ECLI:CZ:US:2009:2.US.783.09.1
sp. zn. II. ÚS 783/09
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu Stanislava Balíka a soudců Dagmar Lastovecké a Jiřího Nykodýma ve věci ústavní stížnosti stěžovatele L. W., zastoupeného JUDr. Ivanem Juřenou, advokátem se sídlem Nábřeží 599, Zlín - Prštné, proti usnesení Vrchního soudu v Olomouci ze dne 13. 1. 2009 č. j. 4 Cmo 476/2008-134, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Včas podanou ústavní stížností, která i v ostatním splňovala podmínky stanovené zákonem č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen ,,zákon o Ústavním soudu"), domáhal se stěžovatel odložení vykonatelnosti a následného zrušení v záhlaví uvedeného usnesení odvolacího soudu, tvrdě, že jím byla porušena jeho ústavně zaručená práva, zejména právo na spravedlivý proces, vyplývající z čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva").
Ústavní soud si k projednání a rozhodnutí věci vyžádal spis Krajského soudu v Brně sp. zn. 20 Cm 97/2005, z něhož vyplynulo, že stěžovatel podal proti rozsudku jmenovaného soudu ze dne 4. 4. 2007 č. j. 20 Cm 97/2005-49 odvolání. Jelikož nezaplatil soudní poplatek za odvolací řízení, který je splatný dnem podání odvolání, byl usnesením soudu prvního stupně ze dne 21. 5. 2007 vyzván, aby v sedmidenní lhůtě tento poplatek ve výši 45.860,- Kč zaplatil, přičemž byl též poučen o následcích nezaplacení soudního poplatku. Na výzvu, která mu byla doručena dne 1. 6. 2007, reagoval stěžovatel žádostí o odložení termínu splatnosti do 31. 7. 2007, což soud respektoval. Stěžovatel ale ani v této dodatečné dvouměsíční lhůtě soudní poplatek za odvolání neuhradil, proto bylo odvolací řízení usnesením Krajského soudu v Brně ze dne 20. 8. 2007 č. j. 20 Cm 97/2005-60 zastaveno. Proti tomuto usnesení podal stěžovatel včas odvolání, v němž mimo jiné požádal o osvobození od soudních poplatků. O této žádosti bylo rozhodnuto usnesením Krajského soudu v Brně ze dne 5. 2. 2008 č. j. 20 Cm 97/2005-98, ve spojení s usnesením Vrchního soudu v Olomouci ze dne 26. 6. 2008 č. j. 4 Cmo 157/2008-118, tak, že stěžovateli bylo přiznáno osvobození od soudního poplatku za odvolání v rozsahu jedné poloviny, tj. co do částky 22.930,- Kč. O odvolání stěžovatele proti usnesení o zastavení řízení rozhodl poté Vrchní soud v Olomouci napadeným usnesením ze dne 13. 1. 2009 č. j. 4 Cmo 476/2008-134 tak, že rozhodnutí soudu prvního stupně potvrdil. V odůvodnění usnesení odvolací soud odkázal na nález Ústavního soudu ze dne 2. 5. 2002, sp. zn. III. ÚS 588/2000 s tím, že účastníku řízení není třeba po vydání rozhodnutí o osvobození od soudních poplatků doručovat novou výzvu k zaplacení poplatku, ale je zapotřebí mu dát toliko reálný časový prostor pro úhradu poplatku a pro pokračování v řízení ve věci samé. Pokud tedy v daném případě rozhodnutí o žádosti stěžovatele o osvobození od soudního poplatku nabylo právní moci dne 14. 7. 2008 a teprve dne 3. 12. 2008 předložil soud prvního stupně odvolacímu soudu spis k rozhodnutí o jeho odvolání proti usnesení o zastavení řízení, měl stěžovatel déle než čtyři měsíce na to, aby soudní poplatek za odvolání zaplatil, což neučinil. Stěžovatel také podle jeho názoru nemohl mít žádné pochybnosti o tom, v jaké výši má soudní poplatek zaplatit, když z rozhodnutí o částečném osvobození od soudních poplatků jednoznačně vyplývalo, že má zaplatit poplatek ve výši 22.930,- Kč.
V ústavní stížnosti stěžovatel namítal, že nebyl soudem prvního stupně po právní moci usnesení Vrchního soudu v Olomouci ve věci částečného osvobození od soudních poplatků řádně vyzván k zaplacení soudního poplatku, nebyla mu stanovena jeho výše a lhůta pro jeho zaplacení a nebyl poučen o následcích nesplnění výzvy. Lhůta k zaplacení soudního poplatku, stanovená ve výzvě soudu ze dne 21. 5. 2007, již uplynula a právní mocí usnesení o přiznání částečného osvobození od placení soudního poplatku nemohl být její běh obnoven. Odkaz Vrchního soudu v Olomouci na nález Ústavního soudu ze dne 2. 5. 2002, sp. zn. III. ÚS 588/2000, nepovažoval stěžovatel za příhodný, neboť citované rozhodnutí řešilo odlišnou situaci. Nicméně tento nález zmiňoval rozhodnutí Krajského soudu v Brně ze dne 21. 5. 1996, sp. zn. 37 Co 177/96, ze kterého naopak vyplývá, že po rozhodnutí obecných soudů o žádosti o osvobození od soudních poplatků je třeba účastníka znovu vyzvat k zaplacení soudního poplatku. Pokud tak nalézací soud neučinil, došlo z jeho strany k pochybení. Stěžovatel uvedl, že byl k zaplacení poplatku připraven a pouze očekával doručení příslušné výzvy. Za dané situace se tedy domníval, že nezaplacení poplatku nemohlo vést k zastavení odvolacího řízení.
Stěžovatel závěrem stížnosti navrhl, aby náklady na jeho zastoupení zcela zaplatil stát, což odůvodnil "objektivními skutečnostmi" své finanční situace, které v předchozím řízení vedly k přiznání částečného osvobození od soudních poplatků.
Po zvážení obsahu ústavní stížnosti a přiloženého spisového materiálu dospěl Ústavní soud k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
Úvodem je třeba připomenout skutečnost, že Ústavní soud není součástí soustavy obecných soudů a není ani povolán k instančnímu přezkumu jejich rozhodnutí. Směřuje-li ústavní stížnost proti rozhodnutí vydanému v občanskoprávním řízení, není proto samo o sobě významné, je-li namítána jeho věcná nesprávnost. Pravomoc Ústavního soudu je založena výlučně k přezkumu rozhodnutí z hlediska dodržení ústavněprávních principů, tj. zda v řízení (rozhodnutím v něm vydaným) nebyly dotčeny ústavně zaručené práva nebo svobody jeho účastníka, zda řízení bylo vedeno v souladu s těmito principy, a zda lze řízení jako celek (ve výsledku) pokládat za spravedlivé.
V souzené věci, vzhledem k obsahu ústavní stížnosti, jde o to, zda podaný výklad a aplikace zákonných ustanovení upravujících podmínky zastavení řízení, jmenovitě rozhodování podle §9 odst. 1 zákona č. 549/1991 Sb., o soudních poplatcích, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o soudních poplatcích"), nezakládá nepřijatelné ústavněprávní konsekvence, tj. zda nepředstavuje nepřípustný zásah do právního postavení stěžovatele v té rovině, jíž je poskytována ochrana ústavněprávními předpisy. Výklad a aplikace předpisů obecného práva je protiústavní, jestliže nepřípustně postihuje některé ze základních práv a svobod, případně pomíjí možný výklad jiný, ústavně konformní, nebo je výrazem zjevného a neodůvodněného vybočení ze standardů výkladu, jež je v soudní praxi respektován (a představuje tím nepředvídatelnou interpretační libovůli), resp. je v rozporu s obecně sdílenými zásadami spravedlnosti.
Námitka stěžovatele konkrétně spočívá v tom, že soudy nesprávně interpretovaly a aplikovaly ustanovení §138 odst. 1 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění pozdějších předpisů, ve spojení s §9 odst. 1 zákona o soudních poplatcích, tedy že pokud stěžovateli po pravomocném nepřiznání osvobození od soudních poplatků nebyla doručena nová výzva k zaplacení soudního poplatku, došlo tím k porušení jeho práva na spravedlivý proces.
Ústavní soud však neshledal, že by postup odvolacího soudu - jeho výklad jednoduchého práva - byl v rozporu s principy spravedlnosti a vybočoval z mezí ústavnosti.
Stěžovatel byl řádně soudem prvního stupně vyzván k tomu, aby zaplatil ve lhůtě sedmi dnů od doručení výzvy soudní poplatek za odvolací řízení, a současně byl poučen o možném zastavení řízení pro nezaplacení soudního poplatku. Nutno podotknout, že se jednalo o zákonem umožněnou dodatečnou lhůtu, kdy soudní poplatek byl splatný již podáním odvolání. Přesto stěžovatel poplatek nezaplatil, ačkoliv sedmidenní lhůta byla fakticky prodloužena o více než dva měsíce. Nalézací soud neměl jinou možnost než odvolací řízení zastavit. Proti jeho rozhodnutí stěžovatel posléze podal odvolání, jehož součástí učinil teprve žádost o osvobození od soudních poplatků. Otázka poplatková byla s konečnou platností vyřešena rozhodnutím o částečném osvobození a stěžovateli byla poté (po doručení rozhodnutí) poskytnuta dostatečná doba k zaplacení soudního poplatku, stěžovatel opět nezaplatil, a proto bylo rozhodnutí nalézacího soudu o zastavení řízení odvolacím soudem potvrzeno.
Jak vyplývá z již výše zmíněného nálezu, Ústavní soud vyslovil, že pro případ nepřiznání osvobození od soudních poplatků musí být účastníku řízení, za účelem možnosti uplatnění práva na soudní ochranu, poskytnut reálný časový prostor pro úhradu soudního poplatku a pro pokračování v řízení ve věci samé. Ústavní soud tímto mínil, aby při interpretaci a aplikaci zákonných ustanovení o soudních poplatcích, jež ve svých důsledcích omezují právo na přístup k soudu, nebyla dotčena sama podstata a smysl základního práva na soud (čl. 4 odst. 4 Listiny). Odvolací soud dospěl k závěru, že v daném případě stěžovateli byla poskytnuta (po dořešení otázky jeho poplatkové povinnosti) dostatečná lhůta k zaplacení soudního poplatku, a své závěry zcela srozumitelně a řádně odůvodnil. Ústavní soud se s nimi ztotožňuje. Konečné (odvolací) rozhodnutí o částečném osvobození od soudních poplatků bylo stěžovateli doručeno dne 14. 7. 2008, již tohoto dne bylo stěžovateli známo, že povinnost k zaplacení soudního poplatku z odvolání je neodvratitelná. K pravomocnému zastavení řízení ve věci samé došlo až usnesením ze dne 13. 1. 2009. Bylo tedy zcela v dispozici (možnostech) stěžovatele, aby pro sebe nepříznivý procesní důsledek vlastními procesními úkony vyloučil. Stěžovatel však přes řádnou výzvu, poučení a dostatek času na zaplacení poplatku, soudní poplatek nezaplatil a vyvolal tak nedostatek podmínky řízení, které bylo poté v souladu se zákonem zastaveno.
Podle čl. 36 odst. 1 Listiny se každý může domáhat stanoveným způsobem svého práva u nezávislého a nestranného soudu. Stanoveným postupem, podle zmíněného ustanovení Listiny, je mimo jiné i povinnost zaplatit příslušný soudní poplatek. Splnění poplatkové povinnosti je tedy jedním ze základních předpokladů pro uplatnění práva na soudní ochranu podle čl. 36 odst. 1 Listiny. Tyto podmínky musí respektovat každý, kdo se dovolává práva na soudní ochranu. V předmětné věci je nesporné, že stěžovatel svoji zákonnou povinnost zaplatit ve stanovené lhůtě soudní poplatek nesplnil.
S ohledem na výše uvedené skutečnosti Ústavnímu soudu proto nezbylo než ústavní stížnost podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný odmítnout.
Ústavní soud nemohl vyhovět ani návrhu stěžovatele na odložení vykonatelnosti napadených rozhodnutí, neboť předmětný návrh má ve vztahu k ústavní stížnosti akcesorickou povahu a nelze jej od ústavní stížnosti oddělit. Pokud je ústavní stížnost odmítnuta, sdílí takový návrh její osud.
Z totožných důvodů nelze použít ustanovení §83 odst. 1 zákona o Ústavním soudu, podle něhož soudce zpravodaj rozhodne, aby náklady stěžovatele na jeho zastoupení zcela zaplatil stát.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 4. června 2009
Stanislav Balík
předseda senátu