ECLI:CZ:US:2009:2.US.2579.09.1
sp. zn. II. ÚS 2579/09
Usnesení
Ústavní soud rozhodl dne 12. října 2009 v senátu složeném z předsedy Jiřího Nykodýma a soudců Dagmar Lastovecké a Elišky Wagnerové (soudce zpravodaj) ve věci ústavní stížnosti stěžovatelky Mgr. D. K., zastoupené Mgr. Petrem Fohlem, advokátem se sídlem Na Rolích 14, Praha 4, směřující proti usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 20. 7. 2009 č. j. 3 Cmo 83/2009-47, a usnesení Městského soudu v Praze ze dne 8. 1. 2009 č. j. 8 Cm 116/2007-40, a o návrhu na odložení vykonatelnosti napadených rozhodnutí, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Včas zaslanou ústavní stížností, splňující formální náležitosti podání dle zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatelka domáhala zrušení v záhlaví citovaných rozhodnutí, neboť má za to, že jimi obecné soudy porušily její základní právo garantované čl. 37 odst. 2 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina").
Stěžovatelka se žalobou ze dne 24. 8. 2007 domáhala u v rozhodnutí specifikovaných obchodních společností vydání licence a zdrojových verzí software programové databáze "XIO Portfolio Server a XIO Portfolio Klient" a vydání předběžného opatření, kterým se domáhala téže věci. Současně stěžovatelka požádala o osvobození od soudních poplatků a ustanovení právního zástupce s tím, že jsou u ní dány podmínky pro tento úkon. K doložení splnění těchto podmínek stěžovatelka předložila soudu potvrzení o osobních, majetkových a výdělkových poměrech. Městský soud v Praze na základě těchto podkladů ustanovil stěžovatelce dne 21. 11. 2007 zástupce. Stěžovatelka nicméně ihned poté požádala o zproštění ustanoveného zástupce a jmenování nového s tím, že ustanovený zástupce nebyl ochoten navázat s ní potřebnou spolupráci. Této žádosti městský soud vyhověl.
Městský soud se i poté v průběhu řízení zabýval skutečností, zda jsou i nadále u stěžovatelky splněny podmínky pro osvobození od soudních poplatků a ustanovení zástupce, přičemž dospěl k závěru, že nikoliv, a proto v záhlaví citovaným usnesením stěžovatelce osvobození od soudních poplatků nepřiznal a neustanovil jí právního zástupce k ochraně jejích zájmů. Svůj závěr soud odůvodnil tím, že na základě usnesení Obvodního soudu pro Prahu 8 ze dne 26. 7. 2005 č. j. 20 D 1112/2003, byla stěžovatelka ustanovena správcem části dědictví zůstavitele, týkající se obchodní společnosti XIO.CZ, a. s., jejíž akcie měly být zůstaviteli "odcizeny". Stěžovatelce tak byla po zůstaviteli jako aktivní dědictví vyplacena částka ve výši 298 255 Kč. Městský soud dále zjistil, že stěžovatelka je účastníkem řízení vedeného u městského soudu pod sp. zn. 47 Sm 74/2007, z nějž vyplynulo, že je vlastníkem dvou osobních vozidel a jednoho obytného přívěsu. "Soud při rozhodování o osvobození od soudního poplatku v tomto případě vzal v úvahu nejen sociální poměry (stěžovatelky), její zdravotní stav a velikost jejího majetku (s přihlédnutím k neúplnému majetkovému přiznání, když motorová vozidla ani vyplacenou část aktivního dědictví neuvedla), ale zejména specifickou povahu účastníka řízení jako správce dědictví a výši soudního poplatku za zahájení shora citovaného řízení (tj. 1 000 Kč dle položky 2 písm. c) sazebníku soudních poplatků dle zák. č. 549/1991 Sb.)." (str. 2 usnesení). Soud tak nevyhověl ani žádosti stěžovatelky o ustanovení (v pořadí již třetího) zástupce.
K odvolání stěžovatelky proti tomuto rozhodnutí, v němž polemizovala s důvody městského soudu nepřiznat jí osvobození od soudních poplatků, Vrchní soud v Praze v záhlaví citovaným usnesením rozhodl tak, že napadené usnesení městského soudu potvrdil jako věcně správné. V odůvodnění mimo jiné konstatoval, že "má ve shodě se soudem prvního stupně za to, že byť by majetkové a sociální poměry (stěžovatelky) samy o sobě odůvodňovaly osvobození od soudního poplatku, je třeba přihlédnout ke skutečnosti, že (stěžovatelce) bylo z titulu správce dědictví vyplaceno 298 255 Kč, a tedy soudní poplatek (který v daném případě nepřesáhne rámec tisíců korun s ohledem na počet uplatněných nároků a počet účastníků řízení na straně žalované) může být uhrazen z aktiv dědictví." (str. 2 - 3 usnesení).
Stěžovatelka v ústavní stížnosti namítané porušení čl. 37 odst. 2 Listiny podpořila obdobnou argumentací, jakou použila již v odvolání proti usnesení městského soudu. Nadto uvedla, že jak městský soud, tak ani vrchní soud napadenými rozhodnutími neposkytly zákonem předepsaným způsobem ochranu jejímu ústavně zaručenému právu na poskytnutí právní pomoci, ačkoliv splňovala podmínky pro její poskytnutí, přičemž se bez dalšího spokojily s nedostatečně zjištěným skutkovým stavem ohledně zmiňované částky 298 255 Kč, kterou jako správkyně dědictví byla nucena ve větší míře spotřebovat na poskytnutí půjčky obchodní společnosti XIO.CZ, a. s. a rovněž na hotové výdaje. Proto navrhla, aby Ústavní soud v záhlaví citovaná rozhodnutí svým nálezem zrušil. S tímto návrhem pak spojila též návrh na odložení vykonatelnosti napadených rozhodnutí.
Ústavní soud dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
Ústavní soud ustáleně judikuje, že jeho úkolem je jen ochrana ústavnosti (čl. 83 Ústavy ČR). Ústavní soud není povolán k přezkumu správnosti aplikace podústavního práva a zasáhnout do rozhodovací činnosti obecných soudů může jen tehdy, shledá-li současně porušení základního práva či svobody (§82 odst. 2 písm. a) zákona Ústavním soudu).
Stěžovatelka v ústavní stížnosti polemizuje v rovině jednoduchého práva se závěry Městského soudu v Praze a Vrchního soudu v Praze ohledně posouzení její žádosti o osvobození od soudních poplatků, přičemž předložené argumenty, o nichž měla za to, že podporují její tvrzení o porušení jejího základního práva, jsou z velké části v podstatě opakováním námitek, které již uplatnila v řízení před obecnými soudy.
Ústavní soud se ve své judikatuře otázkou poplatkové povinnosti a osvobození od ní opakovaně zabýval. V obecné rovině vícekrát uvedl, že "úprava poplatkové povinnosti či osvobození od ní, provedená zákonem č. 549/1991 Sb., o soudních poplatcích, ve znění pozdějších předpisů, představuje jeden ze základních momentů podmiňujících právo na soudní ochranu ve smyslu čl. 36 Listiny" (viz např. nález sp. zn. I. ÚS 664/03, N 56/40 SbNU str. 547, nebo nález sp. zn. I. ÚS 43/07, N 149/46 SbNU str. 481). Z toho plyne, že zakázaný exces obecného soudu při rozhodování o výši soudního poplatku by musel dosáhnout takové míry, že by mohl v konečném důsledku vést k omezení či zbavení práva jednotlivce domáhat se ochrany svých práv soudní cestou (denegatio iustitiae).
Stěžovatelka se v posuzovaném případě snažila využít možnosti dané v ustanovení §138 odst. 1 o. s. ř. a požádala o osvobození od soudních poplatků. Institut osvobození od soudních poplatků je nástrojem, který slouží k ochraně účastníka soudního řízení, aby nebyl omezován dalšími náklady, které by při své sociální situaci nemohl snášet. Je však nutné konstatovat, že účastníkovi řízení není uvedeným ustanovením přiznán nárok na osvobození od soudních poplatků, ale pouze právo o takové osvobození požádat, přičemž rozhodnutí o tom, zda jsou splněny zákonem stanovené předpoklady pro přiznání osvobození od soudních poplatků, spadá výhradně do rozhodovací sféry obecných soudů a jak bylo výše uvedeno, Ústavní soud do ní může zasáhnout pouze tehdy, shledá-li současně porušení základního práva či svobody.
Ústavní soud neshledal, že by obecné soudy při svém rozhodování vykročily z limitů předvídaných ust. §138 odst. 1 o. s. ř. a zasáhly tak do základních práv stěžovatelky. Nejprve Městský soud v Praze po provedeném dokazování podrobně odůvodnil, proč již nelze vyhovět žádosti stěžovatelky o osvobození od soudního poplatku (srov. str. 2 usnesení). Následně pak i Vrchní soud v Praze, který závěry městského soudu dále rozvedl, vysvětlil proč - s ohledem na předpokládanou výši soudního poplatku, majetkové poměry stěžovatelky a její postavení jako správce dědictví - nelze vyhovět námitkám stěžovatelky obsažených v odvolání (viz. str. 2 - 3 usnesení). Způsob posouzení se Ústavnímu soudu jeví jako spravedlivý, dané situaci přiměřený a ve vztahu k základním právům stěžovatelky šetrný. Posouzení věci obecnými soudy tak nevybočuje dle názoru Ústavního soudu z ústavněprávních limitů.
S ohledem na výše uvedené Ústavní soud ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítl podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný. Vzhledem k tomu se již Ústavní soud samostatně nezabýval návrhem stěžovatelky na odložení vykonatelnosti napadených rozhodnutí.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 12. října 2009
Jiří Nykodým
předseda senátu