ECLI:CZ:US:2009:2.US.447.09.1
sp. zn. II. ÚS 447/09
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Stanislava Balíka a soudců Dagmar Lastovecké a Jiřího Nykodýma o ústavní stížnosti Ing. A. M., CSc., zastoupeného Mgr. Petrem Mikešem, advokátem, se sídlem v Hradci Králové, proti usnesení Nejvyššího soudu sp. zn. 5 Tdo 1313/2008 ze dne 26. listopadu 2008, usnesení Krajského soudu v Hradci Králové č. j. 10 To 200/2008-489 ze dne 26. června 2008, a rozsudku Okresního soudu v Rychnově nad Kněžnou č. j. 10 T 154/2007-457 ze dne 23. dubna 2008, za účasti 1) Nejvyššího soudu, 2) Krajského soudu v Hradci Králové a 3) Okresního soudu v Rychnově nad Kněžnou, jako účastníků řízení, a 1) Nejvyššího státního zastupitelství, 2) Krajského státního zastupitelství v Hradci Králové a 3) Okresního státního zastupitelství v Rychnově nad Kněžnou, jako vedlejších účastníků řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Ústavní stížností podanou dne 27. února 2009 se stěžovatel domáhá zrušení shora uvedených rozhodnutí s tvrzením, že jimi došlo k zásahu do jeho ústavně chráněných základních práv. Konkrétně tvrdí, že obecné soudy porušily čl. 39 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") podle kterého jen zákon stanoví, které jednání je trestným činem, čl. 40 odst. 2 Listiny zakotvující zásadu presumpce neviny, čl. 40 odst. 3 Listiny zajišťující právo na obhajobu, čl. 37 odst. 3 Listiny zajišťující zásadu rovnosti účastníků trestního řízení, jakož i právo na nestranný a spravedlivý proces ve smyslu článku 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva").
Stěžovatel byl rozsudkem soudu prvého stupně shledán vinným, že v době nejméně od roku1999 do konce srpna 2005 jako ředitel Střední průmyslové školy elektrotechnické v Dobrušce záměrně nevedl a nezajistil řádné a správné vedení účetní evidence školy, což mu ukládá zákon o účetnictví, ve znění pozdějších předpisů, neboť v uvedeném období nebyly řádně a včas prováděny pravidelné roční inventarizace majetku tak, aby dávaly přesný přehled o skutečném stavu majetku školy, přičemž formálně byly vůči nadřízené složce opakovaně vykazovány nulové inventarizační rozdíly skutečného fyzického stavu majetku školy oproti stavu účetnímu, majetek školy nebyl řádně evidován, likvidovaný majetek nebyl řádně protokolárně a následně účetně vyřazován z účetních evidencí, nebylo řádně účtováno o spotřebě materiálu a nebylo účtováno o majetku vedeném v operativní evidenci na podrozvrhových účtech, v důsledku čehož byly po nástupu nového ředitele do funkce a po provedení důkladné a podrobné inventarizace majetku školy nezávislým auditorem zjištěny velmi vysoké inventarizační rozdíly, které byly ve výroku rozsudku soudu prvního stupně přesně vyčísleny. Stěžovatelovo odvolání bylo odvolacím soudem zamítnuto. Proti tomuto usnesení podal stěžovatel dovolání, ve kterém stejně jako v odvolání podrobně rozvedl svoji obhajobu, jejíž podstata se nyní opakuje i v ústavní stížnosti. Nejvyšší soud dovolání stěžovatele odmítl a v odůvodnění velmi podrobně vyložil důvody, které ho k tomuto rozhodnutí vedly.
Stěžovatel v ústavní stížnosti uvedl, že hlavním důvodem jejího podání je fakt, že byl odsouzen a trest mu byl uložen za jednání, které zákon neoznačuje za trestný čin a že tedy byl odsouzen v rozporu s ustanovením čl. 39 Listiny. Pokud jde o skutkovou podstatu vymezenou v §125 odst.1 alinea prima trestního zákona (dále jen "tr. zák.") je přesvědčen, že tato nemohla být vůbec předmětem trestního stíhání, neboť příslušné knihy, zápisy a doklady vedeny byly, pouze byla sporována jejich úplnost či správnost. Pokud jde o skutkovou podstatu vymezenou v §125 odst.1 alinea secunda tr. zák., je k jejímu naplnění zapotřebí, aby v účetních knihách, zápisech nebo jiných dokladech pachatel uvedl nepravdivé nebo hrubě zkreslené údaje. Z rozhodnutí ani jednoho soudu však není zřejmé, v jakých konkrétních dokladech měl stěžovatel uvést nepravdivé nebo hrubě zkreslené údaje, neboť tyto doklady vedla obžalovaná Š. Na podporu těchto svých závěrů podrobně rozebírá skutkovou stránku případu a předkládá svoje hodnocení provedených důkazů.
Stěžovatel dále namítá, že proces, který předcházel vydání napadených rozhodnutí trpěl závažnými vadami a v důsledku toho došlo k porušení práva na spravedlivý proces ve smyslu čl. 6 Úmluvy, a to ve spojení s jeho právem na obhajobu dle čl. 40 odst. 3 Listiny a ve spojení se zásadou rovnosti účastníků řízení dle čl. 37 odst. 3 Listiny, jakož i ve spojení se zásadou presumpce neviny dle čl. 40 odst. 2 Listiny. Konkrétně vytýká obecným soudům, že si neopatřily znalecký posudek k posouzení stavu účetní evidence jejíž nesprávné vedení stěžovatelem bylo předmětem trestního řízení, ačkoliv se podle jeho názoru jednalo o odbornou otázku, kterou nemohly soudy posoudit samy. Soudy tomuto návrhu nevyhověly s odůvodněním, že nebyl dostatek podkladů, na základě kterých by mohl být takový znalecký posudek zpracován a navíc shromážděné důkazy vypracování znaleckého posudku ani nevyžadovaly. Poukázal na to, že si takový posudek nechal vypracovat sám na své náklady a ten v mnohém potvrdil jeho obhajobu. Tento posudek, který byl předložen až v dovolacím řízení jako listinný důkaz nebyl dovolacím soudem správně vyhodnocen. Poukazuje na to, že se jeho obhájce v průběhu řízení opakovaně domáhal zodpovězení mnoha otázek z oboru účetnictví, které měly objasnit, zda se stěžovatel vůbec dopustil nějakého pochybení ve vedení účetnictví, avšak jeho návrhům na doplnění dokazování v tomto směru nebylo vyhověno, v čemž spatřuje porušení práva na obhajobu.
Podle stěžovatele obecné soudy nebraly do úvahy naprostou většinu částí výpovědí svědčících ve prospěch stěžovatele, včetně odpovědí na otázky obhajoby, a naopak přisuzovaly větší váhu těm částem výpovědí, které byly v jeho neprospěch a tímto postupem mělo dojít k porušení zásady presumpce neviny. Dále v ústavní stížnosti tvrdí, že obecné soudy nehodnotily jednotlivé důkazy v jejich vzájemných souvislostech, přičemž provádí rozbor řady svědeckých výpovědí a poukazuje na to, v čem považuje hodnocení důkazů obecnými soudy za nesprávné. Podle jeho názoru rozsudek soudu prvého stupně, nebyl dostatečně odůvodněn, protože se soud nevypořádal s rozpory ve výpovědích svědků a nehodnotil jejich věrohodnost či nevěrohodnost. Z rozsudku dále nelze zjistit čeho se přesně měl dopustit stěžovatel a čeho další spoluobžalovaná M. Š. Namítá, že obecné soudy, které se podílely na rozhodování této věci, se dopustily závažných pochybení hmotněprávních i procesněprávních, které vedly až k porušení jeho ústavně garantovaných práv.
Ústavní soud představuje soudní orgán ochrany ústavnosti. Není obecným soudem dalšího stupně a není součástí obecných soudů, jimž není ani instančně nadřazen. Úkolem Ústavního soudu je kontrola rozhodovací činnosti obecných soudů (příp. dalších orgánů veřejné moci) pouze za situace, kdy svými rozhodnutími zasahují do ústavně zaručených základních práv nebo svobod jednotlivce. To znamená, že Ústavní soud není oprávněn zasahovat do jejich rozhodovací činnosti a detailně přezkoumávat v ústavní stížnosti tvrzené nesprávnosti, které svou podstatou spočívají v rovině práva podústavního.
Ústavní soud připomíná, že zákon č. 182/1993 Sb, o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon"), rozeznává v ustanovení §43 odst. 2 písm. a) jako zvláštní kategorii návrhy zjevně neopodstatněné. Tímto ustanovením dává Ústavnímu soudu, v zájmu racionality a efektivity jeho řízení, pravomoc posoudit "přijatelnost" návrhu před tím, než dospěje k závěru, že o návrhu rozhodne meritorně nálezem. V této fázi řízení je zpravidla možno rozhodnout bez dalšího jen na základě obsahu napadených rozhodnutí orgánů veřejné moci a údajů obsažených v samotné ústavní stížnosti. Pokud informace zjištěné uvedeným postupem vedou Ústavní soud k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná, ústavní stížnost bude bez dalšího odmítnuta. Ústavní soud jen pro pořádek upozorňuje, že v této fázi jde o specifickou a relativně samostatnou část řízení, která nemá charakter řízení kontradiktorního.
Stěžovatel v ústavní stížnosti neuvedl žádné skutečnosti, z nichž by bylo možno usuzovat na porušení základních práv a svobod chráněných ústavním pořádkem. Obsah jeho podání je především výrazem jeho nespokojenosti s výsledkem řízení před obecnými soudy. Právo na spravedlivý proces, na které se stěžovatel odvolává odkazem na čl. 6 Úmluvy a které je v našem ústavním pořádku zakotveno v čl. 36 odst. 1 Listiny, nikomu nezaručuje úspěch v řízení jehož je účastníkem. Ústavní soud přitom neshledal žádnou skutečnost, ze které by bylo možno usuzovat na porušení základních práv stěžovatele. Ústavní stížnost obsahuje námitky, které stěžovatel již uplatnil před obecnými soudy a s nimiž se obecné soudy ústavně souladným způsobem vypořádaly.
Ústavní soud ve své rozhodovací činnosti již opakovaně vyslovil, za jakých podmínek přistoupí k posouzení toho, zda hodnocením důkazů provedeným obecnými soudy došlo k zásahu do ústavně zaručených základních práv a svobod stěžovatele. Je tomu tak pouze za situace, kdy lze usuzovat na extrémní nesoulad mezi prováděnými důkazy a skutkovými zjištěními, která z provedených důkazů soud učinil, což v důsledku vedlo k vadnému právnímu posouzení věci. Jinými slovy jde o situaci, kdy rozhodnutí soudu svědčí o možné libovůli v jeho rozhodování. Jestliže obecné soudy respektují zásady dané procesními předpisy stran dokazování a hodnocení důkazů, nespadá do pravomoci Ústavního soudu "hodnotit" hodnocení důkazů, resp. znovu posuzovat skutkový stav zjištěný obecnými soudy (srov. souhrnně sp. zn. IV. ÚS 570/03, N 91/33 SbNU 377).
Jak vyplývá z odůvodnění napadených rozhodnutí, výše konkretizované námitky stěžovatele uvedené v ústavní stížnosti, které opírá především o fakta týkající se hodnocení důkazů v trestním řízení, které proti němu bylo vedeno, se shodují s námitkami, které sám uplatňoval již v řízení před obecnými soudy. Po důkladném seznámení se s těmito rozhodnutími Ústavní soud konstatuje, že obecné soudy se s námitkami stěžovatele řádně vypořádaly. Vyložily proč byla jednáním stěžovatele naplněna skutková podstata trestného činu zkreslování údajů o stavu hospodaření a jmění podle ustanovení §125 odst.1 tr. zák. Skutková zjištění odpovídají provedeným důkazům a nejsou s nimi v extrémním nesouladu. Pokud jde o znalecké posouzení vedení účetnictví, dovolací soud se vyčerpávajícím způsobem vypořádal s posudkem předloženým stěžovatelem až v dovolacím řízení. Toto hodnocení považuje Ústavní soud za zcela objektivní a vyčerpávající. Obsahem tohoto listinného důkazu navíc byla jen potvrzena správnost postupu soudu prvního stupně a odvolacího soudu, pokud nepřipustily doplnění dokazování provedením znaleckého posudku z oboru účetnictví s odůvodněním, že ho nelze provést pro nedostatek podkladů pro jeho zpracování, který byl způsoben jednáním stěžovatele a spoluobžalované Š, jež bylo dostatečně prokázáno ostatními provedenými důkazy. Samu okolnost, že námitkám stěžovatele obecné soudy nepřisvědčily, nelze v žádném případě považovat za porušení jeho základních práv (sp. zn. II. ÚS 294/95, N 63/5 SbNU 481; aj.).
Ústavní soud tedy neshledal, že by napadená rozhodnutí vybočila z ústavněprávního rámce, resp. že by došlo k porušení základních práv a svobod stěžovatele, a proto ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítl podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona, jako návrh zjevně neopodstatněný.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 27. srpna 2009
Stanislav Balík
předseda senátu