ECLI:CZ:US:2009:2.US.362.09.1
sp. zn. II. ÚS 362/09
Usnesení
Ústavní soud rozhodl soudcem zpravodajem Jiřím Nykodýmem o ústavní stížnosti stěžovatele Ing. K. V., zastoupeného JUDr. Vladimírem Papežem, advokátem, se sídlem nám. Přemysla Otakara II. 32/117, 370 01 České Budějovice, směřující proti rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 19. listopadu 2008, č. j. 26 Cdo 2896/2007-226, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Stěžovatel se ústavní stížností domáhá zrušení v záhlaví uvedeného rozsudku. Napadeným rozsudkem Nejvyššího soudu ze dne 19. listopadu 2008, č. j. 26 Cdo 2896/2007-226, byl v řízení o zaplacení částky 1.283.696,- Kč vedeném u Okresního soudu v Kolíně zrušen rozsudek Krajského soudu v Praze ze dne 21. prosince 2006, č. j. 27 Co 670/2006-199, a věc mu byla vrácena k dalšímu řízení. Stěžovatel v ústavní stížnosti namítá porušení ústavně zaručeného práva na projednání věci v jeho přítomnosti a na vyjádření se ke všem prováděným důkazům zakotvených v čl. 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"). Pochybení Nejvyššího soudu spatřuje v tom, že jej nepřibral jako právního nástupce po své matce M. V., která zemřela v průběhu dovolacího řízení, a nejednal s ním po její smrti jako s účastníkem řízení.
Předtím, než Ústavní soud přistoupí k věcnému posouzení ústavní stížnosti, je povinen zkoumat, zda návrh splňuje všechny zákonem požadované náležitosti a zda jsou vůbec dány podmínky jeho projednání, stanovené zákonem č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále též "zákon o Ústavním soudu"). V projednávaném případě k takovému závěru nedospěl.
Jedním ze základních pojmových znaků ústavní stížnosti, jakožto prostředku ochrany ústavně zaručených základních práv nebo svobod, je její subsidiarita. To znamená, že ústavní stížnost lze zpravidla podat pouze tehdy, když navrhovatel ještě před jejím podáním vyčerpal všechny procesní prostředky, které mu zákon k ochraně práva poskytuje (§75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu), pokud nejsou dány důvody pro přijetí ústavní stížnosti i bez splnění této podmínky dle §75 odst. 2 zákona o Ústavním soudu.
Podle §72 odst. 3 zákona o Ústavním soudu lze ústavní stížnost podat ve lhůtě 60 dnů od doručení rozhodnutí o posledním procesním prostředku, který zákon stěžovateli k ochraně jeho práva poskytuje; takovým prostředkem se rozumí řádný opravný prostředek, mimořádný opravný prostředek, vyjma návrhu na obnovu řízení, a jiný procesní prostředek k ochraně práva, s jehož uplatněním je spojeno zahájení soudního, správního nebo jiného právního řízení.
V souladu s §75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu je ústavní stížnost nepřípustná, jestliže stěžovatel nevyčerpal všechny procesní prostředky, které mu zákon k ochraně jeho práva poskytuje (§72 odst. 3 zák. o Ústavním soudu); to neplatí pro mimořádný opravný prostředek, který orgán, jenž o něm rozhoduje, může odmítnout jako nepřípustný z důvodů závisejících na jeho uvážení (§72 odst. 4 zák. o Ústavním soudu).
Požadavek vyčerpat "všechny procesní prostředky" ve smyslu §75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu není splněn již tím, že stěžovatel procesní prostředky uplatnil a řízení o těchto prostředcích je zahájeno; zahrnuje logicky i povinnost "vyčerpat" ty prostředky, které mu obecně skýtá dosud probíhající řízení, resp. řízení, které má být následně vedeno na základě kasačního rozhodnutí o mimořádném opravném prostředku. Z vyloženého principu subsidiarity ústavní stížnosti totiž plyne, že ústavní stížnost lze projednat až poté, co toto (další) stadium řízení bude skončeno. Ústavní stížnost ostatně nemůže pominout rozhodnutí o posledním opravném prostředku, které zákon stěžovateli k ochraně jeho práva poskytuje, a zásadně proti němu musí (též) směřovat; v řízení, jež dosud probíhá, je splnění tohoto požadavku přirozeně nemožné. Na tom nic nemění, že je již vedeno řízení, usměrněné právním názorem, který v ústavní stížností napadeném rozhodnutí vyslovil dovolací soud.
Ve světle výše naznačených úvah Ústavní soud konstatuje, že v posuzované věci nejsou naplněny podmínky přípustnosti ústavní stížnosti. Ústavní stížnost je nepřípustná, protože stěžovatel před jejím podáním nevyčerpal všechny procesní prostředky, které mu zákon poskytuje k ochraně jeho práva.
V daném případě dovolací soud rozhodnutí odvolacího soudu a k dovolání žalovaného (Zemědělské družstvo "Podlipan", Vitice) zrušil a věc vrátil odvolacímu soudu k dalšímu řízení. Stěžovatel napadl rozsudek dovolacího soudu, který je sice formálně pravomocný, avšak není rozhodnutím meritorním; nebylo jím rozhodnuto o uplatněném žalobním nároku. Vyslovením obecného právního názoru a připomenutím jeho závaznosti pro soudy nižších stupňů nemohlo dojít k zásahu do žádného z ústavně chráněných práv a svobod. Rozhodnutí dovolacího soudu není tedy takovým rozhodnutím, proti němuž by stěžovatel mohl podat ústavní stížnost. I když jsou soudy obecně vázány právním názorem Nejvyššího soudu vyjádřeným v jeho rozsudku, nelze automaticky předpokládat, že rozhodnou v souladu se závěry dovolacího soudu, resp. že nerozhodnou totožně se svým předchozím rozhodnutím. Navíc v dané věci bylo rozhodnutí odvolacího soudu zrušeno kvůli tomu, že dle názoru Nejvyššího soudu vycházelo ze skutkových zjištění, které neměly v podstatné části oporu v provedeném dokazování. Proto bude odvolacím soudem dokazování doplněno v intencích rozhodnutí Nejvyššího soudu a stěžovatel jako právní nástupce původní žalobkyně má možnost v dalším řízení před obecnými soudy uplatňovat svá procesní práva, vznášet další námitky, či navrhovat důkazy, které mohou doplnit předchozí skutková zjištění. Rovněž stěžovateli náleží možnost opět při splnění podmínek stanovených v občanském soudním řádu podat i mimořádný opravný prostředek - dovolání. Teprve v okamžiku, až bude řízení definitivně ukončeno (s výjimkami stanovenými v §75 odst. 2 zákona o Ústavním soudu), bude stěžovatel moci k ochraně svých ústavně zaručených práv a svobod podat ústavní stížnost, dojde-li v další fázi řízení před obecnými soudy k jejich porušení, a Ústavní soud se pak bude moci s ohledem na zásadu subsidiarity touto ústavní stížností zabývat meritorně.
Závěrem Ústavní soud podotýká, že Nejvyšší soud sice formálně pochybil, když v řízení pokračoval a rozhodnutí vydal ve vztahu k původní žalobkyni M. V. i po její smrti, místo aby rozhodl o právním nástupnictví stěžovatele, avšak takové (byť formálně vadné) rozhodnutí nemůže ve světle výše naznačených úvah vést k zásahu ze strany Ústavního soudu. Ostatně Nejvyšší soud se o smrti M. V. a o právním nástupnictví stěžovatele zřejmě vůbec nedozvěděl.
Na základě výše uvedených skutečností nezbylo, než aby Ústavní soud mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků ústavní stížnost odmítl podle §43 odst. 1 písm. e) zákona o Ústavním soudu jako návrh nepřípustný.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné (§43 odst. 3 zákona).
V Brně dne 25. března 2009
Jiří Nykodým, v. r.
soudce zpravodaj