ECLI:CZ:US:2009:2.US.2479.09.1
sp. zn. II. ÚS 2479/09
Usnesení
Ústavní soud rozhodl mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků v senátu složeném z předsedy Stanislava Balíka a soudců Dagmar Lastovecké a Jiřího Nykodýma o ústavní stížnosti stěžovatele P. N., zastoupeného Mgr. Tomášem Gureckým, advokátem, se sídlem Josefa Skupy, 1639/21, 708 00 Ostrava, adresa pro doručování Malenovice 205, 739 11 Frýdlant nad Ostravicí, směřující proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 23. června 2009, č. j. 30 Cdo 463/2009-188, rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové – pobočka v Pardubicích ze dne 27. března 2008, č. j. 22 Co 504/2007-140, a rozsudku Okresního soudu ve Svitavách ze dne 6. listopadu 2006, č. j. 5 C 1076/2005-52, za účasti Nejvyššího soudu, Krajského soudu v Hradci Králové – pobočka v Pardubicích, a Okresního soudu ve Svitavách, jako účastníků řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Podanou ústavní stížností se stěžovatel domáhal zrušení v záhlaví uvedených
rozhodnutí.
Krajský soud v Hradci Králové -pobočka v Pardubicích rozsudkem ze dne 27. března
2008, č. j. 22 Co 504/2007 -140, potvrdil rozsudek Okresního soudu ve Svitavách ze dne 6.
listopadu 2006, č. j. 5 C 1076/2005-52, kterým byla zamítnuta žaloba, jíž se žalobce
(stěžovatel) domáhal určení, že první žalovaný (J. B.) je vlastníkem nemovitosti, a
to objektu bydlení blíže specifikovaného ve výroku I. rozsudku soudu prvního stupně (dále
jen „předmětná nemovitost“), a kterým bylo dále rozhodnuto o náhradě nákladů řízení před
soudem prvního stupně. Dále rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení. Odvolací soud se
ztotožnil se závěrem soudu prvního stupně, že žalobce v řízení neprokázal existenci
vymahatelné pohledávky vůči prvnímu žalovanému jako svému dlužníku, a proto nemá
naléhavý právní zájem na požadovaném určení ve smyslu §80 písm. c) zákona č. 99/1963
Sb., občanského soudního řádu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „o. s. ř.“). Obecné
soudy dále podotkly, že otázku platnosti smlouvy mezi prvním a druhým žalovaným, kterou
stěžovatel namítal, by bylo možno vyřešit v rámci řízení o odporovatelnosti právním úkonům.
Následné dovolání žalobce bylo ve vztahu k rozsudku Krajského soudu v Hradci
Králové – pobočka v Pardubicích ze dne 27. března 2008, č. j. 22 Co 504/2007-140,
odmítnuto jako nepřípustné, neboť dovolací soud v nastolené otázce [otázka existence
naléhavého právního zájmu ve smyslu §80 písm. c) o. s. ř. na určení, že první žalovaný je
vlastníkem předmětných nemovitostí] neshledal zásadní právní význam, protože tato otázka
byla vyřešena v souladu s judikaturou dovolacího soudu (poukázal na rozsudek Nejvyššího
soudu ze dne 31. srpna 2005, sp. zn. 30 Cdo 1943/2004, rozsudek téhož soudu ze dne 29.
července 2003, sp. zn. 22 Cdo 1180/2003, a usnesení Nejvyššího soudu ze dne 9. července
2008, sp. zn. 30 Cdo 2784/2007). Pokud stěžovatel zpochybňoval skutkové závěry, že do
doby vyhlášení rozsudku odvolacího soudu neprokázal, že by vůči prvnímu žalovanému měl
vymahatelnou pohledávku, nejedná se o námitku nesprávného řešení otázky právní, ale o
námitku nesprávnosti skutkových zjištění, tedy o dovolací důvod podle §241a odst. 3 o. s. ř.,
který však nemůže přípustnost dovolání proti potvrzujícímu rozsudku odvolacího soudu ve
věci samé podle §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. založit. Současně dovolací soud připomenul, že
v dovolání u žádného z dovolacích důvodů nemohou být uplatněny nové skutečnosti nebo
důkazy. Pokud tedy žalobce v dovolání poukazoval na existenci pravomocně přiznané
pohledávky představující náhradu nákladů řízení ve věci vedené u Okresního soudu v
Bruntále pod sp. zn. 16 C 64/2004 a navrhuje připojení tohoto spisu, nemohl k této
skutečnosti dovolací soud přihlédnout již z toho důvodu, že byla uplatněna až v dovolání,
a jedná se tudíž o nepřípustnou novotu. Ve vztahu k rozhodnutí soudu prvního stupně pak
Nejvyšší soud řízení zastavil z důvodu nedostatku funkční příslušnosti.
II.
Stěžovatel v ústavní stížnosti namítá porušení práva na spravedlivý proces
zakotveného v čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen „Listina“), jakož i
porušení čl. 4 odst. 1 a 4 odst. 4 Listiny stanovující, že při určování mezí základních práv a
svobod musí být šetřena jejich podstata a smysl. Obecným soudům vytýká nesprávné
posouzení věci a zdůrazňuje, že první žalovaný je s ohledem na všechny jím uvedené
skutečnosti vlastníkem předmětných nemovitostí, a to proto, že smlouva uzavřená mezi ním a
druhým žalovaným je neplatná. Vyslovil předsvědčení, že osvědčil naléhavý právní zájem na
vedení soudního sporu, takže žaloba na určení neměla být zamítnuta. Navíc dle jeho názoru je
otázka naléhavého právního zájmu na určení spolu s otázkou existence vymahatelné
pohledávky stěžovatele vůči prvnímu žalovanému rovněž otázkou zásadního právního
významu, což měl vzít Nejvyšší soud do úvahy.
III.
Ústavní soud již mnohokrát ve svých rozhodnutích konstatoval, a v tomto případě to
musí obzvlášť zdůraznit, že není součástí obecné soudní soustavy, a nepřísluší mu proto právo
vykonávat dohled nad rozhodovací činností obecných soudů. Do rozhodovací činnosti
obecných soudů je Ústavní soud oprávněn zasáhnout pouze tehdy, došlo-li jejich
pravomocným rozhodnutím v řízení, jehož byl stěžovatel účastníkem, k porušení základních
práv a svobod zaručených ústavním zákonem. Vzhledem k tomu, že stěžovatel se dovolával
ochrany svých základních práv obsažených v Listině, přezkoumal Ústavní soud v tomto
směru napadené rozhodnutí,a dospěl k závěru, že podaný návrh je zjevně neopodstatněný.
Zákon č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen
„zákon o Ústavním soudu“) v §43 odst. 2 písm. a) tím, že rozlišuje návrhy zjevně
neopodstatněné, dává Ústavnímu soudu v zájmu racionality a efektivity jeho řízení pravomoc
posoudit „přijatelnost“ návrhu před tím, než dospěje k závěru, že o návrhu rozhodne
meritorně nálezem. V této fázi jde o specifickou a relativně samostatnou část řízení, která
nedostává charakter řízení kontradiktorního. Ústavní soud neshledal žádný důvod, pro který
by mohla vzniknout byť jen pochybnost o ústavní konformitě postupu obecných soudů
v souzené věci.
Podstatou námitek stěžovatele je polemika se závěrem obecných soudů, které
neshledaly na straně stěžovatele naléhavý právní zájem na určení, že první žalovaný je
vlastníkem předmětné nemovitosti, přestože podle přesvědčení stěžovatele byl takový zájem
nepochybně dán. Zpochybňuje tedy vyhodnocení naléhavosti právního zájmu na žalobu na
určení, které provedly obecné soudy. Uvedené námitky stěžovatele jsou tedy v daném případě
spíše v poloze nesouhlasné polemiky se skutkovými a právními závěry obecných soudů, které
vyplývají z odlišného názoru na hodnocení důkazů, o které obecné soudy opřely svá
rozhodnutí. Prostý nesouhlas stěžovatele a jeho odlišný právní názor na zjištěné skutkové
okolnosti ovšem nemohou samy o sobě založit důvodnost ústavní stížnosti. Pokud stěžovatel
zpochybňuje skutkové a právní závěry obecných soudů, staví Ústavní soud do pozice další
instance v systému všeobecného soudnictví, která mu však nepřísluší. Pouze v případě, kdy
jsou právní závěry obecných soudů v extrémní rozporu s provedenými skutkovými zjištěními
anebo z nich v žádné možné interpretaci odůvodnění soudního rozhodnutí nevyplývají,
považuje Ústavní soud takové rozhodnutí za stojící v rozporu s čl. 36 odst. 1 Listiny. O
takový případ se však v dané věci nejedná. Obecné soudy jasně a podrobně vyložily, proč
nepovažují žalobu stěžovatele za důvodnou a proč v ní nespatřují naléhavý právní zájem.
Proti jejich závěrům nemá Ústavní soud z hlediska ústavněprávního žádné výhrady.
Ve vztahu k rozhodnutí Nejvyššího soudu, který odmítl dovolání stěžovatele, neboť
v nastolené otázce neshledal otázku zásadního právního významu, Ústavní soud podotýká, že
z dosavadní judikatury Ústavního soudu vyplývá, že pokud Nejvyšší soud dovolání odmítne,
je Ústavní soud oprávněn přezkoumat pouze to, zda dovolací soud postupoval v souladu s
ústavními principy soudního řízení, tj. zda bylo dodrženo právo dovolatele, aby byl jeho
návrh stanoveným postupem projednán. Jak bylo zjištěno z obsahu napadeného rozhodnutí,
Nejvyšší soud v souladu s příslušnými ustanoveními občanského soudního řádu posoudil
přípustnost dovolání. V odůvodnění svého rozhodnutí ústavně konformním způsobem vyložil,
proč neshledal přípustnost dovolání podle §237 o. s. ř., včetně stěžovatelem uváděného
důvodu přípustnosti dle §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. Ústavní soud nepřezkoumává vlastní
obsah rozhodnutí Nejvyššího soudu, tedy zda se ve věci jednalo o rozhodnutí po právní
stránce zásadního významu. Uvedené uvážení zahrnuje v sobě především posouzení toho,
byla-li takováto otázka dovolatelem (vůbec) formulována a v případě, že se tak stalo, má-li
vskutku dle mínění Nejvyššího soudu (nikoliv dovolatele) zásadní právní význam. Ingerence
Ústavního soudu do těchto úvah vymyká se z pravomoci Ústavního soudu, jenž by jako orgán
ochrany ústavnosti mohl (a musil) napadené rozhodnutí Nejvyššího soudu zrušit jedině v
situaci, kdyby ústavní stížností napadené rozhodnutí vykazovalo rysy protiústavnosti (např.
pro jeho svévolnost, pro nedostatek jeho odůvodnění či z jiných ústavní úrovně dosahujících
vad vytýčených konsolidovanou a všeobecně dostupnou judikaturou Ústavního soudu; srov.
např. nález sp. zn. III. ÚS 40/93, usnesení ve věcech sp. zn. III. ÚS 116/94, IV. ÚS 573/01,
III. ÚS 280/03, I. ÚS 319/03, II. ÚS 644/04, III. ÚS 86/06, III. ÚS 466/06). Pouhý nesouhlas
stěžovatele s právními názory dovolacího soudu porušení práva na spravedlivý proces ve
smyslu čl. 36 a násl. Listiny založit nemůže.
S ohledem na výše uvedené Ústavní soud nezjistil, že by v daném případě došlo
k porušení ústavním pořádkem garantovaných práv stěžovatele, a proto ústavní stížnost mimo
ústní jednání bez přítomnosti účastníků podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o
Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, jako návrh zjevně neopodstatněný odmítl.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 2. listopadu 2009
Stanislav Balík, v. r.
předseda senátu