ECLI:CZ:US:2009:2.US.514.08.1
sp. zn. II. ÚS 514/08
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Stanislava Balíka a soudců Dagmar Lastovecké a Jiřího Nykodýma ve věci ústavní stížnosti stěžovatelky České republiky - Ministerstva obrany, zastoupené Vojenským úřadem pro právní zastupování Ministerstva obrany, se sídlem Praha 6, náměstí Svobody 471, proti rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 30. 11. 2007 č. j. 28 Cdo 3011/2006-239, spojené s návrhem na předložení předběžné otázky Evropskému soudnímu dvoru, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Ústavní stížností se stěžovatelka domáhá zrušení shora označeného rozsudku Nejvyššího soudu pro tvrzené porušení čl. 2 odst. 3 a 4 Ústavy, čl. 2 odst. 2, čl. 11 odst. 1 a čl. 36 Listiny základních práv a svobod, čl. 6 Evropské úmluvy o lidských právech a základních svobodách, jakož i věty první čl. 1 Dodatkového protokolu k této Úmluvě. Současně žádá Ústavní soud, aby se obrátil s předběžnou otázkou na Evropský soudní dvůr.
V projednávané věci Krajský soud v Hradci Králové rozsudkem ze dne 5. 6. 2006, č. j. 24 Co 83/2006-209, potvrdil rozsudek Okresního soudu v Rychnově nad Kněžnou ze dne 12. 10. 2005, č.j. 8 C 178/2004-176, jímž bylo určeno, že žalobce je vlastníkem pevnostního objektu R-S 74 (protipěchotní bunkr). Odvolací soud rozhodoval ve věci, v níž Základní organizace Svazarmu 4002/230 uzavřela s ČR - tehdejším Federálním ministerstvem národní obrany dne 31. 3. 1983 hospodářskou smlouvu o trvalém bezplatném užívání pevnostního objektu R-S 74. Dne 18. 3. 1990 bylo usnesením mimořádného sjezdu Svazarmu rozhodnuto o zřízení právního nástupce - Sdružení technických sportů a činností, jehož právním nástupcem se později stalo Sdružení sportovních svazů ČR. Pod oba uvedené subjekty spadala i ZO Svazarmu 4002/230 s vlastní právní subjektivitou, jejíž členská schůze rozhodla dne 3. 12. 1990 o rozdělení na dva samostatné subjekty, a to na 1) 230. Středisko mládeže V., a na 2) Klub vojáků v záloze č. 274/Klub vojenské historie. Oba subjekty se posléze dohodly na rozdělení majetku a práv náležejících jejich právnímu předchůdci mimo jiné tak, že protipěchotní bunkr zůstane nadále v užívání Klubu vojáků v záloze č. 274/ Klubu vojenské historie. Toto občanské sdružení změnilo svůj název na Klub vojenství a historie Praha, jehož předmětem činnosti je mimo jiné též branně-sportovní činnost (čl. 3 Stanov). Objekt slouží jako branně sportovní základna a ubytovací komplex pro sportovní aktivity členů žalobce. Žalobce měl naléhavý právní zájem ve smyslu ustanovení §80 písm. c) o. s. ř. na určení vlastnictví k předmětné nemovitosti, neboť podle stavu zápisu v katastru nemovitostí bylo zapsáno vlastnické právo ve prospěch ČR (s oprávněním hospodaření ve prospěch Ministerstva obrany), přestože podle §14 zákona č. 290/2002 Sb., o přechodu některých dalších věcí, práv a závazků České republiky na kraje a obce, občanská sdružení působící v oblasti tělovýchovy a sportu, došlo k přechodu vlastnického práva na žalobce.
Nejvyšší soud dospěl k závěru, že dovolání je přípustné, neboť jde o posouzení v judikatuře dovolacího soudu dosud neřešených právních otázek, tj. otázek spojených s aplikací zákona č. 290/2002 Sb., nicméně že není důvodné.
Stěžovatelka vytýká dovolacímu soudu absenci řádného odůvodnění jeho rozhodnutí ve vztahu k jí uplatněným námitkám.
Konkrétně stěžovatelka namítá, že k jejímu argumentu týkajícímu se právního nástupnictví subjektů Nejvyšší soud pouze uvedl (na str. č. 3 odst. 6 odůvodnění), že "Občanská sdružení jsou založena na spolkové samosprávě jako zvláštním druhu zájmové samosprávy a stát má s ohledem na ust. čl. 20 odst. 4 Listiny, omezené možnosti, jak do této samosprávy zasahovat. Odvolací soud, vycházeje při zjišťování právního nástupnictví z registrovaných stanov sdruženi a z rozhodnuti orgánu sdružení, postupoval v souladu se zákonem č. 83/1990 Sb., o sdružování občanů". Stěžovatelka vytýká dovolacímu soudu, že se jedná o argument zcela právně irelevantní, jelikož v daném případě otázka právního nástupnictví nestojí na obsahu dikce cit. zákona, ale na občanskoprávní úpravě. Právní nástupnictví dle stěžovatelky nebylo prokázáno, resp. bylo prokázáno v rozporu s platnou právní úpravou.
Nejvyšší soud se sice konkrétně nevypořádal v odůvodnění rozhodnutí s touto otázkou, nicméně měl zjevně na mysli pro stručnost konsensuální odkaz na relevantní část odůvodnění rozhodnutí odvolacího soudu. Odvolací soud stran právního nástupnictví žalobce uvedl, že "To, že žalobce je právním nástupcem původní ZO Svazarmu 4002/230 bylo v řízení prokázáno včetně dohody o vypořádání majetku a práv. Uvedená základní organizace se dne 3. 12. 1990 rozhodla, že se rozdělí na dva samostatné subjekty, tedy že zanikne bez likvidace a k dohodě došlo i o majetkovém vyrovnání mezi nově vzniklými subjekty (vide čl. 62 a 63 spisu)." Citovaný závěr odvolacího soudu (aprobovaný Nejvyšším soudem) nelze považovat za rozporný s obsahem spisu (k tomu srov. právě zejména str. 62-3 spisu), tím spíše pak in eventum v intenzitě extrémnosti. Ostatně ani stěžovatelka neuvádí žádnou argumentaci, která by byla teoreticky způsobilá značit, že právní nástupnictví žalobce nebylo prokázáno či proč by právní nástupnictví nemohlo nikdy vzniknout z důvodu rozpornosti s právním řádem (stěžovatelka se omezuje jen na pouhou deklaraci závěru). Nelze plně přisvědčit ani tvrzení, že v daném případě otázka právního nástupnictví nestojí na obsahu dikce cit. zákona, ale na "občanskoprávní úpravě". Podmínkou právního nástupnictví je totiž z povahy věci "zánik sdružení", kterýžto institut se řídí §12 zákona č. 83/1990 Sb. (odkaz Nejvyššího soudu na tento zákon tak nebyl nepřípadný). Relevantní v tomto směru bylo rovněž ustanovení §20a občanského zákoníku: "Před zánikem právnické osoby se vyžaduje její likvidace, pokud celé jmění nenabývá právní nástupce nebo zvláštní zákon nestanoví jinak." V dané věci šlo o případ rozdělení občanského sdružení, tedy o situaci, kdy stávající občanské sdružení rozdělením zaniklo a na jeho místě vznikly dva nové subjekty jako právní nástupci (k tomu srov. též čl. 2 odst. 3 Listiny: "Každý může činit, co není zákonem zakázáno, a nikdo nesmí být nucen činit, co zákon neukládá.").
Dále stěžovatelka k otázce, zda protipěchotní bunkr může být sportovištěm ve smyslu ust. §2 odst. 3 zákona č. 115/2001 Sb., o podpoře sportu, ve znění pozdějších předpisů, vytýkala dovolacímu soudu, že přes správné nadřazení "fakticity" využívání předmětného objektu nad jeho pouhým "účelovým určením", ve svých důsledcích dospěl k právnímu závěru, který je zcela neurčitý a nejasný. Tato neurčitost (nepřezkoumatelnost) argumentace (str. č. 3 odst. 4 odůvodnění) dovolacího soudu spočívá dle stěžovatelky mj. ve slovech "objekt svému původnímu účelu, tj. protipěchotní obraně, již delší dobu neslouží, minimálně od roku 1983".
Ústavní soud konstatuje, že stěžovatelka však opomíjí citovat i následující slova dovolacího soudu: "Není vyloučeno, aby takový objekt k provozování sportu sloužil, což bylo prokázáno před soudy nižších instancí..." Nejvyšší soud tedy poukázal na skutková zjištění soudů o faktickém využívání objektu za účelem výkonu sportovních aktivit; nešlo tak o neurčité, nejasné vyjádření, zda předmětný objekt fakticky slouží výkonu sportovních aktivit (důkazně srov. zejména potvrzení dalších sdružení, výpověď svědka Kobese, výpověď žalobce).
Konečně stěžovatelka namítá, že Nejvyšší soud se řádně nevyjádřil k otázce, zda žalobce, jehož sportovní činnost nemá znaky činnosti výhradní, resp. převážné, lze považovat za subjekt působící v oblasti tělovýchovy a sportu podle §14 zákona č. 290/2002 Sb.
Nejvyšší soud na stěžovatelkou vznesenou otázku reagoval a vypořádal se s ní racionálně logicky obhajitelným způsobem, přičemž uvedl: "Dovolací soud se neztotožňuje s názorem dovolatelky, že za oprávněné občanské sdružení podle §14 zákona č. 290/2002 Sb. lze považovat jen to, které má výkon sportovních aktivit jako jediný možný předmět své činnosti. Občanská sdružení jsou charakteristická pluralitou zájmových činností, které představují účel jejich existence. Rozlišování činností sdružení na hlavní a doplňkové, jak činí dovolatelka, není ve vztahu k uplatňovanému nároku žalobce relevantní, neboť zákon sám hovoří pouze o občanských sdruženích působících v oblasti tělovýchovy a sportu, což žalobce splňuje, a tuto činnost aktivně provádí právě v rámci užívání předmětné nemovitosti, jak bylo uvedeno výše." Nejvyšší soud se tak ztotožnil s výkladem provedeným obecnými soudy, v odůvodnění rozhodnutí předloženého především soudem prvního stupně (srov. str. 6 prvostupňového rozsudku). Ústavní k tomu podotýká stran věcné stránky (tedy obsahu interpretací získané právní normy), že se jedná o interpretaci podústavního práva, do níž mu z jeho ústavního vymezení nepřísluší ingerovat.
Ústavní soud nevyhověl ani stěžovatelčině návrhu na předložení věci Evropskému soudnímu dvoru k rozhodnutí o předběžné otázce, znějící: Může dojít ke změně vlastnického práva k původně vojenskému objektu ve vlastnictví České republiky-Ministerstva obrany na jiný subjekt (jestliže příslušná vnitrostátní norma - ust. §2 odst. 3 zákona č. 115/2001 Sb., o podpoře sportu, ve znění pozdějších předpisů, stanoví, že za "Sportovní zařízení je považován objekt, pozemek, vodní plocha, budova nebo jejich soubor sloužící výhradně nebo převážně pro provozování sportu"), který nevykovává v rámci své působnosti sportovní aktivity ani výhradně, ani převážně, tedy nesplňuje podmínky zákona, s tím, že by nebyla narušena společenská, kulturní a vzdělávací funkce sportu v rámci Společenství?" V této souvislosti Ústavní soud zdůrazňuje, že účelem prejudiciálního řízení před ESD je podle čl. 234 Smlouvy o založení ES posouzení platnosti norem komunitárního práva, případně jejich interpretace, pokud je třeba tyto normy v řízení před vnitrostátním soudem aplikovat (srov. shodně např. usnesení sp. zn. I. ÚS 9/06). Stěžovatelčin návrh tento účel nesplňuje, proto by předložení věci ESD postrádalo jakýkoliv smysl (stěžovatelka se ve skutečnosti domáhá interpretace vnitrostátního práva po Evropském soudním dvoru, což mu však nepřísluší).
S ohledem na výše uvedené skutečnosti Ústavní soud ústavní stížnost, jakož i návrh na předložení předběžné otázky ESD, mimo ústní jednání odmítl jako návrh zjevně neopodstatněný podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 25. března 2009
Stanislav Balík
předseda senátu