ECLI:CZ:US:2009:2.US.733.09.1
sp. zn. II. ÚS 733/09
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Stanislava Balíka a soudců Dagmar Lastovecké a Jiřího Nykodýma o ústavní stížnosti 1) Janě M. (jedná se o pseudonym) a 2) I. M.*), obě právně zastoupené JUDr. Milanem Hulíkem, advokátem se sídlem Bolzanova 1, Praha, proti rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 4 ze dne 8. 1. 2009 sp. zn. 4 T 131/2008 a proti usnesení Obvodního státního zastupitelství pro Prahu 4 ze dne 4. 9. 2008 č. j. 1 ZT 690/2008, spojené s návrhem na zrušení některých ustanovení zákona č. 141/1961 Sb., o trestním řízení soudním (trestní řád), ve znění pozdějších předpisů, takto:
___________________________
*) ve znění opravného usnesení ze dne 21. 10. 2009
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
V ústavní stížnosti stěžovatelky brojí proti shora uvedeným rozhodnutím, a to rozsudku obvodního soudu ve výroku o vině a trestu, kterým byl obžalovaný P. Z. pravomocně odsouzen za trestný čin pohlavního zneužívání dle §242 odst.l spáchaný v jednočinném souběhu s trestným činem ohrožování výchovy mládeže dle §217 odst.l písm.a) odst.2 písm. b), c) tr. zákona k trestu odnětí svobody v trvání 12 měsíců s podmíněným odkladem na 30 měsíců a dále usnesení státní zástupkyně Obvodního státního zastupitelství pro Prahu 4, kterým byl nezletilé Janě M. (jedná se o pseudonym) jako opatrovník ustanoven Úřad městské části Praha 4.
Stěžovatelky se cítí poškozeny na svých základních právech dle Ústavy ČR, Listiny základních práv a svobod (dále jen Listina) a Úmluvy o ochraně základních práv a svobod. Domnívají se, že ve smyslu zásady rovnosti stran v řízení mají přinejmenším stejné právo na spravedlivý proces jako odsouzený, zvlášť pro značnou materiální a nemateriální újmu, kterou přičiněním jeho neodpovědnosti utrpěly. Nemajíce jinou možnost domáhání se svých práv, neboť státní zástupkyně se proti rozsudku neodvolala a trestní řád jim odvolání ani jiný opravný prostředek nenabízí, podávají ústavní stížnost a žádají o její veřejné projednání.
Stěžovatelka č. l spatřuje krácení svého práva na spravedlivý proces ve smyslu ustanovení čl. 6 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod, práva na právní pomoc dle čl. 37 odst. 2 a na jednání v její přítomnosti dle čl. 38 odst. 2 Listiny. Stěžovatelka č. 2 se přihlásila o postavení poškozené v přípravném řízení, a to jednak jako zákonná zástupkyně nezletilé poškozené, dále z titulu přímých škod, které jí byly způsobeny trestným jednáním obžalovaného. Její nárok je v souladu s ustanovením §43 odst. l, podle kterého se za poškozeného považuje každý, komu bylo trestným činem ublíženo na zdraví, nebo mu byla způsobena majetková, morální nebo jiná škoda. Soud se k jejímu nároku nevyjádřil postupem dle §206 odst.3 tr. řádu, a proto stěžovatelka považuje svůj nárok za nezpochybněný a trvá na jeho uplatnění.
Stěžovatelky žádají Ústavní soud, aby uznal krácení jejich základních práv v řízení u Obvodního soudu pro Prahu 4 a v předcházejícím přípravném řízení Obvodního státního zastupitelství pro Prahu 4 a v petitu ústavní stížnosti navrhují následující rozhodnutí: V řízení u Obvodního soudu pro Prahu 4 sp.zn. 4 T 13172008 a v předcházejícím přípravném řízení Obvodního státního zastupitelství pro Prahu 4 č.j. 1 ZT 690/2008 došlo ke krácení základních práv stěžovatelek. Ústavní soud proto ruší rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 4 z 8. 1. 2009 sp. zn. 4 T 131/2008 a přikazuje soudu, aby vrátil státnímu zastupitelství obžalobu k dopracování a jednal a rozhodl znova o výroku o vině a trestu. Ústavní soud současně zavazuje Obvodní státní zastupitelství pro Prahu 4 a Obvodní soud pro Prahu 4, aby přiznaly stěžovatelce č. 2 postavení poškozené jako zákonné zástupkyně neplnoleté stěžovatelky a dále z titulu újmy, která jí vznikla trestným jednáním obžalovaného. Ústavní soud dále zavazuje státní zastupitelství a soud, aby nezasahovaly do práva stěžovatelek na svobodnou volbu zmocněnce v řízení. V dalším se státní zastupitelství a soud budou řídit výhradami k jejich dosavadnímu postupu v odůvodnění následující rozhodnutí.
Spolu s ústavní stížností podaly stěžovatelky návrh dle §74 zákona č.182/1993 Sb. o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu") na zrušení části ustanovení §45 odst. 2 a §247 odst. 1 zákona č. 141/1961 Sb., o trestním řízení soudním (trestní řád).
Ústavní soud, dříve než začne posuzovat ústavní stížnost, musí zkoumat, zda splňuje všechny formální náležitosti a předpoklady jejího meritorního projednání stanovené zákonem o Ústavním soudu.
Ústavní stížnost proti pravomocnému rozsudku obvodního soudu směřuje dle vyjádření stěžovatelek proti "výroku o vině a trestu". Ústavní soud již dříve judikoval, že z čl. 39 a čl. 40 odst. 1 Listiny lze dovodit charakteristický znak moderního právního státu, podle kterého vymezení trestného činu, stíhání pachatele a jeho potrestání je věcí vztahu mezi státem a pachatelem trestného činu. Stát svými orgány rozhoduje podle pravidel trestního řízení o tom, zda byl trestný čin spáchán. Úprava těchto otázek v trestním řádu tyto zásady neporušuje a žádné základní právo na "satisfakci" za způsobený trestný čin v ústavní rovině ve smyslu čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy ČR nezakládá (usnesení sp. zn. II. ÚS 361/96, in Ústavní soud České republiky: Sbírka nálezů a usnesení, Sv. 7. str. 345., viz též usnesení sp. zn. I. ÚS 84/99 Sv. 14. str. 291). Tímto způsobem tedy bylo dovozeno, že poškozený nemá základní právo na to, aby byl trestně stíhán ten, kdo mu škodu způsobil. Tento názor lze mít za východisko i pro závěr, že pokud má poškozený v trestním řízení určitá práva, vyplývající z norem v oblasti jednoduchého práva, nejedná se o základní práva zaručená ústavním pořádkem.
Napadený rozsudek obsahuje rovněž výrok, že se poškozená Jana M. odkazuje se svým nárokem na náhradu škody na řízení ve věcech občanskoprávních. Proti tomuto výroku však poškozená, kterou v trestním řízení zastupoval Úřad městské části Praha 11, nepodala odvolání, ač jí to ust. §247 odst. 1 věta za středníkem výslovně umožňuje. Řízení o nároku na náhradu škody je v trestním řízení řízením adhezním. Pokud by nebylo vedeno trestní řízení, neměly by orgány činné v trestním řízení žádnou pravomoc o náhradě škody poškozeného rozhodovat. Na druhé straně se nároku na náhradu škody lze domáhat samostatně pořadem věcí občanskoprávních, který má v těchto věcech přednost., což vyplývá jednak výslovně z §44 odst. 3 trestního řádu, a logicky dále z toho, že soudy ve věcech trestních nemají absolutní povinnost vždy nárok na náhradu škody přiznat, ale mají právo odkázat poškozeného s tímto nárokem na pořad věcí občanskoprávních (§228 a 229 trestního řádu). Je tedy zřejmé, že nemůže dojít k zásahu do základních práv, pokud o nároku na náhradu škody není v trestním řízení rozhodnuto, respektive pokud nejsou práva poškozeného ve vztahu k tomuto nároku naplněna. Každému poškozenému totiž svědčí samostatné právo domáhat se podáním žaloby svého práva na náhradu škody u soudu, což platí i v případě stěžovatelky č. 1.
Ústavní soud tedy ve vztahu k napadenému rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 4 dospěl k závěru, že ústavní stížnost podanou proti výroku o vině a trestu obžalovaného P. Z. je nutno posoudit s ohledem na shora uvedené závěry jako podanou zjevně neoprávněnou osobou dle §43 odst. 1 písm. c) zákona o Ústavním soudu.
Co se týká rozhodnutí Obvodního státního zastupitelství pro Prahu 4 ze dne 4. 9. 2008 č. j. 1 ZT 690/2008, které bylo potvrzeno (resp. byla zamítnuta stížnost stěžovatelky č. 2) usnesením Městského státního zastupitelství v Praze ze dne 25. 2. 2009 č. j. KTZ 2065/2008 - 76, Ústavní soud musí konstatovat, že v petitu ústavní stížnosti stěžovatelky nenavrhují jejich zrušení, ačkoli v případě porušení ústavně zaručených práv nebo svobod pravomocným rozhodnutím orgánu veřejné moci je s ohledem na pravomoci Ústavního soudu možná pouze kasace napadených rozhodnutí. Vzhledem k tomu, že Ústavní soud v daném případě s ohledem na obsah ústavní stížnosti i vlastní judikaturu nechce postupovat ryze formalisticky a ústavní stížnost v této části odmítnout z formálních důvodů, přezkoumal obě napadená rozhodnutí státních zastupitelství, avšak neshledal, že by jimi došlo k namítanému zásahu do ústavně zaručených práv stěžovatelek.
Vzhledem k výše uvedenému Ústavnímu soudu nezbylo, než ústavní stížnost odmítnout zčásti jako návrh podaný někým zjevně neoprávněným podle ustanovení §43 odst. 1 písm. c) a zčásti jako návrh zjevně neopodstatněný podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků.
Společně s ústavní stížností stěžovatelky podaly rovněž návrh na zrušení některých ustanovení trestního řádu. Z ust. §74 zákona o Ústavním soudu vyplývá, že návrh na zrušení zákona či jiného právního předpisu má akcesorickou povahu, protože jej lze podat pouze spolu s ústavní stížností proti rozhodnutí orgánu veřejné moci, vydanému na základě aplikace napadeného právního předpisu či jeho části a tento návrh "sdílí osud" ústavní stížnosti. Byla-li ústavní stížnost odmítnuta, musí se toto rozhodnutí promítnout i do návrhu, vzneseného ve smyslu ust. §74 zákona o Ústavním soudu. Nelze totiž požadovat zrušení zákona nebo jeho jednotlivého ustanovení jen proto, že jeho aplikace byla v neprospěch stěžovatele, aniž by zasáhla do jeho ústavně zaručených práv a svobod. Proto byl podle §43 odst. 2 písm. b) cit. zákona o Ústavním soudu odmítnut i tento návrh.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu odvolání není přípustné.
V Brně dne 24. září 2009
Stanislav Balík
předseda senátu