ECLI:CZ:US:2009:2.US.3184.08.1
sp. zn. II. ÚS 3184/08
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Stanislava Balíka a soudců Dagmar Lastovecké a Jiřího Nykodýma o ústavní stížnosti stěžovatele SCA Packaging Česká republika, s. r. o., se sídlem Teplická 109, Jílové u Děčína, zastoupeného Mgr. Jiřím Karpíškem, advokátem, se sídlem v Praze, proti výroku I. a III. usnesení Krajského soudu v Ústí nad Labem č. j. 17 Co 297/2007-47 ze dne 28. srpna 2008, a výroku II. rozsudku Okresního soudu v Ústí nad Labem č. j. 13 C 540/2006-34, ze dne 2. 5. 2007, za účasti 1) Krajského soudu v Ústí nad Labem, a 2) Okresního soudu v Ústí nad Labem, jako účastníků řízení, a obchodní společnosti SETUZA, a. s., se sídlem Žukovova 100, Ústí nad Labem-Střekov, jako vedlejšího účastníka řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
1. V ústavní stížností, podané včas a i jinak ve shodě se zákonem č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), stěžovatel navrhl, aby Ústavní soud zrušil v záhlaví označená rozhodnutí (v identifikovaných výrocích), která obecné soudy v jeho věci vydaly. Dovozuje, že jimi bylo porušeno jeho ústavně zaručené základní právo zakotvené v čl. 36 odst.1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina").
2. Stěžovatel se třemi samostatně podanými žalobami domáhal proti vedlejšímu účastníkovi řízení zaplacení částky 81.895,80 Kč s příslušenstvím, částky13.994,40 Kč s příslušenstvím, a částky 85.537,20 Kč s příslušenstvím. Soud prvního stupně spojil všechny tři věci do společného řízení, jehož předmětem tak byla celková částka 181.427,40 Kč. Po podání žaloby byla celá dlužná částka uhrazena, a proto soud řízení co do částky 181.427,40 Kč zastavil. Poté stěžovatel uplatnil změnu návrhu a místo původně požadovaných zákonných úroků z prodlení uplatnil nárok na zaplacení smluveného úroku z prodlení ve výši 0,05% za každý den prodlení, a tento svůj nárok vyčíslil na částku 5.843,50 Kč. Tuto změnu soud připustil a posléze rozhodl tak, že stěžovateli tuto částku přiznal a přiznal mu i náhradu nákladů řízení.
3. Proti výroku o náhradě nákladů řízení se stěžovatel odvolal a vytkl soudu prvního stupně nesprávný výpočet nákladů řízení. Vedle odvolání podal stěžovatel návrh soudu prvního stupně na doplňující rozhodnutí, ve kterém požadoval vrácení další části soudního poplatku ve výši 1.200 Kč. Soud návrh na vydání doplňujícího usnesení zamítl s odůvodněním, že sice opomněl stěžovateli přiznat náhradu za soudní poplatek v uvedené výši, avšak toto pochybení nemůže napravit stěžovatelem navrhovaným způsobem. I proti tomuto rozhodnutí podal stěžovatel odvolání a domáhal se změny napadeného rozhodnutí tak, aby jeho návrhu na vydání doplňujícího rozhodnutí bylo vyhověno.
4. O obou podaných odvolání rozhodl odvolací soud ústavní stížností napadeným usnesením. Zčásti vyhověl odvolání, které směřovalo do výroku o náhradě nákladů řízení soudu prvního stupně a stěžovateli přiznal náhradu nákladů řízení ve výši 46.198,70 Kč, přičemž v odůvodnění písemného vyhotovení rozhodnutí na straně tři podrobně vyložil, jak k této výši náhrady nákladů dospěl. Pokud jde o odvolání do usnesení o zamítnutí návrhu na vydání doplňujícího usnesení rozhodl tak, že napadené usnesení soudu prvního stupně potvrdil.
5. Stěžovatel v ústavní stížnosti tvrdí, že postupem obou obecných soudů došlo k porušení jeho základního práva domáhat se stanoveným postupem svého práva u nezávislého a nestranného soudu, které je zakotveno v čl. 36 odst.1 Listiny. Okresnímu soudu vytýká, že i když v odůvodnění svého rozhodnutí konstatuje, že měl plný úspěch ve věci a správně uvedl hodnotu předmětu řízení, přiznal mu nižší náhradu nákladů řízení, než jaká mu náležela podle příslušné vyhlášky. Krajskému soudu vytýká nesprávný způsob rozhodování o výši náhrady nákladů řízení za situace, kdy v průběhu řízení před soudem prvního stupně dojde k částečnému zpětvzetí po právu podané žaloby v důsledku částečného plnění žalované strany, ke kterému dojde až po podání žaloby. Podrobně pak rozebírá jím zpochybňovaný postup odvolacího soudu při výpočtu výše odměny podle vyhlášky ministerstva spravedlnosti č. 484/2000 Sb., kterou se stanoví paušální sazby výše odměny za zastupování účastníka advokátem nebo notářem při rozhodování o náhradě nákladů v občanském soudním řízení a kterou se mění vyhláška Ministerstva spravedlnosti č. 177/1996 Sb., o odměnách advokátů a náhradách advokátů za poskytování právních služeb (advokátní tarif), ve znění pozdějších předpisů.
6. Zákon č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon"), v ustanovení §43 odst. 2 písm. a) tím, že rozlišuje návrhy zjevně neopodstatněné, dává Ústavnímu soudu v zájmu racionality a efektivity jeho řízení pravomoc posoudit "přijatelnost" návrhu před tím, než dospěje k závěru, že o návrhu rozhodne meritorně nálezem. V této fázi jde o specifickou a relativně samostatnou část řízení, která nedostává charakter řízení kontradiktorního. Ústavní soud neshledal žádný důvod, pro který by mohla vzniknout byť jen pochybnost o ústavní konformitě postupu obecných soudů v souzené věci. Ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
7. Ústavní soud již mnohokráte zdůraznil, že není zásadně oprávněn zasahovat do rozhodovací činnosti obecných soudů, neboť není vrcholem jejich soustavy. Postavení Ústavního soudu uvnitř soudní moci vymezuje článek 83 Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") tak, že jde o orgán ochrany ústavnosti. Postup v soudním řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu, výklad práva a jeho aplikace, jsou při řešení konkrétního případu záležitostí obecných soudů, které jsou součástí soudní soustavy podle čl. 91 odst. 1 Ústavy. To platí jak pro otázky vztahující se k předmětu sporu, tak i pro hodnocení otázek procesních. Pouze v případě, že by právní závěry obecných soudů byly v extrémním nesouladu s vykonanými skutkovými zjištěními nebo z nich v žádné možné interpretaci odůvodnění soudního rozhodnutí nevyplývaly, bylo by takové rozhodnutí možno považovat za odporující čl. 36 odst. 1 Listiny a čl. 1 Ústavy.
8. Ústavní soud se ve své dřívější judikatuře zabýval rozhodováním obecných soudů o náhradě nákladů řízení a jeho reflexí z hlediska zachování práva na spravedlivý proces opakovaně. Přitom na jedné straně vyslovil názor, že rozhodování o nákladech soudního řízení je integrální součástí soudního řízení jako celku (srov. sp. zn. I. ÚS 653/03, N 69/33 SbNU 189). V případě rozhodování o náhradě nákladů řízení je třeba přihlížet ke všem okolnostem věci, které mohou mít vliv na stanovení povinnosti k náhradě nákladů řízení, jež účastník vynaložil k účelnému uplatňování nebo bránění práva. Úkolem obecného soudu proto není pouze mechanicky rozhodnout o náhradě podle výsledku sporu, nýbrž vážit, zda tu neexistují další rozhodující okolnosti mající podstatný vliv na přiznání či nepřiznání náhrady účelně vynaložených nákladů. Na druhé straně ovšem Ústavní soud judikoval, že otázku náhrady nákladů řízení, resp. její výše, jakkoliv se může účastníka řízení citelně dotknout, nelze z hlediska kritérií spravedlivého procesu klást na stejnou úroveň jako proces vedoucí k rozhodnutí ve věci samé. Jakkoliv pak může být takové rozhodnutí z hlediska zákonnosti sporné, Ústavní soud v souladu se svojí obecně dostupnou judikaturou konstatoval, že rozdílný názor na interpretaci jednoduchého práva sám o sobě nemůže založit porušení práva na soudní ochranu či spravedlivý proces (srov. sp. zn. IV. ÚS 303/02, U 25/27 SbNU 307).
9. Námitky, které stěžovatel uplatňuje ve své ústavní stížnosti se týkají výkladu podzákonného předpisu. Ústavnímu soudu nepřísluší z důvodů uvedených výše zaujímat k otázkám výkladu obecně závazných předpisů stanoviska, neboť by tím v rozporu s Ústavou zasahoval do pravomoci obecných soudů a porušoval by tak princip dělby moci. Jak bylo uvedeno shora, pouze v případě, že by právní závěry obecných soudů byly v extrémním nesouladu s vykonanými skutkovými zjištěními nebo z nich v žádné možné interpretaci odůvodnění soudního rozhodnutí nevyplývaly, bylo by takové rozhodnutí možno považovat za odporující čl. 36 odst. 1 Listiny a čl. 1 Ústavy. O takovou situaci však v souzeném případě nejde. Nesprávnost výpočtu náhrady nákladů řízení, který stěžovatel vytýká v ústavní stížnosti soudu prvního stupně, byla uplatněna v odvolacím řízení a odvolací soud se touto námitkou zabýval a dal jí zčásti za pravdu. To, že stěžovatel nesouhlasí se způsobem výpočtu výše odměny, tak jak ji provedl odvolací soud, je jen vyjádřením jeho nesouhlasu s interpretací podzákonného předpisu obecným soudem, a právě proto není způsobilý zasáhnout do základních práv stěžovatele. Totéž lze říci i o jeho výhradách k procesnímu postupu obecných soudů ohledně jeho návrhu na vydání doplňujícího usnesení, který podal u soudu prvního stupně.
10. Argumentace stěžovatele nálezem Ústavního soudu sp. zn. II. ÚS 3288/07 (ze dne 24. dubna 2008) není případná. V tomto nálezu Ústavní soud toliko reflektoval již v dřívějším nálezu sp. zn. II. ÚS 598/2000 (N 100/23 SbNU 23) vyslovený názor, že za extrémní porušení práva na náhradu nákladů řízení a tím i práva na spravedlivý proces podle čl. 36 odst.1 Listiny se považuje situace, kdy obecný soud podřadí předmět řízení pod jinou sazbu odměny, ač pro takový postup zjevně nejsou žádné důvody, a tudíž takové rozhodnutí má zřejmé rysy libovůle. O takový případ však v souzené věci nejde. Podstata polemiky stěžovatele se vztahuje ke způsobu výkladu obecných ustanovení a společných ustanovení předmětného podzákonného předpisu.
11. Lze tedy uzavřít, že Ústavní soud neshledal existenci zásahu do ústavně zaručených základních práv nebo svobod stěžovatele, a proto ústavní stížnost odmítl mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítl jako zjevně neopodstatněnou podle §43 odst. 2 písm. a) zákona.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 12. března 2009
Stanislav Balík, v. r.
předseda senátu