ECLI:CZ:US:2009:2.US.296.09.1
sp. zn. II. ÚS 296/09
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy senátu Stanislava Balíka a soudců Dagmar Lastovecké a Jiřího Nykodýma o ústavní stížnosti Ing. J. M., zastoupené Mgr. Ing. Antonínem Továrkem, advokátem se sídlem Brno, tř. Kpt. Jaroše 1844/28, proti rozsudku Krajského soudu v Plzni ze dne 24. 10. 2008, č. j. 25 Co 60/2008-239, a rozsudku Okresního soudu Plzeň - jih ze dne 17. 12. 2007 č. j. 4 C 329/2004-213, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Ústavní stížností ze dne 4. 2. 2009, doplněnou dne 26. 3. 2009, která splňuje formální náležitosti stanovené zákonem č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatelka domáhá zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí. Tvrdí, že jimi bylo porušeno její ústavně zaručené právo na soudní ochranu ve smyslu čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina").
Stěžovatelka namítá, že soudy při rozhodování o platnosti nájemní smlouvy neodůvodněně odmítly judikaturu Nejvyššího soudu, podle níž obsah nájemní smlouvy musí být zřejmý a seznatelný již z listiny (rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 3 Cdon 227/96). Z odůvodnění rozsudků je však patrné, že vymezení předmětu nájmu je neurčité a muselo být upřesněno dokazováním. Z rozsudku Nejvyššího soudu sp. zn. 28 Cdo 161/2007 dále vyvozuje, že smlouvu o nájmu nebytových prostor lze platně uzavřít jen ohledně prostor, které byly v tomto smyslu zkolaudovány, což soudy odmítly zkoumat. V takovém postupu soudů stěžovatelka spatřuje rysy jurisdikční libovůle. Dle stěžovatelky není dále z odůvodnění rozsudku soudu prvního stupně patrné, které z navržených důkazů soud zamítl a proč tak učinil. Má za to, že právní závěry soudů týkající se neplatnosti nájemní smlouvy jsou výsledkem zcela svévolné interpretace ustanovení §39 obč. zák.
K ústavní stížnosti se vyjádřili účastníci řízení. Krajský soud v Plzni uvedl, že považuje ústavní stížnost za neopodstatněnou a v plném rozsahu odkázal na odůvodnění svého rozhodnutí. Okresní soud Plzeň - jih upozornil na to, že celé řízení ukazuje absurditu výkladu zákona zastávaného stěžovatelkou, totiž, že na její povinnost platit sjednané nájemné má vliv, zda určité stavební úpravy v pronajatých prostorách byly kolaudovány či nikoli. Za podstatné soud považuje, že stěžovatelka jako podnikatelka dobrovolně, za dobré znalosti okolností, převzala závazek, kterého se posléze s pomocí poněkud formalistického výkladu zákona začala zříkat. Dle soudu je odůvodnění jeho rozhodnutí sice stručné, ale nepostrádá argumenty vztahující se k jednotlivých skutkovým a právním závěrům. Soud se nedomnívá, že by se dopustil libovůle, když se zákon snažil nevykládat formalisticky. Má za to, že nerozhodl v rozporu s judikaturou Nejvyššího soudu, když stěžovatelkou citované rozhodnutí Nejvyššího soudu k otázce koulaudace na její případ nedopadalo, a stran druhého citovaného judikátu ohledně výkladu písemných smluv je podstatný jeho závěr, že obsah smlouvy musí být objektivně seznatelný osobám, které nejsou účastníky smlouvy, což v daném případě bylo shledáno. Za podstatné soud považuje, že zjištěná, dle soudu objektivně seznatelná vůle účastníků nebyla v rozporu s jejím jazykovým vyjádřením. Ke stěžovatelkou namítanému řádnému nezdůvodnění zamítnutí důkazních návrhů soud uvádí, že jejich identifikace vyplývá ze spisu a rozsudek obsahuje stručné důvody zamítnutí.
Na uvedené vyjádření, která byla stěžovatelce zaslána k případné replice, již nebylo nijak reagováno.
Z obsahu spisu Okresního soudu Plzeň - jih, sp. zn. 4 C 329/2004, bylo zjištěno následující:
Napadeným rozsudkem soud prvního stupně uložil stěžovatelce povinnost zaplatit žalobci částku 18.000,- Kč s přísl., žalobu stěžovatelky o zaplacení částky 14.500,- Kč zamítl a rozhodl o nákladech řízení. V odůvodnění rozhodnutí konstatoval, že účastníci uzavřeli platnou nájemní smlouvu na pronájem nebytových prostor, stěžovatelka předmět pronájmu užívala a žalobci tak náleží právo na zaplacení nájemného.
O odvolání stěžovatelky rozhodl odvolací soud druhým napadeným rozsudkem tak, že rozhodnutí soudu prvního stupně potvrdil a stěžovatelce uložil povinnost zaplatit žalobci náklady odvolacího řízení. Při výkladu předmětné smlouvy vyšel ze zjištění učiněného soudem prvního stupně, že stěžovatelka užívala prostory, které tvořily stavebně jednotný celek se samostatným vchodem, označený samostatným popisným číslem domu, a dospěl k závěru, že tyto nebytové prostory byly dostatečně určitě identifikovány. Při výkladu smlouvy přihlédl i k ustanovení §35 odst. 2 obč. zák. Soudu prvního stupně pak přisvědčil v tom, že nájemní smlouva je z hlediska vymezení jejího předmětu platným právním úkonem. Dle jeho názoru není její platnost zpochybněna ani rozporem s právními předpisy (stavebním zákonem), neboť tyto nebytové prostory byly schváleny k užívání rozhodnutím o provozování obuvnictví z r. 1945 a další předpisy ( §30 zákona č. 87/1958 Sb.) postavily toto povolení na roveň kolaudaci. Dosavadní povolení tak zůstala v platnosti. Pokud namísto obuvnictví a dílny byly nebytové prostory stěžovatelkou užívány jako videopůjčovna, nedošlo ke změně účelu užívání vyžadujícího rozhodnutí stavebního úřadu. Dovolává-li se tedy stěžovatelka neplatnosti smlouvy i pro rozpor s předpisy veřejnoprávního charakteru, navíc poté, co nebytové prostory téměř dva roky užívala, je dle soudu třeba její postup hodnotit jako účelový.
Ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
Ústavní soud je podle čl. 83 Ústavy soudním orgánem ochrany ústavnosti. Není součástí soustavy obecných soudů a není ani povolán k instančnímu přezkumu jejich rozhodnutí; směřuje-li ústavní stížnost proti rozhodnutí vydanému v občanskoprávním řízení, není proto samo o sobě významné, je-li namítána jeho věcná nesprávnost. Pravomoc Ústavního soudu je založena výlučně k přezkumu rozhodnutí z hlediska dodržení ústavněprávních principů, tedy, zda lze řízení jako celek (ve svém výsledku) pokládat za spravedlivé.
Podstatou ústavní stížnosti je tvrzení stěžovatelky o nesprávných (neúplných) skutkových zjištěních a o nesprávném právním posouzení věci obecnými soudy.
Ústavní soud poukazuje na svoji standardní judikaturu, dle níž není zásadně oprávněn přezkoumávat skutkové a právní závěry obecných soudů. Zasáhnout může až v případě, kdy soudy očividně a neodůvodněně vybočí ze zákonných principů dokazování nebo jestliže hodnocení důkazů a tomu přijaté skutkové a právní závěry jsou výrazem zjevného excesu; rozpor s požadavky spravedlnosti je dán také tehdy, když odpovídající zjištění soudy řádně ve svých rozhodnutích nezdůvodní (srov. např. nález sp. zn. III. ÚS 23/93, Sbírka nálezů a usnesení ÚS, sv. 1, str. 41, nález sp. zn. II. ÚS 182/02, Sbírka nálezů a usnesení ÚS, sv. 31, str. 165).
Nic takového v projednávané věci dovodit nelze. Stěžovatelka pouze polemizuje se skutkovými a právními závěry obecných soudů, přičemž uplatňuje námitky, které již použila v řízení před obecnými soudy, a s nimiž se soudy ve svých rozhodnutích dostatečně a přezkoumatelným způsobem vypořádaly. Nepřípustně tak očekává, že Ústavní soud podrobí dosavadní výsledek sporu dalšímu instančnímu přezkumu.
Ústavní soud se nedomnívá, že se soudy odklonily od názoru, vysloveného v obou stěžovatelem poukazovaných rozhodnutích Nejvyššího soudu.
Usnesení Nejvyššího soudu sp. zn. 28 Cdo 161/2007 a na ně navazující rozhodnutí vydaná v obdobných věcech (srov. např. usnesení sp. zn. 26 Cdo 2849/2008) se vyslovila k nutnosti kolaudace nebytových prostor jako takových. Touto otázkou se soudy zabývaly velmi podrobně a k jejímu vyřešení vedly rozsáhlé dokazování. Jejich závěru, že předmětné nebytové prostory byly schváleny k užívání rozhodnutím, které pozdější právní předpisy postavily na roveň kolaudačnímu rozhodnutí, a které je stále platné, nelze z ústavního hlediska nic vytknout, stejně jako závěru, že pokud nebytové prostory byly stěžovatelkou užívány namísto obuvnictví a dílny jako videopůjčovna, nedošlo k takové změně účelu užívání, které by vyžadovalo rozhodnutí stavebního úřadu. I tento závěr je v souladu s citovanými judikáty, v nichž je mj. vysloveno, že na neplatnost smlouvy o nájmu nebytových prostor podle §39 obč. zák. pro rozpor se zákonem lze usuzovat pouze v případě, že jde o zásadní rozpor mezi dohodnutým účelem nájmu a dokumentovaným stavebním určením předmětných prostor. Ten však v projednávaném případě shledán nebyl.
Druhé stěžovatelkou citované rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 3 Cdon 227/96 se zabývá výkladem písemných smluv a je v něm vysloven názor, že určitost projevu vůle musí být dána obsahem listiny, na níž je zaznamenán, neboť obsah smlouvy musí být objektivně seznatelný i osobám, které nejsou účastníky smlouvy. V projednávaném případě, jak vyplývá z odůvodnění napadených rozsudků, obsah smlouvy takto seznatelný byl; nebytové prostory byly identifikovány tak, aby je nebylo možno zaměnit s jinými nebytovými prostory. Soudům proto nelze vytýkat, že ujednání o předmětu nájmu interpretovaly svévolně, když se je snažily nevykládat formalisticky, jak naopak činila stěžovatelka, nýbrž se zřetelem k vůli smluvních stran (srov. ustanovení §35 odst. 2 obč. zák.) a v této souvislosti přihlédly ke všem okolnostem souvisejícím s uzavřením smlouvy i následným chováním stran. Opačný přístup by znamenal právní formalismus, který je z ústavního hlediska neakceptovatelný (srov. nálezy Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 436/05, sp. zn. II. ÚS 571/06). Podstatné v projednávané věci je, že zjištěná vůle účastníků ohledně předmětu smlouvy nebyla v rozporu s jazykovým vyjádřením ve smlouvě.
Pochybení ústavního rozměru nelze spatřovat ani v tom, že soud prvního stupně v odůvodnění svého rozhodnutí nekonkretizoval důkazy, jejichž provedení odmítl. Tato konkretizace je dostatečně zřejmá z té části protokolu o jednání ze dne 17. 12. 2007, v níž soud adresně zamítl návrhy stěžovatelky i žalobce na doplnění dokazování. Důvody, které jej k takovému postupu vedly, pak ve svém rozsudku stručně, ale dostatečně vysvětlil. Z hlediska spravedlivého procesu tedy Ústavní soud nemůže ani v tomto směru soudu nic vytknout.
Lze tudíž uzavřít, že nebyl zjištěn stěžovatelkou tvrzený zásah do jejího ústavně garantovaného práva na soudní ochranu dle čl. 36 odst. 1 Listiny. Ústavní soud proto postupoval dle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu a ústavní stížnost jako zjevně neopodstatněnou odmítl.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 10. prosince 2009
Stanislav Balík, v. r.
předseda senátu