ECLI:CZ:US:2009:2.US.565.09.1
sp. zn. II. ÚS 565/09
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy senátu Stanislava Balíka a soudců Dagmar Lastovecké a Jiřího Nykodýma o ústavní stížnosti I. B., právně zastoupeného Mgr. Ritou Kubicovou, advokátkou se sídlem Ruská 87/11, Ostrava - Vítkov, proti usnesení Nejvyššího soudu ČR ze dne 10. 12. 2008 sp. zn. 8 Tdo 1545/2008 a rozsudku Vrchního soudu v Olomouci ze dne 8. 7. 2008 sp. zn. 4 To 31/2008, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Včas podanou ústavní stížností se stěžovatel domáhá zrušení shora uvedených rozhodnutí, kterými mělo být porušeno jeho ústavně zaručené právo na spravedlivý proces zakotvené v čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod.
Rozsudkem Vrchního soudu v Olomouci byl zrušen rozsudek Krajského soudu v Ostravě ze dne 28. 3. 2008 sp. zn. 48 T 10/2007 v celém rozsahu a nově bylo rozhodnuto tak, že byl stěžovatel shledán vinným z trestného činu porušování domovní svobody podle ust. §238 odst. 1, odst. 2 tr. zákona a pokusem trestného činu vraždy podle ust. §8 odst. 1 k ust. §219 odst. 1, odst. 2, písm. a) tr. zákona a za tento trestný čin byl za použití §35 odst. 1 tr. zákona odsouzen k úhrnnému trestu odnětí svobody v trvání 14ti let a pro výkon trestu odnětí svobody byl dle ust. §39a odst. 2 písm. d) tr. zákona zařazen do věznice se zvýšenou ostrahou. Podle ust. §228 odst. 1 tr. řádu byla obžalovanému uložena povinnost zaplatit poškozeným náhradu škody.
Trestného činu se měl stěžovatel dopustit tím, že (zkráceně řečeno) "dne 12. 5. 2007 ve večerních hodinách s úmyslem přesvědčit poškozenou G. Ch. k opětovnému společnému soužití, vybaven lepící páskou ke svázání a umlčení, kuchyňským nožem k překonání případného odporu a zastrašení osob, které by mu chtěly v jeho úmyslu zabránit, vyčkal, až se přítomné osoby odeberou ke spánku, poté, co násilím neoprávněně vnikl do rodinného domu, ve kterém se shora jmenovaná zdržovala u svých rodičů, nejprve rukou ozbrojenou nožem napadl jejího, v pokoji spícího otce tak, že ho opakovaně bodl do břicha, hrudníku a končetin a způsobil mu vícečetná bodná, řezná a bodnořezná poranění a poté obdobným způsobem na chodbě bytu napadl i jejího přítele - poškozeného R. K., který se stále ozbrojenému obžalovanému snažil v dalším útoku zabránit, jemuž i přes jeho obranu taktéž zasadil řadu bodných, bodnořezných a řezných ran, přičemž věděl, že s ohledem na okolnosti, za jakých útočil na poškozené, způsob a razantnost vedených útoků proti jejich tělesné integritě, charakter a parametry nože, jímž útočil, mnohost útoků a míst zásahů, jím může způsobit smrtelná zranění, a pro případ, že je způsobí, musel být s tímto následkem i srozuměn".
Dovoláním napadl stěžovatel rozsudek ve výroku o vině a v návaznosti na něj také výrok o trestu a o náhradě škody, přičemž dovolací důvod spatřoval v nesprávném právním hodnocení skutku v souladu s ust. §265b odst. 1 písm. g) tr. řádu. Skutek, kterého se měl dopustit, byl podle názoru stěžovatele nesprávně kvalifikován jako trestný čin pokusu vraždy dle ust. §8 odst. 1 k ust. §219 odst. 1, odst. 2 písm. a) tr. zákona, neboť vrchním soudem ani Krajským soudem v Ostravě nebyla spolehlivě prokázána subjektivní stránka trestného činu vraždy, která musí naplňovat přinejmenším nepřímý úmysl. Ten však podle stěžovatele prokázán nebyl, a proto mělo být jeho jednání kvalifikováno jako trestný čin ublížení na zdraví dle ust. §222 odst. 1 tr. zákona. Dovolání stěžovatele bylo v souladu s ust. §265i odst. 1 pism. e) tr. řádu odmítnuto.
Dle názoru stěžovatele se odvolací soud ani Nejvyšší soud nevypořádaly s jeho námitkami. Nejvyšší soud se ve své argumentaci často "schovává" za standardní zdůvodnění, že je vázán skutkovými zjištěními soudu prvního stupně, event. soudu odvolacího a těmito soudy zjištěný skutkový stav je pro něj východiskem pro posouzení skutku z hlediska hmotného práva. Stěžovatel v rámci všech řízení opakovaně uváděl námitky svědčící proti tomu, že u něj existoval alespoň nepřímý úmysl usmrtit poškozené, k nimž nebylo přihlíženo. Pokud soudy obou stupňů vzaly za prokázaný jeho úmysl promluvit si s G. Ch. v domě jejích rodičů, kdy se stěžovatel vybavil lepicí páskou a nožem k zastrašení osob, nemohou z tohoto bez dalšího dovozovat vražedný úmysl. Pokud soud bere za prokázaný úmysl stěžovatele použít násilí nebo pohrůžky násilím za použití zbraně, nemůže rozšířit tento úmysl také v jeho neprospěch na úmysl usmrtit.
V ústavní stížnosti stěžovatel tvrdí, že vražedný úmysl neexistoval. Stěžovatel vnikl do domu rodičů bývalé přítelkyně a čekal až všichni usnou, aby si s ní mohl nerušeně promluvit. Teprve v okamžiku, kdy byl vyrušen, lekl se a obával se prozrazení, dále také po vzájemné potyčce s poškozeným Š., mu způsobil výše popsaná poranění. Pokud jde o "incident" s poškozeným K., ze svědeckých výpovědí vyplývá, že poškozený K. útočil jako první. Stěžovatel si je vědom, že se nejedná o nutnou obranu, ovšem okolnost, že nebyl prvním útočníkem, lze přičíst k jeho dobru jako polehčující okolnost. Jednalo se o krátkou potyčku, při které se vzájemně napadali, poškozený se snažil stěžovatele odzbrojit, čemuž se snažil vyhnout a následkem tohoto jeho jednání došlo ke zranění poškozeného. Nelze vyvodit spolehlivý závěr, že útoky nožem byly cílené a zaměřené na životně důležité partie poškozených a z toho vyvozovat závěr o přímém úmyslu usmrtit, resp. o srozumění stěžovatele s nastalým následkem při nepřímém úmyslu.
I v případě, pokud by soudy všech stupňů dospěly k názoru, že stěžovatel jednal v nepřímém úmyslu usmrtit, i když tento úmysl stěžovatel připouští pouze hypoteticky, nejedná se v tomto případě o jeden skutek, resp. jeden útok na dvě poškozené osoby, tak jak to předpokládá ust. §219 odst. 1, odst. 2 písm. a) tr. zákona, ale v případě prokázání existence nepřímého úmyslu by se mohlo jednat o dva samostatné trestné činy pokusu vraždy dle ust. §219 odst. 1 tr. zákona. Neobstojí argumentace dovolacího soudu, že stěžovatel věděl, že se v domě nachází více osob a již od počátku byl srozuměn s tím, že proti nim použije násilí. Útok na poškozeného K. byl samostatným jednáním, které se odehrálo v jiné místnosti a již poté, co stěžovatel chtěl opustit dům. Nejedná se v žádném případě o pokračování v útoku, ale o samostatný útok, neboť připustíme-li hypoteticky vražedný úmysl, útok na poškozeného Š. skončil a stěžovatel odcházel a nepředpokládal, že mu v tom budou kladeny překážky a teprve na aktuálně vzniklou situaci reagoval. Nejde to tedy podle jeho názoru v žádném případě vyhodnotit jako jediný skutek, ale skutky dva.
V souvislosti s nesprávnou právní kvalifikací byl stěžovatel dotčen na svých ústavně zaručených právech také výměrou uloženého trestu. Stěžovatel je osoba s možností resocializace, pozitivně působí jeho mladší věk, umožňující jistou plasticitu osobnosti, dobrá inteligence, nepřítomnost rysů disociality a závislosti na psychoaktivních a návykových látkách. U stěžovatele by tak měl být uplatňován výchovný charakter uloženého trestu, kdežto z trestu odnětí svobody, který byl stěžovateli uložen, je zcela patrný represivní charakter.
K obsahu ústavní stížnosti se vyjádřili oba účastníci řízení. Nejvyšší soud uvedl, že námitky obsažené v ústavní stížnost odpovídají výhradám stěžovatele v dovolání, a proto odkazuje na obsah napadeného usnesení s tím, že dle jeho názoru k porušení práva stěžovatele na spravedlivý proces nedošlo. Vrchní soud v Praze je rovněž toho názoru, že se všemi námitkami v ústavní stížnosti se obecné soudy již řádně vypořádaly a navrhuje proto ústavní stížnost odmítnout.
Po přezkoumání ústavní stížností napadených rozhodnutí dospěl Ústavní soud k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
Jak Ústavní soud v minulosti již mnohokrát zdůraznil, zásadně není oprávněn zasahovat do rozhodovací činnosti obecných soudů, neboť není vrcholem jejich soustavy (srov. čl. 81, čl. 90 Ústavy). Ústavní soud není orgánem činným v trestním řízení a nemůže ani tyto orgány nahrazovat. Pokud soudy postupují v souladu s obsahem hlavy páté Listiny základních práv a svobod, nemůže na sebe Ústavní soud atrahovat právo přezkumného dohledu nad jejich činností (čl. 83 Ústavy). Ústavní soud již mnohokrát judikoval, že důvod ke zrušení rozhodnutí obecného soudu by byl dán pouze tehdy, pokud by jeho právní závěry byly v extrémním nesouladu s vykonanými skutkovými zjištěními (srov. např. nález, sp. zn. III. ÚS 84/94, Sbírka nálezů a usnesení Ústavního soudu ČR, sv. 3, C. H. Beck, 1995, str. 257).
V projednávané ústavní stížnosti směřují námitky stěžovatele, ostatně vesměs totožné s těmi, jež uplatnil v rámci své obhajoby před obecnými soudy, výhradně proti způsobu a rozsahu dokazování a proti hodnocení důkazů, na němž obecné soudy založily svá skutková zjištění, vedoucí k odsouzení stěžovatele za výše uvedené trestné činy. Ústavní soud připomíná, že v souladu s citovaným vymezením jeho pravomoci není jeho úkolem skutkově a právně objasňovat věci a nemůže si osobovat postavení další instance všeobecného soudnictví, která mu zjevně nepřísluší. Pokud jde o prováděné dokazování v řízení vedeném před obecnými soudy, Ústavní soud není povolán přehodnocovat důkazy, které obecné soudy v trestním řízení provedly.
Stěžejní námitkou stěžovatele je údajná absence subjektivní stránky trestného činu, za nějž byl odsouzen. Konkrétně stěžovatel popřel jakýkoli úmysl (přímý i nepřímý) poškozené usmrtit. Vzhledem k tomu, že stěžovatele svůj úmysl nedoznal, byl tento jeho úmysl předmětem dokazování před soudy všech stupňů. Obecné soudy se posléze shodly, že stěžovatel vzhledem ke všem okolnostem trestného činu jednal v úmyslu nepřímém a v odůvodnění svých rozhodnutí podrobně rozvedly, jaké objektivní skutečnosti podle jejich názoru tomuto úmyslu nasvědčují. Nejvyšší soud jako soud dovolací konstatoval, že podle §4 písm. b) tr. zákona je čin spáchán úmyslně mimo jiné též tehdy, jestliže pachatel věděl, že svým jednáním může způsobit porušení nebo ohrožení zájmu chráněného trestním zákonem, a pro případ, že je způsobí, byl s tím srozuměn. Srozumění vyjadřuje jeho aktivní volní vztah k způsobení následku, který je relevantní pro trestní právo. Na takové "srozumění" se usuzuje z toho, že pachatel nepočítal s žádnou konkrétní okolností, která by mohla zabránit následku, který si pachatel představoval jako možný, a to ať už by šlo o jeho zásah, nebo zásah jiné osoby. Nejvyšší soud dospěl shodně se soudem odvolacím k závěru, že "obviněný s ohledem na způsob provedení činu, povahu užité zbraně věděl, že může způsobit ohrožení nebo porušení zájmu chráněného v ustanovení §219 tr. zákona, a se způsobením smrti poškozených byl srozuměn v tom smyslu, že byl s tímto následkem v době útoku smířen."
Nejvyšší soud se v rámci dovolacího řízení vypořádal rovněž s námitkou stěžovatele ohledně kvalifikace trestného činu jako pokusu vraždy podle §219 odst., odst. 2 písm. a) tr. zákona, nikoli jako dvou pokusů tohoto trestného činu podle §219 odst. 1 tr. zákona. I tuto otázku dovolací soud posoudil shodně se soudem odvolacím a řádně vyložil, z jakých důvodů ji považuje za neopodstatněnou a právní kvalifikaci skutku naopak za správnou. Současně stěžovateli vysvětlil, proč jeho příklady z praxe soudů (které opakuje i v nyní posuzované ústavní stížnosti) nejsou na danou věc zcela přiléhavé. Vzhledem k tomu že Ústavní soud tyto závěry považuje za správné, postačí na odůvodnění usnesení dovolacího soudu pouze odkázat.
Námitky stěžovatele ohledně údajné nepřiměřenosti uloženého trestu Ústavní soud musí odmítnout zcela, neboť je věcí obecných soudů, aby při posouzení všech okolností trestného činu uložily pachateli podle zákona spravedlivý trest. Podle článku 39 Listiny základních práv svobod jen zákon stanoví, které jednání je trestným činem a jaký trest, jakož i jaké jiné újmy na právech nebo majetku, lze za jeho spáchání uložit. Pokud se obecný soud pohybuje při ukládání trestu v rámci zákonem stanovené sazby pro daný trestný čin držíce se při tom obecných zásad pro ukládání trestů (§31 a násl. tr. zákona), není ze strany Ústavního soudu důvodu nikterak do jeho rozhodování zasahovat.
Ústavní soud dospěl k závěru, že obecné soudy interpretovaly a aplikovaly trestní zákon ústavněprávně konformním způsobem a jejich postupu nelze z ústavního pohledu nic vytknout, neshledal tudíž, že by napadená rozhodnutí vybočila z ústavněprávního rámce, resp. že by jimi došlo k porušení ústavněprávních kautel obsažených v trestněprávních předpisech.
Vzhledem k výše uvedenému Ústavní soud ústavní stížnost, mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků, usnesením odmítl jako návrh zjevně neopodstatněný podle §43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb. o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 27. srpna 2009
Stanislav Balík
předseda senátu