ECLI:CZ:US:2009:2.US.787.08.1
sp. zn. II. ÚS 787/08
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Stanislava Balíka a soudců Jiřího Nykodýma a Dagmar Lastovecké o ústavní stížnosti Mgr. L.K., advokát, právně zastoupeného Mgr. Martinou Pešákovou, advokátkou se sídlem tamtéž, proti usnesení Krajského soudu v Ostravě, pobočky v Olomouci, ze dne 25. 10. 2007 sp. zn. 40 Co 1114/2007, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Včas podanou ústavní stížností se stěžovatel domáhá zrušení shora uvedeného usnesení Krajského soudu v Ostravě, pobočky v Olomouci, kterým bylo změněno usnesení Okresního soudu v Olomouci ze dne 13. 7. 2007 sp. zn. 16 C 100/2003, týkající se odměny za právní zastoupení. Stěžovatel se domnívá, že napadeným rozhodnutím došlo k porušení jeho ústavně zaručených práv garantovaných čl. 1 Dodatkového protokolu k Úmluvě o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva"), čl. 36 odst. 1, čl. 37 odst. 3 a čl. 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina").
Z ústavní stížnosti a z vyžádaného spisového materiálu Ústavní soud zjistil následující:
Z. V. a V. V. (dále jen "žalobci") se žalobou proti JUDr. B. Š., soudkyni Okresního soudu v Šumperku, domáhali zaplacení částky 10.250.000,- Kč z titulu náhrady škody z důvodu "nekvalitní činnosti žalované jako soudkyně". Soud prvního stupně usnesením ze dne 22. 12. 2003 sp. zn. 16 C 100/2003 podání žalobců odmítl podle §43 odst. 2 o. s. ř. a k odvolání žalobců krajský soud usnesením ze dne 18. 6. 2004 sp. zn. 40 Co 803/2004 usnesení soudu prvního stupně potvrdil. K žádosti žalobců jim soud prvního stupně usnesením ze dne 7. 9. 2005 sp. zn. 16 C 100/2003 ustanovil k podání dovolání a k ochraně jejich zájmů stěžovatele jako zástupce. Ten vypracoval dovolání. Nejvyšší soud usnesením ze dne 30. 5. 2006 sp. zn. 25 Cdo 303/2006 obě napadená rozhodnutí zrušil a věc vrátil soudu prvního stupně. V doplnění žaloby vypracovaném stěžovatelem je i nadále uplatňován požadavek na náhradu škody ve výši 10.250.000,- Kč včetně tvrzení, že škodu způsobila žalovaná soudkyně v rámci soudních řízení. Rozsudkem ze dne 10. 11. 2006 sp. zn. 16 C 100/2003 Okresní soud v Olomouci žalobu zamítl z důvodu nedostatku pasivní legitimace žalované. O nákladech řízení soud rozhodl tak, že žádný z účastníků ani Česká republika nemá právo na jejich náhradu. Stěžovatel podal za žalobce ve věci odvolání. Poté, co jej soud vyzval k jeho doplnění, vzal jej následně zpět. Krajský soud v Ostravě, pobočka v Olomouci, usnesením ze dne 29. 3. 2007 sp. zn. 40 Co 286/2007 odvolací řízení zastavil a rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení. Výsledek řízení soud hodnotil jako neúspěch žalobců zakládající povinnost hradit žalované účelně vynaložené náklady. Vzhledem k tomu, že jí v této fázi žádné náklady nevznikly, právo na náhradu nákladů soud nepřiznal žádnému z účastníků. Soud prvního stupně stěžovatele následně vyzval, aby předložil vyčíslení své odměny. Stěžovatel, coby ustanovený zástupce, k výzvě soudu prvního stupně vyčíslil svou odměnu v celkové výši 814.762,10 Kč (z toho částka 130.088,10 představuje DPH). Okresní soud v Olomouci usnesením ze dne 13. 7. 2007 sp. zn. 16 C 100/2003 stěžovateli přiznal odměnu za právní zastupování ve výši 577.688,- Kč a rozhodl, že bude proplacena ze státních prostředků. Soud při vyčíslení postupoval podle vyhlášky Ministerstva spravedlnosti č. 177/1996 Sb., o odměnách advokátů a náhradách advokátů za poskytování právních služeb (advokátní tarif), ve znění pozdějších předpisů (dále jen "advokátní tarif").
Stěžovatel v odvolání podaném proti rozhodnutí soudu prvního stupně nesouhlasil se závěrem soudu, že tři další porady s klientem nebyly přiznány jako úkon dle advokátního tarifu.
Napadeným usnesením Krajského soudu v Ostravě, pobočky v Olomouci, ze dne 25. 10. 2007 sp. zn. 40 Co 1114/2007 odvolací soud usnesení soudu prvního stupně změnil tak, že stěžovateli přiznal odměnu za zastupování v soudním řízení ve výši 18.259,- Kč, a stanovil, že částka má být po nabytí právní moci usnesení proplacena ze státních prostředků.
Stěžovatel v ústavní stížnosti tvrdí, že obecný soud je při určování výše odměny soudem ustanoveného advokáta povinen rozhodovat "striktně na základě příslušných právních předpisů" a jakákoliv svévole je při takovém postupu vyloučena, neboť normy advokátního tarifu a občanského soudního řádu majetkový nárok stěžovatele jednoznačně stanovují. Pokud se odvolací soud od jednoznačné dikce zákona a vyhlášky odchýlil, zasáhl do stěžovatelova legitimního očekávání nabytí majetku, které je pod ochranou čl. 1 Dodatkového protokolu k Úmluvě. V této souvislosti stěžovatel připomíná judikaturu Ústavního soudu a Evropského soudu pro lidská práva. Svévolná aplikace provedená odvolacím soudem navíc podle názoru stěžovatele postrádá rozumné zdůvodnění či propojení s ústavně chráněným účelem. Stát je v posuzované věci v postavení advokátova klienta a nemá prostor jeho majetkový nárok jakkoli moderovat. Pokud soud stěžovatelovu odměnu snížil, porušil tím fakticky příslib, který stěžovateli dal svým rozhodnutím o jeho ustanovení jako zástupce žalobců. Pokud soud argumentuje tím, že vyúčtování stěžovatele je nemravné, neboť je od počátku zřejmé, že není dána pasivní legitimace žalované, neměl žalobcům ustanovovat zástupce z řad advokátů. Uvedeným postupem obecného soudu zcela mizí právní jistota ustanovených advokátů, kteří jsou povinni případ převzít a klienty zastupovat, neboť jim předem nejsou známa pravidla pro stanovení jejich odměny.
Stěžovatel odvolacímu soudu dále vytýká, že nerespektoval meze, v nichž měl odvolání projednat, změnil některá skutková zjištění i právní náhled, aniž by provedl dokazování. Stěžovatel je přesvědčen, že soud v dané věci nerozhodoval o nákladech řízení, nýbrž ve věci samé. Pokud věc rozhodl bez jednání, porušil procení předpis a stěžovateli upřel prostor vyjádřit se ke změně právního názoru. Stěžovatel tvrdí, že o odměně ustanoveného advokáta soud rozhoduje zásadně na návrh. Řízení se proto neřídí zásadou oficiality, nýbrž zásadou dispoziční. Z podaného odvolání je jasně patrno, že rozhodnutí soudu prvního stupně je napadeno toliko v rozsahu, ve kterém vyúčtování právních služeb nebylo shledáno oprávněné. V této souvislosti stěžovatel odkazuje na tzv. teorii štěpení práva. Odvolací soud tak podle názoru stěžovatele nebyl oprávněn se zabývat tou částí rozhodnutí soudu prvního stupně, která nebyla napadena odvoláním. V doplnění ústavní stížnosti stěžovatel znovu zdůraznil, že popsaným postupem soudu se zavádí svévolné rozhodování v otázkách odměn ustanovených advokátů a že taková praxe bude mít širší dopad.
Stěžovatel dodává, že spolu s ústavní stížností rozhodnutí odvolacího soudu napadl i dovoláním, neboť se domnívá, že poučení o jeho nepřípustnosti není správné.
Ze spisového materiálu Ústavní soud zjistil, že Nejvyšší soud usnesením ze dne 12. 8. 2008 sp. zn. 25 Cdo 1696/2008 dovolání odmítl jako nepřípustné.
Krajský soud v Ostravě, pobočka v Olomouci, jako účastník řízení ve vyjádření k obsahu ústavní stížnosti uvedl, že argumentace tam použitá podle jeho názoru postrádá ústavní rovinu. Stěžovatel se snaží zpochybnit právní závěr odvolacího soudu, který vyslovil poté, co se neztotožnil s právním závěrem soudu prvního stupně. Důvody, které ho k tomu vedly, přitom uvedl v odůvodnění svého rozhodnutí. Účastník navrhuje, aby ústavní stížnost byla jako nedůvodná odmítnuta.
Po přezkoumání usnesení Krajského soudu v Ostravě, pobočky v Olomouci, a jemu předcházejícího řízení dospěl Ústavní soud k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
Ústavní soud již v minulosti konstatoval (např. nález sp. zn. IV. ÚS 323/05), že rozhodování o nákladech soudního řízení je integrální součástí soudního řízení jako celku, do něhož mu zásadně nepřísluší zasahovat, neboť samotný spor o náhradu nákladů řízení, i když se může citelně dotknout některého z účastníků řízení, nedosahuje intenzity opodstatňující porušení základních práv a svobod. Otázka náhrady nákladů řízení by mohla nabýt ústavněprávní dimenzi toliko v případě, kdy by úvahy soudu vybočily z pravidel upravujících toto řízení v důsledku naprosté libovůle (srov. nález Ústavního soudu ze dne 8. července 1999 sp. zn. III. ÚS 224/98, Sbírka nálezů a usnesení ÚS, sv. 15, č. 98). I přes široký prostor pro úvahu, který občanský soudní řád v otázce nákladů řízení soudům poskytuje a který v sobě skrývá nebezpečí nejednotnosti posuzování otázky nákladů řízení v judikatuře obecných soudů, zůstává zde zachován požadavek řádného odůvodnění rozhodnutí, které odpovídá zákonnosti, jakož i učiněným skutkovým zjištěním. Výrok o nákladech řízení tedy musí být celkově souladný s průběhem řízení a úvaha vedoucí k uložení povinnosti nahradit náklady řízení musí být, byť stručně, dostatečně odůvodněna (srov. nález sp. zn. I. ÚS 401/06).
Lze tedy shrnout, že rozhodování o nákladech řízení nabývá rozměr porušení základních práv a svobod pouze ve výjimečných případech; především tam, kde úvaha soudu je důsledkem naprosté libovůle, tam, kde není rozhodnutí soudu dostatečně odůvodněno, případně tam, kde nákladový výrok není v souladu s průběhem řízení. Tyto závěry lze přiměřeně vztáhnout i na souzenou věc, neboť odměna za zastupování advokátem je jedním z druhů nákladů řízení, které demonstrativně vypočítává §137 o. s. ř.
Stěžovatel se mýlí, pokud rozhodování soudu o odměně ustanoveného advokáta považuje za rozhodování ve věci samé. Ve smyslu uvedeného ustanovení §137 o. s. ř. spadá odměna advokáta mezi náklady řízení. O náhradě nákladů řízení přitom soud rozhoduje z úřední povinnosti, tedy i bez návrhu. Ze spisového materiálu je ostatně patrno, že stěžovatel žádný samostatný návrh na uhrazení odměny soudu nepodával. Poté, co řízení bylo zastaveno pro zpětvzetí odvolání žalobci¸ soud stěžovatele vyzval, aby předložil vyúčtování odměny (č. l. 184 spisu). Stěžovatel pak k této výzvě předložil soudu vyúčtování (č. l. 185 spisu). Odvolací soud nebyl vázán rozsahem podaného odvolání, neboť teorie štěpení práva na výrok o nákladech řízení nelze vztahovat (srov. Bureš, J., Drápal, L., Krčmář, Z. a kol. Občanský soudní řád. Komentář II. díl, 2006, s. 1092). Z odůvodnění rozhodnutí je zřejmé, že zjištění, která soud potřeboval k rozhodnutí, vyplývala ze spisového materiálu. Žádné dokazování soud neprováděl. Ve smyslu ustanovení §214 odst. 2 písm. e) o. s. ř. soud neporušil stěžovatelova práva, pokud nenařídil jednání. S výše naznačenými závěry koresponduje i stanovisko Nejvyššího soudu vyslovené v usnesení o odmítnutí dovolání stěžovatele pro jeho nepřípustnost.
Ústavní soud neshledal, že by postup obecného soudu nesl znaky libovůle nebo že by nebyl dostatečně odůvodněn, popřípadě že by bylo rozhodnutí o odměně ustanoveného zástupce v rozporu s průběhem a výsledkem řízení. Odvolacímu soudu bylo zřejmé, že žaloba je formulována jako penězi ocenitelné plnění. Při svém rozhodování však vycházel předně z premisy, že státem hrazené výdaje by měly být účelné. Stejně tak vyčíslení dílčích částí požadované škody odporuje podle názoru soudu zásadě rozpoznání základních předpokladů úspěšnosti žaloby. Vzhledem k tomu, že peněžité plnění v částce 10.250.000,- Kč bylo vyčísleno bez potřebného rozumného zvážení, dospěl k závěru, že jej nebylo možné považovat za tarifní hodnotu pro rozpor takového postupu s dobrými mravy. Nárok proto soud považoval za obtížně vyčíslitelný (§136 o. s. ř) a pro vyčíslení výše odměny na něj pohlížel jako na hodnotu, kterou nelze vyjádřit v penězích (§9 odst. 1 advokátního tarifu). Svůj postup přitom odvolací soud řádně odůvodnil. Takovým závěrům nelze důvodně vytýkat, že jsou projevem libovůle, popřípadě že nesou shora vymezené znaky porušení základních práv a svobod.
Argumentace stěžovatele principem legitimního očekávání není namístě. V materiálním právním státě nejde pouze o dodržování práva bez dalšího, ale především o dodržování takových pravidel chování, která jsou v souladu s hodnotami, na nichž je právní řád vybudován. Stěžovateli nelze přisvědčit, pokud tvrdí, že úlohou obecných soudů je striktně aplikovat text příslušných ustanovení. Smysl rozhodovací činnosti obecných soudů a vůbec funkce práva ve společnosti takovým úvahám neodpovídá. Právo nikdy nemůže být interpretováno striktně či mechanicky, neboť takový přístup s sebou nutně nese zcela nepřijatelné důsledky. Právo ve společnosti neplatí proto, aby takovéto absurdní důsledky legitimizovalo, ale proto, aby přinášelo racionální uspořádání vztahů mezi jednotlivci. Jinak řečeno, právo je společenský normativní systém, jehož účelem je rozumné uspořádání vztahů mezi členy společnosti. Již z této základní funkce práva vyplývá, že řešení, která se požadavku rozumného uspořádání vztahů příčí, jsou nepřijatelná. Soudu tedy jednoznačně přísluší, aby se zabýval otázkou, zda mechanická aplikace zákona nemůže přinést absurdní důsledky, a v případě, že tomu tak je, aby takovou interpretaci pomocí redukce ad absurdum odmítl, a aby zvolil výklad, jenž bude v souladu se smyslem a účelem zákona a jenž bude racionální a spravedlivý.
V souladu s tím je nutno zdůraznit, že princip ochrany legitimního očekávání může chránit pouze očekávání, které je legitimní, rozumné. Z tohoto principu proto nelze pro sebe dovozovat spekulativní prospěch, který zákon nezamýšlel poskytnout, tj. jinak řečeno, který neodpovídá účelu zákona (srov. též Tridimas, T.: The General Principles of EU Law. 2. vydání. Oxford: Oxford University Press, 2006, s. 274). Smyslem zákonné úpravy jistě nebylo zajistit bez ohledu na okolnosti případu odměnu ustanovenému advokátovi, jejíž výše by se odvíjela toliko z výše žalované částky bez jakékoli možnosti jejího snížení zásahem rozhodujícího soudu. Takovou úpravu by nebylo možné považovat za spravedlivou či legitimní. Mechanický výklad, jehož se stěžovatel dovolává, by mohl vést i k tak absurdním důsledkům, že by se mohl stát nástrojem jednoduchého výdělku pro ustanoveného advokáta, zastupujícího kverulantského klienta osvobozeného od soudních poplatků, jenž zjevně mnohonásobně nadsadí rozsah požadovaného peněžitého plnění.
Ústavní soud je tedy toho názoru, že v případě příkrého rozporu výše odměny ustanoveného advokáta podle advokátního tarifu s dobrými mravy má soud prostor výši odměny přiměřeně snížit. Tento postup však nesmí být svévolný; naopak je nutno jej pečlivě a racionálně odůvodnit.
Tento závěr obstojí i ve světle čl. 95 odst. 1 Ústavy, který dává soudci právo posoudit soulad podzákonného předpisu se zákonem či mezinárodní smlouvou, která je součástí právního řádu. Může-li soudce neaplikovat podzákonný předpis a rozhodnout přímo na základě zákona, tím spíše může zvážit, zda výše odměny za zastupování ustanoveným zástupcem, vyplývající z advokátního tarifu, jenž je pouhým podzákonným předpisem, není - v rozporu s účelem zákonné regulace - ve shora uvedeném smyslu nelegitimní (nerozumná).
Ústavní soud připomíná, že ve svých úvahách vycházel ze stanoviska vysloveného v zamítavém nálezu ze dne 22. 11. 2007 sp. zn. I. ÚS 1126/07, v němž obecné soudy pro rozpor s dobrými mravy za použití analogie aplikovaly při stanovení výše náhrady nákladů ustanoveného advokáta §150 o. s. ř. (jenž jinak dopadá toliko na rozhodování o náhradě nákladů řízení).
Vzhledem k tomu, že rozhodnutí soudu nevybočilo z mezí ústavnosti a sama skutečnost, že se stěžovatel neztotožňuje s jeho závěry, nemůže zakládat odůvodněnost ústavní stížnosti, nezbylo než návrh dle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zák. č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků odmítnout, jako návrh zjevně neopodstatněný.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně 11. června 2009
Stanislav Balík
předseda senátu