ECLI:CZ:US:2009:2.US.88.08.1
sp. zn. II. ÚS 88/08
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu Stanislava Balíka a soudců Dagmar Lastovecké a Jiřího Nykodýma v právní věci stěžovatelky V.Š., zastoupené JUDr. Václavem Vlkem, advokátem se sídlem v Praze 8, Sokolovská 22, o ústavní stížnosti proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 31. 10. 2007 č. j. 33 Odo 1144/2006-63 a rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem - pobočky v Liberci ze dne 19. 4. 2006 č. j. 30 Co 102/2006-49, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Včas podanou ústavní stížností, která byla Ústavnímu soudu doručena dne 10. 1. 2008 a i v ostatním splňovala všechny náležitosti stanovené zákonem č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatelka domáhá zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí, a to s odkazem na údajné porušení jejího ústavně zaručeného práva na spravedlivý proces dle čl. 36 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina").
Stěžovatelka ve své ústavní stížnosti uvedla, že byla jako žalobkyně účastníkem řízení o zaplacení částky 29.990,- Kč s příslušenstvím, kde předmětem sporu bylo vrácení kupní ceny z titulu odstoupení od kupní smlouvy, kterou stěžovatelka uzavřela na prezentační akci žalovaného. Po obdržení předmětu koupě však zjistila, že kvalita dodaného zboží ani zčásti neodpovídá ujištěním prodejce, a proto zboží u žalovaného reklamovala. Z důvodu nevyřízení její reklamace v zákonné lhůtě poté odstoupila od smlouvy a předmět koupě zaslala zpět žalovanému. Teprve poté jí bylo žalovaným sděleno, že záruka za vady z kupní smlouvy se vztahuje pouze na soupravu nádobí a nikoliv již na zbývající části soupravy, které byly v kupní smlouvě označeny jako "bonus" a že tyto zbývající části sady jí byly darovány. Dle stěžovatelky obecné soudy v projednávané věci položily spor toliko do roviny, zda takzvané bonusy uvedené v kupní smlouvě tvoří spolu se sadou nádobí jednotný předmět koupě, či zda k nim byla uzavřena separátní smlouva darovací, tedy to, zda měla stěžovatelka právo uplatnit vůči prodejci právo z odpovědnosti za vady i z důvodu vad tzv. bonusových předmětů. Stěžovatelka je přesvědčena, že soudy nedostatečně akcentovaly působení dobrých mravů na závazkový vztah mezi stěžovatelkou a žalovanou a postupovaly ve výkladu jednoduchého práva formalisticky. Obecné soudy vůbec nezkoumaly, zda byl dodržen princip ochrany jednání v dobré víře a jednání v souladu s ustanoveními občanského zákoníku o spotřebitelských smlouvách, i když bylo nepochybně prokázáno, že stěžovatelka uzavřela kupní smlouvu na prodejní akci, kde byla zlákána výhodnou nabídkou, bez toho, aniž by byla informována o důsledcích uzavření kupní smlouvy a skutečných vlastnostech předmětu koupě. Stěžovatelka rovněž namítá, že v průběhu řízení navrhovala k prokázání svých tvrzení výslechy svědků, které však soudy neprovedly a pouze formalisticky vycházely z listinných důkazů, což mělo zásadní význam na výsledné posouzení právních otázek.
Ústavní soud si k projednání a rozhodnutí věci vyžádal spis Okresního soudu v Liberci, sp. zn. 14 C 302/2004, z něhož zjistil následující:
Krajský soud v Ústí nad Labem - pobočka v Liberci, jako soud odvolací rozsudkem ze dne 19. 4. 2006 č. j. 30 Co 102/2006-49 potvrdil rozsudek Okresního soudu v Liberci ze dne 3. 11. 2005 č. j. 14 C 302/2004-33, kterým soud prvého stupně zamítl žalobu o zaplacení 29.990,- Kč z 5,5% úrokem z prodlení z této částky od 29. 4. 2003 do zaplacení. Odvolací soud se ztotožnil se stanoviskem soudu prvého stupně, že již ze samotné kupní smlouvy, její grafické úpravy a způsobu zápisu údajů v ní je zřejmé, že ani přes odlišně tvrzenou vůli stěžovatelky obsah smlouvy neumožňuje vyslovit závěr, že předmětem smlouvy byly i jiné věci než souprava nádobí Bremi. Pouze ohledně ní došlo k ujednání o kupní ceně ve výši 29.990,- Kč a tato byla uvedena i jako celková cena, když ostatní položky v předmětu smlouvy uvedené jsou označena slovem bonus, což znamená, že jde o dárek, zvýhodnění nebo dar odměnou za to, že se stěžovatelka rozhodla s žalovanou uzavřít kupní smlouvu ohledně nádobí Bremi. Dle odvolacího soudu soud prvého stupně pochybil pouze při právním hodnocení věci, kdy mezi účastníky uzavřenou smlouvu nepodrobil režimu spotřebitelských smluv (§52 a násl. obč. zákoníku). Okresní soud však dle odvolacího soudu správně dovodil, že pokud předmětem kupní smlouvy byla pouze souprava nádobí Bremi (mezi stranami není sporné, že stěžovatelka žádné vady této sady nádobí nereklamovala, její reklamace se týkala plnění, které získala jako dárek, v souladu se smlouvou kupní a ani v souladu se zákonem nedošlo k odstoupení od kupní smlouvy), nemá stěžovatelka právní důvod k vrácení plnění (zaplacené kupní ceny).
Proti rozhodnutí odvolacího soudu podala stěžovatelka dovolání, o kterém rozhodl Nejvyšší soud usnesením ze dne 31. 10. 2007 č. j. 33 Odo 1144/2006-63 tak, že dovolání odmítl.
Po prostudování obsahu vyžádaného spisového materiálu dospěl Ústavní soud k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
Ústavní soud v první řadě konstatuje, že jeho úkolem je ochrana ústavnosti (čl. 83 Ústavy ČR). Není součástí soustavy obecných soudů a nepřísluší mu právo dozoru nad rozhodovací činností obecných soudů. Do této rozhodovací činnosti je oprávněn zasáhnout pouze tehdy, byla-li pravomocným rozhodnutím těchto orgánů porušena stěžovatelova základní práva a svobody chráněné ústavním pořádkem České republiky.
Ústavní soud dále uvádí, že není zásadně povolán k přezkumu správnosti aplikace "jednoduchého práva", přičemž tak může činit pouze tehdy, shledá-li současně i porušení některých ústavních kautel. Ústavní soud ve svých četných rozhodnutích zřetelně definoval podmínky, při jejichž existenci má nesprávná aplikace jednoduchého práva obecným soudem za následek porušení základních práv a svobod jednotlivce. Jedná se o případy, v nichž Ústavní soud posuzuje, zda obecné soudy v dané věci správně posoudily konkurenci norem jednoduchého práva sledujících určitý ústavně chráněný účel či konkurenci interpretačních alternativ jedné konkrétní normy nebo případy, kdy obecné soudy svévolně aplikují jednoduché právo (srov. např. nález, sp. zn. III. ÚS 321/03).
Z obsahu stížnosti vyplývá, že stěžovatelka se prostřednictvím ústavní stížnosti domáhá v plném rozsahu přezkoumání rozhodnutí obecných soudů a to tak, jako by Ústavní soud byl dalším stupněm v hierarchii obecných soudů. Argumenty ve stížnosti uvedené v zásadě opakují argumenty, kterými se zabývaly obecné soudy a s nimiž se v odůvodnění řádně vypořádaly. Na tomto místě Ústavní soud zdůrazňuje, že je to právě Nejvyšší soud, jehož primárním úkolem je sjednocování judikatury, tj. sjednocování interpretace a aplikace jednoduchého práva. Úkolem Ústavního soudu je "toliko" posuzovat tvrzené porušení ústavně zaručených základních práv a svobod. V reakci na námitky stěžovatelky zvažoval Ústavní soud tedy pouze to, zda napadený výklad ze strany obecných soudů není interpretací natolik extrémní, že by vybočovala z postulátů zakotvených v hlavě páté Listiny. Svévolnou interpretaci práva ovšem v projednávaném případě neshledal, a to ani v rozhodnutí dovolacího soudu, které stěžovatelka napadá v podstatě ze stejných důvodů jako rozhodnutí soudu odvolacího.
Ústavní soud se v prvé řadě zaměřil na tvrzení stěžovatelky ohledně procesních pochybení obecných soudů, která spatřuje v tom, že neprovedly všechny stěžovatelkou navrhované důkazy. Jak vyplývá z obsahu spisu, stěžovatelka se před obecnými soudy domáhala provedení důkazu výslechem svědků, a to k prokázání svého tvrzení, že předmětem kupní smlouvy uzavřené s žalovanou byla souprava nádobí, ale také souprava příborů, souprava čajového nádobí, talířů a keramické prkénko (viz protokol o jednání soudu prvého stupně spis č. l. 31 str. 2, odvolání stěžovatelky č. l. 37, protokol o jednání před odvolacím soudem č. l. 45). Ústavní soud v této souvislosti připomíná, že právo na spravedlivý proces nezaručuje, že bude proveden každý důkaz, který bude účastníky navržen. Obecné soudy nemají povinnost provést všechny důkazy, které jsou navrženy, jestliže rozsah šetření z jiných podkladů je dostatečný. O vznesených návrzích na doplnění dokazování by však měly obecné soudy rozhodnout a - pokud návrhu nevyhoví - vyložit, z jakých důvodů tak neučinily. V daném případě Ústavní soud v postupu soudů neshledává pochybení dosahující ústavněprávní roviny. Lze konstatovat, že Okresní soud v Liberci provedl z hlediska zjištění ohledně předmětu samotné kupní smlouvy všechna potřebná šetření. Krajský soud v Ústí nad Labem - pobočka v Liberci, jako soud odvolací, pak při svém rozhodování vycházel ze zjištění učiněných soudem prvého stupně, která v celém rozsahu jako věcně správná převzal. Soud prvého stupně dostál shora uvedené povinnosti, když se vypořádal s důvody, pro které navržené důkazy neprovedl (usnesení ze dne 3. 11. 2005 č. l. 32). Jak vyplývá z jeho odůvodnění, dospěl k závěru o zřejmé nadbytečnosti provádění dalšího šetření, když rozhodné skutečnosti vyplývají přímo z listinných důkazů. Stěžovatelce nelze přisvědčit ani v námitce, že obecné soudy nezhodnotily uzavřenou kupní smlouvu z pohledu spotřebitelské ochrany. Ústavnímu soudu v projednávané věci nezbývá, než se ztotožnit se závěry soudu odvolacího, jež dovodil, že v případě jednoznačného výkladu stran smluvního ujednání nelze využít interpretačního pravidla zakotveného v ustanovení §55 odst. 3 obč. zákoníku, jež by vedlo k výkladu uzavřené smlouvy nejvýhodnějšímu pro spotřebitele. Předmět smlouvy a výsledná cena kupovaného zboží byly v kupní smlouvě dostatečně srozumitelně vyjádřeny do té míry, aby nemohly stěžovatelku uvést v omyl o tom, co kupuje a jakou cenu kupované zboží má. Obecné soudy pak srozumitelně a jasně vyložily, proč pouze ohledně tohoto předmětu koupě mohla také stěžovatelka uplatnit práva z odpovědnosti za vady, když na zbývající věci, které stěžovatelka obdržela, bylo možné pohlížet pouze jako na dar. I když Ústavní soud akcentuje závěry svého nálezu ze dne 6. 11. 2007 sp. zn. II. ÚS 3/06, jež stěžovatelka ve své ústavní stížnosti v souvislosti s uzavíráním spotřebitelských smluv cituje, nelze odhlédnout od skutečnosti, že tento nález byl vystavěn na odlišném skutkovém základě a nijak se nevěnoval režimu případných "bonusů" jako darů, které kupující k předmětu koupě bezplatně dostal, a jež je pro projednávanou věc stěžejní.
Ústavní soud neshledal důvod z ústavněprávního hlediska jakkoli zpochybňovat ani napadené rozhodnutí dovolacího soudu. Nejvyšší soud postupoval v souladu s příslušnými procesními normami upravujícími přípustnost dovolání a ve svém rozhodnutí dostatečně vysvětlil (i s poukazem na svou judikaturu), proč nepovažoval řešení stěžovatelkou předložených otázek za otázky zásadního právního významu ve smyslu ustanovení §237 odst. 3 o. s. ř.
Ústavní soud proto konstatuje, že postupem obecných soudů nedošlo k porušení ústavně zaručených základních práv a svobod stěžovatelky. Právo na spravedlivý proces (dle čl. 36 Listiny) není možno vykládat tak, že by garantovalo úspěch v řízení či zaručovalo právo na rozhodnutí, jež odpovídá představám stěžovatele. Uvedeným základním právem je zajišťováno právo na spravedlivé soudní řízení, v němž se uplatní všechny zásady soudního rozhodování podle zákona a v souladu s ústavními principy. Za situace, kdy nebyl zjištěn extrémní nesoulad mezi právními závěry soudů a vykonanými skutkovými zjištěními, ani libovůle v rozhodování, je nutno jejich postup považovat za výraz nezávislého soudního rozhodování, do něhož Ústavní soud není oprávněn zasahovat.
Jak plyne z výše uvedeného, Ústavní soud nezjistil, že by v projednávané věci došlo k jakémukoli zásahu do ústavně zaručených práv stěžovatelky. Proto ústavní stížnost podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu odmítnul jako návrh zjevně neopodstatněný.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 11. června 2009
Stanislav Balík
předseda senátu