ECLI:CZ:US:2009:2.US.657.09.1
sp. zn. II. ÚS 657/09
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Stanislava Balíka a soudců Dagmar Lastovecké a Jiřího Nykodýma ve věci ústavní stížnosti stěžovatelky JUDr. H. R., advokátky, zastoupené JUDr. Františkem Boškem, advokátem se sídlem V jámě 1371/8, Praha 1, proti usnesení Krajského soudu v Praze ze dne 16. 5. 2008 sp. zn. 4 T 58/2006 a usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 16. 12. 2008 sp. zn. 8 To 139/2008, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Včas podanou ústavní stížností splňující i ostatní formální náležitosti stanovené zákonem č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále "zákon o Ústavním soudu"), stěžovatelka napadla výše uvedená rozhodnutí, kterými jí byla, jako advokátce, přiznána odměna a náhrada hotových výdajů. Tvrdí, že obecné soudy posoudily její nárok na odměnu a náhradu hotových výdajů nutné obhajoby nesprávně. Stěžovatelčin klient byl zkráceně řečeno původně podle usnesení o zahájení trestního stíhání stíhán pro rozsáhlou trestnou činnost spáchanou mnoha dílčími skutky. Po celé přípravné řízení a část řízení před soudem nebylo nikde konstatováno, že by se mohlo jednal o pokračující trestnou činnost. Až Krajský soud v Praze usoudil, že některé skutky původně posuzované jako samostatné trestné činy je namístě posuzovat jako jeden trestný čin pokračující. Na základě této skutečnosti pak soud provedl snížení stanoveného tarifu. Tento postup obecného soudu stěžovatelka považuje za zcela účelový vedený snahou snížit její odměnu. Dále soudům vytýká, že přestože se jednalo o trestní věc nebývalého rozsahu, náročnosti a důležitosti, přiznaly jí zvýšení sazby jen u několika konkrétních úkonů právní služby. Stěžovatelka se domnívá, že by se rozsáhlé trestní řízení nemělo pro účely posouzení jeho náročnosti rozmělňovat na jednotlivé úkony, nýbrž posuzovat jako celek. Obecné soudy tak podle názoru stěžovatelky vyhlášku č. 177/1996 Sb., o odměnách advokátů a náhradách advokátů za poskytování právních služeb, ve znění pozdějších předpisů (dále "advokátní tarif"), a zákon č. 141/1961 Sb., o trestním řízení soudním, ve znění pozdějších předpisů (dále "trestní řád"), aplikovaly nesprávně. Svá rozhodnutí navíc údajně nedostatečně odůvodnily. Stěžovatelka se proto cítí být dotčena na svých ústavně zaručených právech zakotvených v čl. 1, čl. 2 odst. 2, čl. 3 odst. 3, čl. 4, čl. 11, čl. 28, čl. 36, čl. 37 odst. 3 a čl. 38 odst. 2 Listiny základních práv s svobod (dále "Listina"). Proto navrhla, aby napadená rozhodnutí Ústavní soud zrušil.
Z ústavní stížnosti a připojených rozhodnutí Ústavní soud zjistil, že stěžovatelka uplatnila nárok na odměnu a náhradu hotových výdajů v celkové částce 12.587.560,- Kč. Usnesením Krajského soudu v Praze ze dne 16. 5. 2008 sp. zn. 4 T 58/2006 byla stanovena odměna a náhrada hotových výdajů stěžovatelky ve výši 4.513.255,- Kč. Stížnost stěžovatelky byla zamítnuta usnesením Vrchního soudu v Praze ze dne 16. 12. 2008 sp. zn. 8 To 139/2008.
Ústavní soud připomíná, že jeho úkolem je ochrana ústavnosti (čl. 83 Ústavy). Není proto, jak již mnohokrát konstatoval, součástí obecné soudní soustavy a nepřísluší mu právo dozoru nad rozhodovací činností obecných soudů. Je oprávněn zasáhnout pouze tehdy, pokud jejich rozhodnutími či postupy, jež jim předcházely, došlo k porušení ústavně zaručených základních práv nebo svobod.
Nesprávná aplikace jednoduchého práva obecnými soudy zpravidla nemá za následek porušení základních práv a svobod. To může nastat až v případě (srov. např. nález sp. zn. III. ÚS 224/98, Sbírka nálezů a usnesení Ústavního soudu, sv. 15, č. 98), že dojde k porušení některé z těchto norem jednoduchého práva v důsledku svévole anebo v důsledku interpretace, jež je v extrémním rozporu s principy spravedlnosti.
Ústavní soud přezkoumal napadená rozhodnutí z hlediska námitek obsažených v ústavní stížnosti a dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná. Jejím těžištěm je nesouhlas stěžovatelky s tím, že jí obecné soudy přiznaly odměnu a náhradu hotových výdajů v nižší výši, než nárokovala. Přitom opakuje argumenty, které již uplatnila ve stížnostním řízení, a staví tak Ústavní soud do postavení další přezkumné instance, které mu však podle čl. 83 Ústavy ČR zásadně nepřísluší.
Pokud jde o posouzení podmínek přiznání odměny a náhrady nebo jejich konkrétní výši, není úkolem Ústavního soudu interpretovat a aplikovat relevantní pravidla procesní a hmotněprávní povahy, jež přísluší pouze obecným soudům. Ústavní soud rovněž není povolán přezkoumávat, zda obecné soudy ze zjištěných skutečností vyvodily správné právní závěry - s výjimkou případů, což ale projednávaná věc není, kdy dospěje k závěru, že takové omyly mohly porušit ústavně zaručená práva či svobody [srov. např. nález sp. zn. III. ÚS 31/97, Sbírka nálezů a usnesení Ústavního soudu, sv. 8, str. 149 (161)]. Tomu odpovídá i dosavadní judikatura Ústavního soudu, podle níž není jeho úkolem nahrazovat právní posouzení věci učiněné obecnými soudy svým vlastním [nález sp. zn. III.ÚS 23/93, Sbírka nálezů a usnesení Ústavního soudu, sv. 1, str. 41 (45 - 46)].
Podle přesvědčení Ústavního soudu obecné soudy, při rozhodování o návrhu stěžovatelky na přiznání odměny a náhrady hotových výdajů, postupovaly v souladu s ústavními principy spravedlivého procesu ve smyslu čl. 36 a násl. Listiny a v souladu s ustanovením §151 odst. 3 trestního řádu, podle kterého mají pravomoc rozhodovat o výši odměny a náhradě hotových výdajů. V dostatečné míře rovněž uvádějí důvody, na nichž jsou založeny, tvrzený zásah do práv stěžovatelky v nich tudíž nelze shledat.
Stěžovatelka v ústavní stížnosti namítá, že skutky popsané v usneseních o zahájení trestního stíhání byly původně kvalifikovány jako jednotlivé trestné činy a následně byla tato kvalifikace změněna na pokračující trestnou činnost. Domnívá se, že takový postup soudy zvolily za účelem snížení advokátního tarifu a má jej za nekorektní. Ústavní soud v této souvislosti připomíná, že pro řízení před obecnými soudy platí zásada totožnosti skutku, podle níž soud může rozhodnout jen o skutku, který je uveden v žalobním návrhu a tyto meze, v zájmu zabezpečení práva na obhajobu obviněného, nesmí překročit (§220 odst. 1 trestního řádu). Obžaloba pak může být podána jen pro skutek, pro který bylo zahájeno trestní stíhání (§176 odst. 2 trestního řádu). Právním posouzením skutku v obžalobě však podle ustanovení §220 odst. 3 trestního řádu soud vázán není. Pokud tedy obecné soudy v průběhu trestního řízení dospěly k závěru, že je namístě skutky popsané v usneseních o zahájení trestního stíhání zčásti právně hodnotit jako pokračující trestný čin, nezvolily postup, který by byl v rozporu s trestním řádem. Takový závěr soudu navíc nelze hodnotit jako účelový krok vedoucí ke snížení odměny advokáta. Spojení více skutků pod jeden trestný čin pokračující má předně pozitivní význam pro obžalovaného při ukládání trestní sazby. Nové právní kvalifikaci nicméně musí odpovídat i posouzení odměny advokáta.
Otázkou přiznání zvýšení odměny se obecné soudy podrobně zabývaly a s dílčími námitkami stěžovatelky se v odůvodnění rozhodnutí vypořádaly. Na jejich zhodnocení lze k opakované argumentaci stěžovatelky odkázat. Stejně tak nelze z ústavněprávního hlediska nic vytknout závěru, že pro zvýšení odměny je namístě posuzovat ve smyslu ustanovení §12 odst. 1 advokátního tarifu konkrétní náročnost konkrétního úkonu právní služby, nikoli náročnost a délku soudního řízení jako celku.
Podle Ústavního soudu obecné soudy ve svých rozhodnutích dostatečně a přesvědčivě vyjádřily, proč nepřiznaly stěžovatelce náhradu odměny a hotových výdajů v požadované výši. Ústavním soudem nebyla shledána svévolnost jejich postupu ani extrémní rozpor s principy spravedlnosti. Z jejich rozhodnutí je zřejmá ochrana podstaty a smyslu základního práva na obhajobu (právní pomoc) na straně jedné a je zde rovněž zřejmá úvaha o limitech vlastnického práva stěžovatelky na straně druhé. Soudy evidentně poměřovaly dotčená základní práva, kterými je právo na obhajobu obžalovaného, vlastnické právo stěžovatelky a vlastnické právo osoby hradící náklady na obhajobu (státu).
Z výše uvedených důvodů Ústavní soud ústavní stížnost, mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků, podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu odmítl jako zjevně neopodstatněnou.
Poučení: Proti tomuto usnesení není odvolání přípustné.
V Brně dne 8. září 2009
Stanislav Balík
předseda senátu