ECLI:CZ:US:2009:2.US.747.09.1
sp. zn. II. ÚS 747/09
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Stanislava Balíka a soudců Dagmar Lastovecké a Jiřího Nykodýma o ústavní stížnosti J. B., právně zastoupeného JUDr. Tomášem Štípkem, advokátem se sídlem Sadová 1585/7, Moravská Ostrava, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 19. 11. 2008 sp. zn. 8 Tdo 1433/2008, usnesení Krajského soudu v Ostravě ze dne 5. 6. 2008 sp. zn. 5 To 199/2008 a rozsudku Okresního soudu v Karviné ze dne 4. 3. 2008 sp. zn. 3 T 127/2007, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
V ústavní stížnosti brojí stěžovatel proti shora uvedeným rozhodnutím obecných soudů a tvrdí, že jimi bylo zasaženo do jeho ústavně zaručených práv, zejména práva na osobní svobodu dle čl. 8 odst. 1, odst. 2 a práva na spravedlivý proces dle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod.
Rozsudkem Okresního soudu v Karviné byl stěžovatel uznán vinným trestným činem zkrácení daně, poplatku a podobné povinné platby dle §148 odst. 1 tr. zákona, za což mu byl uložen trest odnětí svobody v trvání 2 let, jehož výkon byl podmíněně odložen na zkušební dobu v trvání 2 let. Dále bylo rozhodnuto o uložení peněžitého trestu ve výši 25.000,-Kč ve smyslu §53 odst. 1, odst. 2 písm. a) tr. zákona. Proti rozsudku podal stěžovatel odvolání do výroků o vině i trestu, o němž bylo rozhodnuto usnesením krajského soudu tak, že bylo dle §256 tr. řádu zamítnuto. Dovolání stěžovatele podané z důvodů uvedených v §265b odst. 1 písm. g) tr. řádu, dovolací soud ve smyslu ustanovení §265i odst. I písm. e) tr. řádu odmítl jako zjevně neopodstatněné. Trestného činu se měl stěžovatel zkráceně řečeno dopustit tím, že dne 5. 4. 2006 s úmyslem zkrátit spotřební daň skladoval výrobky, které podléhaly daňové povinnosti a nebyly od spotřební daně z lihu osvobozeny, nepřiznal a nezaplatil spotřební daň z 2 000 l vybraného výronku, který byl nalezen při kontrole v autě řízeném stěžovatelem, čímž zkrátil spotřební daň ve výši 498 109 Kč.
Napadená rozhodnutí dle názoru stěžovatele nerespektují základní zásady trestního práva, neboť byl odsouzen při naprosté absenci subjektivní stránky. Výrok o vině byl uzavřen na základě pouhých domněnek a hypotéz. Úmysl spáchat trestný čin, tedy okolnost, že byl přinejmenším srozuměn s tím, že neplní svou povinnost přiznat a zaplatit spotřební daň u vybraných výrobků, které dopravoval a povědomí o skutečném obsahu předmětného zboží následně zajištěného Celní správou je soudy dovozováno pouze ze skutečnosti, že se měl předmětného dne nacházet v areálu spol. Fytos CZ, měl s uskladněným lihovým výrobkem manipulovat na základě pověření neznámé osoby a konečně, že kanystry s tekutinou převážel. V žádném případě prý nebylo prokázáno, že by stěžovatel osobně skladoval výrobky podléhající spotřební dani, a že by tyto měl rovněž upravovat a dále distribuovat.
Dále stěžovatel namítá, že nebyla zachována totožnost skutku, neboť skutková věta obsažená ve výroku o vině v rozsudku Okresního soudu v Karviné, který byl usnesením Krajského soudu v Ostravě potvrzen, není totožná se skutkovou větou obsaženou v obžalobě, ačkoliv byla zachována stejná právní kvalifikace, avšak popis a následky jednání ve skutkové větě jsou naprosto odlišné. Krajský soud pochybení Okresního soudu nenapravil, dle mínění stěžovatele rovněž věc nesprávně právně posoudil a Nejvyšší soud tuto námitku posoudil jako okolnost nenaplňující žádný z dovolacích důvodů, avšak i nad rámec shledal, že jak obžaloba tak i čin popsaný v napadených rozhodnutích, jsou totožné v následku, jímž je krácení daně.
K obsahu ústavní stížnosti se vyjádřili účastníci řízení. Nejvyšší soud uvedl, že stěžovatel uplatňuje shodnou argumentaci, jakou uplatnil již v dovolání a s níž se Nejvyšší soud zabýval v rámci dovolacího řízení. Nejvyšší soud v dovolacím řízení zkoumal především opodstatněnost výhrad, které měly právní povahu, jak obviněným v dovolání označený dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. předpokládá. Takovou námitkou byly především výtky obviněného proti neprokázání subjektivní stránky, k nimž Nejvyšší soud shledal, že přestože ve věci neexistoval žádný přímý důkaz, byl ve věci shromážděn dostatečný důkazní materiál, který dává potřebný, ucelený a vzájemně se doplňující podklad pro závěr o srozumění obviněného o trestné činnosti provozované celou skupinou blíže nezjištěných osob, jejíž součástí obviněný byl.. Z těchto důvodů Nejvyšší soud podané dovolání posoudil jako neopodstatněné. Krajský soud v Ostravě shodně jako Okresní soud v Karviné odkázaly na odůvodnění svých rozhodnutí.
Po přezkoumání ústavní stížností napadených rozhodnutí dospěl Ústavní soud k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
Jak Ústavní soud v minulosti již mnohokrát zdůraznil, zásadně není oprávněn zasahovat do rozhodovací činnosti obecných soudů, neboť není vrcholem jejich soustavy (srov. čl. 81, čl. 90 Ústavy). Ústavní soud není orgánem činným v trestním řízení a nemůže ani tyto orgány nahrazovat. Pokud soudy postupují v souladu s obsahem hlavy páté Listiny základních práv a svobod, nemůže na sebe Ústavní soud atrahovat právo přezkumného dohledu nad jejich činností (čl. 83 Ústavy). Ústavní soud již mnohokrát judikoval, že důvod ke zrušení rozhodnutí obecného soudu by byl dán pouze tehdy, pokud by jeho právní závěry byly v extrémním nesouladu s vykonanými skutkovými zjištěními (srov. např. nález, sp. zn. III. ÚS 84/94, Sbírka nálezů a usnesení Ústavního soudu ČR, sv. 3, C. H. Beck, 1995, str. 257).
V projednávané ústavní stížnosti směřují námitky stěžovatele, vesměs totožné s těmi, jež uplatnil v rámci své obhajoby před obecnými soudy, výhradně proti způsobu a rozsahu dokazování a proti hodnocení důkazů, na němž obecné soudy založily svá skutková zjištění, vedoucí k odsouzení stěžovatele za výše uvedené trestné činy. Ústavní soud připomíná, že v souladu s výše citovaným vymezením jeho pravomoci není jeho úkolem skutkově a právně objasňovat věci a nemůže si osobovat postavení další instance všeobecného soudnictví, která mu zjevně nepřísluší. Pokud jde o prováděné dokazování v řízení vedeném před obecnými soudy, Ústavní soud není povolán přehodnocovat důkazy, které obecné soudy v trestním řízení provedly.
Stěžejní námitkou stěžovatele je údajná absence subjektivní stránky trestného činu, za nějž byl odsouzen. K této otázce se obecné soudy v odůvodnění svých rozhodnutí vyčerpávajícím způsobem vyjádřily, přičemž dle jejich přesvědčení je úmysl stěžovatele prokázán. Nejvyšší soud jako soud dovolací na str. 3 až 5 napadeného usnesení podrobně rozvedl úvahy, na základě kterých dospěl k závěru shodnému se soudy nižších stupňů, že stěžovatel se předmětného trestného činu dopustil přinejmenším v nepřímém úmyslu podle §4 písm. b) tr. zákona a naplnil tedy znaky skutkové podstaty trestného činu zkrácení daně, poplatku a obdobné povinné platby podle §148 odst. 1 tr. zákona.
Námitka stěžovatele ohledně totožnosti skutku byla rovněž vyřešena v rámci odvolacího i dovolacího řízení. Totožnost skutku podle teorie trestního práva nelze chápat jako naprostou shodu mezi okolnostmi vylíčenými v obžalobě a výrokem rozhodnutí soudu. Lze přihlížet ke změnám ve skutkových zjištěních, pokud se jimi nemění podstata skutku. Některé skutečnosti zahrnuté do skutku mohou odpadnout a některé naopak oproti obžalobě mohou být uvedeny navíc, nesmí se však změnit podstata skutku. Rozhodující v tomto směru především je, pro jaký skutek byla podána skutečně obžaloba.
Podstatu totožnosti skutku lze spatřovat v totožnosti jednání a v totožnosti následku, znamená to tedy zejména, že totožnost skutku nenarušují změny v dílčích okolnostech, které dále vymezují skutek, např. ohledně místa a času spáchání trestného činu, konkrétního způsobu zavinění, rozsahu následku, atd., když totožnost jednání zůstane zachována. Podstata skutku je určována účastí obžalovaného na určité události popsané v žalobním návrhu, z které vzešel následek porušující nebo ohrožující zájmy chráněné trestním zákonem. Může jít tedy o upřesnění doby a místa spáchání činu, o upřesnění způsobu, jakým byl čin proveden, o podrobnější popis skutku v rozhodnutí soudu oproti podané obžalobě. I v případě, jestliže nebude zachována totožnost jednání, může totožnost skutku udržovat totožnost následku. Totožnost skutku bude zachována, jestliže alespoň zčásti a v podstatných rysech bude zachována totožnost jednání nebo totožnost následku.
Nejvyšší soud dospěl k závěru, že v daném případě jak obžaloba, tak i čin popsaný v rozhodnutích soudů jsou totožné co do následku, kterým je zkrácení spotřební daně a i přes dílčí zúžení jednání stěžovatele, kterým byl uznán vinným (je mu kladeno za vinu krácení daně z 2.000 l tekutiny podléhající spotřební dani z lihu oproti obžalobě, dle které se mělo jednat až o 12.226 l), je totožnost skutku zachována. Lze tedy uzavřít, že interpretaci ust. §220 odst. 1 tr. řádu, dle něhož soud může rozhodovat jen o skutku, který je uveden v žalobním návrhu, tak, jak ji provedly obecné soudy ve vztahu k jednání stěžovatele, lze označit za ústavně konformní a neporušující žádné z ústavně zaručených práv stěžovatele.
Vzhledem k výše uvedenému Ústavní soud ústavní stížnost, mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků, usnesením odmítnul jako návrh zjevně neopodstatněný podle §43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb. o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 16. září 2009
Stanislav Balík
předseda senátu