ECLI:CZ:US:2009:3.US.1106.09.1
sp. zn. III. ÚS 1106/09
Usnesení
Ústavní soud rozhodl ve věci ústavní stížnosti stěžovatele Povodí Odry, státní podnik, se sídlem v Ostravě 1, Varenská 49, zastoupeného JUDr. Karlem Muzikářem, LL.M. (C.J.), advokátem v Praze 1, Křižovnické nám. 193/2, proti jinému zásahu Okresního soudu v Ostravě ve věci sp. zn. 36 C 29/2000, spolu s návrhem na předběžné opatření, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Ústavní stížností ze dne 29. 4. 2009, doplněnou podáními ze dne 13. 5. 2009 a ze dne 1. 6. 2009, se stěžovatel domáhal toho, aby Ústavní soud vyslovil, že "projednáváním a rozhodováním věci vedené u Okresního soudu v Ostravě pod sp. zn. 36 C 29/2000, o náhradu škody s příslušenstvím, ze strany soudkyně JUDr. Věry Skařupové, která k tomu není povolána platným rozvrhem práce, došlo k porušení ústavně zaručeného práva stěžovatele na zákonného soudce ve smyslu čl. 38 odst. 1 Listiny základních práv a svobod", a dále aby Ústavní soud zakázal Okresnímu soudu v Ostravě pokračovat v porušování ústavně zaručeného práva stěžovatele na zákonného soudce dle čl. 38 odst. 1 Listiny základních práv a svobod. Stěžovatel současně žádal o vydání předběžného opatření, kterým Ústavní soud uloží Okresnímu soudu v Ostravě zdržet se až do rozhodnutí o ústavní stížnosti jakýchkoliv procesních úkonů v soudním řízení sp. zn. 36 C 29/2000 prostřednictvím soudkyně JUDr. Věry Skařupové.
Stěžovatel v ústavní stížnosti uvedl, že žaloba kyperské obchodní společnosti proti žalovanému právnímu předchůdci stěžovatele byla zapsána do soudního oddělení 36 C pod sp. zn. 36 C 29/2000 a úkony ve věci činila soudkyně JUDr. Javorová a poté JUDr. Skařupová. Dle stěžovatele byla žaloba přidělena nesprávně do oddělení 36 C na základě evidentně nesprávně uvedeného sídla žalovaného v žalobě. Dle stěžovatele měla být věc vedena v oddělení 23 C a úkony měla činit soudkyně JUDr. Veselá. Stěžovatel tuto skutečnost namítl ve svém odvolání proti prvostupňovému rozsudku, avšak odvolací soud, přestože odvolání stěžovatele vyhověl a prvostupňové rozhodnutí dne 28. 2. 2008 zrušil, nepřisvědčil stěžovatelově námitce o zásahu do práva na zákonného soudce.
Stěžovatel v ústavní stížnosti dále uvedl, že věc byla vrácena prvostupňovému soudu k dalšímu řízení do oddělení 36 C a ve věci činí stále úkony soudkyně JUDr. Skařupová. Dle platného rozvrhu práce na rok 2009 a jeho dodatků 1 a 3 je však oddělení 36 C obsazeno zcela jinou soudkyní i zástupci. Stěžovatel uvedl, že dne 9. 9. 2008 u prvostupňového soudu namítl, že i při respektování názoru odvolacího soudu o příslušnosti soudního oddělení 36 C nemůže ve věci podle platného rozvrhu práce nyní činit úkony JUDr. Skařupová. Na námitku reagovala JUDr. Skařupová přípisem ze dne 19. 9. 2008, ve kterém odkázala na 11. dodatek rozvrhu práce pro rok 2004. Stěžovatel uvedl, že reagoval přípisy dne 30. 9. 2008 a dne 15. 4. 2009. Dne 15. 4. 2009 se také obrátil na předsedkyni prvostupňového soudu dle §127 odst. 1 písm. a) zákona č. 6/2002 Sb., o soudech a soudcích. Ve svých podáních namítal, že věc byla v roce 2000 nesprávně zařazena do oddělení 36 C, a rovněž to, že příslušnost soudce v roce 2008 nemůže být založena dodatkem k rozvrhu práce z roku 2004. Stěžovatel v doplnění ústavní stížnosti uvedl, že na námitky ze dne 15. 4. 2009 reagovala předsedkyně prvostupňového soudu přípisem doručeným stěžovateli dne 7. 5. 2009, ve kterém trvala na stanovisku, že zákonným soudcem je JUDr. Skařupová.
Stěžovatel v ústavní stížnosti namítl, že předsedkyně prvostupňového soudu se vůbec nevypořádala s námitkou, že v roce 2000 byla věc nesprávně přidělena do soudního oddělení 36 C (a nikoliv 23 C) a že jen odkázala na rozhodnutí odvolacího soudu ze dne 28. 2. 2008, který se námitkou stěžovatele zabýval (a nepřisvědčil jí). Stěžovatel v ústavní stížnosti argumentoval, že pokud by platil názor prvostupňového soudu a odvolacího soudu, že i nesprávně uvedené sídlo žalovaného založilo příslušnost soudního oddělení 36 C, znamenalo by to, že žalobce by jednostranně mohl (i zjevně) nesprávnými údaji v žalobě ovlivnit obsazení soudu. Stěžovatel dále nesouhlasil s názorem předsedkyně prvostupňového soudu, že příslušnost JUDr. Skařupové k pokračování v řízení zahájenému v roce 2000 mohla být založena 11. dodatkem k rozvrhu práce pro rok 2004, neboť platnost rozvrhu práce pro rok 2004 skončila dne 31. 12. 2004. Dle stěžovatele mělo být postupováno dle platného rozvrhu práce. Namítl, že dle §41 odst. 1 a §42 odst. 1 písm. a) zákona o soudech a soudcích jsou věci přidělovány do soudních oddělení (zde 36 C) a nikoliv jednotlivým soudcům. Pokud tedy JUDr. Skařupová byla přeložena z oddělení 36 C do jiného oddělení, nemůže dále projednávat a rozhodovat věc náležející do oddělení 36 C, které je již obsazeno jinou soudkyní i zástupci. Platný rozvrh práce takovou možnost neupravuje.
Dle stěžovatele je z uvedených skutečností zřejmé, že zásah do jeho práva na zákonného soudce stále trvá, neboť Okresní soud v Ostravě nepřijme žádná opatření k nápravě (prvostupňový soud evidentně na svém stanovisku o příslušnosti JUDr. Skařupové trvá) a právní řád neposkytuje v dané fázi řízení žádný dostupný procesní prostředek pro ochranu stěžovatelova základního práva. Ústavní stížnost je tak, dle stěžovatele, v daném procesním stádiu jediným možným prostředkem ochrany stěžovatelova práva na zákonného soudce. Stěžovatel uvedl, že si je vědom možnosti odvolání a žaloby pro zmatečnost, avšak tyto lze užít až po rozhodnutí prvostupňového soudu ve věci; v této fázi řízení však již budou všechny procesní úkony zatíženy vadou nesprávného obsazení soudu, přičemž se jedná o věc složitou s velkým množství důkazů a zásah (a jeho příp. dodatečná náprava) povede nejen k průtahům řízení, ale i k navýšení již tak nemalých nákladů na řízení ze strany účastníků i soudu.
Včasnost ústavní stížnosti stěžovatel odvozuje od doručení předvolání k jednání dne 20. 4. 2009, ve kterém spatřuje aktuální projev trvajícího zásahu.
Ústavní soud dospěl k závěru, že ústavní stížnost je nepřípustná.
Podle §72 odst. 1 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, dále jen "zákon o Ústavním soudu", může ústavní stížnost podat fyzická nebo právnická osoba, jestliže tvrdí, že pravomocným rozhodnutím v řízení, jehož byla účastníkem, opatřením, nebo jiným zásahem orgánu veřejné moci bylo porušeno její ústavně zaručené základní právo nebo svoboda.
Podle §75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu je ústavní stížnost nepřípustná, jestliže stěžovatel nevyčerpal všechny procesní prostředky, které mu zákon k ochraně jeho práva poskytuje (§72 odst. 3 zákona o Ústavním soudu); to neplatí pro mimořádný opravný prostředek, který orgán, jenž o něm rozhoduje, může odmítnout jako nepřípustný z důvodů závisejících na jeho uvážení (§72 odst. 4 zákona o Ústavním soudu).
Jedním z pojmových znaků ústavní stížnosti je tedy její subsidiarita, neboť ochrana ústavnosti není věcí jen Ústavního soudu, ale všech orgánů veřejné moci včetně obecných soudů (viz např. nález ze dne 13. 7. 2000 sp. zn. III. ÚS 117/2000, in: Sb.n.u.ÚS, sv. 19, č. 111). Institut ústavní stížnosti proto nastupuje jako poslední prostředek ochrany základních práv, tj. teprve nenalezne-li základní právo ochranu před jinými (ostatními) orgány veřejné moci.
V nálezu ze dne 30. 11. 1995 sp. zn. III. ÚS 62/95 (in: Sb.n.u.ÚS, sv. 4, č. 78) Ústavní soud uvedl: "Ústavní soudnictví a pravomoc Ústavního soudu v individuálních věcech jsou v ČR vybudovány především na zásadě přezkumu věcí pravomocně skončených, v nichž protiústavnost nelze napravit jiným způsobem, tedy především procesními prostředky vyplývajícími z příslušných procesních norem, upravujících to které řízení či tu kterou materii; pravomoc Ústavního soudu směřuje vůči pravomocným rozhodnutím orgánů veřejné moci a pravomoc přezkumu jejich "jiného zásahu" je v podstatě jinak nezbytnou výjimkou, u níž však podmínka nemožnosti nápravy protiústavnosti jiným způsobem musí být zachována.
Pojem jiného zásahu orgánu veřejné moci nutno proto chápat tak, že zpravidla půjde o převážně jednorázový, protiprávní, a zároveň protiústavní útok těchto orgánů vůči základním ústavně zaručeným právům (svobodám), který v době útoku představuje trvalé ohrožení po právu existujícího stavu, přičemž takový útok sám není výrazem (výsledkem) řádné rozhodovací pravomoci těchto orgánů a jako takový se vymyká obvyklému přezkumnému či jinému řízení; z této fakticity musí posléze vyplynout, že důsledkům "takového zásahu orgánu veřejné moci", neplynoucímu z příslušného rozhodnutí, nelze čelit jinak než ústavní stížností, příp. nálezem Ústavního soudu, obsahujícím zákaz takového zásahu. Tato podmínka není přirozeně splněna tam, kde poškozenému je k dispozici obrana daná celým právním řádem republiky.
Řízení před soudem (jako ostatně každé řízení před orgánem veřejné moci) jako zákonem upravený proces poznávání (zjišťování) a hodnocení skutečností rozhodných pro aplikaci hmotněprávní normy, na níž posléze spočine meritorní rozhodnutí ve věci samé, v celém svém průběhu zpravidla podléhá procesnímu vývoji (změnám), jehož případné vady lze jen stěží přezkoumat (napravit) jinak než ex post a v rámci přezkumu vydaného rozhodnutí, včetně řízení, jež mu předcházelo; nelze proto "jiný zásah orgánu veřejné moci" spatřovat v procesně vadném nebo i protiústavním postupu takového orgánu, jestliže k němu dochází v řízení, které dosud probíhá, neboť i takový postup je ve své podstatě neoddělitelnou částí celého řízení a svou povahou a ve svých důsledcích je zatěžuje jako celek; proto i protiústavní procesní vady lze v rámci přezkumu celého řízení napravit obvyklým a zákonem předvídaným způsobem, a to především obecnými soudy samotnými. Ingerence Ústavního soudu do rozhodovací činnosti obecných soudů je proto in concreto namístě teprve tehdy, jestliže by takové vady nebyly odstraněny ani v řízení opravném činností a v rozhodovací pravomoci nadřízeného obecného soudu."
V daném případě stěžovatel namítá porušení práva na zákonného soudce spočívající v tom, že poté, kdy bylo k jeho odvolání zrušeno prvostupňové rozhodnutí a věc zapsaná do oddělení 36 C vrácena prvostupňovému soudu k dalšímu řízení, činí úkony ve věci soudkyně JUDr. Skařupová, která však již (údajně) byla přeložena do jiného soudního oddělení a dle platného rozvrhu práce je (údajně) oddělení 36 C obsazeno jinou soudkyní a zástupci.
V dané věci evidentně nadále probíhá prvostupňové řízení. Námitka nesprávnosti obsazení soudu je přitom výslovně umožněna jako odvolací důvod i jako důvod žaloby pro zmatečnost dle občanského soudního řádu; rovněž v řízení o dovolání k vadě nesprávného obsazení soudu Nejvyšší soud automaticky přihlédne, je-li dovolání přípustné. Možnosti nápravy, případně vady nesprávného obsazení soudu prostřednictvím procesních prostředků v rámci občanského soudního řádu si je také stěžovatel evidentně vědom.
Ústavní soud nemá důvod se v dané věci odchýlit od své judikatury, jež je v souladu se zásadou subsidiarity ústavní stížnosti ve vztahu k ostatním procesním prostředkům ochrany práv. Případné odvolání i žaloba pro zmatečnost jsou prostředky s dispoziční zásadou a námitka nesprávného obsazení soudu je explicite zákonným důvodem podání těchto procesních prostředků. Pokud stěžovatel poukazuje na to, že v případě nesprávného obsazení soudu budou náklady na (dosavadní) řízení vynaloženy zbytečně, jedná se o argument, který by v zásadě mohl být použit v každém případě, kdy by účastník řízení považoval soud za nesprávně obsazený. Ústavní soud by tak namísto odvolacího soudu (resp. instančně nadřízeného obecného soudu) přezkoumával postup prvostupňového soudu a zasahoval do pravomoci obecných soudů; důvody pro odvolání či žalobu pro zmatečnost, týkající se nesprávného obsazení soudu, by se tak automaticky týkaly jen případů, kdy účastník dospěje k názoru o nesprávném obsazení soudu až po vydání rozhodnutí ve věci (resp. v průběhu lhůty pro podání opravného prostředku).
Ústavní soud proto postupoval dle §43 odst. 1 písm. e) zákona o Ústavním soudu a ústavní stížnost směřující proti tzv. jinému zásahu odmítl pro nepřípustnost.
Stěžovatel současně s ústavní stížností podal návrh na vydání předběžného opatření s poukazem na vážnou újmu stěžovatele na základním právu na zákonného soudce a rovněž s poukazem na předpokládané značné náklady účastníků i soudu v souvislosti s řízením (jednáními) zatíženým vadou nesprávného obsazení soudu. S ohledem na relativně rychlé rozhodnutí Ústavního soudu o samotné ústavní stížnosti neshledal Ústavní soud důvod separátně rozhodovat o návrhu na předběžné opatření.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 15. června 2009
Jiří Mucha
soudce Ústavního soudu