ECLI:CZ:US:2009:2.US.776.09.1
sp. zn. II. ÚS 776/09
Usnesení
Ústavní soud rozhodl o ústavní stížnosti Ing. V. R., právně zastoupeného Mgr. M. V., advokátem, proti usnesení Krajského státního zastupitelství v Českých Budějovicích ze dne 16. 9. 2008 čj. KZV 48/2007-1193, proti usnesení Vrchního státního zastupitelství v Praze ze dne 14. 11. 2008 čj. 1 VZT 498/2007-388 a proti sdělení Nejvyššího státního zastupitelství ze dne 10. 3. 2009 čj. 3 NZT 60/2007-229 takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Napadeným usnesením krajského státního zastupitelství bylo rozhodnuto, že JUDr. B. L., státní zástupce Krajského státního zastupitelství v Českých Budějovicích, není vyloučen z vykonávání úkonů trestního řízení vedeného Policií ČR, Útvarem odhalování korupce a finanční kriminality, SKPV, expozitura České Budějovice pod ČTS OKFK-145-128/TČ-2008-24. Proti rubrikovanému usnesení vrchního státního zastupitelství, jímž byla zamítnuta stížnost stěžovatele proti citovanému usnesení krajského státního zastupitelství, učinil stěžovatel ve smyslu §12d odst. 1 zákona č. 283/1993 Sb., o státním zastupitelství, ve znění pozdějších předpisů, k Nejvyššímu státnímu zastupitelství podnět k provedení dohledu. Sdělením, rovněž napadeným ústavní stížností, které bylo stěžovateli doručeno prostřednictvím jeho obhájce dne 17. 3. 2009, byl podnět stěžovatele jako nedůvodný odložen.
Dle stěžovatele vydáním výše označených rozhodnutí a postupem Nejvyššího státního zastupitelství došlo k porušení jeho ústavně garantovaného práva na spravedlivý proces dle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod, a to té jeho části, podle které má každý právo, aby jeho právní záležitost byla projednána u nezávislého a nestranného jiného orgánu.
Jak uvedl stěžovatel v ústavní stížnosti, je stíhán pro podezření ze spáchání pomoci k trestnému činu zneužívání pravomoci veřejného činitele dle §158 odst. 1 písm. a), odst. 2 písm. a) trestního zákona, pomoci k trestnému činu pletichy při veřejné soutěži a veřejné dražbě dle §128a odst. 1, odst. 2 písm. a), b), odst. 3 trestního zákona a pomoci k trestnému činu porušování závazných pravidel hospodářského styku dle §127 odst. 1 trestního zákona, jichž se měl dopustit při realizaci jediné veřejné zakázky v roce 2006. Policejní orgán v rámci trestního řízení zahájil trestní stíhání pro dalších sedm jednání (skutků), kterých se měly dopouštět další osoby v různých formách trestné součinnosti a měly spočívat ve zmanipulování veřejných zakázek v resortu ministerstva obrany. Stěžovatel je dále stíhán pro podezření ze spáchání trestného činu účasti na zločinném spolčení dle §163a odst. 1 trestního zákona. Dozor nad trestním řízením v rámci přípravného řízení vykonává JUDr. B. L., náměstek krajského státního zástupce Krajského státního zastupitelství v Českých Budějovicích.
Stěžovatel podal námitku podjatosti jmenovaného státního zástupce, neboť před Krajským soudem v Českých Budějovicích probíhá na základě žaloby ze dne 22. 8. 2008 řízení na ochranu osobnosti, jehož účastníkem je stěžovatel jako žalobce a JUDr. B. L. jako žalovaný.
Dle stěžovatele existuje důvodná obava, že JUDr. B. L. nemůže ve věci nestranně rozhodovat. Z nálezu Ústavního soudu ze dne 8. 7. 2008 čj. Pl.ÚS 13/06 a z rozsudku Evropského soudu pro lidská práva ze dne 7. 6. 2005, č.st. 64935/01 ve věci Chmelíř proti České republice vyplývají obecné právní závěry, a to zejména, že podání žaloby na ochranu osobnosti vůči osobě působící v rámci úředního řízení, včetně řízení trestního, je vážnou skutečností, která může, ale též nemusí, zakládat pochybnost o nestrannosti dotyčné osoby. Je pak věcí konkrétního posouzení, zda je či není tato osoba v daném řízení podjatá. Vrchní státní zastupitelství a Nejvyšší státní zastupitelství podle názoru stěžovatele význam podání žaloby na ochranu osobnosti a probíhající soudní řízení nepřípustně "bagatelizují" a tyto skutečnosti neobjektivně posuzují. Takový postup je natolik v rozporu se zásadou obecné spravedlnosti a práva na spravedlivý (nestranný) proces, že dosahuje stupně ústavní nekonformity.
Soudce zpravodaj nejprve posuzuje, zda jsou splněny podmínky řízení, a tedy zda je možné návrh přezkoumat z hlediska jeho obsahu nebo je nutno postupovat podle ustanovení §43 odst. 1 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), a návrh bez dalšího odmítnout. V dané věci dospěl k závěru, že předpoklady meritorního přezkumu splněny nejsou.
Podmínkou ústavní stížnosti podané podle §72 odst. 1 písm. a) zákona o Ústavním soudu je zásah orgánu veřejné moci, porušující základní právo nebo svobodu, který může mít podobu rozhodnutí, opatření nebo jiného zásahu orgánu veřejné moci. Ústavní soudnictví a pravomoc Ústavního soudu v individuálních věcech jsou v České republice vybudovány především na zásadě přezkumu věcí pravomocně skončených (a kasace pravomocných rozhodnutí), v nichž protiústavnost nelze napravit jiným způsobem, tedy především procesními prostředky, vyplývajícími z příslušných procesních norem, upravujících to které řízení či tu kterou materii; v zásadě tedy pravomoc Ústavního soudu směřuje (za splnění dalších podmínek) vůči pravomocným rozhodnutím orgánů veřejné moci a pravomoc přezkumu jejich "jiného zásahu" je v podstatě jinak nezbytnou výjimkou (viz usnesení Ústavního soudu sp. zn. III. ÚS 62/95, Sbírka nálezů a usnesení Ústavního soudu, sv. 4, str. 243).
Za rozhodnutí ve smyslu citovaného ustanovení lze označit akty orgánů veřejné moci vydané jimi v soudním či správním řízení, jakož i další rozhodnutí, která zakládají, mění nebo ruší oprávnění a povinnosti fyzických nebo právnických osob, přičemž není důležité, jak je akt označen. Podstatné je, zda takovým aktem bylo autoritativním způsobem zasaženo do právní sféry fyzické nebo právnické osoby.
Výkon dohledu podle §12d odst. l citovaného zákona o státním zastupitelství není mimořádným opravným prostředkem, nelze ho interpretovat jako procesní prostředek k ochraně práv, jehož vyčerpáním je podmíněno podání ústavní stížnosti podle §75 odst. l zákona o Ústavním soudu. Smysl hierarchického uspořádání státního zastupitelství a dohled vyššího státního zastupitelství totiž spočívá (již podle legální definice, obsažené v ust. §12c zákona č. 283/1993 Sb.) v zajištění řídících a kontrolních vztahů mezi různými stupni státních zastupitelství a v jejich rámci při výkonu jejich působnosti, nikoliv ve vytváření procesních prostředků k ochraně subjektivně veřejných základních práv nebo svobod dotčených subjektů. Proto také napadený přípis státního zástupce Nejvyššího státního zastupitelství nemá ani formální ani materiální povahu takového rozhodnutí (či jiného zásahu) orgánu veřejné moci, jež by bylo způsobilé porušit základní práva stěžovatele (srov. obdobně rovněž I. ÚS 203/03), a proto k projednání části ústavní stížnosti směřující proti takovému přípisu není Ústavní soud příslušný (srov. např. usnesení ÚS sp. zn. II. ÚS 695/06).
Podle §72 odst. 3 zákona o Ústavním soudu lze ústavní stížnost podat ve lhůtě 60 dnů od doručení rozhodnutí o posledním procesním prostředku, který zákon stěžovateli k ochraně jeho práva poskytuje; takovým prostředkem se rozumí řádný opravný prostředek, mimořádný opravný prostředek, vyjma návrhu na obnovu řízení, a jiný procesní prostředek k ochraně práva, s jehož uplatněním je spojeno zahájení soudního, správního nebo jiného právního řízení.
Šedesátidenní lhůta v daném případě běží ode dne, kdy bylo stěžovateli doručeno usnesení Vrchního státního zastupitelství v Praze (dne 25. 11. 2008), jímž byla podle §148 odst.l písm. c) trestního řádu zamítnuta stížnost stěžovatele podaná proti usnesení Krajského státního zastupitelství v Českých Budějovicích, jímž bylo podle §31 odst. l trestního řádu rozhodnuto, že státní zástupce uvedeného státního zastupitelství JUDr. B. L. není z důvodů uvedených v §30 odst. l trestního řádu vyloučen z vykonávání úkonů trestního řízení. Rozhodnutí Vrchního státního zastupitelství v Praze bylo učiněno ve druhém stupni a další řádný opravný prostředek nebyl proti němu přípustný (§141 odst.2 věta druhá tr .řádu). Návrh stěžovatele byl podán k poštovní přepravě dne 30. 3. 2009 a doručen Ústavnímu soudu dne 31. 3. 2009, z čehož vyplývá, že byl podán opožděně. Stěžovatel se mylně domnívá, že 60ti denní lhůtu lze počítat až ode dne 17. 3. 2009, kdy mu bylo prostřednictvím jeho obhájce doručeno sdělení Nejvyššího státního zastupitelství ze dne 10. 3. 2009 sp.zn. 3 NZT 60/2007 o výsledku dohledu provedeného k jeho podnětu podle §12d odst.l zákona o státním zastupitelství, ve znění pozdějších předpisů. Sdělení Nejvyššího státního zastupitelství, jak již bylo uvedeno shora, však nemá charakter rozhodnutí, není tedy v dané věci posledním prostředkem k ochraně práva stěžovatele.
Vzhledem k uvedeným skutečnostem nezbylo Ústavnímu soudu než ústavní stížnost odmítnout zčásti podle §43 odst. 1 písm. b) zákona o Ústavním soudu jako návrh podaný po lhůtě stanovené zákonem a zčásti podle §43 odst. 1 písm. d) téhož zákona jako návrh, k jehož projednání není Ústavní soud příslušný.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 5. října 2009
Dagmar Lastovecká
soudce zpravodaj