ECLI:CZ:US:2009:2.US.2720.09.1
sp. zn. II. ÚS 2720/09
Usnesení
Ústavní soud rozhodl dne 15. prosince 2009 v senátu složeném z předsedy senátu Jiřího Nykodýma a soudců Dagmar Lastovecké a Elišky Wagnerové (soudce zpravodaj) ve věci ústavní stížnosti stěžovatelky V 3, s.r.o., se sídlem Na Pláni 3794/2, 466 02 Jablonec nad Nisou, zastoupené JUDr. Jaroslavou Vančurovou, advokátkou se sídlem Na Pláni 3794/2, 466 02 Jablonec nad Nisou, proti rozhodnutí Nejvyššího správního soudu ze dne 31. 7. 2009 č. j. 8 Afs 57/2008-58, rozhodnutí Krajského soudu v Ústí nad Labem - pobočka v Liberci ze dne 12. 3. 2008 č. j. 59 Ca 11/2007-27, rozhodnutí o odvolání Finančního ředitelství v Ústí nad Labem ze dne 6. 11. 2006 č. j. 18325/06-0100, platebnímu výměru Finančního úřadu v Jablonci nad Nisou ze dne 27. 3. 2006 č. j. 34037/06/187910/5826 a platebnímu výměru Finančního úřadu v Jablonci nad Nisou ze dne 27. 3. 2006 č. j. 33999/06/187910/5826, spojenou s návrhem na zrušení ust. §6 odst. 1 písm. b) zákona č. 586/1992 Sb., o daních z příjmů, ve znění pozdějších předpisů, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Včas zaslanou ústavní stížností, splňující formální náležitosti podání dle zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatelka domáhá zrušení v záhlaví citovaných rozhodnutí, neboť má za to, že jimi došlo k porušení jejích základních práv zakotvených v čl. 4 odst. 3 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), v čl. 4 odst. 4 Listiny, čl. 11 odst. 5 Listiny a čl. 26 odst. 1 Listiny. V souladu s ust. §64 odst. 1 písm. e) a ust. §74 zákona o Ústavním soudu podala stěžovatelka též návrh na zrušení ust. §6 odst. 1 písm. b) zákona č. 586/1992 Sb., o daních z příjmů, ve znění pozdějších předpisů, neboť je podle jejího názoru v rozporu s čl. 4 odst. 3 Listiny.
Finanční úřad předepsal stěžovatelce k přímému placení daň z příjmů fyzických osob ze závislé činnosti a funkčních požitků za zdaňovací období roku 2003 a 2004. Finanční ředitelství odvolání stěžovatelky odmítlo a krajský soud žalobu proti rozhodnutí finančního ředitelství rozsudkem pro nedůvodnost zamítl. Rozhodnutí krajského soudu stěžovatelka napadla kasační stížností, která byla Nejvyšším správním soudem zamítnuta. Klíčová otázka, kterou Nejvyšší správní soud řešil, spočívala v právním posouzení smluv, na jejichž základě došlo k fakturaci. Tyto smlouvy stěžovatelka uzavřela s osobami, jež současně zastávaly funkce jednatelů a společníků stěžovatelky. Podle názoru Nejvyššího správního soudu byl správce daně oprávněn podřadit příjmy vyplacené na základě těchto právních úkonů pod příjmy ze závislé činnosti podle ust. §6 odst. 1 písm. b) zákona o daních z příjmů. S odkazem na judikaturu Ústavního soudu (usnesení sp. zn. IV. ÚS 385/04 dostupné na http://nalus.usoud.cz) a judikaturu Nejvyššího správního soudu vyšel Nejvyšší správní soud z materiálního posouzení závislé činnosti. Podle názoru Nejvyššího správního soudu bylo rozhodující, že zde byl prvek práce pro společnost a existence právního postavení společníka nebo jednatele. Výkonem dohodnutých činností se jednatelé (společníci) fakticky podíleli na fungování společnosti. Nejvyšší správní soud se též vypořádával s námitkou, že poskytování právních služeb podle zákona o advokacii není slučitelné ani dovolené s výkonem závislé činnosti, a s námitkou, že uvedeným právním postupem může dojít k zásahu do ústavně garantovaných práv (čl. 26 odst. 1 Listiny).
Stěžovatelka ve své ústavní stížnosti upozornila na to, že podle usnesení Ústavního soudu sp. zn. IV. ÚS 385/04 nelze ust. §6 odst. 1 písm. b) zákona o daních z příjmů vykládat extenzivně, že by dopadalo na všechny případy, kdy společník vykonává pro společnost určitou činnost bez ohledu na to, na základě jakého právního titulu tuto činnost vykonává. V daném případě poskytla advokátka obchodní společnosti, jíž je společníkem, právní služby stejným způsobem jako jiná advokátní kancelář, v jednom či dvou případech ročně, když těžiště její práce spočívá v právní pomoci zcela jiným subjektům než této obchodní společnosti. V případě společníků Ing. P. V. a Ing. Z. V. stěžovatelka namítá, že pro podnikajícího společníka obchodní společnosti a podnikatele-živnostníka neplatí stejné podmínky.
Ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
Ústavní soud především konstatuje, že není další instancí v systému obecného soudnictví. Úkolem Ústavního soudu je ochrana ústavnosti (čl. 83 Ústavy ČR), nikoliv "běžné" zákonnosti. Ústavnímu soudu nepřísluší, aby prováděl přezkum rozhodnutí obecných soudů. Ústavní soud není povolán k přezkumu správnosti aplikace "jednoduchého" práva a zasáhnout do rozhodovací činnosti obecných soudů může jen tehdy, shledá-li současně porušení základního práva či svobody (§82 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu). Ústavní soud ve svých četných rozhodnutích zřetelně definoval podmínky, při jejichž existenci má vadná aplikace podústavního práva obecným soudem za následek porušení základních práv či svobod jednotlivce. Jedná se o případy, v nichž Ústavní soud posuzuje, zda obecné soudy v dané věci ústavně souladně posoudily konkurenci norem jednoduchého práva sledujících určitý ústavně chráněný účel či konkurenci interpretačních alternativ jedné konkrétní normy nebo o otázku, zda obecné soudy svévolně neaplikovaly podústavní právo (srov. např. nález ze dne 30. 6. 2004, sp. zn. III. ÚS 321/03, Sb. n. u., sv. 33, str. 371, 374-375).
Přestože je míra dovoleného rozhodování státu o předmětu, míře a rozsahu zdanění v zásadě velmi široká, není neomezená, neboť při ukládání daní a poplatků je třeba přihlížet k ochraně vlastnického práva garantovaného čl. 11 odst. 1 Listiny. Proto také interpretace a aplikace jednotlivých zákonných ustanovení nesmí vybočit z mezí ochrany vlastnického práva. Orgán veřejné moci musí při výkonu své pravomoci respektovat ochranu základních práv jednotlivce a nenarušovat autonomní sféru jednotlivce, kterou spoludefinuje i vlastnické právo (srov. nález Ústavního soudu sp. zn. Pl. ÚS 29/08, č. 181/2009 Sb.). V daném případě ovšem porušení vlastnického práva garantovaného čl. 11 Listiny Ústavní soud neshledal, neboť aplikace ust. §6 odst. 1 písm. b) zákona o daních z příjmů nevybočila z ústavně garantované ochrany vlastnického práva. S odkazem na judikaturu Nejvyššího správního soudu bylo kritériem hodnocení charakteru činnosti pro společnost, a tak i aplikace ust. §6 odst. 1 písm. b) zákona o daních z příjmů, porovnání předmětu podnikání společnosti s předmětem posuzované činnosti jednatelů (společníků). Protože ze Zprávy z kontroly Finančního úřadu v Jablonci nad Nisou (s. 2-5 dané Zprávy) vyplynulo, že odměny za práci pro společnost se týkaly činností, které byly shodné či obdobné s předmětem podnikání společnosti, posoudil správce daně, a následně též finanční ředitelství a správní soudy, činnost jednatelů (společníků) společnosti jako činnost pro společnost z pozice jejich postavení ve společnosti. Tomuto názoru nelze z hlediska ústavnosti nic vytknout, neboť nevybočuje z mezí ochrany vlastnického práva, ale naopak bere v potaz to, že převažujícím a dominantním rysem vztahu jednatelů (společníků) se společností bylo naplňování cílů společnosti. V rámci daného vztahu bylo klíčové postavení těchto osob jako jednatelů (společníků) společnosti, a proto Ústavní soud shledal jako nepřípadné námitky stěžovatelky, že se jednalo o činnosti vysoce specializované, nikdy neprováděné celoročně a poskytované ojediněle; ostatně příjmy ze závislé činnosti se v souladu s ust. §6 odst. 3 zákona o daních z příjmů rozumějí příjmy pravidelné a jednorázové.
Ústavní soud též nemohl přisvědčit namítanému porušení čl. 26 Listiny ve spojení s čl. 4 odst. 3 Listiny a čl. 4 odst. 4 Listiny, neboť je podle jeho názoru možno souhlasit s Nejvyšším správním soudem, že příslušné ustanovení zákona o daních z příjmů neomezuje a nezpochybňuje právo stěžovatelky na výkon podnikatelské a jiné hospodářské činnosti (srov. rozsudek Nejvyššího správního soudu č. j. 8 Afs 57/2008-62). Na tomto místě lze plně odkázat na usnesení Ústavního soudu sp. zn. IV. ÚS 385/04 (dostupné na http://nalus.usoud.cz), podle něhož "by diskriminace nastala teprve tehdy, pokud by vůči subjektům ve stejném postavení jako je postavení stěžovatelky, bylo postupováno rozdílně." V základu kategorie rovnosti stojí idea srovnatelnosti, tj. otázka, kdo je s kým roven, či srovnatelný. Živnostník v této situaci není ve srovnatelné pozici se společníkem, a proto nemůže jít o diskriminaci. Z těchto důvodů se podle názoru Ústavního soudu daňové rozlišování nepříčí v daném případě principu rovnosti a zákazu diskriminace.
Ústavní stížnost je procesní prostředek, jehož účelem je jen ochrana základních práv (čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy a §82 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu), a protože Ústavní soud porušení základních práv stěžovatelky neshledal, bylo třeba podanou ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítnout podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný. Rovněž pak musel odmítnout návrh na zrušení ust. §6 odst. 1 písm. b) zákona č. 586/1992 Sb., o daních z příjmů, ve znění pozdějších předpisů, který stěžovatelka s ústavní stížností spojila a který ve vztahu k ní má toliko akcesorickou povahu a sleduje tedy její osud.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 15. prosince 2009
Jiří Nykodým
předseda senátu