ECLI:CZ:US:2009:2.US.543.09.1
sp. zn. II. ÚS 543/09
Usnesení
Ústavní soud rozhodl dne 31. března 2009 soudcem zpravodajem Eliškou Wagnerovou ve věci ústavní stížnosti stěžovatele Ing. R. L., zastoupeného Mgr. Liborem Rojarem, advokátem se sídlem Veselská 710, Uherský Ostroh, proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 20. 9. 2006 č. j. 28 Co 376/2003-333, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Ústavní stížností podanou k poštovní přepravě dne 9. 3. 2009 se stěžovatel domáhal zrušení v záhlaví citovaného rozhodnutí, neboť měl za to, že jím krajský soud porušil jeho základní právo na spravedlivý proces garantované čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod.
Napadeným rozsudkem krajský soud potvrdil rozsudek Okresního soudu v Uherském Hradišti ze dne 25. 6. 2003 č. j. 3 C 178/2000-293, doplněný usnesením téhož soudu ze dne 1. 7. 2003 č. j. 3 C 178/2000-299, kterým byla zamítnuta žaloba stěžovatele, jíž se domáhal po žalované - A. H. zaplacení částky 981 911 Kč s 0,05% úrokem za každý den prodlení od 6. 3. 1999 do zaplacení. Dále rozhodl o nákladech řízení. Proti rozsudku krajského soudu podal stěžovatel dne 18. 12. 2006 jednak dovolání, které Nejvyšší soud usnesením ze dne 25. 11. 2008 sp. zn. 32 Cdo 2430/2007, odmítl jako nepřípustné podle §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř., jednak ústavní stížnost, kterou Ústavní soud usnesením ze dne 26. 2. 2006 sp. zn. I. ÚS 820/06, odmítl jako nepřípustnou podle §43 odst. 1 písm. e) zákona o Ústavním soudu, neboť za situace, kdy stěžovatel napadl výše citovaný rozsudek souběžně dovoláním i ústavní stížností a Ústavní soud by ji věcně posoudil před rozhodnutím Nejvyššího soudu, mohlo by z jeho strany dojít k nepřípustnému zásahu do rozhodování Nejvyššího soudu. Zároveň byl stěžovatel Ústavním soudem poučen, že odmítnutí stávající ústavní stížnosti stěžovatele nepoškozuje, neboť pokud by s dovoláním neuspěl, bude moci případně zpracovat novou ústavní stížnost tak, aby zohledňovala i průběh a výsledky dovolacího řízení.
Stěžovatel v nyní projednávané věci požadoval výhradně zrušení v záhlaví citovaného rozhodnutí krajského soudu, nikoliv výše citovaného usnesení Nejvyššího soudu. Vzhledem k této skutečnosti Ústavní soud dne 18. 3. 2009 vyzval právního zástupce stěžovatele, aby upřesnil, zda skutečně ústavní stížností napadá pouze rozhodnutí krajského soudu či zda napadá i rozhodnutí Nejvyššího soudu.
Výzva byla právnímu zástupci stěžovatele doručena dne 19. 3. 2009. Dne 24. 3. 2009 bylo Ústavnímu soudu doručeno elektronické podání, a den poté bylo doplněno podáním doručeným poštou, ve kterém právní zástupce jménem stěžovatele uvedl, že ústavní stížností skutečně napadá pouze v záhlaví citované rozhodnutí krajského soudu. Ve vztahu k usnesení Nejvyššího soudu konstatoval, že "byť s ním stěžovatel nesouhlasí, vzhledem k platné právní úpravě v oblasti občanského práva procesního nevybočuje z ústavněprávního rámce." Tím bylo postaveno najisto, že ústavní stížnost skutečně směřuje pouze proti rozhodnutí krajského soudu.
Ústavní stížnost byla podána po lhůtě stanovené k jejímu podání.
Návrh na zahájení řízení o ústavní stížnosti musí splňovat řadu zákonem stanovených náležitostí včetně dodržení lhůty k podání ústavní stížnosti. Dle ustanovení §75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu je ústavní stížnost nepřípustná, nevyčerpal-li stěžovatel všechny procesní prostředky, které mu zákon k ochraně jeho práva poskytuje; to ovšem neplatí pro mimořádný opravný prostředek, který orgán, jenž o něm rozhoduje, může odmítnout jako nepřípustný z důvodů závisejících na jeho uvážení.
Pokud však stěžovatel takový mimořádný opravný prostředek uplatní a napadne jím rozhodnutí odvolacího soudu, neboť jej sám považuje za poslední procesní prostředek způsobilý zajistit mu ochranu svých práv, přičemž Nejvyšší soud jej posléze na základě své úvahy odmítne jako nepřípustný, je podle §72 odst. 4 zákona o Ústavním soudu stěžovateli zachována lhůta k podaní ústavní stížnosti i proti předcházejícím rozhodnutím obecných soudů, a to 60 dnů od doručení takového rozhodnutí o mimořádném opravném prostředku. V takovém případě je však nezbytné ústavní stížnost směřovat nejen proti rozhodnutí odvolacího soudu, nýbrž i proti rozhodnutí soudu dovolacího, neboť se rovněž jedná o rozhodnutí, které by mohlo být minimálně způsobilé v zásahu do práv stěžovatele pokračovat, pokud by Ústavní soud konstatoval, že rozhodnutí odvolacího soudu základní práva stěžovatele porušila. Opačný výklad by mohl vést k situaci, kdy by Ústavní soud sice v daném řízení shledal porušení základních práv stěžovatele, avšak mohl by zrušit pouze ústavní stížností napadené rozhodnutí odvolacího, příp. nalézacího soudu, přičemž rozhodnutí Nejvyššího soudu by zůstalo vyjmuto z ústavního přezkumu. Takový výklad nepovažuje Ústavní soud za přípustný, neboť žádné rozhodnutí soudu, ať už jde o rozhodnutí učiněné v řízení o řádném nebo o mimořádném opravném prostředku, se nemůže vymknout ústavní kontrole co do ochrany základních práv a svobod jednotlivce, a to tím spíše, pokud by dovolací soud při zkoumání podmínek pro připuštění dovolání podle §237 odst. 1 písm. c) a odst. 3 o. s. ř. nedostál v čl. 4 Ústavy ČR stanovené povinnosti, poskytovat jednotlivci ochranu jeho základních práv a svobod (srov. nález Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 2030/07, dostupný v el. databázi rozhodnutí http://nalus.usoud.cz).
Ústavní soud dále posuzoval, zda v konkrétním případě odmítnutí ústavní stížnosti bude ještě proporcionálním z hlediska vztahu mezi základním právem stěžovatele na přístup k soudu a důsledným (nikoliv formalistickým) trváním na splnění zákonných (procesních) podmínek realizace tohoto práva. Ústavní soud tuto proporci vážil i s ohledem na právní názory traktované Evropským soudem pro lidská práva ve věcech B. proti ČR (rozsudek ze dne 20. 4. 2004) a K. a ostatní proti ČR (rozsudek ze dne 25. 5. 2004), v nichž byla rozhodovací činnost Ústavního soudu podrobena kritice za nadměrný formalismus při aplikaci podmínek přístupu k Ústavnímu soudu.
Evropský soud pro lidská práva v těchto rozhodnutích uvedl, že soudy jsou povinny při uplatňování procesních pravidel zamezit jak nadměrnému formalismu, který by byl v rozporu se spravedlivostí řízení, tak přílišné volnosti, která by ve svém důsledku vedla k odbourání procesních náležitostí upravených zákonem. Nyní posuzovaný případ se od těchto případů liší a podle Ústavního soudu se již ocitá za hranicí toho, kde musí převážit prosazení procesních pravidel formujících soudní řízení tak, aby se právo přístupu k soudu nestalo právem bez pravidel, resp. aby se soudní řízení nestalo bezbřehým procesem, v němž procesní aktivitu stran supluje soud.
Tento závěr Ústavní soud musel učinit, když odpověď stěžovatele na otázku položenou Ústavním soudem ve výzvě ze dne 18. 3. 2009 setrvala na omezení ústavního přezkumu toliko ve vztahu k rozhodnutí odvolacího soudu.
Pokud totiž stěžovatel ústavní stížností brojí toliko proti rozhodnutí odvolacího soudu, nezbylo soudci zpravodajovi než ústavní stížnost z důvodů výše uvedených odmítnout pro opožděnost, neboť lhůta šedesáti dnů plynoucí ode dne doručení rozsudku odvolacího soudu již v okamžiku podání ústavní stížnosti dávno marně uplynula a podmínky §72 odst. 4 zákona o Ústavním soudu zde nebyly ze strany stěžovatele splněny.
Proto soudce zpravodaj ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítl podle ustanovení §43 odst. 1 písm. b) zákona o Ústavním soudu jako návrh podaný po lhůtě stanovené zákonem o Ústavním soudu.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 31. března 2009
Eliška Wagnerová
soudce zpravodaj