ECLI:CZ:US:2009:3.US.1077.09.1
sp. zn. III. ÚS 1077/09
Usnesení
Ústavní soud rozhodl dne 28. května 2009 v senátě složeném z předsedy Jana Musila a soudců Vladimíra Kůrky a Jiřího Muchy (soudce zpravodaj) mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků ve věci ústavní stížnosti stěžovatele P. Ř., zastoupeného JUDr. Jarmilou Vilímkovou, advokátkou v Praze 1, Řeznická 3, proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 16. 7. 2007 sp. zn. 2 T 6/2006, rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 16. 1. 2008 sp. zn. 5 To 82/2007 a usnesení Nejvyššího soudu ze dne 7. 1. 2009 sp. zn. 7 Tdo 1562/2008, spolu s návrhem na odklad vykonatelnosti, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Včas podanou ústavní stížností ze dne 23. 4. 2009 se stěžovatel domáhal zrušení shora uvedených rozhodnutí obecných soudů. Dle tvrzení stěžovatele soudy porušily čl. 90 a čl. 95 Ústavy, čl. 8 odst. 2, čl. 36 odst. 1 a čl. 39 Listiny základních práv a svobod a čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod. Stěžovatel rovněž navrhl odložit vykonatelnost prvostupňového a druhostupňového rozhodnutí s tím, že takový "postup nebude v rozporu s důležitým veřejným zájmem".
Z předložených kopií napadených rozhodnutí zjistil Ústavní soud tyto skutečnosti.
Stěžovatel byl obžalován z trestného činu porušování povinností při správě cizího majetku dle §255 odst. 1, 3 trestního zákona. Městský soud napadeným rozsudkem uznal stěžovatele vinným trestným činem zpronevěry podle §248 odst. 1, 4 trestního zákona, uložil mu trest odnětí svobody v trvání 5 roků a rovněž povinnost zaplatit poškozené obchodní společnosti NÁRODNÍ LEASING s. r. o. částku 7 250 000,- Kč. Se zbytkem nároku na náhradu škody odkázal obchodní společnost na řízení občanskoprávní.
Stěžovatel podal odvolání, na základě kterého vrchní soud napadeným rozsudkem zrušil (toliko) výrok o náhradě škody a sám rozhodl tak, že částku je stěžovatel povinen zaplatit správci konkursní podstaty dané obchodní společnosti a ve zbytku nároku odkázal správce konkursní podstaty na řízení občanskoprávní. V ostatním neshledal odvolací námitky důvodnými.
Stěžovatelovo dovolání dle §265b odst. 1 písm. a), b), g), h), k) trestního řádu Nejvyšší soud napadeným usnesením odmítl pro zjevnou neopodstatněnost.
V ústavní stížnosti stěžovatel zpochybňoval trestněprávní kvalifikaci jednání jako zpronevěry. Namítl, že mu soudy znemožnily obhajobu, když nevyhověly jeho důkazním návrhům k prokázání, že se neobohatil, resp. žádné provedené důkazy obohacení nenasvědčují. Uvedl, že navrhl přibrání znalce ke zjištění skutečného stavu účetnictví, vyslechnutí leasingových nájemců, vyslechnutí svědka L., provedení důkazu jiným konkrétním vyšetřovacím spisem, a výslech svědků S., J. L. a Z. Stěžovatel rovněž nesouhlasil se způsobem hodnocení důkazů, resp. že prvostupňový soud bez provedení navrhovaných důkazů "neuvěřil" účetním dokladům ohledně zakoupení směnky a uzavření půjčky. Stěžovatel také uvedl, že soudy poukazovaly na jeho povinnost vykonávat působnost jednatele s péčí řádného hospodáře (§135 odst. 2 ve spojení s §194 odst. 5 obchodního zákoníku), avšak nemohou popřít, že stěžovatel nikdy jednatelem obchodní společnosti NÁRODNÍ LEASING s .r. o. nebyl.
Ústavní stížnost je zčásti zjevně neopodstatněná a zčásti nepřípustná.
Ústavní soud již mnohokrát ve svých rozhodnutích konstatoval, že není součástí obecné soudní soustavy a nepřísluší mu proto právo vykonávat dohled nad rozhodovací činností obecných soudů. Do rozhodovací činnosti obecných soudů je oprávněn zasáhnout pouze tehdy, došlo-li jejich pravomocným rozhodnutím v řízení, jehož byl stěžovatel účastníkem, k porušení jeho ústavně zaručených základních práv nebo svobod. V daném případě však Ústavní soud porušení těchto garantovaných práv (zejména práva na spravedlivý proces) neshledal.
Stěžovatel v ústavní stížnosti vznesl převážně tytéž námitky jako v rámci své obhajoby, včetně odvolání a dovolání. Soudy obecného soudnictví se přitom jeho námitkami řádně zabývaly a své závěry dostatečně a srozumitelně odůvodnily.
S námitkou o neprovedení důkazu znaleckým posudkem z oboru účetnictví, důkazu výslechem leasingových nájemců a svědka L. a důkazu jiným konkrétním vyšetřovacím spisem se dostatečně vypořádal odvolací soud i dovolací soud, a to i ve spojení s obsahem odůvodnění prvostupňového rozsudku a důkazy provedenými před prvostupňovým soudem i odvolacím soudem. Stěžovatel chtěl těmito důkazy v podstatě zpochybnit věrohodnost dokladů o leasingových splátkách (včetně spojitosti splátek s převodem některých leasingových smluv na obchodní společnost Viola s. r. o.), a tím i výši škody, resp. zda finanční prostředky v hotovosti vůbec existovaly a zda je měl stěžovatel k dispozici. Soudy dospěly k závěru o nedůvodnosti provedení těchto důkazů pro zjištění správného a úplného skutkového stavu. Zejména poukázaly na nezpochybnění věrohodnosti dokladů samotným stěžovatelem (v řízení), zjištění výše finančních prostředků/příjmů v hotovosti z konkrétních jiných důkazů (včetně výpovědi stěžovatele v odvolacím řízení), řádné odůvodnění nevěrohodnosti některých konkrétních výdajových dokladů prvostupňovým soudem, a neoprávněnost znalce účetnictví posuzovat fiktivnost účetních dokladů. V ostatním odkazuje Ústavní soud na podrobná odůvodnění rozhodnutí obecných soudů. Jejich závěry jsou vyloženy logicky a vnitřně konzistentně, nelze v nich shledat libovůli či porušení stěžovatelova práva na obhajobu bezdůvodným odepřením provedení navržených důkazů. K tomu je třeba ještě podotknout, že svědek L. odmítl, jak vyplývá z odůvodnění prvostupňového rozsudku, v přípravném řízení i hlavním líčení vypovídat z důvodu obavy z trestního stíhání; k převodu některých leasingových smluv na společnost Viola s. r. o. a souvisejícím splátkám však vypovídal, jak vyplývá z druhostupňového rozhodnutí, např. i sám stěžovatel v odvolacím řízení.
V odvolacím řízení stěžovatel nově navrhl doplnění dokazování výslechem svědků S., J. L. a Z. Návrh stěžovatel odůvodňoval tím, že tito svědci byli vyslechnuti ve fázi právní kvalifikace trestným činem porušování povinností při správě cizího majetku, avšak poté soud upozornil na možnou přísnější právní kvalifikaci trestným činem zpronevěry; stěžovateli tak nebyly umožněny otázky týkající se této nové kvalifikace. Důkazním návrhem se odvolací soud i dovolací soud řádně zabývaly, doplnění výslechů těchto svědků odmítly, a to se zcela konkrétní a logickou argumentací. Jednak poukázaly na zachování rovnosti obžaloby i obhajoby a dále dospěly k závěru, že nový výslech těchto svědků by byl nadbytečný. Soudy konstatovaly konkrétní části (již učiněných) výpovědí těchto svědků, jež se týkaly toho, co chtěl stěžovatel doplňujícími výslechy prokazovat (výše finančních prostředků v dispozici stěžovatele a naložení s těmito prostředky). Rovněž poukázaly na samotnou výpověď stěžovatele k této otázce. I zde má tedy Ústavní soud za to, že soudy se nedopustily libovůle a svůj postup dostatečně odůvodnily.
Za vnitřně konzistentní a logické považuje Ústavní soud také vyložení hodnocení pravosti a věrohodnosti účetních dokladů. Prvostupňový soud se účetními doklady podrobně zabýval, a to v souvislosti s dalšími důkazy (dopisy, smlouvy, směnka, výpovědi svědků i stěžovatele ad.). Taktéž odvolací a dovolací soud věnovaly této otázce dostatečnou pozornost a nelze tedy přisvědčit stěžovateli, že by soudy (zejména prvostupňový) bez odůvodnění toliko konstatovaly "nevěrohodnost" některých výdajových dokladů. V postupu obecných soudů ani zde Ústavní soud neshledal libovůli a jejich skutkové (i právní) závěry jsou podrobně a srozumitelně odůvodněny. Ústavní soud připomíná, že není povolán k přehodnocování hodnocení důkazů obecnými soudy (zásada volného hodnocení důkazů a nezávislosti soudů); z obsahu napadených rozhodnutí se přitom nepodává extrémní rozpor mezi provedenými důkazy a skutkovými a právními závěry vyvozenými soudy. To ostatně již konstatoval i Nejvyšší soud.
Nelze přisvědčit ani stěžovatelovu odkazu na nález Ústavního soudu ze dne 8. 11. 2001 sp. zn. IV. ÚS 564/2000. Ten se týká otázky trestního řízení (postihu) jako ultima ratio ve vztahu k soukromoprávním aspektům. Stěžovatel v dané věci ze svého postavení jednatele, neomezeného oprávnění nakládat s finančními prostředky společnosti a svého dobrého úmyslu vyvozuje obchodněprávní aspekty věci. Takové argumentaci však Ústavní soud nemůže přisvědčit; srovnání se zmiňovaným nálezem je nepřípadné. Naplněním znaků skutkové podstaty zpronevěry se ostatně dostatečně zabývaly obecné soudy.
Poslední námitka stěžovatele je námitkou, kterou stěžovatel uvádí až v ústavní stížnosti, a sice, že nikdy nebyl jednatelem obchodní společnosti a nelze na něj vztahovat povinnosti dle §135 odst. 2 ve spojení s §194 odst. 5 obchodního zákoníku. Jedná se tedy o námitku nepřípustnou, neboť Ústavní soud je vázán zásadou subsidiarity, a to formální i materiální (obsahové). Nejen Ústavní soud je povolán k ochraně ústavnosti. Pokud tedy stěžovateli bylo v řízení před obecnými soudy zjevně plně zachováno právo na obhajobu, tento vypovídal, kladl otázky svědkům, vyjadřoval se k důkazům, využil i dvou opravných prostředků, nelze v řízení o ústavní stížnosti vznášet zcela nové tvrzení, které stěžovatel zanedbal/neuvedl sám v řízení před třemi instancemi obecného soudnictví a znemožnil tak obecným soudům se touto otázkou zabývat či na danou námitku reagovat. K uvedenému lze nad rámec krátce uvést, že i v dovolání stěžovatel naopak stále tvrdil jednatelství s neomezenými oprávněními nakládat s finančními prostředky, a toto bylo součástí jeho obhajoby.
S ohledem na výše uvedené postupoval Ústavní soud podle §43 odst. 1 písm. e) a odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, a ústavní stížnost odmítl.
Stěžovatel současně s ústavní stížností podal návrh na odklad vykonatelnosti napadeného rozhodnutí s tím, že takový "postup nebude v rozporu s důležitým veřejným zájmem". Nic dalšího stěžovatel k tomuto návrhu neuvedl. S ohledem na relativně rychlé rozhodnutí Ústavního soudu o neopodstatněnosti, resp. nepřípustnosti ústavní stížnosti neshledal Ústavní soud důvod separátně rozhodovat o odkladu vykonatelnosti, a to i s ohledem na to, že stěžovatel uvedl k odkladu vykonatelnosti pouze zcela obecné krátké tvrzení nenasvědčující splnění podmínek pro vyhovění tomuto návrhu.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 28. května 2009
Jan Musil
předseda senátu Ústavního soudu