ECLI:CZ:US:2009:2.US.2821.08.1
sp. zn. II. ÚS 2821/08
Usnesení
Ústavní soud rozhodl soudcem zpravodajem Jiřím Nykodýmem o ústavní stížnosti JUDr. K. T., zastoupené JUDr. Zdeňkem Rudoleckým, advokátem, se sídlem v Hradci Králové, proti postupu Krajského soudu v Brně ve věci vedené pod sp. zn. 38 K 17/2000, za účasti Krajského soudu v Brně, jako účastníka řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
1. Ústavní stížností podanou k poštovní přepravě dne 14. listopadu 2008 a doplněnou na výzvu Ústavního soudu podáním ze dne 19. prosince 2008, se stěžovatelka domáhá, aby Ústavní soud nařídil obecnému soudu, aby ten uložil konkurznímu správci úpadce SHARK Brno, s. r. o., vyloučit z konkurzní podstaty specifikované nemovitosti. Tvrdí, že obecný soud svým postupem porušil její základní práva podle čl. 11 a čl. 36 Listiny základních práv a svobod.
2. Stěžovatelka v ústavní stížnosti konkrétně uvádí, že vyzvala obecný soud k dohledové činnosti podle §12 zákona o konkursu a vyrovnání, které pak jednak na výzvu soudu i jinak dále doplňovala. Konkrétně se s ohledem na odůvodnění rozsudku Krajského soudu v Brně, č. j. 15 Cm 42/2005-243, kterým byla zamítnuta žaloba na obchodní společnosti BGC DEVELOPERS, a. s., o vyloučení určitých nemovitostí z konkursní podstaty úpadce SHARK Brno, s. r. o., domáhala toho, aby soud vyzval správce konkursní podstaty k vyloučení těchto nemovitostí z konkursní podstaty. V odůvodnění uvedeného rozsudku je totiž konstatováno, že při vkladu nemovitostí ve vlastnictví stěžovatelky do základního jmění úpadce v rámci jeho zvyšování nedošlo k dodržení zákonem stanoveného postupu a k uzavření smlouvy o vložení nemovitostí do základního jmění úpadce, s tím, že úpadce tedy nenabyl vlastnické právo k předmětným nemovitostem. S odkazem na nálezy sp. zn. Pl. ÚS 78/06 (č. 307/2007 Sb.), sp. zn. II. ÚS 77/2000 (N 14/21 SbNU 101), a rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 22 Cdo 1186/2000 přitom argumentovala nutností respektovat právní jistotu nabyvatele, který věc nabyl v dobré víře. Má zato, že konkurzní soud byl povinen v této věci konat a učinit úkony k ochraně vlastnických práv účastníků konkurzního řízení, jinak by se vystavil povinnosti k náhradě škody. Rovněž uvedla, že šla cestou iniciace dohledové činnosti soudu s ohledem na délku řízení ve věci excindační žaloby, přičemž posledně uvedenou žalobu z procesní opatrnosti rovněž podala. Má tedy zato, že soud pochybil, když vydal usnesení č. j. 38 K 17/2000-500 ze dne 5. září 2008, kterým stěžovatelku vyzval, aby ve věci podala excindační žalobu a na výzvu k dohledové činnosti soud nereagoval.
3. Mechanismus ochrany základních práv a svobod představovaný řízením o ústavních stížnostech před Ústavním soudem je pouze subsidiárním prostředkem ochrany základních práv a svobod. To je dáno tím, že podle čl. 4 Ústavy České republiky jsou základní práva a svobody pod ochranou veškeré soudní moci. Teprve když ostatní zákonné prostředky a mechanismy selžou, resp. jsou bezvýsledně vyčerpány nebo nejsou účinné, popř. nejsou žádné, lze se obrátit na Ústavní soud jako soudní orgán ochrany ústavnosti. Subsidiarita ústavní stížnosti se procesně projevuje v podmínce její přípustnosti spočívající v tom, že jejímu podání zásadně musí předcházet vyčerpání všech procesních prostředků, které se k ochraně jeho práva nabízejí (srov. Wagnerová, E. a kol.: Zákon o Ústavním soudu s komentářem. Praha: Aspi, 2007. str. 317).
4. Ústavní soud se přitom ve své ustálené rozhodovací činnosti hlásí k principu materiálně pojatých základních práv a svobod. Neposkytuje tedy ochranu v případech, kdy případný zásah orgánů veřejné moci spočívá pouze v nedodržení formálních pravidel stanovených často pouze na úrovni podústavního práva, protože takový zásah nedosahuje ústavněprávní relevance.
5. Těžiště úsilí stěžovatelky spočívá v ochraně jejího vlastnického práva a v rámci něj namítá, že na procesní cestě, kterou zvolila, došlo k porušení povinností soudu, potažmo správce konkursní podstaty. Sama přitom uvádí, že vedle ústavní stížnosti proti postupu konkursního soudu se vydala i procesní cestou, kterou jí konkursní soud k ochraně jejího práva naznačil. Ústavní soud zjistil, že stěžovatelka skutečně podala na základě usnesení Krajského soudu v Brně č. j. 38 K 17/2000-500 ze dne 5. září 2008 dne 26. září 2008 žalobu o vyloučení věcí z konkurzní podstaty, a to ohledně předmětných nemovitostí. Řízení o této žalobě je Krajským soudem v Brně vedeno pod sp. zn. 15 Cm 136/2008 a doposud nebylo ukončeno. Ve vztahu k ochraně vlastnického práva stěžovatelky k předmětným nemovitostem se přitom jednoznačně jedná o jiný procesní prostředek k ochraně práva, s jehož uplatněním je spojeno zahájení soudního řízení ve smyslu §72 odst. 3 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon"). Sama délka tohoto řízení přitom rozhodně nemá vliv na otázku přípustnosti ústavní stížnosti, a to na rozdíl od případu, kdyby v řízení docházelo ke značným průtahům, z nichž by stěžovatelce vznikala nebo mohla vzniknout vážná a neodvratitelná újma [srov. §75 odst. 2 písm. b) zákona]. Nic takového ale stěžovatelka ani netvrdí.
6. Ústavní soud proto mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků ústavní stížnost odmítl pro nevyčerpání všech zákonných procesních prostředků k ochraně práva jako nepřípustnou podle §43 odst. 1 písm. e) zákona.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 5. března 2009
JUDr. Jiří Nykodým, v. r.
soudce zpravodaj