ECLI:CZ:US:2009:2.US.942.09.1
sp. zn. II. ÚS 942/09
Usnesení
Ústavní soud rozhodl dne 28. dubna 2009 v senátu složeném z předsedy senátu Jiřího Nykodýma a soudců Dagmar Lastovecké a Elišky Wagnerové (soudce zpravodaj) ve věci ústavní stížnosti stěžovatele M. H., zastoupeného JUDr. Jiřím Štanclem, advokátem se sídlem Čs. legií 172, 339 01 Klatovy, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 19. 2. 2009 č. j. 25 Cdo 745/2008-231 a rozsudku Krajského soudu v Plzni ze dne 11. 12. 2006 č. j. 15 Co 511/2006-218, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Včas podanou ústavní stížností, splňující po odstranění vad i další formální náležitosti podání dle zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví citovaných rozhodnutí, neboť má za to, že jimi došlo k porušení práva na spravedlivý proces garantovaného v čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina").
Okresní soud v Klatovech svým rozsudkem ze dne 26. 3. 2003 sp. zn. 7C 19/2001 zamítl stěžovatelovu žalobu na náhradu škody proti České republice o 94 960 000 Kč. Škoda mu měla vzniknout tím, že mu po roce 1973 státní orgány tehdejší ČSSR zabránily vycestovat do Austrálie, jejímž občanem se stal po emigraci v roce 1968. Na základě toho vyčíslil stěžovatel škodu ze ztráty příjmů, ze ztráty důchodů, ze ztráty práva na domov a svobodný pobyt a ze ztráty způsobené nezákonným rozhodnutím o odebrání řidičského průkazu.
Krajský soud v Plzni jakožto soud odvolací tento rozsudek potvrdil, dovolací soud ovšem rozsudek odvolacího soudu zrušil, neboť odvolací soud nedostatečně posoudil otázku promlčení nároků. Následně Krajský soud svým rozhodnutím ze dne 11. 12. 2006 sp. zn. 15 Co 511/2006 rozsudek prvoinstančního soudu potvrdil a dovolání stěžovatele bylo Nejvyšším soudem v záhlaví citovaným usnesením odmítnuto. Jak ve svém rozhodnutí uvádí Nejvyšší soud, rozhodnutí odvolacího soudu "respektuje závazný právní názor dovolacího soudu a vychází ze závěru, že podal-li žalobce žalobu dne 13. 6. 2000, jsou v důsledku uplynutí tříleté subjektivní promlčecí doby podle §22 odst. 2 zákona č. 58/1969 Sb. promlčeny všechny nároky na náhradu škody, o jejichž vzniku se žalobce dozvěděl před 13. 6. 1997."
Ve své ústavní stížnosti stěžovatel namítá, že Nejvyšší soud pochybil nejen v hodnocení právní otázky promlčení, ale též v tom, že se opakovaně vyhnul otázce hodnocení práva komunistického režimu, a tak přispěl minimálně k nepřesvědčivosti svého rozhodnutí.
Poté, co Ústavní soud posoudil argumenty stěžovatele obsažené v ústavní stížnosti a konfrontoval je s obsahem napadených rozhodnutí, dospěl k závěru, že stížnost je zjevně neopodstatněná.
Ústavní soud především konstatuje, že není další instancí v systému obecného soudnictví. Úkolem Ústavního soudu je ochrana ústavnosti (čl. 83 Ústavy ČR), nikoliv "běžné" zákonnosti. Ústavnímu soudu nepřísluší, aby prováděl přezkum rozhodnutí obecných soudů. Ústavní soud není povolán k přezkumu správnosti aplikace "jednoduchého" práva a zasáhnout do rozhodovací činnosti obecných soudů může jen tehdy, shledá-li současně porušení základního práva či svobody (§82 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu).
Ústavní soud neshledal, že by napadenými rozhodnutími obecných soudů bylo porušeno právo na spravedlivý proces, jak bylo v ústavní stížnosti namítáno. Závěr obecných soudů, tj. že v daném případě již došlo k promlčení nároků na náhradu škody, lze ústavně aprobovat. Obecné soudy ústavně přijatelně posoudily klíčovou otázku počátku běhu tříleté subjektivní promlčecí doby dle zákona č. 58/1969 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou rozhodnutím orgánu státu nebo jeho nesprávným úředním postupem, kterou je třeba odvíjet od "vědomosti žalobce o tom, že mu škoda v určité výši vznikla a že za ni také stát odpovídá, nikoliv od vědomosti žalobce o nesprávném úředním postupu samotném, tj. od vědomosti, že nastala škodná událost" (rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 30. 8. 2006 č. j. 25 Cdo 1793/2004-176). Teoreticky by bylo lze uvažovat o nemravnosti námitky promlčení, v daném případě ovšem nelze přehlédnout skutečnost, že se stěžovatel choval značně nezodpovědně, když se v roce 1974 vrátil do ČSSR a spoléhal, že se mu nic nestane, přičemž v roce 1971 byl odsouzen pro trestný čin opuštění republiky. Nelze též přehlédnout to, že stěžovatel postupoval po roce 1989 značně liknavě s uplatňováním svého nároku na náhradu škody. Na základě výše řečeného tudíž Ústavní soud musí konstatovat, že se obecné soudy nemýlily v tom, že promlčení nároků na náhradu škody je dáno.
Toliko jako obiter dictum Ústavní soud uvádí, že stěžovateli je bezpochyby nutno přisvědčit, že tehdejší právo je nutno vykládat ve světle současných ústavních principů. Ostatně již v roce 1993 Ústavní soud judikoval, že "česká ústava akceptuje a respektuje princip legality jako součást celkové koncepce právního státu, neváže však pozitivní právo jen na formální legalitu, ale výklad a použití právních norem podřizuje jejich obsahově-materiálnímu smyslu, podmiňuje právo respektováním základních konstitutivních hodnot demokratické společnosti a těmito hodnotami také užití právních norem měří. To znamená i při kontinuitě se "starým právem" hodnotovou diskontinuitu se "starým režimem" (srov. nález Ústavního soudu sp. zn. Pl. ÚS 19/93, N 1/1 SbNU 1)." V daném případě je avšak klíčová a postačující pro řešení daného případu právní otázka promlčení, v jejímž řešení nelze obecným soudům nic vytknout. Ústavnímu soudu se nicméně jeví jako nezbytné upozornit na to, že proti hodnotově založené interpretaci (tehdejšího) jednoduchého práva jdou některá konstatování obecných soudů: tak např. zcela absurdní je právní názor odvolacího soudu (obsažený jak v rozsudku ze dne 23. 6. 2003 č. j. 15 Co 279/2003-139, tak v modifikované verzi v rozsudku ze dne 11. 12. 2006 sp. zn. 15 Co 511/2006) plně schvalující svévolný postup normalizačních orgánů totalitní moci a odhlížející ode všech historických aspektů daného problému, podle kterého, pokud právní řád dovoloval, aby byl cestovní doklad odňat, tak takový postup státních orgánů vylučuje protiprávnost či nesprávnost úředního postupu.
Vzhledem k tomu, že se stěžovatel domáhal náhrady škody dle zákona č. 58/1969 Sb. a promlčení v daném případě již bylo dáno, nezbývá Ústavnímu soudu než uzavřít, že v postupu obecných soudů nenalezl taková pochybení, která by svědčila o zásahu do ústavním pořádkem zaručených základních práv stěžovatele. V projednávaném případě proto Ústavní soud neshledal dostatečný důvod, pro který by napadená rozhodnutí zrušil.
Ústavní stížnost je procesní prostředek, jehož účelem je jen ochrana základních práv (čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy a §82 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu), a protože Ústavní soud porušení základních práv stěžovatele neshledal, bylo třeba podanou
ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítnout podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 28. dubna 2009
Jiří Nykodým
předseda senátu