:US:2009:2.US.2467.09.1
sp. zn. II. ÚS 2467/09
Usnesení
Ústavní soud rozhodl dne 12. října 2009 v senátu složeném z předsedy senátu Jiřího Nykodýma a soudců Dagmar Lastovecké a Elišky Wagnerové (soudce zpravodaj) ve věci ústavní stížnosti stěžovatele J. V., zastoupeného Prof. JUDr. Alešem Gerlochem CSc., advokátem se sídlem Botičská 4, 128 00 Praha 2, směřující proti II. a III. výroku rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 30. 6. 2009 sp. zn. 35 Co 17/2009, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Včas podanou ústavní stížností, splňující i další formální náležitosti podání dle zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatel domáhá zrušení II. a III. výroku v záhlaví citovaného rozhodnutí, neboť má za to, že jím došlo k porušení čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), čl. 37 odst. 3 Listiny a čl. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva").
Bývalá manželka stěžovatele H. V. se po rozvodu manželství stala výlučnou nájemkyní družstevního bytu. Z tohoto důvodu vzniklo stěžovateli právo na vypořádání poloviny hodnoty členského podílu. Tu však bývalá manželka stěžovatele dobrovolně neuhradila, a tak se stěžovatel obrátil na soud. Hodnotu členského podílu stěžovatel předběžně odhadl na 1 500 000 Kč, ale na základě znaleckého posudku, který si nechal vypracovat soud I. stupně, byla tato hodnota odhadnuta na 1 100 000 Kč. V rozsahu 400 000 Kč vzal poté stěžovatel svou žalobu zpět, a soud řízení v tomto rozsahu zastavil. Z důvodu, že se mělo jednat o tzv. iudicium duplex, soud I. stupně rozhodl tak, že nikdo z účastníků nemá nárok na náhradu nákladů řízení. Odvolací soud ve výroku II. svého rozhodnutí stanovil, že žalovaná, bývalá manželka stěžovatele, je povinna zaplatit stěžovateli na nákladech řízení částku 65 261 Kč. Ve výroku III. bylo mj. stanoveno, že stěžovatel je povinen zaplatit též částku 905 Kč na nákladech řízení státu. Podle názoru odvolacího soudu nešlo o spor charakterizovatelný jako iudicium duplex a stěžovateli, který měl úspěch ve věci ve výši 73% oproti neúspěchu v rozsahu 27%, přiznal právo na náhradu 46% nákladů z celkové výše nákladů. I ve vztahu k náhradě nákladů řízení státu bylo rozhodnuto vzhledem k poměru úspěchu a neúspěchu ve věci, tj. podle výsledku řízení.
Stěžovatel ve své ústavní stížnosti namítá, že obecné soudy porušily ústavně garantovaná práva stěžovatele na spravedlivý proces a na rovnost účastníků řízení, neboť stěžovatel měl v řízení z hlediska materiálního ve věci plný úspěch (ve smyslu nálezů Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 1310/09 a sp. zn. IV. ÚS 1/04). Obecný soud též nedosáhl své povinnosti své rozhodnutí řádně odůvodnit, neboť nereagoval na návrh stěžovatele použít ust. §142 odst. 3 o. s. ř. Obecný soud též pochybil, že neavizoval aplikaci ust. §150 o. s. ř., neboť "rozhodnutí Městského soudu o tom, že nebude postupovat dle kogentní normy §142 odst. 3 o. s. ř., nýbrž bude postupovat dle zásad o úspěchu ve věci, lze považovat za způsob rozhodnutí ve smyslu §150 o. s. ř. sui generis." Svým postupem zamezil tomu, aby mohl účastník adekvátně reagovat, a tím vytvořil nerovné podmínky odporující principu rovnosti zbraní.
Poté, co Ústavní soud posoudil argumenty stěžovatele obsažené v ústavní stížnosti a konfrontoval je s obsahem napadených rozhodnutí, dospěl k závěru, že stížnost je zjevně neopodstatněná.
Ústavní soud především konstatuje, že není další instancí v systému obecného soudnictví. Úkolem Ústavního soudu je ochrana ústavnosti (čl. 83 Ústavy ČR), nikoliv "běžné" zákonnosti. Ústavnímu soudu nepřísluší, aby prováděl přezkum rozhodnutí obecných soudů. Ústavní soud není povolán k přezkumu správnosti aplikace "jednoduchého" práva a zasáhnout do rozhodovací činnosti obecných soudů může jen tehdy, shledá-li současně porušení základního práva či svobody (§82 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu).
Ústavní soud ve svých četných rozhodnutích zřetelně definoval podmínky, při jejichž existenci má vadná aplikace podústavního práva obecným soudem za následek porušení základních práv či svobod jednotlivce. Jedná se o případy, v nichž Ústavní soud posuzuje, zda obecné soudy v dané věci ústavně souladně posoudily konkurenci norem jednoduchého práva sledujících určitý ústavně chráněný účel či konkurenci interpretačních alternativ jedné konkrétní normy nebo o otázku, zda obecné soudy svévolně neaplikovaly podústavní právo (srov. např. nález ze dne 30. 6. 2004 sp. zn. III. ÚS 321/03 , Sb. n. u., sv. 33, str. 371, 374-375).
Ústavní soud po důkladném seznámení se s napadenými rozhodnutími a s argumenty obsaženými v ústavní stížnosti konstatuje, že obecné soudy dospěly k závěru, který lze ústavně aprobovat. Výklad podústavního práva je v prvé řadě věcí obecných soudů. Ústavní soud si je vědom své judikatury týkající se nákladů řízení. Podle ní "pokud je rozhodnuto obecnými soudy o náhradě nákladů řízení v rozporu s průběhem řízení a s výrokem ve věci, je nutno to označit za postup porušující principy práva na spravedlivý proces" (srov. např. nález Ústavního soudu sp. zn. III. ÚS 455/01, N 57/26 SbNU 113, nález Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 653/03, N 69/33 SbNU 189 či nález Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 257/05, N 231/39 SbNU 449). Stěžovatelem citované judikáty (srov. nález Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 1310/09 dostupný na http://nalus.usoud.cz/ a nález Ústavního soudu sp. zn. IV. ÚS 1/04, N 8/36 SbNU 75) i další judikáty Ústavního soudu na případ stěžovatele nedopadají.
Co se týče tvrzeného porušení čl. 36 odst. 1 Listiny, Ústavní soud musí konstatovat, že namítaná vada nespočívala v prvé řadě v procesním postupu, jak to stěžovatel ve své ústavní stížnosti podává. Spravedlivým procesem se rozumí celý postup a ucelený řetězec postupů, kdy jsou soudní cestou chráněna práva a právem chráněné zájmy osob. Jinými slovy právo na spravedlivý proces je ústavně zaručené právo každého na přístup před nezávislého a nestranného soudce, před nímž se domáhá ochrany svých práv. Jde o zákonem stanovený procesní postup a zákonem upravené soudní řízení. Ústavní soud neshledal porušení žádných aspektů spravedlivého procesu, ale naopak ústavní stížnost směřuje k tomu, aby Ústavní soud konstatoval zásah do stěžovatelových hmotných (majetkových) práv. I kdyby ale stěžovatel namítal zásah do svých hmotných práv, nemohla by být jeho ústavní stížnost úspěšná.
Náklady řízení totiž vznikly v rámci řízení, ve kterém se jednalo o určení výše hodnoty členského podílu v bytovém družstvu, nikoliv o samotný základ sporu (o který šlo v řízení o zrušení společného nájmu družstevního bytu a který nemusel být stěžovatelem v rámci daného řízení prokazován). Danému soudnímu řízení již předcházelo řízení vedené u Obvodního soudu pro Prahu 5 (srov. rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 5 ze dne 27. 6. 2006 č. j. 8 C 67/2005-119) a Městského soudu v Praze (srov. rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 12. 12. 2006 č. j. 21 Co 455/2006-148), které vedlo k tomu, že byl společný nájem stěžovatele a jeho bývalé manželky zrušen, výlučnou nájemkyní bytu a členkou družstva byla určena stěžovatelova bývalá manželka a stěžovateli byla uložena povinnost byt vyklidit po zajištění náhradního ubytování (srov. str. 2 rozsudku městského soudu). Byť v tomto řízení nedošlo k vlastnímu vypořádání hodnoty členského podílu v bytovém družstvu, nárok na plnění vznikl bývalé stěžovatelově manželce jakožto dlužníkovi již tím, že byla stěžovatelem jakožto věřitelem o plnění výzvou obsaženou v dopise ze dne 23. 3. 2007 požádána (srov. str. 5 rozsudku městského soudu). Náklady řízení tak nevznikly (ve smyslu nálezu sp. zn. I. ÚS 257/05, N 231/39 SbNU 449) v souvislosti s prokazováním oprávněnosti základu sporu, nýbrž vznikly v souvislosti s určením výše nároku. Stěžovatel musel počítat s tím, že v souvislosti se soudním zjišťováním ceny členského podílu, vzniknou určité náklady. Z tohoto důvodu nelze vyčíslení náhrady nákladů řízení, které městský soud provedl na základě úspěchu ve věci (tj. na základě výše částky, která byla stěžovateli přiznána a která je v určitém poměru k částce, kterou stěžovatel ve své žalobě požadoval), z hlediska ústavnosti nic vytknout.
Již vůbec nelze uvažovat o porušení rovnosti účastníků řízení ve smyslu čl. 37 odst. 3 Listiny, neboť městský soud nepostupoval podle ust. §150 o. s. ř., nýbrž dle ust. §142 odst. 1 a ust. §146 odst. 2 věta prvá ve spojení s ust. §224 odst. 1, 2 o. s. ř., tj. dle obecných norem (viz str. 5 rozsudku městského soudu). Čl. 1 Úmluvy, jehož porušení je namítáno, neobsahuje žádné základní právo, a proto mu není třeba dále věnovat pozornost. Co se týče čl. 6 Úmluvy, ve kterém je vymezeno právo na fair proces, je možno odkázat na výše řečené.
Ústavní soud proto na základě výše uvedených důvodů neshledal, že by napadenými rozhodnutími obecných soudů byla porušena základní práva stěžovatele, jak bylo v ústavní stížnosti namítáno. Okolnost, že se stěžovatel se závěry obecných soudů neztotožňuje, nemůže sama o sobě založit důvodnost ústavní stížnosti.
Ústavní stížnost je procesní prostředek, jehož účelem je jen ochrana základních práv (čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy a §82 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu), a protože Ústavní soud porušení základních práv stěžovatele neshledal, bylo třeba podanou
ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítnout podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 12. října 2009
Jiří Nykodým
předseda senátu