ECLI:CZ:US:2009:2.US.2496.09.1
sp. zn. II. ÚS 2496/09
Usnesení
Ústavní soud rozhodl dne 1. prosince 2009 v senátu složeném z předsedy Jiřího Nykodýma a soudců Dagmar Lastovecké a Elišky Wagnerové (soudce zpravodaj) ve věci ústavní stížnosti stěžovatelky I. S., zastoupené Mgr. Janem Boučkem, advokátem se sídlem Charvátova 11, Praha 1, směřující proti usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 5. 8. 2009 č. j. Ncd 275/2009-205, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Ústavní stížností podanou elektronicky dne 22. 9. 2009 a doplněnou jejím originálem doručeným Ústavnímu soudu tentýž den, tedy podanou ve lhůtě 60 dnů od doručení napadeného rozhodnutí (§72 odst. 3 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, dále jen "zákon o Ústavním soudu"), brojí stěžovatelka proti výše citovanému rozhodnutí vrchního soudu, neboť má za to, že jím bylo porušeno její základní právo garantované čl. 38 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina").
Stěžovatelka se žalobou ze dne 7. 11. 2008 domáhala u Obvodního soudu pro Prahu 5 (řízení vedené pod sp. zn. 31 C 619/2008) proti žalovaným 1) obchodní společnosti FINAR s.r.o., 2) JUDr. Jiřímu Kadeřábkovi, správci konkursní podstaty úpadce ZKL Klášterec nad Ohří, a.s., finančních nároků z pracovněprávního vztahu s výše jmenovaným správcem konkursní podstaty, a to v celkové výši 64 894,40 Kč. Dne 17. 6. 2009 podal JUDr. Jiří Kadeřábek návrh na delegaci věci k Okresnímu soudu v Litoměřicích. S tímto návrhem stěžovatelka vyslovila nesouhlas, neboť je toho názoru, že tímto by jí samotné a také 1. žalované obchodní společnosti vznikly zbytečné náklady. Dále namítala porušení práva na zákonného soudce a uvedla, že by takový postup byl v rozporu s judikaturou Ústavního soudu.
Vrchní soud v Praze v záhlaví citovaným rozhodnutím o podaném návrhu na delegaci věci rozhodl tak, že věc vedenou u Obvodního soudu pro Prahu 5 pod sp. zn. 31 C 619/2008 přikázal Okresnímu soudu v Litoměřicích. Svůj postup podle §12 odst. 2 o. s. ř. vrchní soud odůvodnil mimo jiné tím, že některé skutkově totožné věci se stejnými žalovanými jsou již vedeny u Okresního soudu v Litoměřicích, proto je vhodné, aby i shora uvedená věc byla přikázána jmenovanému soudu, v jehož obvodu má sídlo druhý žalovaný, a u něhož jsou shromážděny listinné důkazy. Odkázal přitom na usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 10. 7. 2009, dle kterého byla věc se stejnými žalovanými již Okresnímu soudu v Litoměřicích přikázána.
Stěžovatelka v ústavní stížnosti namítané porušení čl. 38 odst. 1 Listiny podpořila obdobnou argumentací, jakou použila již ve svém nesouhlasném stanovisku k návrhu na delegaci věci. Nadto vyjádřila přesvědčení, že napadené rozhodnutí postrádá odůvodnění závažnosti takového úkonu a je v rozporu s ustálenou judikaturou Ústavního soudu, který již několikrát judikoval, že delegaci je nutno vždy posuzovat restriktivním způsobem. Pokud vrchní soud rozhodl o delegaci věci, pak tak učinil v extrémním rozporu s podústavní úpravou, kdy zcela popřel význam principu perpetuatio fori a úpravu obsaženou v ust. §12 odst. 2 o. s. ř., čímž zasáhl do jejího základního práva na zákonného soudce. Proto navrhla, aby Ústavní soud v záhlaví citované rozhodnutí svým nálezem zrušil.
Ústavní soud dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
Ústavní soud ustáleně judikuje, že jeho úkolem je jen ochrana ústavnosti (čl. 83 Ústavy ČR). Ústavní soud není povolán k přezkumu správnosti aplikace podústavního práva a zasáhnout do rozhodovací činnosti obecných soudů může jen tehdy, shledá-li současně porušení základního práva či svobody (§82 odst. 2 písm. a) zákona Ústavním soudu).
Jak vyplývá z obsahu ústavní stížnosti, důvodem nesouhlasu stěžovatelky s rozhodnutím Vrchního soudu v Praze o přikázání věci je tvrzení, že způsob, jakým odůvodnil tento svůj postup odkazem na ust. §12 odst. 2 o. s. ř., zasáhl do jejího práva na zákonného soudce ve smyslu čl. 38 odst. 1 Listiny.
K §12 odst. 2 o. s. ř. již Ústavní soud v minulosti judikoval, že příslušnost (místní i věcná) soudů je založena občanským soudním řádem a je jednou z realizací ústavně zaručeného práva na zákonného soudce podle čl. 38 odst. 1 Listiny. Ustanovení §12 odst. 2 o. s. ř. představuje výjimku z této příslušnosti obecného soudu, přičemž předpokladem přikázání věci z důvodu vhodnosti podle tohoto ustanovení je, aby pro takové rozhodnutí byly splněny podmínky uvedené v tomto ustanovení. Jak již Ústavní soud uvedl ve svých rozhodnutích, lze souhlasit s tím, že předpokladem uvedeného postupu je (typicky) existence okolností, jež umožňují hospodárnější a rychlejší projednání věci či po skutkové stránce spolehlivější a důkladnější projednání věci jiným, než podle zákona příslušným soudem (viz např. nález sp. zn. IV. ÚS 222/96, N 97/6 SbNU str. 201). Na straně druhé Ústavní soud několikrát zdůraznil, že přitom je však třeba mít na zřeteli, že obecná místní příslušnost soudu, který má věc projednat, je zásadou základní a případná delegace příslušnosti jinému soudu je toliko výjimkou z této zásady, kterou je třeba vykládat restriktivně (viz např. nálezy sp. zn. I. ÚS 144/2000, N 172/24 SbNU, či sp. zn. III. ÚS 529/08, dostupné na http://nalus.usoud.cz ).
Samotné rozhodování o této delegaci vhodné, na níž není právní nárok, svěřuje zákon do výlučné pravomoci obecným soudům a Ústavnímu soudu, jak vyplývá z výše uvedeného, nepřísluší jejich rozhodnutí přehodnocovat, pokud ze strany obecného soudu nedošlo k porušení základního práva či svobody účastníků řízení. Ústavní soud v tomto případě neshledal, že by Vrchní soud v Praze jako soud příslušný k rozhodnutí o delegaci při svém rozhodování zasáhl do základních práv stěžovatelky. Ve svém rozhodnutí, kterým vyhověl návrhu JUDr. Kadeřábka, náležitě rozvedl důvody vedoucí ho k závěru, že přikázání věci je v posuzovaném případě vhodným opatřením k hospodárnějšímu, rychlejšímu a po skutkové stránce spolehlivějšímu a důkladnějšímu projednání věci, neboť u Okresního soudu v Litoměřicích probíhají spory s obdobným skutkovým základem (jak Ústavní soud zjistil je zde v současné době skutečně vedeno několik takových řízení, např. pod sp. zn. 31 C 620/2008). Ústavní soud je považuje za zcela korespondující s citovaným ustanovením i s ustálenou judikaturou. Odkazy stěžovatelky na nálezy Ústavního soudu (sp. zn. I. ÚS 144/2000, III. ÚS 2853/07 a III. ÚS 529/08) jsou nepřípadné, neboť jsou založeny na jiných skutkových okolnostech a závěry vyplývající z těchto citovaných rozhodnutí nedopadají na nyní posuzované usnesení vrchního soudu.
K argumentaci stěžovatelky ohledně rozdílného rozhodování Vrchního soudu v Praze o zcela totožných věcech (konkrétně připojená usnesení ve věci sp. zn. Ncd 313/2009, Ncd 307/2009 či Ncd 318/2009), Ústavní soud považuje za vhodné dodat následující. Vrchní soud ve výše citovaných případech rozhodoval již za situace, kdy bylo na základě rozhodnutí Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 12. 8. 2009 č. j. 45 K 14/2002-1658 (kopie přiložena stěžovatelkou k ústavní stížnosti) úpadci - obchodní společnosti ZKL Klášterec nad Ohří, a.s. - navráceno oprávnění nakládat s majetkem náležejícím do konkursní podstaty a úpadce tak vstoupil do postavení správce konkursní podstaty ve všech řízeních, které vedl namísto úpadce. Dosavadní správce konkursní podstaty JUDr. Kadeřábek tímto ztratil pasivní legitimaci. Na základě těchto okolností Vrchní soud v Praze ve výše citovaných usneseních zamítl návrhy na přikázání věcí, neboť již pominuly důvody, pro které byly věci se stejnými žalovanými dříve přikazovány k Okresnímu soudu v Litoměřicích. Argumentaci stěžovatelky ohledně rozdílného rozhodování Vrchního soudu v Praze o zcela totožných věcech tak Ústavní soud za daných okolností považuje rovněž za nepřípadnou, neboť v ústavní stížnosti posuzovaném případě vrchní soud rozhodoval v době před vydáním citovaného rozhodnutí.
S ohledem na výše uvedené Ústavní soud ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítl podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 1. prosince 2009
Jiří Nykodým
předseda senátu