ECLI:CZ:US:2009:3.US.1033.08.1
sp. zn. III. ÚS 1033/08
Usnesení
Ústavní soud rozhodl dne 19. března 2009 v senátě složeném z předsedy Jana Musila a soudců Vladimíra Kůrky a Jiřího Muchy (soudce zpravodaj) mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků ve věci ústavní stížnosti stěžovatele S. V., zastoupeného Mgr. Jaroslavem Vaškem, advokátem ve Frýdku-Místku, Lískovecká 2089, proti rozsudku Nejvyššího soudu České republiky ze dne 5. 3. 2008 č. j. 28 Cdo 3648/2007-352, rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 14. 3. 2007 č. j. 11 Co 543/2006-330, ve znění opravného usnesení Krajského soudu v Ostravě ze dne 14. 3. 2007 č. j. 11 Co 543/2006-336, a rozsudku Okresního soudu v Opavě ze dne 8. 3. 2006 č. j. 9 C 344/2004-290, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Včas podanou ústavní stížností ze dne 18. 4. 2008 se stěžovatel domáhal zrušení výše uvedených rozhodnutí obecných soudů. Dle stěžovatele byly rozhodnutími porušeny čl. 90 Ústavy a čl. 11 odst. 4, čl. 36 odst. 1 a čl. 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod.
Ústavní soud si vyžádal spis Okresního soudu v Opavě sp. zn. 9 C 344/2004, ze kterého zjistil tyto skutečnosti.
Stěžovatel podal dne 9. 6. 1994 žalobu, kterou se proti dvěma žalovaným domáhal, aby na něj přešlo vlastnické právo ke konkrétně uvedeným nemovitostem (dům a zahrada v Malých Heralticích). Žalobu opíral o §8 odst. 1 zákona č. 229/1991 Sb., o úpravě vlastnických vztahů k půdě a jinému zemědělskému majetku (dále jen "zákon o půdě"), když tvrdil, že žalovaní, resp. jejich právní předchůdci, nabyli nemovitosti od státu v rozporu s tehdy platnými předpisy za cenu nižší a byli tak protiprávně zvýhodněni.
Okresní soud v Opavě rozsudkem ze dne 8. 3. 2006 č. j. 9 C 344/2004-290, žalobu zamítl (jednalo se o třetí jeho rozsudek ve věci). Dospěl k závěru, že stěžovatel je osobou oprávněnou dle §4 odst. 2 písm. c) zákona o půdě, jeho nárok lze podřadit pod restituční titul dle §6 odst. 1 písm. r) zákona o půdě, a žalovaní jsou pasivně legitimováni. Při posuzování naplnění podmínek dle §8 odst. 1 zákona o půdě však dospěl k závěru, že právní předchůdci žalovaných nenabyli předmětné nemovitosti za cenu nižší než stanovily tehdy platné cenové předpisy anebo na základě protiprávního zvýhodnění.
Stěžovatel podal odvolání. Krajský soud v Ostravě, po doplnění dokazování, rozsudkem ze dne 14. 3. 2007 č. j. 11 Co 543/2006-330 (ve znění opravného usnesení) prvostupňový rozsudek potvrdil; ztotožnil se se skutkovými i právními závěry prvostupňového soudu.
Stěžovatel podal dovolání, jež Nejvyšší soud zamítl. Nejvyšší soud připustil dovolání dle §237 odst. 1 písm. c) občanského soudního řádu, když jako otázku zásadního právního významu posuzoval, podle jakých právních předpisů měl soud postupovat při rozhodování o tom, zda předmětné nemovitosti byly nabyty za cenu nižší než byla cena stanovená dle tehdy platných cenových předpisů, a to šlo-li o převod uskutečněný před platností vyhlášky č. 73/1964 Sb. Nejvyšší soud se shodl se závěry soudů, že bylo třeba postupovat dle vyhlášky č. 18/1963 Sb.
V ústavní stížnosti stěžovatel nesouhlasil s tím, že se prvostupňový soud nezabýval jeho tvrzeními a důkazy předloženými k otázce dobrých mravů; stěžovatel v ústavní stížnosti uvedl jejich výčet. Dle stěžovatele prvostupňový soud navíc opomenul v rozsudku uvést, že otec stěžovatele byl rehabilitován zcela (nikoliv jen částečně). Nesouhlasil také s tím, že prvostupňový soud uvedl, že důvodem odnětí nemovitostí jeho otci bylo neplacení přídělové ceny, avšak nepoukázal na to, že nedoplatek měli i právní předchůdci žalovaných, resp. většina přídělců.
Stěžovatel dále uvedl, že při přípravě ústavní stížnosti zjistil, že samosoudkyně prvostupňového soudu je ve věci žaloby podjatá, neboť rozhodovala také "rehabilitační" trestní věc jeho otce, a za trestné činy, na které se nevztahoval rehabilitační zákon, mu uložila trest.
Má také za to, že revizní znalecký posudek Ing. T. při ocenění vycházel ze zcela jiného stavu objektu (domu), než jaký byl fakticky v době koupě předchůdci žalovaných. Stěžovatel uvedl, že tuto okolnost zjistil až nyní. Dle stěžovatele je tak revizní posudek nesprávný, když podstatné nebylo, z jakého cenového předpisu měl znalec při ocenění nemovitostí vycházet, ale to, že měl vyjít ze správně zjištěného stavu nemovitostí v době koupě, což dle stěžovatele neučinil. Stěžovatel uvedl, že po odnětí domu jeho otci a před jeho prodejem předchůdcům žalovaných ONV investoval do domu částku 18 141,30 Kčs. Dle stěžovatele tak předchůdci žalovaných získali dům v ceně vyšší než je uvedena ve znaleckém posudku a zaplatili za něj toliko 2 500,- Kčs. Stěžovatel sdělil, že až nyní se mu podařilo z archivu získat k tomuto tvrzení doklad - fakturu. Stěžovatel také poukázal na listinu z 22. 11. 1957 (dopis), kterou získal z archivu až po vydání prvostupňového rozsudku, ze které má vyplývat, že dům v Heralticích byl "nově opravený" (finančně zhodnocený). Dle stěžovatele navíc byly na bydlení právních předchůdců žalovaných vynaloženy státní peníze určené na tzv. dosídlení, přestože tito již "dosídlenci" byli.
Stěžovatel dále namítl, že soudy neprovedly jím navržené důkazy a tento postup řádně neodůvodnily, ačkoliv tyto by prokázaly cenové zvýhodnění předchůdců žalovaných. Jednalo se o důkazy: 1. stavební povolení na úpravy před rokem 1988, 2. konfrontace znalce Ing. C. a revizního znalce Ing. T., 3. dotaz na spořitelnu ohledně zaplacení částky 15 000,- Kčs staré měny předchůdci žalovaných, která byla vázána k zástavnímu právu na nabízených nemovitostech v Horním Benešově (stěžovatel tvrdí, že zástavní právo bylo vymazáno bez zaplacení v souvislosti s přechodem nemovitosti v Horním Benešově na stát).
Stěžovatel má za to, že soud dostatečně nehodnotil důkaz revizním znaleckým posudkem (tj. ocenění nemovitosti v Malých Heralticích na 7 108,- Kčs) ve vztahu ke skutečnosti, že nemovitost převedlo JZD v roce 1957 na ONV za částku 32 500,- Kčs nové měny, dále ve vztahu k písemnému vyjádření znalce Ing. C. k reviznímu posudku Ing. T., a rovněž ve vztahu k nabídce nemovitostí ze dne 9. 3. 1959 předchůdců žalovaných, kteří požadovali výměnou "opravený dům" v Malých Heralticích za cenu "maximálně 3 200,- Kčs".
Stěžovatel dále uvedl, že obecné soudy neprojednaly jeho věc bez zbytečných průtahů. Konstatoval, že prvostupňový soud nechal žalobu bez povšimnutí téměř 6 let a následně ji zamítl rozsudkem ze dne 23. 3. 2000.
K ústavní stížnosti se vyjádřila samosoudkyně Okresního soudu v Opavě tak, že důkazy byly hodnoceny v souladu s §132 občanského soudního řádu a právní závěry jsou v souladu se zjištěným skutkovým stavem i zákonem. Uvedla, že námitkami proti reviznímu znaleckému posudku Ing. T., které byly vzneseny v průběhu řízení, se soudy zabývaly. K námitce podjatosti uvedla, že žádné zákonné ustanovení nezakazuje soudci rozhodovat ve věcech totožných účastníků či jejich rodinných příslušníků.
Ústavní stížnost je v části námitek zjevně neopodstatněná a v části námitek je nepřípustná.
První část námitek je zjevně neopodstatněná.
Otázkou dobrých mravů se zabýval Krajský soud v Ostravě ve svém rozsudku ze dne 30. 5. 2003 č. j. 11 Co 76/2003-182, který byl zrušen rozsudkem Nejvyššího soudu ze dne 7. 1. 2004 č. j. 28 Cdo 1804/2003-195 s tím, že v restitučních věcech je možná aplikace §3 odst. 1 občanského zákoníku jen v mimořádných případech. V následujících rozsudcích, které stěžovatel ústavní stížností napadá, obecné soudy k aplikaci §3 odst. 1 občanského zákoníku ve prospěch žalovaných nepřistoupily.
Irelevantní z hlediska podstaty předmětu řízení je také námitka o úplné (nikoliv jen částečné) rehabilitaci otce stěžovatele, když obecné soudy evidentně dospěly k závěru o naplnění restitučního titulu dle §6 odst. 1 písm. r) zákona o půdě.
Neplnění přídělových podmínek otcem stěžovatele prvostupňový soud konstatoval dle znění jednoho listinného důkazu - rozhodnutí ONV z roku 1955 o odnětí přídělu.
Další část námitek musí Ústavní soud odmítnout z důvodu nepřípustnosti. Jedná se o námitky, které stěžovatel opírá o nové skutečnosti a důkazy, jež, jak tvrdí, zjistil či získal až před podáním ústavní stížnosti, příp. po vydání rozsudku prvostupňového soudu (ze spisu vyplývá, že dopis ze dne 22. 11. 1957 jako důkaz nepřipustil, s ohledem na zásadu neúplné apelace, již odvolací soud). Je tedy zřejmé, že stran těchto námitek je na místě využít jiné zákonné procesní prostředky ochrany práv. Ústavní stížnost není procesním prostředkem, v rámci jehož by stěžovatelé mohli uvádět nová tvrzení a žádat přehodnocení důkazů s ohledem na důkazy nově získané; pro ústavní stížnost naopak platí zásada subsidiarity.
Stěžovatel dále uvedl, že soud zamítl jeho důkazní návrhy, aniž to řádně odůvodnil. Dle stěžovatele by přitom prokázaly cenové zvýhodnění (právních předchůdců) žalovaných. Tyto námitky (opomenutých důkazů a absence řádného odůvodnění) jsou zjevně neopodstatněné.
Z vyžádaného spisu vyplývá, že důkaz stavebními povoleními před rokem 1988 stěžovatel navrhl při jednání dne 3. 9. 2002 (č. l. 146 spisu) nikoli k prokázání cenového zvýhodnění, ale v rámci prokazování změny stavebně-technického charakteru a souvislosti se zemědělskou výrobou nemovitosti v Malých Heralticích (§11 odst. 4 zákona o půdě) s tím, že dle něho stavební úpravy vůbec nebyly povoleny (viz též stěžovatelovo písemné podání - č. l. 141 spisu, či odůvodnění neprovedení tohoto důkazu v napadeném prvostupňovém rozsudku). Odvolací soud navíc (jak vyplývá z jeho rozsudku ze dne 14. 3. 2007) dospěl k závěru, že nejsou splněny obě podmínky §11 odst. 4 zákona o půdě, které by vyloučily vydání nemovitosti.
Stěžovatel dále zmínil konfrontaci znalců. Obecné soudy se však dostatečně podrobně vypořádaly s rozpory ve znaleckém posudku Ing. C. a revizním znaleckém posudku Ing. T., a to i ve spojení s listinným důkazem - znaleckým posudkem Ing. M. z roku 1978. Otázkou správnosti výběru právních předpisů k provedení ocenění se zabývaly všechny tři soudní instance a své závěry řádně odůvodnily; stěžovatel navíc v ústavní stížnosti tento právní závěr obecných soudů nezpochybňuje (poukazuje spíše nově na nesprávnost stavu nemovitostí, ze kterého znalec Ing. T. vycházel). Je třeba také uvést, že znalec Ing. C. podal k reviznímu znaleckému posudku Ing. T. písemné vyjádření (č. l. 270 spisu) a prvostupňový soud též přistoupil k výslechu Ing. T. (č. l. 274 spisu), který se vyjadřoval i k odlišnostem jeho revizního posudku od posudku Ing. C.; zástupce stěžovatele byl jednání přítomen a kladl reviznímu znalci otázky.
Stěžovatel také poukázal na důkazní návrh o prokázání zaplacení částky 15 000,- Kčs. Na rozdíl od stěžovatele nemá Ústavní soud za to, že by odvolací soud tento důkazní návrh opomenul či nezdůvodnil jeho neprovedení. Předně je třeba uvést, že stěžovatel v odvolacím řízení požadoval, aby žalovaní doložili (např. dokladem spořitelny), že částka 15 000,- Kčs staré měny byla jejich předchůdci zaplacena s tím, že oni mají tuto důkazní povinnost. Z napadeného odvolacího rozhodnutí se podává, že dle odvolacího soudu žalovaní unesli důkazní břemeno ohledně zaplacení částky 15 000,- Kčs staré měny (odvolací i prvostupňový soud vycházeli z důkazu - nabídky ze dne 9. 3. 1959), přičemž odvolací soud nepovažoval následný postup státu při výmazu za rozhodující, resp. prokazující opak. Odvolací soud rovněž konstatoval, že jiné (další) důkazy, které by bylo možno provést, nebyly navrhovány. Takové odůvodnění postupu odvolacím soudem považuje Ústavní soud za dostatečné a srozumitelné. Postup soudu nevybočuje z ústavních kautel, když z námitky stěžovatele spíše vyplývá, že požaduje po Ústavním soudu jiné hodnocení provedených důkazů (nabídky ze dne 9. 3. 1959 na č. l. 31 spisu a usnesení lidového soudu v Opavě ze dne 24. 7. 1959 na č. l. 39 spisu).
Stěžovatel dále namítl špatné hodnocení důkazů, a sice revizního znaleckého posudku ve vztahu k důkazům (listinám) dalším; stěžovatel tím poukazuje na cenové zvýhodnění předchůdců žalovaných. Námitky proti hodnocení důkazů shledal Ústavní soud zjevně neopodstatněnými.
Ústavní soud již opakovaně judikoval (viz např. nález sp. zn. III. ÚS 224/98 in: Sb.n.u.ÚS, sv. 15, č. 98), že není oprávněn zasahovat do jurisdikční činnosti obecných soudů a přehodnocovat dokazování provedené soudy, pokud nedošlo k porušení ústavně zaručených základních práv nebo svobod. Ústavní soud může zasáhnout pouze, pokud právní závěry soudu jsou v příkrém nesouladu se skutkovými zjištěními nebo z nich v žádné možné interpretaci odůvodnění nevyplývají, nebo pokud porušení některé z norem jednoduchého práva v důsledku svévole (např. nerespektováním kogentní normy) anebo v důsledku interpretace, jež je v extrémním rozporu s principy spravedlnosti (např. přepjatý formalismus), zakládá porušení základního práva a svobody.
Takové porušení však Ústavní soud v dané věci neshledal. Ústavní soud má za to, že obecné soudy se řádně zabývaly provedenými důkazy a své závěry dostatečně a srozumitelně odůvodnily ve svých rozhodnutích. Zabývaly se jak rozpory ve znaleckých posudcích, tak otázkou protiprávního cenového zvýhodnění dle §8 odst. 1 zákona o půdě. Jejich hodnocení důkazů neshledal Ústavní soud svévolným či extrémně rozporným se skutečnostmi vyplývajícími z provedených důkazů. Odvolací soud rovněž v odůvodnění svého rozhodnutí poukázal na to, jaké byly navrženy v odvolacím řízení důkazy s tím, že další navrženy nebyly.
Stěžovatel také (obecně) namítl průtahy řízení. Konkrétně tvrdil, že prvostupňový soud nechal jeho žalobu bez povšimnutí 6 let a poté ji rozsudkem zamítl dne 23. 3. 2000. Tyto námitky shledal Ústavní soud nepřípustnými.
Podle §75 odst. 1 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, dále jen "zákon o Ústavním soudu", je ústavní stížnost nepřípustná, jestliže stěžovatel nevyčerpal všechny procesní prostředky, které mu zákon k ochraně jeho práva poskytuje.
Z vyžádaného spisu vyplývá, že stěžovatel podal žalobu dne 9. 6. 1994 a věc byla skončena rozsudkem Nejvyššího soudu dne 5. 3. 2008. Stěžovatel tak v ústavní stížnosti poukazuje na porušení jeho práv v důsledku průtahů řízení ve fázi, kdy nalézací řízení již bylo skončeno. Nabytím účinnosti zákona č. 160/2006 Sb., kterým se (mimo jiné) mění zákon č. 82/1998 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem, bylo legální definicí (§13 odst. 1 věta třetí, §22 odst. 1 věta třetí uvedeného zákona) najisto postaveno, že nesprávným úředním postupem je i porušení povinnosti učinit úkon nebo vydat rozhodnutí v přiměřené lhůtě. Týmž zákonem byla do právního řádu České republiky vnesena možnost v případech neodůvodněných průtahů řízení nárokovat kromě náhrady škody i poskytnutí zadostiučinění za vzniklou nemajetkovou újmu (§31a uvedeného zákona). Procesními prostředky k ochraně práva narušeného v již skončeném právním řízení (včetně řízení soudního) neodůvodněnými průtahy jsou proto v důsledku přijetí uvedené právní úpravy uplatnění nároku na náhradu škody v předběžném projednání, resp. žaloba podaná u obecného soudu, jakož i všechny procesní prostředky uplatnitelné v občanskoprávním řízení takovou žalobou zahájeném. Ústavní soud proto není, s ohledem na zásadu subsidiarity a ústavněprávní limity dané čl. 2 odst. 3 Ústavy a čl. 2 odst. 2 Listiny, oprávněn v dané věci zjišťovat neodůvodněné průtahy (skončeného) řízení, když to přísluší jiným orgánům veřejné moci (viz také nález Ústavního soudu ze dne 7. 8. 2007 sp. zn. IV. ÚS 391/07, uveřejněný na stránkách http://nalus.usoud.cz).
Pro úplnost Ústavní soud poukazuje na to, že z vyžádaného spisu se nepodává, že by stěžovatel v průběhu celého řízení jakkoliv brojil zákonnými prostředky proti průtahům či tvrdil, že některý z obecných soudů je nečinný. Ani v ústavní stížnosti stěžovatel neuvádí, že by v průběhu řízení podal některý ze zákonem umožněných prostředků ochrany proti průtahům; samotným smyslem ochrany proti neodůvodněné nečinnosti je přitom především zabránit aktuálním průtahům v řízení a příslušnými procesními prostředky přinutit orgán veřejné moci konat. Ze zákonných prostředků obrany proti průtahům od roku 1994 dosud Ústavní soud poukazuje na §6 zákona č. 335/1991 Sb., o soudech a soudcích (zákon účinný od 27. 8. 1991), ve spojení s §24, §26 odst. 1, §32, §33, §34 a §35 zákona č. 436/1991 Sb., o některých opatřeních v soudnictví, o volbách přísedících, jejich zproštění a odvolání z funkce a o státní správě soudů České republiky (zákon účinný od 1. 11. 1991). Dále na §164 až §174 zákona č. 6/2002 Sb., o soudech a soudcích (zákon účinný od 1. 4. 2002), kterým byl zrušen zákon č. 335/1991 Sb., a rovněž na §174a zákona č. 6/2002 Sb., o soudech a soudcích, jenž zavedl od 1. 7. 2004 institut návrhu na určení lhůty k provedení procesního úkonu. Ústavní soud také poukazuje na (stěžovatelem v průběhu nalézacího řízení nevyužitý) institut ústavní stížnosti - §72 odst. 1 písm. a) a §82 odst. 3 písm. b) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu (ve stejném znění od roku 1994 dosud).
S ohledem na výše uvedené dospěl Ústavní soud k závěru, že v dané věci nedošlo k porušení stěžovatelem uváděných ústavně zaručených práv, proto postupoval podle §43 odst. 1 písm. e) a odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu a ústavní stížnost odmítl.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 19. března 2009
Jan Musil
předseda senátu Ústavního soudu