ECLI:CZ:US:2009:2.US.953.09.1
sp. zn. II. ÚS 953/09
Usnesení
Ustavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Stanislava Balíka a soudců Dagmar Lastovecké a Jiřího Nykodýma o ústavní stížnosti V. Š., zastoupeného JUDr. Pavlem Pileckým, advokátem, se sídlem v Praze, proti usnesení Krajského soudu v Praze č. j. 13 To 67/2009-382 ze dne 27. února 2009, a usnesení Okresního soudu v Benešově č. j. 1 T 60/2006-371 ze dne 16. února 2009, za účasti 1) Krajského soudu v Praze a 2) Okresního soud v Benešově, jako účastníků řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
1. Ústavní stížností podanou k poštovní přepravě dne 15. dubna 2009 se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí, z nichž v části usnesení soudu prvého stupně byl stěžovatel z útěkového důvodu vzat do vazby, nebyl přijat jeho písemný slib a nebyla přijata nabídka peněžité záruky, a usnesením soudu druhého stupně byla jako nedůvodná zamítnuta jeho stížnost. Tvrdí, že Krajský soud v Praze svým rozhodnutím porušil jeho ústavně zaručené základní právo na osobní svobodu podle čl. 7 odst. 1 a čl. 8 odst. 1 a 2 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), dotčeno jeho právo na svobodu pohybu a pobytu podle čl. 14 odst. 1 Listiny, a byla popřena jeho základní práva garantovaná v čl. 2 odst. 2 a 3 Listiny, resp. že došlo k porušení čl. 5 a čl. 14 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva").
2. S ohledem na to, že se jedná o věc vazební, rozhodl se ji Ústavní soud projednat přednostně mimo pořadí, v němž došla.
3. Stěžovatel v ústavní stížnosti rekapituluje, že rozhodnutí o vazbě předcházelo rozhodnutí soudu prvého stupně o zrušení rozsudku téhož soudu č. j. 1 T 60/2006-222 ze dne 30. ledna 2008, kterým byl stěžovatel uznán vinným ze spáchání trestných činů podvodu podle §250 odst. 1 a 2 trestního zákona, a padělání a pozměňování veřejné listiny podle §176 odst. 1 trestního zákona, kterých se měl dopustil tím, že za použití padělaného občanského průkazu na jméno M. P. vybral z bankovního účtu jmenovaného 170.000 Kč.
4. Stěžovatel v ústavní stížnosti konkrétně tvrdí, že soudkyně soudu prvého stupně zmanipulovala jeho tvrzení, která uvedl v podání svého obhájce ze dne 5. února 2009 a potvrdil při svém výslechu, z nichž obsáhle cituje. Od vstupu České republiky do Evropské unie získal možnost žít a pracovat ve Velké Británii. Protože se dostal do područí lichvářů, změnil si v tuzemsku adresu trvalého pobytu na adresu nefunkční, aby ochránil své blízké. Před orgány činnými v trestním řízení se nikdy neskrýval, protože nevycestoval do ciziny za účelem vyhnout se trestnímu řízení. Povinnost zajímat se o vlastní trestní řízení není uložena zákonem. Vazební řízení ve věci vedené u Okresního soudu v Lounech pod sp. zn. 2 T 210/2005 považuje za vyřizování osobních účtů svého bývalého nadřízeného, nyní soudce. Vypočítává pochybení, k nimž v tomto řízení došlo. V nyní posuzované věci měl ustanovenou obhájkyni, které sdělil adresu a telefon svého bydliště v Londýně. Soud prvého stupně si před hlavním líčením nevyžádal aktuální výpis z rejstříku trestů. Byl sice telefonicky vyžádán spis Okresního soudu v Lounech sp. zn. 2 T 210/2005, v němž se nacházel údaj o jeho současné adrese, ale ve spise není žádný záznam, že by tento spis byl Okresnímu soudu v Benešově v roce 2006 předložen. V samotném spisu jsou nepravdivé údaje, že policisté z Loun o něm nic neví, ačkoliv je tam rovněž uvedeno jeho londýnské telefonní číslo. Závěr, že není možnost nahradit omezení osobní svobody považuje za ústavně nekonformní jednak proto, že se neskrýval ani neuprchl, neboť žil stále v Evropské unii, a dále vzhledem výši trestu, který mu hrozil. Napadená rozhodnutí podle něj také postrádají řádné odůvodnění, proč nebylo obecnými soudy připuštěno nahrazení vazby. Diskriminaci spatřuje v rozdílném chování obecných soudů v zemi, kde žije, a obecných soudů v tuzemsku. Ve Velké Británii byl po omezení na osobní svobody podle mezinárodního zatykače (správně evropského zatýkacího rozkazu) v první pracovní den převeden před soudce a informován o možnosti nahrazení omezení osobní svobody kaucí, případně dalšími podmínkami. Jediný dotaz soudu k jeho osobě byl, zda je ten, za kterého byl soudu označen, zda a kde pracuje a bydlí. V tuzemsku nebyl ihned poté, co požádal o obnovu procesu předveden před soudce. A když byl, byl vystaven opovržení za to, že byl v minulosti příslušníkem Sboru národní bezpečnosti. Tato skutečnost podle něj zřejmě byla důvodem, proč neuspěl ani s nabídkou slibu ani s nabídkou peněžíte záruky.
5. Ústavní soud zdůrazňuje, že je soudní orgán ochrany ústavnosti a nikoliv další instancí v systému všeobecného soudnictví. Do rozhodovací činnosti obecných soudů je oprávněn zasáhnout pouze tehdy, byly-li v řízení porušeny ústavní procesní principy, či jsou-li závěry obecných soudů v extrémním rozporu se zjištěným skutkovým stavem. Ve věcech týkajících se omezení osobní svobody vazebním stíháním Ústavní soud především vyžaduje náležité odůvodnění příslušných rozhodnutí s poukazem na zákonem požadovanou existenci "konkrétních skutečností". Samotný výklad těchto skutečností je však především věcí obecných soudů, jež musejí při znalosti skutkových okolností v dané fázi trestního řízení posoudit nezbytnost dalšího trvání vazby (srov. sp. zn. III. ÚS 18/96, N 88/6 SbNU 145; aj.).
6. Se stěžovatelem lze souhlasit v tom, že explicitně není nikde v trestním řádu zakotvena povinnost zajímat se o vlastní trestní řízení, resp. oznamovat orgánům veřejné žaloby a soudu změny v adrese svého pobytu jindy než v rámci výslechu. Stejně tak ale není nikde explicitně zakotvena povinnost obviněného nevyhýbat se trestnímu stíhání, nepůsobit na dosud nevyslechnuté svědky, neopakovat trestnou činnost, pro niž je stíhán a vůbec nepáchat žádnou trestnou činnost. Podle názoru Ústavního soudu však všechny tyto povinnosti implicitně vyplývají jak obecně ze zákonodárcem definovaného účelu trestního řádu (§1) a trestního zákona (§1) tak ze zákonné definice jednotlivých vazebních důvodů (§67 trestního řádu). Dlužno dodat, že zákonné vazební důvody, resp. povinnosti obviněných, které z nich vyplývají, mají svůj ústavněprávní základ v čl. 8 odst. 5 Listiny resp. v čl. 5 odst. 1 písm. b) a c) Úmluvy. Proto je třeba odmítnout argumentaci stěžovatele, a to včetně odkazu na svobodu pohybu a pobytu, která stejně jako všechna ostatní základní práva a svobody není bezbřehá a absolutní. Je totiž nutno je vykládat v souvislosti s jinými základními právy a svobodami a základními právy a svobodami jiných osob na něž materiálně navazuje veřejný zájem reprezentovaný orgány veřejné moci (srov. sp. zn. Pl. ÚS 66/04, č. 434/2006 Sb., N 93/41 SbNU 195; aj.). Nic na tom nezměnil ani přístup České republiky k Evropské unii v roce 2004.
7. Převážnou argumentaci stěžovatele obsaženou v ústavní stížnosti lze označit za polemiku s názory, které v posuzované věci zaujaly obecné soudy, která sama o sobě není způsobilá odůvodnit ústavní stížnost (srov. II. ÚS 294/95, 63/5 SbNU 481; aj.). Zejména obecný soud prvého stupně přesvědčivě vyložil, v čem spatřuje u stěžovatele naplnění útěkového důvodu vazby - že stěžovatel po seznámení s výsledky vyšetřování (resp. po propuštění z vazby v jiné věci) odcestoval do zahraničí, aniž by orgánům činným v daném trestním řízení prokazatelně oznámil, že se bude zdržovat v cizině a na jakém místě, přičemž ani poté, co se o snaze soudu nalézt jej dozvěděl, jej tato skutečnost nepřiměla alespoň k minimální spolupráci. Posledně uvedeným ve spojení s délkou, po kterou pro soud v dané věci trvala nevědomost o konkrétním pobytu stěžovatele, pak byla odůvodněna nemožnost nahradit vazbu jinými instituty. Pokud namítá zaujatost obecných soudů vůči své osobě, protože byl v minulosti příslušníkem Sboru národní bezpečnosti, chápe Ústavní soud připomínky této minulosti stěžovatele v kontextu s celým odůvodněním, tedy že je stěžovatel osobou dobře obeznámenou jak s procesními postupy v trestním řízení, tak i s možností tuzemských orgánů veřejné moci dopátrat se osoby usazené v zahraničí bez její součinnosti. Zdůraznění této skutečnosti tedy v žádném případě nepředstavuje odlišné zacházení se stěžovatelem, jež je nutno vnímat výhradně v tuzemském a i jinak srovnatelném kontextu, natož o odlišné zacházení z některého z taxativně vymezených zapovězených důvodů podle čl. 14 Úmluvy. Postup a závěry obou obecných soudů lze tedy považovat za ústavně souladné.
8. Ačkoliv se podstatná část argumentace vztahuje k věci a spisu Okresního soudu v Lounech sp. zn. 2 T 210/2005, není tato argumentace podstatná, protože postup či rozhodnutí v oné věci není předmětem ústavní stížnosti.
9. Ústavní soud tedy neshledal, že by došlo k porušení základních práv a svobod stěžovatele, a proto ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítl jako zjevně neopodstatněnou podle §43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 30. dubna 2009
Stanislav Balík, v. r.
předseda senátu