ECLI:CZ:US:2009:2.US.306.09.1
sp. zn. II. ÚS 306/09
Usnesení
Ústavní soud rozhodl mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků v senátu složeném z předsedy Stanislava Balíka a soudců Dagmar Lastovecké a Jiřího Nykodýma o ústavní stížnosti stěžovatelů R. V. a Ing. R. V., obou zastoupených JUDr. Jiřím Juříčkem, advokátem, se sídlem Údolní 5, 602 00 Brno, směřující proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 18. listopadu 2008, č. j. 21 Co 415/2008-428, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Stěžovatelé se včas a řádně podanou ústavní stížností domáhali zrušení v záhlaví uvedeného rozhodnutí.
Rozsudkem Krajského soudu v Brně ze dne 18. listopadu 2008, č. j. 21 Co 415/2008-428, byl potvrzen rozsudek Okresního soudu Brno - venkov ze dne 26. září 2006, č. j. 14 C 99/2006-383, jímž soud prvního stupně zamítl žalobu, kterou se žalobci (stěžovatelé) domáhali určení, že jejich právní předchůdci (manželé A. V. a PhDr. R. V.) byli každý ke dni své smrti spoluvlastníky nemovitostí blíže specifikovaných ve výroku I. (dále jen "předmětné nemovitosti"), a současně vyhověl vzájemnému návrhu žalovaného (MUDr. J. O.) na určení, že je vlastníkem předmětných nemovitostí. Soud prvního stupně a potažmo i odvolací soud vycházely při rozhodování z nálezu Ústavního soudu ze dne 22. února 2006, sp. zn. II. ÚS 346/03, v němž Ústavní soud konstatoval, že žalobou na určení vlastnického práva nelze obcházet smysl a účel restitučního zákonodárství a nelze se tedy účinně domáhat podle obecných předpisů ochrany vlastnického práva, pokud zvláštní restituční předpis nestanovil způsob zmírnění nebo nápravy této majetkové újmy. V citovaném rozhodnutí, jímž byly obecné soudy v dané věci vázány, Ústavní soud zdůraznil, že vzhledem k možnosti aplikace restitučních předpisů je vyloučen postup dle obecných předpisů. Ústavní soud tak vyloučil možnost uplatnění obecné vlastnické žaloby pro kolizi se speciální úpravou obsaženou v restitučních předpisech. Za nadbytečné pak považoval zabývání se tím, zda se žalobci skutečně mohli svého nároku domáhat podle zákona č. 403/1990 Sb., o zmírnění následků některých majetkových křivd a podle zákona č. 87/1991 Sb., o mimosoudních rehabilitacích, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o mimosoudních rehabilitacích"), jako oprávněné osoby za situace, kdy v minulosti díky pochybení tehdejších orgánů byly předmětné nemovitosti odňaty jako majetek manželů Odehnalových (právních předchůdců žalovaného), ačkoliv patřily do vlastnictví manželů Vermouzkových. Na druhé straně uznal naléhavý právní zájem na určení na straně žalovaného vzhledem k existenci duplicitního zápisu vlastnického práva k předmětným nemovitostem.
Stěžovatelé v ústavní stížnosti namítají porušení práva na ochranu vlastnictví zakotveného v čl. 11 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), jakož i porušení práva na soudní ochranu vyplývajícího z čl. 36 odst. 1 Listiny. Stěžovatelé především nesouhlasí s právním posouzením provedeným odvolacím soudem. Z provedených důkazů zcela jednoznačně vyplynulo, že právní předchůdci stěžovatelů nikdy nepřestali být vlastníky předmětných nemovitostí a tudíž ze strany žalovaného tyto nemovitosti nemohly být platně restituovány. Stěžovatelé již nemají k ochraně svého vlastnického práva k dispozici jiný prostředek než žalobu na určení vlastnického práva dle obecných předpisů. Zdůrazňují, že v dané věci nelze posuzovat obecně konkurenci restitučního zákonodárství a obecných předpisů na ochranu vlastnického práva. Obecné soudy zcela pominuly, že pokud žalovaný nabyl vlastnictví k předmětným nemovitostem na základě restituce, byl tento postup s ohledem na okolnosti přechodu vlastnického práva na právní předchůdce stěžovatelů zcela nezákonný a jako takovému mu nemůže být poskytována ochrana.
Ústavní soud již mnohokráte zdůraznil, že není zásadně oprávněn zasahovat do rozhodovací činnosti obecných soudů, neboť není vrcholem jejich soustavy. Postavení Ústavního soudu uvnitř soudní moci vymezuje čl. 83 Ústavy České republiky tak, že jde o orgán ochrany ústavnosti. Postup v soudním řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu, výklad práva a jeho aplikace, jsou při řešení konkrétního případu záležitostí obecných soudů, které jsou součástí soudní soustavy podle čl. 91 odst. 1 Ústavy. To platí jak pro otázky vztahující se k předmětu sporu, tak i pro hodnocení otázek procesních. Pouze v případě, že by právní závěry obecných soudů byly v extrémním nesouladu s vykonanými skutkovými zjištěními nebo z nich v žádné možné interpretaci odůvodnění soudního rozhodnutí nevyplývaly, bylo by takové rozhodnutí možno považovat za odporující čl. 36 odst. 1 Listiny a čl. 1 Ústavy.
Zákon č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu") v §43 odst. 2 písm. a) tím, že rozlišuje návrhy zjevně neopodstatněné, dává Ústavnímu soudu v zájmu racionality a efektivity jeho řízení pravomoc posoudit "přijatelnost" návrhu před tím, než dospěje k závěru, že o návrhu rozhodne meritorně nálezem. V této fázi jde o specifickou a relativně samostatnou část řízení, která nedostává charakter řízení kontradiktorního. Ústavní soud neshledal žádný důvod, pro který by mohla vzniknout byť jen pochybnost o ústavní konformitě postupu obecných soudů v souzené věci. Ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
Stěžovatelé v dané věci zpochybňují právní závěry, ke kterým dospěl odvolací soud. Ten byl přitom podobně jako soud prvního stupně vázán právním názorem vysloveným v předchozím nálezu Ústavního soudu sp. zn. II. ÚS 346/03, podle něhož se nelze domáhat ochrany vlastnického práva cestou žaloby na určení podle obecných předpisů, pokud lze ve věci využít předpisů restitučních. V daném případě byly předmětné nemovitosti na základě restitučních předpisů (zákon č. 403/1990 Sb., o zmírnění následků některých majetkových křivd a zákon o mimosoudních rehabilitacích) vydány žalovanému, který při současném duplicitním zápisu v katastru nemovitostí uspěl se vzájemným návrhem na určení vlastnictví. Ústavní soud vychází v této věci podobně jako ve svém předchozím (výše citovaném) rozhodnutí ze stejných premis a poukazuje na to, že judikatura ohledně konkurence předpisů obecných a speciálních se nezměnila, a proto na ní Ústavní soud setrvává i v tomto případě.
S ohledem na výše uvedené Ústavní soud nezjistil, že by v daném případě došlo k porušení ústavním pořádkem garantovaných práv stěžovatele, a proto ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný odmítl.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 30 dubna 2009
Stanislav Balík, v. r.
předseda senátu