ECLI:CZ:US:2009:2.US.792.09.1
sp. zn. II. ÚS 792/09
Nález
Nález Ústavního soudu - II. senátu složeného z předsedy senátu Stanislava Balíka a soudců Dagmar Lastovecké a Jiřího Nykodýma - ze dne 30. července 2009 sp. zn. II. ÚS 792/09 ve věci ústavní stížnosti E. W. proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 26. 11. 2008 č. j. 13 Co 389/2008-42, jímž byl potvrzen rozsudek soudu prvního stupně, a proti rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 2 ze dne 28. 4. 2008 č. j. 22 C 291/2007-21, jímž byla zamítnuta stěžovatelova žaloba o náhradu škody proti České republice - Ministerstvu spravedlnosti v rozsahu nákladů, které stěžovatel vynaložil na svoji obhajobu v trestním řízení, které posléze skončilo tak, že stěžovatel byl zproštěn obžaloby, za účasti Městského soudu v Praze a Obvodního soudu pro Prahu 2 jako účastníků řízení a České republiky - Ministerstva spravedlnosti, se sídlem Vyšehradská 16, 128 10 Praha 2, jako vedlejšího účastníka řízení.
Výrok
1. Rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 26. 11. 2008 č. j. 13 Co 389/2008-42 se ruší.
2. Ve zbytku se ústavní stížnost zamítá.
Odůvodnění:
V ústavní stížnosti stěžovatel navrhl, aby Ústavní soud zrušil v záhlaví označená rozhodnutí Městského soudu v Praze a Obvodního soudu pro Prahu 2. Dovozuje, že jimi byla porušena jeho ústavně zaručená základní práva zakotvená v čl. 36 odst. 1 a 3 Listiny základních práv a svobod a dále v čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a svobod.
Stěžovatel se žalobou podanou u Obvodního soudu pro Prahu 2 proti České republice - Ministerstvu spravedlnosti domáhal náhrady škody, a to v rozsahu nákladů, které vynaložil na svoji obhajobu. O škodě tvrdil, že mu byla způsobena nezákonným rozhodnutím. Šlo o to, že proti němu bylo zahájeno v březnu 2005 trestní stíhání pro trestný čin pojistného podvodu a následně byla proti němu podána i obžaloba. Té však byl zproštěn rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 10, a to z toho důvodu, že v obžalobě označený skutek nebyl trestným činem. Stěžovatel z toho dovozoval, že má podle zákona č. 82/1998 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem a o změně zákona České národní rady č. 358/1992 Sb., o notářích a jejich činnosti (notářský řád), nárok na náhradu škody. Odkázal v této souvislosti na judikaturu Nejvyššího soudu, podle níž je třeba sdělení obvinění v případě zastavení trestního stíhání posuzovat jako nesprávný úřední postup, neboť nejde o rozhodnutí, ale o opatření.
Rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 2 ze dne 28. 4. 2008 č. j. 22 C 291/2007-21 byla žaloba zamítnuta. Podle názoru soudu tím, že si stěžovatel nepodal stížnost proti usnesení o zahájení trestního stíhání, nesplnil zákonnou podmínku vymezenou v §8 odst. 2 zákona č. 82/1998 Sb., ve znění platném do 27. 4. 2006; podle tohoto ustanovení nárok na náhradu škody způsobené nezákonným rozhodnutím lze přiznat pouze tehdy, pokud poškozený využil možnosti podat proti nezákonnému rozhodnutí odvolání, rozklad, námitky, odpor, stížnost nebo opravný prostředek podle zvláštního předpisu, nejde-li o případy zvláštního zřetele hodné.
Proti výše uvedenému rozsudku podal stěžovatel odvolání, o kterém rozhodl Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 26. 11. 2008 č. j. 13 Co 389/2008-42 tak, že rozsudek soudu prvního stupně jako věcně správný potvrdil. V odůvodnění uvedl, že jedinou okolností, pro kterou nelze stěžovateli přiznat nárok na náhradu jím požadované škody je to, že nepodal stížnost proti usnesení o zahájení trestního stíhání. Nesplnil tedy zákonnou podmínku vyjádřenou v ustanovení §8 odst. 3 zákona č. 82/1998 Sb., v nyní platném znění, když nevyužil všech zákonem stanovených prostředků k ochraně svých práv. Městský soud aplikoval zákon ve znění účinném ke dni, kdy bylo rozhodnuto zprošťujícím rozsudkem, zatímco soud prvního stupně zákon ve znění účinném v době, kdy bylo vydáno usnesení o zahájení trestního stíhání.
Stěžovatel v ústavní stížnosti namítl, že postupem obecných soudů došlo k zásahu do jeho základních práv zakotvených v čl. 36 odst. 1 Listiny a čl. 6 odst. 1 Úmluvy, kterým se mu garantuje spravedlivé projednání věci, a v čl. 36 odst. 3 Listiny zakotvujícím právo na náhradu škody způsobené nezákonným rozhodnutím soudu. Poukázal na to, že zamítnutí žaloby pouze z důvodů nepodání stížnosti do usnesení o zahájení trestního stíhání je přílišnou tvrdostí a výklad příslušného ustanovení zákona č. 82/1998 Sb. příliš formalistický, což vede k popření smyslu právní úpravy. Ta sleduje, "... aby každá majetková újma, způsobená nesprávným či nezákonným zásahem státu proti občanovi, byla odčiněna". Stěžovatel poukazuje na to, že dospělo-li řízení až do stadia podání obžaloby, je logické, že by stížnost proti usnesení o zahájení trestního stíhání byla neúspěšná.
Podle jeho názoru ze strany orgánů trestního řízení došlo dále k nesprávnému úřednímu postupu, neboť policie měla před podáním obžaloby k dispozici převážnou část důkazů. Z toho dovozoval, že pokud by i zahájení jeho trestního stíhání bylo důvodné, pak tomu nemohlo být jinak ve fázi před podáním obžaloby a ve fázi řízení před soudem, kdy byly k dispozici všechny důkazy, které nakonec vedly ke zprošťujícímu rozsudku. Proto by měl mít přinejmenším nárok na náhradu škody za nesprávný úřední postup za tyto části řízení.
V závěru se odvolal na nález Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 50/03 ze dne 13. 6. 2006 (N 120/41 SbNU 499). Zdůraznil zejména tu část odůvodnění, kde Ústavní soud formuloval závěr, že povinnost soudů nalézat právo neznamená pouze vyhledávat přímé a výslovné pokyny v zákonném textu, ale též povinnost zjišťovat a formulovat, co je konkrétním právem, i tam, kde jde o interpretaci abstraktních norem a ústavních zásad. Při výkladu a aplikaci právních předpisů dále nelze pomíjet jejich účel a smysl; ten není možné hledat jen ve slovech a větách toho kterého předpisu, neboť v každém z nich je třeba nalézat i právní principy uznávané demokratickými právními státy.
Ústavní soud si vyžádal stanovisko Městského soudu v Praze, Obvodního soudu pro Prahu 2 a Ministerstva spravedlnosti jednajícího za stát. Dále si vyžádal spis Obvodního soudu pro Prahu 2 sp. zn. 22 C 291/2007.
Obvodní soud pro Prahu 2 se prostřednictvím stávajícího předsedy senátu 22 C k ústavní stížnosti věcně nevyjádřil. Poukázal na to, že nynější předseda senátu není soudcem, který věc rozhodoval.
Městský soud v Praze ve vyjádření rekapituloval průběh řízení a zopakoval argumentaci, kterou odůvodnil svoje rozhodnutí. Žádné nové skutečnosti ve vyjádření neuvedl. Navrhl, aby Ústavní soud ústavní stížnost odmítl jako nedůvodnou, nebo aby ji zamítl. Uvedl, že si není vědom, že by v řízení před ním nebo v předchozím řízení došlo k zásahu do základních práv stěžovatele.
Česká republika - Ministerstvo spravedlnosti ve vyjádření podává, že napadené rozhodnutí vytýkanými vadami netrpí a je správné. Podmínky pro zaplacení nákladů obhajoby v daném případě splněny nebyly a stěžovatel to ani nezastírá. V dané věci vůbec nedošlo ke škodní události. Stěžovatel také nezákonnost pouze tvrdí, ale nijak nedokládá. Navíc v otázce nadbytečného právního formalismu zaměňuje smysl právní úpravy a smysl podmínek pro vznik nároku. Podle názoru vedlejšího účastníka nelze v právním státě rozhodovat tak, že pro někoho zákon platí, a pro jiného nikoliv, a proto navrhuje ústavní stížnost odmítnout.
Stěžovatel posléze zaslal Ústavnímu soudu k uvedeným vyjádřením ještě repliku, kde v podstatě zopakoval argumentaci obsaženou ve vlastní ústavní stížnosti. Zdůraznil, že je sice pravda, že nevyužil možnosti podat proti usnesení o zahájení trestního stíhání stížnost, ovšem zamítnutí nároku na náhradu škody jen z tohoto důvodu je přílišnou tvrdostí a formalismem ze strany soudů. Nezákonnost příslušného usnesení jednoznačně vyplývá ze zprošťujících rozsudků. Stěžovatel poukazuje na bezmoc trestně stíhaného člověka, zproštěného později obžaloby, domoci se náhrady nákladů vynaložených na obhajobu, když je při posuzování nároku vycházeno jen a pouze z doslovného znění právní úpravy.
Poněvadž Ústavní soud dospěl k závěru, že od ústního jednání nelze očekávat další objasnění věci, a poněvadž s tím stěžovatel, účastníci i vedlejší účastník řízení souhlasili, bylo od ústního jednání upuštěno (§44 odst. 2 zákona č. 182/1993 Sb. Sb., o Ústavním soudu).
Poté, co Ústavní soud prozkoumal obsah ústavní stížnosti, napadených rozhodnutí a spisu Obvodního soudu pro Prahu 2 sp. zn. 22 C 291/2007, dospěl k závěru, že ústavní stížnost je částečně důvodná.
Ústavní soud již mnohokráte zdůraznil, že není zásadně oprávněn zasahovat do rozhodovací činnosti obecných soudů, neboť není vrcholem jejich soustavy. Postavení Ústavního soudu uvnitř soudní moci vymezuje čl. 83 Ústavy České republiky tak, že jde o orgán ochrany ústavnosti. Postup v soudním řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu, výklad práva a jeho aplikace jsou při řešení konkrétního případu záležitostí obecných soudů, které jsou součástí soudní soustavy podle čl. 91 odst. 1 Ústavy. To platí jak pro otázky vztahující se k předmětu sporu, tak i pro hodnocení otázek procesních. Ústavní soud může zasáhnout pouze tehdy, pokud právní závěry soudu jsou v příkrém nesouladu se skutkovými zjištěními nebo z nich v žádné možné interpretaci odůvodnění nevyplývají, nebo pokud k porušení některé z norem "jednoduchého" práva dojde v důsledku svévole (např. nerespektováním kogentní normy) anebo v důsledku interpretace, jež je v extrémním rozporu s principy spravedlnosti (např. uplatněním přepjatého formalismu při aplikaci práva).
Ústavní soud v nálezu sp. zn. I. ÚS 3026/07 ze dne 3. 3. 2009 (N 42/52 SbNU 423) vyslovil závěr, že v oblasti regulace následků výkonu veřejné moci a deliktní odpovědnosti státu za způsobenou škodu je třeba hledat mnohem větší sepětí s ústavním právem, než je tomu u jiných druhů soukromoprávní regulace. To proto, že daná oblast řeší důsledky vztahu, v němž stát vystupoval v nerovném, vrchnostenském postavení. To platí tím spíše tam, kde kvazideliktní odpovědnost státu vůči jednotlivci vzniká jako důsledek vadného či nedbalého nebo neodpovědného uplatňování veřejné moci [obdobně nález sp. zn. II. ÚS 590/08 ze dne 17. 6. 2008 (N 108/49 SbNU 567)].
V nálezu sp. zn. IV. ÚS 642/05 ze dne 28. 8. 2007 (N 133/46 SbNU 249) - všechny nálezy dostupné na http://nalus.usoud.cz - Ústavní soud dále uvedl, že ústavněprávní základ nároku jednotlivce na náhradu škody v případě trestního stíhání, které je skončeno zproštěním obžaloby, je třeba hledat nejen v ustanovení čl. 36 odst. 3 Listiny, ale v obecné rovině především v čl. 1 odst. 1 Ústavy, tedy v principech materiálního právního státu. Má-li stát být skutečně považován za materiální právní stát, musí nést objektivní odpovědnost za jednání svých orgánů, kterým přímo zasáhly do základních práv jednotlivce. Nelze totiž přehlédnout, že stát nemá svobodnou vůli, nýbrž je povinen striktně dodržovat právo v jeho ideální (škodu nepůsobící) interpretaci. Na jednu stranu je povinností orgánů činných v trestním řízení vyšetřovat a stíhat trestnou činnost, na druhou stranu se stát nemůže zbavit odpovědnosti za postup těchto orgánů, pokud se jejich postup ukáže jako postup mylný, zasahující do základních práv. V takové situaci není rozhodné, jak orgány činné v trestním řízení vyhodnotily původní podezření, ale to, zda se jejich podezření v trestním řízení potvrdilo.
Trestní řízení je postaveno na zásadě oficiality, ze které mimo jiné vyplývá povinnost orgánů činných v trestním řízení vyšetřovat a stíhat trestnou činnost. To ale nezbavuje stát odpovědnosti za jejich postup, pokud se ukáže, že se v tom kterém konkrétním případě mýlily a jejich předpoklad, že byl spáchán trestný čin, se ukázal být nesprávným. Má-li totiž občan povinnost se takovým úkonům podrobit, musí v podmínkách materiálního právního státu existovat garance, že se mu dostane odškodnění za újmy, které mu vznikly podrobením se úkonům trestního řízení, pokud se prokáže, že trestnou činnost nespáchal. Pokud by taková perspektiva neexistovala, nebylo by možno trvat na povinnosti jednotlivce taková omezení v rámci trestního stíhání snášet.
Osoba, proti které je vedeno trestní stíhání, je proti orgánům státu v nevýhodě již proto, že stát disponuje odborným aparátem vyškoleným ve znalosti práva, metod vedení vyšetřování. Má k dispozici zázemí odborných pracovišť, která mohou podle potřeby konkrétního vyšetřování pro orgány trestního řízení provádět vyhodnocování jednotlivých důkazů za použití nejmodernějších technologií. Proto trestně stíhaná osoba má ústavně zaručené právo na právní pomoc (čl. 37 odst. 2 Listiny). Proto je také spravedlivé, aby za situace, kdy je možno prokazatelně dovodit, že orgán činný v trestním řízení zjevně vybočil z intencí zakládajících důvodnost trestního stíhání, náklady upínající se k realizaci ústavního práva hájit se prostřednictvím obhájce (čl. 40 odst. 3 Listiny) byly trestně stíhané osobě přiznány jakožto náhrada materiální újmy způsobené opatřením státu.
Nárok na náhradu škody způsobené zahájením trestního stíhání (např. usnesením o zahájení trestního stíhání jako v daném případě) se posuzuje podle ustanovení §5 písm. a), §7 a §8 zákona č. 82/1998 Sb., tedy jako nárok na náhradu škody způsobené nezákonným rozhodnutím (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 23. 2. 1990 sp. zn. 1 Cz 6/90, publikovaný pod č. 35 ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek, ročník 1991, a rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 31. 3. 2003 sp. zn. 25 Cdo 1487/2001, publikovaný v Souboru rozhodnutí NS ČR, sv. 24, pod C 1813, či rozsudek téhož soudu ze dne 24. 4. 2003 sp. zn. 25 Cdo 2060/2001, publikovaný tamtéž, sv. 25, pod C 1867). Rozhodujícím měřítkem opodstatněnosti (zákonnosti) zahájení (vedení) trestního stíhání je pozdější výsledek trestního řízení (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 9. 12. 2004, sp. zn. 25 Cdo 2614/2003).
V projednávané věci byl stěžovatel stíhán nejprve pro dokonaný trestný čin pojistného podvodu podle ustanovení §250a odst. 1 a 3 trestního zákona. Obžaloba však byla podána pro pokus tohoto trestného činu, a to na základě obvinění, že měl uvést nepravdivé údaje o poškození a provedené opravě vozidla, se kterým havaroval, a v souvislosti s touto škodnou událostí uplatňoval u příslušné pojišťovny nárok na náhradu škody. Rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 10 ze dne 25. 7. 2006 sp. zn. 44 T 208/2005 byl stěžovatel obžaloby zproštěn. Státní zástupce proti tomuto rozsudku nepodal odvolání.
Stěžovatel poté uplatnil nárok na odškodnění podle zákona č. 82/1998 Sb. u Ministerstva spravedlnosti v rozsahu nákladů obhajoby v celkové částce 12 972 Kč. To odmítlo plnit s odůvodněním, ve kterém doslovně uvedlo, že "pro fingování nezákonnosti řízení, event. některého rozhodnutí nezbytného pro vydání konečného rozhodnutí, které nabylo právní moci a nebylo zrušeno, není shledáván právní základ". Nato stěžovatel podal žalobu o zaplacení uvedené částky, o níž bylo rozhodnuto ústavní stížností napadenými rozsudky, jak je uvedeno shora.
Ústavní soud, vycházeje z hledisek shora uvedených, nemohl přehlédnout, že obecné soudy se ne zcela dostatečně vypořádaly s kogentními ustanoveními zákona, která na daný případ aplikovaly. Nesjednotily se totiž na tom, jaká úprava ustanovení §8 zákona č. 82/1998 Sb. na posuzovaný případ dopadá. Soud prvního stupně vycházel ze znění ustanovení §8 odst. 2 před novelou provedenou zákonem č. 160/2006 Sb., o čemž svědčí citace tohoto zákonného ustanovení v odůvodnění rozsudku. Naproti tomu odvolací soud vycházel, jak je rovněž patrno z odůvodnění rozsudku, ze znění §8 odst. 3 zákona po uvedené novele. Přitom úprava před novelou byla odlišná od úpravy po novele. V důvodově zprávě k novele uvedeného ustanovení se přitom uvádí, že nová úprava znění odstavců 2 a 3 sleduje upřesnění podmínek, za nichž lze uplatnit nárok na náhradu škody, a že pro případy nápravy možných tvrdostí zákona je zakotvena též salvatorní klausule.
Ústavní soud, jak je uvedeno shora, není oprávněn zasahovat do rozhodovací pravomoci soudů, a nemůže tedy svým výkladem podústavního práva nahradit nedostatek spočívající v chybné aplikaci kogentního ustanovení zákona. Může uplatnit pouze svoji derogační pravomoc. Otázka, které znění kogentního ustanovení zákona dopadá na souzený případ, má zásadní význam z hlediska pravidel spravedlivého procesu, neboť účastníkům řízení musí být z rozhodnutí zřejmé, jaké hmotněprávní ustanovení bylo soudy aplikováno. Je nepřijatelné, aby soud prvního stupně aplikoval jiné ustanovení než odvolací soud, aniž je odvolacím soudem vyloženo, proč k této změně přistoupil.
Stěžovatel se v řízení před obecnými soudy v podstatě domáhal náhrady škody argumentací, která mířila na možnost odstranění tvrdosti. Tak to ostatně vyjádřil soud prvního stupně, který se s touto otázkou v odůvodnění svého rozhodnutí vypořádal a vyložil, proč podle jeho názoru důvody hodné zvláštního zřetele nebyly v tomto konkrétním případě naplněny. Odvolací soud se však touto otázkou vůbec nezabýval, ač aplikoval ustanovení ve znění, kde by se podle důvodové zprávy k této nové úpravě dalo usuzovat na to, že zákonodárce sledoval možnost rozšíření možností pro použití ustanovení o zmírnění tvrdosti zákona. Ústavní soud tím však v žádném případě nechce naznačovat, jak by měl obecný soud uvedené ustanovení vyložit. Pouze odkazem na obsah důvodové zprávy zdůrazňuje, že této otázce musí být věnovávána pozornost a soud musí vyložit, proč důvody pro odstranění tvrdosti neshledal ani podle nového znění uvedeného ustanovení (pokud podústavní právo vyloží tak, že se má správně na daný případ aplikovat ustanovení §8 odst. 3 zákona č. 82/1998 Sb., v platném znění, a nikoliv ustanovení §8 odst. 2 zákona č. 82/1998 Sb., ve znění před novelou provedenou zákonem č. 160/2006 Sb.). Musí se přitom vypořádat i s názory vyjádřenými v nálezové judikatuře Ústavního soudu, které jsou shora citovány.
Ústavní soud s ohledem na zásadu minimalizace zásahů do rozhodování obecných soudů zrušil toliko rozhodnutí odvolacího soudu, na kterém bude, aby se vypořádal s otázkou, které hmotněprávní ustanovení má být na souzený případ aplikováno, a teprve po vyhodnocení této otázky rozhodl o dalším procesním postupu. Z toho důvodu byla ústavní stížnost, pokud také směřovala proti rozhodnutí soudu prvního stupně, zamítnuta.
Ústavní soud podle §82 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu ústavní stížnosti zčásti vyhověl, neboť došlo k porušení základního práva stěžovatele podle čl. 36 odst. 1 Listiny tím, že soud se nevypořádal řádně s otázkou, podle jaké právní úpravy má být věc posuzována. Proto napadené rozhodnutí Městského soudu v Praze ze dne 26. 11. 2008 č. j. 13 Co 389/2008-42 podle ustanovení §82 odst. 3 písm. a) zákona o Ústavním soudu zrušil.