ECLI:CZ:US:2009:2.US.30.09.1
sp. zn. II. ÚS 30/09
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy senátu Stanislava Balíka a soudců Dagmar Lastovecké a Jiřího Nykodýma o ústavní stížnosti společnosti ZIMBO CZECHIA s. r. o., IČO 61250988, se sídlem Na Zátorách 8, Praha 7 - Holešovice, zastoupené JUDr. Marcelou Scheeovou, advokátkou se sídlem Štupartská 4, Praha 1 - Staré Město, proti rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 25. 9. 2008 č. j. 7 As 34/2008-181, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Ústavní stížností, doručenou Ústavnímu soudu dne 6. 1. 2009, která splňuje formální náležitosti stanovené zákonem č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatelka domáhá zrušení v záhlaví uvedeného rozsudku Nejvyššího správního soudu. Tvrdí, že jím byla porušena její ústavně zaručená práva zakotvená v čl. 4, čl. 95 odst. 1 Ústavy, čl. 36 odst. 1, čl. 38 odst. 2 a čl. 4 odst. 4 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina").
Stěžovatelka podrobně rekapituluje průběh řízení před Státní veterinární správou a obecnými soudy. Poté vyslovuje přesvědčení, že soudy obou stupňů se dostatečně nevypořádaly s jejími námitkami a ustanovení zákona aplikovaly rigidně, bez skutečné návaznosti na jejich smysl a účel. Argumentaci soudu, že příslušné údaje o potravině musí být uvedeny na každém jednotlivém kusu opatřeném strečovou folií, pokládá za nepřesvědčivou a právně nepodloženou, přičemž poukazuje na znění §7 zákona č. 110/1997, o potravinách (dále jen "zákon o potravinách"), který nekonkretizuje, co se považuje za označení. Má za to, že označením je souhrn údajů specifikovaných pod písmeny a) až e) předmětného ustanovení, ač jsou tyto údaje vyznačeny hromadně či jednotlivě, pokud je jasné, že se vztahují k určité množině jednodruhové potraviny. Stěžovatelka dále poukazuje na to, že ustanovení §5 zákona o potravinách nelze považovat za definici zabalené potraviny, nýbrž upravuje požadavky kladené na balící materiál. Nejvyššímu správnímu soudu nadto vytýká, že se nevypořádal s námitkou o nepřezkoumatelnosti správního rozhodnutí ohledně vad odůvodnění výše pokuty a o nepřesvědčivosti rozhodnutí Městského soudu v Praze a v podstatě nahradil jeho odůvodnění vlastní argumentací, a že nereagoval na konkrétní námitky ohledně jeho dalších vad. Stěžovatelka upozorňuje i na porušení jejího práva na projednání věci bez zbytečných průtahů, když žalobu podala v červnu 2001 a ve věci bylo prvně rozhodnuto až rozsudkem z 20. září 2005 a po jeho zrušení pak rozsudkem z 30. října 2007.
Z obsahu spisu Městského soudu v Praze sp. zn. 8 Ca 51/2007, který si Ústavní soud k projednání a rozhodnutí věci vyžádal, bylo zjištěno následující:
Městský soud v Praze zamítl rozsudkem ze dne 30. 10. 2007 č. j. 8 Ca 51/2007-128 žalobu stěžovatelky proti rozhodnutí Státní veterinární správy ze dne 4. 4. 2002, jímž bylo zamítnuto odvolání stěžovatelky a potvrzeno rozhodnutí Okresní veterinární správy v Karlových Varech ze dne 27. 12. 2001 o uložení pokuty ve výši 10.000,- Kč za porušení §7 zákona o potravinách. Soud vyšel ze zjištění, že stěžovatelka nabízela k prodeji potraviny - sýry, které byly v jednotlivých porcích nebo nakrájené zabalené mimo provozovnu výrobce a v nepřítomnosti spotřebitele. Dospěl k závěru, že bylo povinností stěžovatelky, aby každé jednotlivé balení označila údaji obsaženými v §7 zákona o potravinách, což neučinila. O kasační stížnosti stěžovatelky rozhodl Nejvyšší správní soud napadeným rozsudkem tak, že stížnost jako nedůvodnou zamítl. S názorem městského soudu, že v případě stěžovatelky šlo o prodej a nabízení potravin k prodeji ve smyslu ustanovení §7 zákona o potravinách, se ztotožnil a vyvrátil námitku stěžovatelky, že se jednalo o prodej potravin nebalených, popř. že sýry byly všemi požadovanými údaji označeny, jakož i námitku o nepřehlednosti a nepřezkoumatelnosti úvah městského soudu i správních orgánů. Námitku o nepřezkoumatelnosti výroku správního rozhodnutí o výši uložené pokuty označil za nepřípustnou.
Ústavní soud se nejdříve zabýval opodstatněností ústavní stížnosti, aby zjistil, zda jsou dány předpoklady jejího meritorního projednání. Opodstatněností stížnosti se přitom rozumí, že tato směřuje proti rozhodnutí, které je způsobilé porušit základní práva a svobody stěžovatele. V tomto směru je ústavní stížnost zjevně neopodstatněná.
Stěžovatelka v ústavní stížnosti vyslovuje nesouhlas s právním závěrem obecných soudů, k němuž dospěly výkladem ustanovení §7 a §8 zákona o potravinách. Ve svých argumentech ovšem zcela pomíjí skutečné postavení Ústavního soudu jako soudního orgánu ochrany ústavnosti, jehož úkolem není posuzovat stanoviska a výklady obecných soudů ke konkrétním zákonným ustanovením a jejich právní úvahy a závěry. Do rozhodovací činnosti obecných soudů může zasáhnout jen tehdy, shledá-li současně porušení základního práva či svobody v důsledku takové interpretace právních předpisů, jež je v extrémním rozporu s principy spravedlnosti. O takový případ ale v projednávané věci nejde.
Obecné soudy při řešení klíčové otázky, zda v případě stěžovatelkou nabízených potravin k prodeji šlo o zboží balené (viz ustanovení §7 zákona o potravinách) či nebalené, jak tvrdila stěžovatelka v žalobě (viz §8 zákona o potravinách), vyšly ze závěrů kontroly, při níž bylo v podstatě zjištěno, že stěžovatelka porcovala sýry v provozních prostorách prodejny, které následně po cca 100 g zabalila do potravinářské fólie bez přítomnosti spotřebitele a umístila je v prodejní vitríně, opatřené informační tabulkou, obsahující obchodní název prodejce, název zboží a cenu za 100 g. Na zjištěný skutkový stav, který stěžovatelka nezpochybňovala, soudy aplikovaly ustanovení §7 zákona o potravinách, upravující podmínky prodeje potravin zabalených mimo provozovnu výrobce a bez přítomnosti spotřebitele. Jejich závěr, že předmětné potraviny nebyly řádně označeny údaji stanovenými v uvedeném ustanovení pod písmeny a) až e), je založen na racionálním a logicky přesvědčivě vybudovaném argumentačním a rovněž teoreticky akceptovatelném základě.
Argumentace stěžovatelky, že šlo o prodej potravin nebalených ve smyslu §8 zákona o potravinách, nemůže obstát už jen proto, že nešlo o přímý prodej nabízených potravin, kde má zákazník možnost volby konkrétního požadovaného množství a kde stačí viditelně na informační tabuli umístit alespoň písemný údaj o ceně, názvu a prodejci. Ochrana spotřebitele při koupi potravin zabalených mimo provozovnu výrobce a bez jeho přítomnosti je zaručena právě konkrétní informací o zboží ve smyslu §7 písm. a) až e) zákona o potravinách, umístěnou na obalu každé zabalené potraviny. Výklad dotčených ustanovení, provedený kasačním soudem ve smyslu shora uvedeném, je tedy akceptovatelný i z hlediska ústavního.
Ústavní soud, jehož povinností je neztratit ze zřetele své skutečné poslání a omezit se na základní úkol, jímž je posuzování konformity aktů aplikace práva s ústavním pořádkem, tak dospěl k závěru, že Nejvyšší správní soud, jehož rozhodnutí je ústavní stížností napadeno, interpretoval příslušné normy ústavně přijatelným způsobem a své rozhodnutí řádně a vyčerpávajícím způsobem odůvodnil. Vypořádal se v něm i s dalšími námitkami stěžovatelky, které opakuje v ústavní stížnosti. Pro stručnost je proto možno odkázat na podrobné a přiléhavé odůvodnění této problematiky v napadeném rozsudku, neboť by bylo nadbytečné závěry tam rozvedené opakovat. Sama skutečnost, že Nejvyšší správní soud opřel svůj závěr o právní názor, s nímž stěžovatelka nesouhlasí, nezakládá porušení jejího práva na soudní ochranu a spravedlivý proces.
K námitce stěžovatelky o nepřezkoumatelnosti správního rozhodnutí ohledně výše uložené pokuty je třeba odkázat na odůvodnění kasačního rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 14. 12. 2006 (na nějž ostatně poukazuje i stěžovatelka), v němž se soud dostatečně k této otázce vyjádřil a na rozdíl od městského soudu shledal rozhodnutí správního orgánu o uložení pokuty z důvodu porušení povinnosti uvedené v ustanovení §7 zákona o potravinách za přezkoumatelné. To bylo také důvodem vydání zrušujícího rozsudku a vrácení věci městskému soudu k novému projednání a rozhodnutí.
Pokud stěžovatelka v závěru své ústavní stížnosti poukazuje na průtahy v řízení ve smyslu čl. 38 odst. 2 Listiny, Ústavní soud, aniž by zkoumal opodstatněnost této námitky, poukazuje na to, že řízení před obecnými soudy je již pravomocně skončeno a v řízení o ústavní stížnosti nelze tvrzené pochybení nijak napravit. Bylo na místě zvolit příslušné právní kroky již v době, kdy k průtahům docházelo. Procesním prostředkem k ochraně práva narušeného v již skončeném soudním řízení neodůvodněnými průtahy je od účinnosti zákona č. 160/2006 Sb., jímž byl novelizován zákon č. 82/1998 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou orgánem veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem, žaloba o poskytnutí přiměřeného zadostiučinění (srov. nález sp. zn. IV. ÚS 391/07, uveřejněný na stránkách http://nalus.usoud.cz).
Ústavní soud tak neshledal, že by postupem Nejvyššího správního soudu byly překročeny meze ústavnosti, zejména pak, že by soudní řízení jako celek nebylo spravedlivé. Nezbylo mu proto, než ústavní stížnost podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu odmítnout jako zjevně neopodstatněnou.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 30. července 2009
Stanislav Balík
předseda senátu