ECLI:CZ:US:2009:2.US.689.08.1
sp. zn. II. ÚS 689/08
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu Stanislava Balíka a soudců Dagmar Lastovecké a Jiřího Nykodýma v právní věci stěžovatele L. B., zastoupeného JUDr. Ing. Petrem Machálkem, Ph. D., advokátem se sídlem ve Vyškově, Palánek 1a, o ústavní stížnosti proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 3. 10. 2007 č. j. 3 To 243/2007-1166 a rozsudku Okresního soudu v Břeclavi ze dne 22. 3. 2007 č. j. 3 T 721/2003-1116, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Včas podanou ústavní stížností, která byla Ústavnímu soudu doručena 17. 3. 2008 a i v ostatním splňuje podmínky stanovené zákonem č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí obecných soudů, a to pro porušení jeho základních práv zakotvených v čl. 2 odst. 2 a 3, 4 odst. 1, 36 odst. 1 a 39 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a čl. 6 odst. 1 Evropské úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva").
Z obsahu spisu Okresního soudu v Břeclavi sp. zn. 3 T 721/2003, který si Ústavní soud vyžádal, bylo zjištěno následující:
Stěžovatel byl spolu s obžalovaným J. H., který byl uznán vinným trestným činem zkrácení daně, poplatku a podobné povinné platby podle 148 odst. 1 a 3 písm. a), c) tr. zákona, dílem dokonaným, dílem nedokonaným ve stádiu pokusu podle §8 odst. 1 tr. zákona, a dalšími obžalovanými (M. H. a P. K.) uznán rozsudkem Okresního soudu v Břeclavi ze dne 22. 3. 2007 č. j. 3 T 721/2003-1116, vinným trestným činem pomoci k trestnému činu zkrácení daně, poplatku a podobné povinné platby podle §10 odst. 1 písm. c) k §148 odst. 1 a 3 písm. c) tr. zákona, kterého se dopustil jednáním popsaným pod bodem 2. výroku o vině tohoto rozsudku, tedy tak, že obžalovaný J. H., zabývající se výrobou alkoholických nápojů studenou cestou v provozovně v Pasohlávkách, okres Břeclav, pokračující ve výrobě alkoholických nápojů od října 1999 pod hlavičkou firmy Palih, s. r. o., Brno, Mezírka 1, jejímž byl jednatelem, ve stejném výrobním prostředí, když rozhodnutím Ministerstva financí ČR mu byl pro rok 1999 stanoven limit nákupu lihu za stanovených podmínek pro firmu Palih, s. r. o., Brno, Mezírka 1, IČO 25538055, vyrobil z nadlimitních zásob lihu neznámého původu 60.480 ks 30% lihoviny s příchutí rumu označené R.U.M. o obsahu 0,46 litru v láhvi za účelem prodeje lihovin, aniž by měl v úmyslu přiznat spotřební daň, přičemž po společné dohodě s obžalovaným M. H., P. K. a L. B. prodej vyrobené lihoviny realizoval, a to prostřednictvím obžalovaného P. K., fyzicky podnikajícího pod jménem P. K. - Autoservis, který dne 2. 11. 1999 uzavřel se zástupcem firmy NELI, a. s., Vyškov obžalovaným L. B. kupní smlouvu na dodávku uvedené lihoviny, ačkoli se výrobou a distribucí lihovin nezabýval, a obžalovaný L. B. věděl, že dodavatelem lihoviny je ve skutečnosti obžalovaný J. H., který také v jiných případech firmě NELI, a. s., lihovinu dodával, obžalovaný P. K. a obžalovaný M. H. s vědomím obžalovaného J. H. a obžalovaného L. B. pak vystavili ve firmě obžalovaného M. H. Mont Group s. r. o. Kostice faktury - č. 122/99 datovanou dnem 3. 11. 1999, č. 123/99 datovanou dnem 5. 11. 1999 a č. 132/99 datovanou dnem 30. 11. 1999, na základě kterých firma P. K. - Autoservis Kostice prodává firmě NELI, a. s., Vyškov po 20.160 ks lahví o obsahu 0,46 litrů lihoviny ve fakturované ceně po 998.565,- Kč, kdy uvedené množství lihoviny pak bylo dodáno obžalovaným J. H. firmě NELI, a. s., v měsíci listopadu a počátkem prosince 1999, za což bylo zaplaceno touto firmou 3 krát po 998.565,- Kč v hotovosti vykázanému příjemci obžalovanému P. K., aniž by byla přiznána spotřební daň, čímž došlo ke zkrácení spotřební daně ke škodě státu v rozsahu 1.953.020,- Kč. Za to byl stěžovatel odsouzen k trestu odnětí svobody v trvání jednoho roku, jehož výkon mu byl podmíněně odložen na zkušební dobu v trvání dvou let.
O odvolání všech obžalovaných včetně stěžovatele rozhodl Krajský soudu v Brně rozsudkem ze dne 3. 10. 2007 č. j. 3 To 243/2007-1166, který podle §258 odst. 1 písm. b), odst. 2 tr. řádu rozsudek soudu prvého stupně zrušil ve výrocích o uložených trestech ohledně všech obžalovaných a podle §259 odst. 3 tr. řádu nově stěžovateli uložil trest odnětí svobody v trvání jednoho roku, jehož výkon mu podmíněně odložil na zkušební dobu jednoho roku.
Proti rozhodnutí odvolacího soudu se stěžovatel ještě bránil podáním dovolání. Stěžovatel své dovolání opřel o dovolací důvod v §265b odst. 1 písm. g) tr. řádu. Nejvyšší soud usnesením ze dne 14. 5. 2008 sp. zn. 3 Tdo 597/2008 dovolání podle §265i odst. 1 písm. e) tr. řádu odmítl jako zjevně neopodstatněné.
Stěžovatel napadl rozsudky soudu prvého a druhého stupně projednávanou ústavní stížností. Má za to, že skutek, jehož spácháním byl uznán vinným, a jak je popsán ve výroku rozsudku soudu prvého stupně a rozveden v jeho odůvodnění, nenaplňuje zákonné znaky skutkové podstaty pomoci k trestnému činu zkrácení daně, poplatku a podobné povinné platby podle §10 odst. 1 písm. c) k §148 odst. 1 a 3 písm. c) tr. zákona. Namítá jednak, že popsaný skutek ve své podstatě spočívá v uvedení nadlimitních zásob lihu do oběhu, což dle názoru stěžovatele je skutkovým vymezením trestného činu nedovolené výrobu lihu podle §194a odst. 1 tr. zákona. Ačkoli se v tomto případě jedná o subsidiární trestný čin ve vztahu k činům přísněji trestným (trestný čin neoprávněného podnikání podle §118 tr. zákona nebo trestný čin ohrožování zdraví závadnými potravinami a jinými potřebami podle §193 tr. zákona), soud prvého ani druhého stupně se nevypořádal s otázkou, zda se jedná či nejedná o syntetický líh, u něhož neplatí povinnost uhradit spotřební daň, takže ani nemohli dovodit subsidiaritu k trestnému činu krácení daně dle §148 tr. zákona, a tedy posoudit předmětný skutek jako trestný čin krácení daně, a také se skutečností, že daň byla řádně přiznána v zákonem stanovené lhůtě a ve správné výši, ovšem před možností podat daňové přiznání byl obžalovaný J. H. vzat do vazby, a proto ani nemohl splnit svoji zákonnou povinnost. Aby se dle stěžovatele jednalo o trestný čin ve formě pomoci k trestnému činu zkrácení daně, poplatku a podobné povinné platby podle §10 odst. 1 písm. c) k §148 odst. 1 a 3 písm. c) tr. zákona, muselo by jeho jednání být úmyslné, což se soudům obou stupňů dle stěžovatele vůbec nepodařilo prokázat. Jak stěžovatel uvedl, nevěděl a ani z provedených důkazů nevyplývá, že by mohl vědět, že se jedná o nadlimitní zásoby lihu. Stěžovatel tvrdí, že na jejich získání, zajištění či zprostředkování se nepodílel a ani nemohl vědět, zda bude ze strany osoby, která uvádí líh do oběhu přiznána a zaplacena spotřební daň, když navíc nemohl toto nijak ovlivnit a po celou dobu jednal jako zaměstnanec společnosti NELI, a. s.
Stěžovatel je přesvědčen, že skutková zjištění a závěry soudu prvního stupně nemají oporu v provedeném dokazování, provedené důkazy jsou hodnoceny vadně a neúplně. Soudy se nevypořádaly s námitkou, že výše vzniklé škody v částce 1.953.020,- Kč z provedených důkazů (zpráva o provedení finanční kontroly a vystavených dodatečných platebních výměrů) nijak nevyplývá. Odposlechy, na které soudy odkazují, jsou s ohledem na časovou souslednost pouze důkazem svědčícím o tom, že společnosti NELI, a. s., nebylo úplně zřejmé, kdo zboží dodával v době fyzického doručení, a že stěžovatel sám měl snahu, aby společnost NELI, a. s. měla vše v pořádku, zejména proto, že materiály P. K. (živnostenský list, osvědčení o registraci daně, atd.) měla společnost k dispozici již před telefonními rozhovory, a právě proto se o věc zajímala. Z provedených důkazů ovšem nevyplývá, kdy a kdo materiály od P. K. za společnost, a tím i stěžovatel, obdržel. K tomu stěžovatel dodal, že P. K. měl oprávnění k obchodování s alkoholem a kupní cena mu byla zaplacena ve společnosti NELI, a. s. Dle tvrzení stěžovatele, soud prvého stupně při svém rozhodování využil nezákonně získaný důkaz, a to zprávu o kontrole Finančního úřadu Mikulov, přičemž s touto námitkou se nevypořádal ani odvolací soud. Soudy se dle stěžovatele nevypořádaly s jeho argumenty, že kontrola byla prováděna vůči J. H., nikoliv společnosti PALIH s. r. o., a tím také došlo k faktické záměně daňových subjektů a opakované daňové kontrole, která je obecně nepřípustná.
Po zvážení argumentů obsažených v ústavní stížnosti, posouzením obsahu napadených rozhodnutí jakož i prostudováním spisu Ústavní soud dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
Ústavní soud v první řadě konstatuje, že jeho úkolem je ochrana ústavnosti (čl. 83 Ústavy České republiky). Není součástí soustavy obecných soudů a nepřísluší mu právo dozoru nad jejich rozhodovací činností, do níž je oprávněn zasáhnout pouze tehdy, byla-li pravomocným rozhodnutím soudu porušena stěžovatelova základní práva a svobody chráněné ústavním pořádkem České republiky.
Jak Ústavní soud ověřil podrobným prostudováním spisu, tvrzení stěžovatele nepřinášejí do posuzované věci nic nového. Stěžovatel ve své ústavní stížnosti v podstatě opakuje argumentaci, kterou již uplatnil v řízení před obecnými soudy a s níž se soudy ve svých rozhodnutích přesvědčivě vypořádaly, a to včetně jejich řádného odůvodnění. Po Ústavním soudu tak požaduje, aby přehodnotil skutková a z nich vyplývající právní zjištění, k nimž tyto soudy dospěly, čímž postavil Ústavní soud do role další soudní instance, která mu ovšem nepřísluší, s ohledem na shora uvedené meze ústavněprávního přezkumu.
V této souvislosti Ústavní soud považuje za nutné připomenout, že mu zásadně nepřísluší zasahovat do úvah soudu, jaké důkazy v řízení provede, neboť je to pro rozhodnutí ve věci potřebné, ani přehodnocovat myšlenkové operace obecných soudů ve smyslu přisuzování různé váhy tomu či onomu provedenému důkazu a činit odlišné skutkové závěry. Výjimka z tohoto pravidla přichází v úvahu pouze v případě, kdy lze usuzovat o extrémním nesouladu mezi prováděnými důkazy, zjištěními, která z těchto důkazů soud učinil, a právním závěrem soudu, jinými slovy, kdy rozhodnutí soudu svědčí o možné libovůli v jeho rozhodování. Jestliže obecné soudy respektují kautely dané procesními předpisy stran dokazování a hodnocení důkazů, nespadá do pravomoci Ústavního soudu znovu posuzovat skutkový děj zjištěný obecnými soudy (srov. III. ÚS 84/94, IV. ÚS 575/2000).
Ústavní soud má za to, že z hlediska zjišťování skutkového stavu a hodnocení důkazů nelze obecným soudům vytknout takové pochybení, které by současně znamenalo zásah do stěžovatelových základních práv. Soud prvního stupně provedl všechny dostupné důkazy, vytvořil si dostatečný skutkový základ pro své rozhodnutí tak, jak je mu uloženo ustanovením §2 odst. 5 tr. ř., a provedené důkazy následně hodnotil v souladu s ustanovením §2 odst. 6 tr. ř. Odvolací soud, aniž by dokazování opakoval či doplňoval, potvrdil správnost skutkových zjištění a k námitkám stěžovatele rozvedl úvahy soudu nalézacího, a to včetně námitky údajně nezákonného důkazu získaného finanční kontrolou (str. 5 odstavec třetí rozsudku odvolacího soudu). Na tomto místě je třeba zdůraznit, že zákonná zásada, podle níž "orgány činné v trestním řízení objasňují způsobem uvedeným v tomto zákoně i bez návrhu stran stejně pečlivě okolnosti svědčící ve prospěch i v neprospěch osoby, proti níž se řízení vede" (§2 odst. 5 tr. ř.), neznamená, že by se tyto orgány musely zabývat jakoukoli předkládanou verzí případu. K naplnění tohoto cíle postačuje, pokud řádně prověří reálně možné verze, tj. takové, pro jejichž existenci svědčí pozitivně zjištěné skutečnosti. Závěry, k nimž oba soudy po zhodnocení důkazů dospěly a které vyjádřily v odůvodnění svých rozhodnutí, považuje Ústavní soud za logické a ucelené v takové míře, která umožňuje učinit závěr o stěžovatelově vině.
Jako nedůvodná se také jeví námitka stěžovatele, že obhájce stěžovatele opakovaně v průběhu hlavního líčení před soudem prvého stupně požadoval doplnění dokazování o doklady z Finančního úřadu Brno a dále o doklady od pana A., které soud nepřipustil, aniž by náležitě odůvodnil, proč tak neučinil. V daném případě Ústavní soud neshledává v postupu soudu pochybení dosahují ústavněprávní roviny. Lze konstatovat, že okresní soud provedl z hlediska zjištění týkajících se místních šetření finančních orgánů jak u daňového subjektu Palih, s. r. o., se sídlem Brno, Mezírka 1, tak u fyzické osoby J. H., P., všechna potřebná šetření. K návrhu právního zástupce stěžovatele ze dne 7. 10. 2005 předneseného při hlavním líčení, kterým žádal o předložení protokolu z místního šetření u fyzické osoby J. H., nejdříve svědku Ing. A. uložil předložit do jednoho týdne předmětný protokol. Uvedený svědek tak učinil přípisem ze dne 10. 10. 2005 (č. l. 812 spisu) a dále přípisem ze dne 12. 6. 2006 (č. l. 881 spisu), jež byly konstatovány u hlavního líčení dne 22. 3. 2007 (č. l. 1097) včetně příloh. Soud pak k návrhu právního zástupce stěžovatele ze dne 21. 2. 2006 o doložení blíže specifikovaných dokladů od Finančního úřadu Brno, soud zažádal dne 3. 4. 2006 o zaslání příslušných listin obratem (č. l. 860 spisu). Finančním úřadem Brno - venkov byly požadované listiny soudu doručeny dne 22. 6. 2006 (č. l. 982 a násl. spisu) a konstatovány při hlavním líčení ze dne 22. 3. 2007 (č. l. 982 spisu), přičemž stěžovatel ani právní zástupce se dále k jejich obsahu nevyjadřovali a nežádali jejich další doplnění (č. l. 1098 spisu). Na základě těchto zjištění Ústavní soud dospěl k závěru, že shora uvedené tvrzení stěžovatele stran neprovedení předmětných důkazů není pravdivé.
Namítá-li stěžovatel, že při hlavním líčení konaném dne 22. 3. 2007 navrhl jeho obhájce provedení výslechu svědkyně S. V., která měla vypovídat ke skutečnostem týkajícím se vystavení faktur podnikatele K, a soud tento návrh zamítl, aniž by svůj závěr zdůvodnil, je v této souvislosti nezbytné poznamenat, že právo na spravedlivý proces nezaručuje, že bude proveden každý úkon, který bude účastníky řízení navržen. Obecné soudy nemají povinnost provést všechny úkony, které jsou navrženy. O vznesených návrzích na doplnění dokazování by však měly obecné soudy rozhodnout a - pokud návrhu nevyhoví - ve svém rozhodnutí vyložit, z jakých důvodů tak neučinily. Ústavní soud připouští, že i když soudy shledaly v daném případě stav šetření zjevně jako dostačující, a tedy logicky neprovedený návrh na jeho doplnění nadbytečný, tento závěr o jeho nadbytečnosti explicite do svých rozhodnutí nevtělily. Z kontextu příslušných rozhodnutí je přesto takový závěr zřejmý. Ústavní soud zejména odkazuje na odůvodnění rozhodnutí odvolacího soudu (str. 7), kde se tento soud postupem při fakturaci podrobně zabýval. Pochybení obecných soudů, spočívající v tom, že výslovně neoznačily výslech svědkyně S. V. jako nadbytečný, ani s ním jinak nevyrovnaly, je sice nedostatkem, nikoli však, s ohledem na obsah odůvodnění rozhodnutí obecných soudů jako celek, tak zásadním, že by mohl vést k porušení principů spravedlivého procesu u stěžovatele. Nadto je evidentní, že pro své rozhodnutí měly soudy dostatek jiných důkazů vyvracejících verzi stěžovatele.
Přisvědčit nelze ani námitce stěžovatele týkající se nesprávné právní kvalifikace spáchaného skutku podle §10 odst. 1 písm. c) k §148 odst. 1 a 3 písm. c) tr. zákona. Otázkou, zda J. H. jako hlavní pachatel svým jednáním naplnil znaky stíhaného trestného činu, od něhož se pak odvíjí i právní kvalifikace jednání stěžovatele jako jednoho z účastníků na tomto trestném činu, a stejně tak otázkou naplnění subjektivní stránky trestného činu stěžovatele ve formě úmyslu nepřímého, se již podrobně zabýval ve svém rozhodnutí Nejvyšší soud ČR (str. 6 až 8 rozhodnutí) a z jeho argumentace, stejně jako z odůvodnění rozsudků soudů obou stupňů, je dostatečně zřejmé, proč námitky stěžovatele obsažené také v ústavní stížnosti považoval za neopodstatněné. Ústavní soud na jeho závěry k opakovaným tvrzením stěžovatele již jen odkazuje.
Ústavní soud tedy dospěl k celkovému závěru, že postupem obecných soudů nedošlo k porušení ústavně zaručených základních práv a svobod stěžovatele. Právo na spravedlivý proces (dle čl. 36 Listiny) není možno vykládat tak, že by garantovalo úspěch v řízení či zaručovalo právo na rozhodnutí, jež odpovídá představám stěžovatele. Uvedeným základním právem je zajišťováno právo na spravedlivé soudní řízení, v němž se uplatní všechny zásady soudního rozhodování podle zákona a v souladu s ústavními principy. Za situace, kdy nebyl zjištěn extrémní nesoulad mezi právními závěry soudů a vykonanými skutkovými zjištěními, ani libovůle v rozhodování, je nutno jejich postup považovat za výraz nezávislého soudního rozhodování, do něhož Ústavní soud není oprávněn zasahovat.
Z výše uvedených důvodů Ústavní soud postupoval podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu a ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků řízení jako zjevně neopodstatněnou odmítl.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 2. dubna 2009
Stanislav Balík
předseda senátu