ECLI:CZ:US:2009:2.US.2733.08.1
sp. zn. II. ÚS 2733/08
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy senátu Stanislava Balíka a soudců Dagmar Lastovecké a Jiřího Nykodýma o ústavní stížnosti L. V., právně zastoupené JUDr. Hanou Píchovou, advokátkou se sídlem Májová 23, Cheb, proti usnesení Krajského státního zastupitelství v Plzni ze dne 4. 9. 2008 sp. zn. 1 KZN 3059/2008 a usnesení policejního orgánu Okresního ředitelství Policie ČR, SKPV, oddělení všeobecné kriminality Cheb ze dne 23. 6. 2008 sp. zn. ČTS: ORCH-137-39/TČ-2008-70, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Včas a řádně podanou ústavní stížností se stěžovatelka domáhala zrušení shora uvedených rozhodnutí, jimiž mělo být porušeno právo zakotvené v čl. 36 odst. 1 a čl. 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod.
Usnesením policejního komisaře SKPV OŘ Cheb ze dne 23. 6. 2008, sp.zn. ORCH-137- 39/TČ-2008-70 bylo podle §159a odst. 1 trestního řádu odloženo podezření z trestného činu týkajícího se věci úmrtí novorozence J. S. H., ke kterému došlo dne 2. 4. 2005 na porodnickém oddělení Městské nemocnice v Chebu, s odůvodněním, že ve věci nejde o podezření z trestného činu a není na místě věc vyřídit jinak. Usnesením státního zástupce Krajského státního zastupitelství v Plzni ze dne 4. 9. 2008, sp.zn. 1 KZN 3059/2008-15 byla podle §148 odstavec 1 písmeno c) trestního řádu zamítnuta jako nedůvodná stížnost proti citovanému rozhodnutí.
Stěžovatelka má za to, že řízení bylo postiženo vadami, které mají za následek nesprávné rozhodnutí ve věci a v řízení docházelo k neodůvodněným průtahům. Tím bylo porušeno právo stěžovatelky zaručené Listinou základních práv a svobod (dále jen "Listina"), podle kterého se každý může domáhat stanoveným postupem svého práva u nezávislého a nestranného soudu a ve stanovených případech u jiného orgánu zakotvené v článku 36 odstavce 1 Listiny a dále podle článku 38 odstavce 2 Listiny právo, aby jeho věc byla projednána bez zbytečných průtahů a aby se mohl vyjádřit ke všem prováděným důkazům. V ústavní stížnosti se stěžovatelka podrobně věnuje ústavnímu znaleckému posudku zpracovanému v této věci a nesouhlasí s některými závěry, které orgány činné v trestním řízení na jeho základě učinily.
Po přezkoumání obou ústavní stížností napadených usnesení dospěl Ústavní soud k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
Ústavní stížnost je oprávněna podat fyzická nebo právnická osoba, jestliže tvrdí, že pravomocným rozhodnutím v řízení, jehož byla účastníkem, opatřením nebo jiným zásahem orgánu veřejné moci, bylo porušeno její ústavně zaručené základní právo nebo svoboda. Takovou fyzickou nebo právnickou osobou je ta, která byla účastníkem v řízení před orgánem veřejné moci, jehož rozhodnutí se jí má dotýkat a jímž bylo současně porušeno její ústavně zaručené právo.
K nyní posuzované věci lze v obecné rovině konstatovat, že právo domáhat se trestního stíhání fyzické či právnické osoby coby ústavně zaručené subjektivní veřejné právo platný právní řád nezná a nezakládá (k tomuto srov. usnesení ve věci sp. zn. I. ÚS 84/99, Sbírka nálezů a usnesení, sv. 14, str. 291). Usnesením o odložení věci k porušení ústavně zaručených práv stěžovatelky nemohlo dojít, neboť jím nebylo autoritativně zasaženo do její právní sféry a obsahově rozhodováno o jejích právech či povinnostech. Ústavnímu soudu, jakožto orgánu ochrany ústavnosti, je Ústavou ČR založena pravomoc výlučně k přezkumu dodržení ústavních principů, tj. zda rozhodnutími orgánů veřejné moci nebyla porušena ústavně zaručená práva nebo svobody stěžovatelů. Ústavnímu soudu tedy nepřísluší posuzovat, zda určitým jednáním byla naplněna skutková podstata trestného činu, neboť o tom, zda někdo spáchal trestný čin a jaký, rozhodují výlučně orgány k tomu z ústavních předpisů (čl. 90 Ústavy ČR) a zákona povolané, přičemž případný nesouhlas s autoritativním rozhodnutím těchto orgánů není rozhodný a nemůže bez dalšího založit opodstatněnost ústavní stížnosti.
Ústavní soud již ve své předchozí judikatuře uvedl, že "z čl. 39 a čl. 40 odst. 1 Listiny základních práv a svobod lze dovodit charakteristický znak moderního právního státu, podle kterého vymezení trestného činu, stíhání pachatele a jeho trestání je věcí vztahu mezi státem a pachatelem trestného činu. Stát svými orgány rozhoduje podle pravidel trestního řízení o tom, zda byl trestný čin spáchán. Úprava těchto otázek v trestním řádu v dané věci tyto zásady neporušuje a žádné základní právo stěžovatelky na takový druh "satisfakce" v ústavní rovině ve smyslu čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy ČR nezakládá" (usnesení ve věci sp. zn. II. ÚS 361/96, Sbírka nálezů a usnesení, sv. 7, str. 345). V rozhodnutí o odložení věci podle §159a odst. 1 trestního řádu nelze tudíž spatřovat porušení ústavně zaručených základních práv stěžovatelky, neboť subjektivní veřejné právo fyzické osoby na to, aby jiná osoba byla trestně stíhána, resp. aby určité jednání bylo klasifikováno jako konkrétní trestný čin, neexistuje (obdobně usnesení ve věci sp. zn. IV. ÚS 549/02 ze dne 27. září 2002).
V projednávaném případě stěžovatelka především napadla způsob hodnocení důkazů, jak je provedly orgány činné v trestním řízení, rozvedla svůj náhled na provedené důkazy a polemizuje se závěry týkajícími se možného trestního stíhání prověřovaných osob, což však posuzovanou věc, s ohledem na shora uvedené, nemůže posunout do ústavněprávní roviny. Jakkoli je pochopitelné, že v případě stěžovatelky došlo k výraznému zásahu do rodinného života a že se stěžovatelka všemi prostředky snaží o to, aby úmrtí jejího syna v průběhu porodu bylo důsledně a objektivně vyšetřeno, event. aby za jeho smrt nesl někdo odpovědnost, je vzhledem k uvedené argumentaci zřejmé, že napadenými rozhodnutími nemohlo dojít k porušení ústavně zaručených základních práv a svobod stěžovatelky. Lze nadto konstatovat, že jak policejní orgán, tak i státní zastupitelství svůj závěr o odložení věci dle §159a odst. 1 trestního řádu opřely o provedené důkazy a řádným způsobem jej ve svých rozhodnutích odůvodnily. Ve věci nelze ani přehlédnout skutečnost, že policejní orgán věc odložil již jednou, a to usnesením ze dne 28. 9. 2006, které však bylo státním zastupitelstvím zrušeno s tím, že bude potřeba k objasnění některých skutečností vyslechnout jednoho ze zpracovatelů znaleckého posudku. Policejní orgán respektoval pokyn státního zastupitelství a doplnil dokazování výslechem znalce.
Závěr Ústavního soudu, vyplývající i z jeho dosavadní judikatury, přirozeně nevylučuje, aby se stěžovatelka za splnění zákonem předepsaných podmínek domáhala svých souvisejících tvrzených nároků v občanském soudním řízení.
S ohledem na takto vyložené důvody proto Ústavnímu soud nezbylo, než ústavní stížnost usnesením odmítnout jako návrh zjevně neopodstatněný, a to mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků [§43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů].
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 11. června 2009
Stanislav Balík
předseda senátu