ECLI:CZ:US:2009:2.US.457.09.1
sp. zn. II. ÚS 457/09
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu Stanislava Balíka a soudců Dagmar Lastovecké a Jiřího Nykodýma o ústavní stížnosti J. K., zastoupené JUDr. Janem Juračkou advokátem Advokátní kanceláře ve Znojmě, ul. Tovární 7, proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 26. 6. 2006 č. j. 19 Co 127/2004, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Stěžovatelka se, s odvoláním na porušení čl. 10 odst. 2, čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen Listina), čl. 90 Ústavy ČR, domáhá zrušení v záhlaví uvedeného rozsudku krajského soudu, kterým byl potvrzen rozsudek Okresního soudu ve Znojmě ze dne 26. 11. 2003, č.j. 9C 1360/2000-145, jímž byla zamítnuta žaloba stěžovatelky, kterou se domáhala určení, že je vlastnicí jedné ideální poloviny v žalobě specifikovaných nemovitostí. Nejvyšší soud usnesením ze dne 9. 12. 2008 č.j. 33 Odo 1618/2006-194 odmítl dovolání stěžovatelky jako nepřípustné.
Z obsahu připojeného spisu a tvrzení uvedených v ústavní stížnosti vyplývá, že stěžovatelka a M. B. a A. K. dne 8. 12. 1997 uzavřeli darovací smlouvu, kterou stěžovatelka darovala každému z obdarovaných jednu ideální polovinu předmětných nemovitostí. Vzhledem k tomu, že dle tvrzení stěžovatelky se k ní žalovaný M. B. choval způsobem, který hrubě odporuje dobrým mravům, domáhala se ve smyslu ust. §630 obč. zák. vrácení daru. Výzvu k vrácení daru měla učinit ústně již při fyzickém napadení dne 5. 1. 2000 a písemně přípisem ze dne 24. 9. 2000. Žalovaný, ačkoliv ode dne učinění výzvy k vrácení daru již nebyl oprávněn se svým podílem na nemovitostech disponovat, uzavřel dne 19. 1. 2001 s J. K. darovací smlouvu, kterou na něj převedl svůj spoluvlastnický podíl. Darovací smlouva je proto dle stěžovatelky absolutně neplatná.
Soudy dospěly k závěru, že žalobě nemohlo být vyhověno, neboť nebyl řádně učiněn úkon směřující k vrácení daru. Písemná výzva k vrácení daru totiž nebyla žalovanému doručena. Revizním znaleckým posudkem, ale i svědeckou výpovědí svědka P. B. bylo prokázáno, že doručenka ze dne 26. 9. 2000, týkající se zásilky, kterou stěžovatelka zasílala žalovanému výzvu k vrácení daru podle ustanovení §630 obč. zák., nebyla podepsána žalovaným. V průběhu jak občanskoprávního, tak trestního řízení nebylo ani jinak prokázáno, že by žalovaný byl stěžovatelkou (případně i ústně) vyzván k vrácení daru, před datem 19.1.2001, tedy před uzavřením darovací smlouvy s J. K. Platnost tohoto zcizení proto nelze z hlediska oprávnění obdarovaného zpochybňovat, neboť v době převodu náleželo žalovanému M. B. vlastnické právo a tím i právo s věcí nakládat a žalovaný J. K. nemá žádnou povinnost nemovitosti stěžovatelce vracet, neboť je řádně a platně nabyl.
Stěžovatelka v ústavní stížnosti podává rekapitulaci dosavadního řízení u obecných soudů a namítá, že rozhodnutí obecných soudů vychází ze skutkového zjištění, které nemá v podstatné části oporu v provedeném dokazování a obecné soudy se dopustily též pochybení při právním posouzení věci. Uplatnění námitky, že výzva prvému vedlejšímu účastníku nebyla doručena včas, je v rozporu s dobrými mravy. V tomto směru odkazuje na nálezy Ústavního soudu sp. zn. II. ÚS 309/95 a sp. zn. I. ÚS 643/04, v nichž Ústavní soud vytýkal obecným soudům, že v projednávaném případě připustily a vzaly při svém rozhodování v úvahu nemravnou námitku promlčení, v důsledku čehož nebylo řízení před obecnými soudy jako celek spravedlivé. Lze tedy dovodit, že námitka, že výzva k vrácení daru žalovanému nebyla doručena včas, je v rozporu s dobrými mravy.
Ústavní soud přezkoumal ústavní stížnost spolu s napadenými rozhodnutími z hlediska kompetencí daných mu Ústavou ČR, tj. z pozice soudního orgánu ochrany ústavnosti, který není další instancí v systému všeobecného soudnictví, není soudem nadřízeným obecným soudům a jako takový je oprávněn do jejich rozhodovací pravomoci zasahovat pouze za předpokladu, že nepostupují v souladu s principy obsaženými v hlavě páté Listiny, a dospěl k závěru, že není opodstatněná.
Z námitek uvedených v ústavní stížnosti je totiž zřejmé, že stěžovatelka se ze strany Ústavního soudu domáhá přehodnocení závěrů obecných soudů způsobem, který by měl nasvědčit opodstatněnosti jejího právního názoru, přičemž v ústavní stížnosti uvádí tytéž argumenty, se kterými se již obecné soudy vypořádaly. Ústavní soud tak staví právě do role další odvolací instance, která mu, jak bylo uvedeno, nepřísluší.
Ústavní soud ověřil, že ve věci bylo provedeno velmi podrobné a důkladné dokazování, na jehož základě byl dostatečně zjištěn skutkový stav, který opravňoval obecné soudy k přijetí rozhodnutí ve věci. Byli vyslechnuti svědci, kteří mohli vypovídat ohledně rozporů v rodině i ohledně tvrzení stěžovatelky o údajné ústní výzvě k vrácení daru. Soud se seznámil i se závěry trestního řízení, v němž shodně nebylo prokázáno, že by stěžovatelka učinila úkon ve smyslu ust. §630 obč. zák. před tím, než žalovaný převedl darované nemovitosti na další osobu. Soud rovněž dostatečně zdůvodnil, proč považoval za věrohodné závěry revizního znaleckého posudku (navíc podložené výpovědí svědka, který zásilku skutečně převzal a doručenku podepsal), z nějž vyplynulo, že podpis na doručence zásilky obsahující výzvu není žalovaného.
Ústavní soud připomíná, že jeho úkolem není zabývat se porušením běžných práv fyzických nebo právnických osob, chráněných "běžnými" zákony, pokud takové porušení neznamená zároveň porušení ústavně zaručeného práva nebo svobody. Postup v soudním řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu a výklad jiných než ústavních předpisů a jejich aplikace při řešení konkrétních případů jsou záležitostí obecných soudů. Stejně tak Ústavní soud již konstatoval, že z ústavního principu nezávislosti soudů vyplývá též zásada volného hodnocení důkazů obsažená v §132 o.s.ř. Pokud obecný soud postupuje v souladu s těmito ustanoveními občanského soudního řádu, Ústavnímu soudu nepřísluší "hodnotit" hodnocení důkazů, provedené tímto soudem, a to ani kdyby se s ním neztotožňoval.
Ústavní soud uzavírá, že se v předmětné věci jedná pouze o výklad a aplikaci běžného práva, které ústavněprávní roviny nedosahují. Závěru, že ze strany stěžovatelky nebyla splněna podmínka stanovená v §630 obč. zák., neboť žalovaný nebyl vyzván k vrácení daru před tím, než uzavřel darovací smlouvu s druhým žalovaným a žalobě na určení vlastnictví proto nelze vyhovět, nelze z ústavního hlediska nic vytknout. Obecné soudy zaujaly v souladu se zásadou nezávislosti soudní moci právní názor, který má oporu ve skutkovém stavu. Vypořádaly se se všemi námitkami stěžovatelky a své právní závěry patřičně odůvodnily, tzn. že uvedly, které skutečnosti mají za zjištěné, jakými úvahami se při rozhodování řídily a které předpisy aplikovaly.
Odkazy na judikaturu Ústavního soudu, týkající se námitky promlčení, jsou nepřípadné, neboť uvedené nálezy se vztahují ke zcela odlišné situaci. V projednávané věci, kde uplatnění výzvy k vrácení daru je zákonnou podmínkou pro vrácení daru, je nutné námitku protistrany, která uvádí, že jí výzva k vrácení daru nebyla doručena (sdělena) před uzavřením darovací smlouvy s druhým žalovaným, považovat za tvrzení skutkových okolnosti (plnění povinnosti tvrzení) a její chování nelze kvalifikovat jako rozporné s dobrými mravy.
Pro úplnost Ústavní soud dodává, že jak již uvedl odvolací soud, stěžovatelka má za splnění zákonem stanovených podmínek možnost domáhat se vracení hodnoty daru.
Právo na spravedlivý proces, jehož porušení se stěžovatelka především dovolává, neznamená, že je jednotlivci zaručováno přímo a bezprostředně právo na rozhodnutí odpovídající jeho názoru, ale je mu zajišťováno právo na spravedlivé občanské soudní řízení, v němž se uplatňují všechny zásady správného soudního rozhodování podle zákona a v souladu s ústavními principy. Stěžovatelka měla a nepochybně využila možnosti uplatnit v řízení u příslušných soudů všechny procesní prostředky k obraně svého práva. Skutečnost, že obecné soudy svá rozhodnutí opřely o právní názor, se kterým se stěžovatelka neztotožňuje, nezakládá sama o sobě odůvodněnost ústavní stížnosti. Z povahy věci vyplývá, že ustanovení čl. 10 odst. 2 Listiny nemohlo být v daném sporu, jehož předmětem byla uvedená určovací žaloba, dotčeno.
Vzhledem k tomu, že jak Ústavní soud ověřil, odvolací soud rozhodoval v souladu s principy hlavy páté Listiny, jeho rozhodnutí, které je výrazem nezávislého soudního rozhodování, nevybočilo z mezí ústavnosti, nezbylo než návrh dle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zák. č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků odmítnout, jako návrh zjevně neopodstatněný.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 21. dubna 2009
Stanislav Balík
předseda senátu