ECLI:CZ:US:2009:3.US.1120.09.1
sp. zn. III. ÚS 1120/09
Usnesení
Ústavní soud rozhodl dne 11. června 2009 mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků v senátě složeném z předsedy Jana Musila (soudce zpravodaje) a soudců Vladimíra Kůrky a Jiřího Muchy ve věci ústavní stížnosti E. W., zastoupené JUDr. Radomilem Ondruchem, advokátem se sídlem Šafaříkova 22/371, Praha 2-Vinohrady, proti usnesení Nejvyššího soudu ČR ze dne 11. února 2009 č. j. 28 Cdo 4882/2008-197, rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 5. května 2008 č. j. 12 Co 434/2007-156, a proti rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 4 ze dne 20. června 2007 č. j. 19 C 405/2005-82, za účasti Nejvyššího soudu ČR, Městského soudu v Praze a Obvodního soudu pro Prahu 4, jako účastníků řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
V ústavní stížnosti, doručené Ústavnímu soudu dne 30. 4. 2009 a doplněné ve smyslu ustanovení §42 odst. 3 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "o. s. ř.") o originál podání, stěžovatelka napadá všechna v záhlaví usnesení označená rozhodnutí, a tvrdí, že jimi byla porušena ústavně zaručená základní práva a svobody ve smyslu čl. 11 odst. 1, odst. 2, čl. 36 a čl. 37 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), jakož i čl. 90 Ústavy ČR.
Po obsáhlé rekapitulaci obsahu napadených rozhodnutí stěžovatelka především namítá, že dovolací soud porušil právo na spravedlivý proces tím, že dospěl k závěru, že jí podané dovolání "neobsahuje dovolací důvody, které se vážou k závěru vyvozenému odvolacím soudem", ačkoli stěžovatelka prý "výslovně tento dovolací důvod uvedla". Za nesprávnou pokládá stěžovatelka i úvahu dovolacího soudu, že "dovolacím důvodem nebyla okolnost rozdílného rozhodování odvolacích soudů ohledně zpětného převodu práva". K potvrzení této argumentace stěžovatelka cituje pasáž z rozhodnutí Městského soudu v Praze, který se zabýval i platností smlouvy ze dne 23. 10. 2007, uzavřenou mezi stěžovatelkou a Ing. M. V., v níž označený soud údajně svou interpretací pojmu "restituční tečky" jde v projednávané věci mimo rámec právního řádu České republiky, ale současně je ji možné prý označit i za protiústavní.
V ústavní stížnosti stěžovatelka dále poukazuje i na údajně nesprávný výklad dovolacího soudu ohledně charakteru lhůty uvedené v ustanovení §13 odst. 4, odst. 6 zákona č. 229/1991 Sb., o úpravě vlastnických vztahů k půdě a jinému zemědělskému majetku, ve znění zákona č. 253/2003 Sb., (dále jen "zákon o půdě"), a tvrdí, že dovolací soud se nevypořádal se skutečností, že účinky jak prekludovaného, tak i promlčeného nároku lze odvrátit jejich včasným uplatněním u soudu.
Podstatná část argumentace předestřené stěžovatelkou je věnována kritice postupu žalovaného Pozemkového fondu České republiky v procesu poskytování náhradních pozemků, a to jak osobám oprávněným, ve smyslu ustanovení §4 odst. 1 zákona o půdě, tak i postupníkům.
Dovolacímu soudu a posléze i soudu Ústavnímu stěžovatelka vytýká, že při svém rozhodování rozlišují v případě uspokojování nároku na vydání náhradního pozemku dvě "kategorie osob" s odlišným právním postavením - původní restituenty a "spekulanty", což považuje za diskriminaci a porušení zásady rovnosti, kterou do právního řádu údajně vnesla novela zákona o půdě provedená zákonem č. 131/2006 Sb., kterou z výše uvedených důvodů považuje za "neústavní".
II.
Z připojených listin se zjišťuje, že Obvodní soud pro Prahu 4 rozsudkem ze dne 20. 6. 2007 č. j. 19 C 405/2005-82, zamítl žalobu žalobce Ing. M. V. proti žalovaným: 1) Pozemkovému fondu České republiky a 2) Hlavnímu městu Praze, za účasti vedlejšího účastníka na straně druhého žalovaného - AHI Mike, s. r. o. Žalobce se domáhal toho, aby soud určil, že ve vlastnictví České republiky jsou pozemky parcela č.: 2371/03, 2369/8 a parcela č. 2481/7, všechny v katastrálním území Kunratice v hl. městě Praze, a aby první žalovaný byl povinen uzavřít se žalobcem smlouvu o převodu těchto nemovitostí podle ustanovení §11 odst. 2 zákona o půdě (výrok I.). Dále bylo rozhodnuto o náhradě nákladů řízení (výrok II., III., IV.)
Po provedeném dokazování soud prvního stupně zjistil, že žalobce jako postupník dne 2. 11. 2005 uzavřel smlouvu o postoupení pohledávek, v dané věci nároku na bezúplatný převod jím vybraných a označených náhradních pozemků. Právo na převod náhradních pozemků zaniklo podle názoru soudu prvního stupně žalobci k 31. 12. 2005, proto žalobce nemůže mít na požadovaném určení naléhavý právní zájem a není k takovému určení věcně legitimován. Žalobci nesvědčilo ani právo na výběr pozemků. Po nabytí účinnosti novely zákona o půdě provedené zákonem č. 131/2006 Sb. se podle názoru soudu prvního stupně již nelze uzavření smlouvy o převodu pozemků domáhat žalobou o nahrazení projevu vůle, neboť by tím byl obcházen zákonem "předpokládaný postup pro převod pozemků cestou veřejné nabídky".
Po svém odvolání žalobce navrhl, aby na jeho místo vstoupila do řízení stěžovatelka, která byla postupitelkou nároku, tj. původní oprávněnou osobou. Důvodem tohoto návrhu bylo odstoupení žalobce od smlouvy. Návrhu bylo usnesením soudu vyhověno.
Městský soud v Praze jako soud odvolací rozsudkem ze dne 5. 5. 2008 č. j. 12 Co 434/2007-156 rozsudek soudu prvního stupně ve výroku věci samé potvrdil, neboť i když na straně žalobce došlo k záměně účastníka řízení za původní oprávněnou osobu, shledal rozsudek soudu prvního stupně věcně správným z toho důvodu, že ani u stěžovatelky neshledal aktivní věcnou legitimaci k uplatnění nároku na vydání konkrétních náhradních pozemků. V této souvislosti se odvolací soud zabýval otázkou platnosti smlouvy ze dne 23. 10. 2007, v jejímž obsahu neshledal nic, co by mohlo založit její neplatnost. Tento závěr však podle názoru odvolacího soudu neznamená, že na jejím základě by se stěžovatelka mohla úspěšně domáhat vydání náhradních pozemků, protože právo na vydání náhradních pozemků touto smlouvou zpětně nenabyla, neboť zaniklo původnímu žalobci k 31. 12. 2005. Proto jí také nesvědčí naléhavý právní zájem na požadovaném určení.
Jako poslední rozhodoval Nejvyšší soud ČR, který usnesením ze dne 11. 2. 2009 č. j. 28 Cdo 4882/2008-197 dovolání stěžovatelky odmítl jako nepřípustné.
Dovolací soud připustil možnost, že právní názor obecných soudů může být změněn s ohledem na judikaturu Ústavního soudu, která připouští možnost uspokojení nároku oprávněné osoby převodem konkrétního náhradního pozemku podle jejího výběru v případě, kdy žalovaný ve vztahu k ní dlouhodobě a bezdůvodně neplnil svoji zákonnou povinnost.
Protože však těžiště rozhodnutí odvolacího soudu spočívá v posouzení právních vztahů stěžovatelky a původního žalobce po uzavření smlouvy o odstoupení od smlouvy o postoupení nároku na náhradní pozemky, bylo by podle závěru dovolacího soudu dovolání přípustné jen v otázce, dosud soudem neřešené, "zda v případě odstoupení od smlouvy o postoupení nároku, který zanikl, se ruší dodatečný akt postoupení práva s tím následkem, že postupitel se opět stává nositelem původního práva." K možnosti posouzení výše uvedené otázky a tedy k přezkumu rozhodnutí odvolacího soudu však nebyly stěžovatelkou uplatněny řádné dovolací důvody, proto se tímto problémem dovolací soud nemohl zabývat.
III.
Dříve, než může Ústavní soud přistoupit k projednání a rozhodnutí věci samé, musí zkoumat, zda jsou splněny všechny formální podmínky stanovené pro podání ústavní stížnosti zákonem č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu").
Po přezkoumání ústavní stížnosti dospěl Ústavní soud k závěru, že ústavní stížnost, směřující proti rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 4 ze dne 20. června 2007 č. j. 19 C 405/2005-82, a proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 5. května 2008 č. j. 12 Co 434/2007-156, je opožděná.
Podle ustanovení §72 odst. 3 zákona o Ústavním soudu, lze podat ústavní stížnost ve lhůtě 60 dnů od doručení rozhodnutí o posledním procesním prostředku, který zákon stěžovateli k ochraně jeho práva poskytuje; takovým prostředkem se rozumí řádný opravný prostředek, mimořádný opravný prostředek, vyjma návrhu na obnovu řízení, a jiný procesní prostředek k ochraně práva, s jehož uplatněním je spojeno zahájení soudního, správního nebo jiného právního řízení. Podle odstavce 4 tohoto ustanovení platí, že byl-li mimořádný opravný prostředek orgánem, který o něm rozhoduje, odmítnut jako nepřípustný z důvodů závisejících na jeho uvážení, lze podat ústavní stížnost proti předchozímu rozhodnutí o procesním prostředku k ochraně práva, které bylo mimořádným opravným prostředkem napadeno, ve lhůtě 60 dnů od doručení takového rozhodnutí o mimořádném opravném prostředku.
V projednávané ústavní stížnosti směřuje ústavní stížnost jednak proti rozsudkům soudu prvního stupně a soudu odvolacího, a dále je napadáno i usnesení Nejvyššího soudu, jímž bylo dovolání odmítnuto pro nepřípustnost.
V předmětné věci bylo dovolání podáno proti potvrzujícímu rozhodnutí odvolacího soudu. Jak konstatoval dovolací soud, dovolání by v dané věci bylo možné, pokud by rozsudek odvolacího soudu považoval po právní stránce za zásadně významný [§237 odst. 1 písm. c), odst. 3 o. s. ř.]. Rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na závěrech, že v obecné rovině oprávněná osoba si nemůže sama vybrat pozemek, který by jí měl být převeden, přičemž stěžovatelka není osobou aktivně legitimovanou k předmětné žalobě v případě, že právo na náhradní pozemek již zaniklo v době, kdy svědčilo jiné osobě (Ing. V.). Důsledkem je pak skutečnost, že stěžovatelka nemá naléhavý právní zájem na požadovaném určení. Všechny tyto závěry odvolacího soudu považoval dovolací soud za souladné s běžnou rozhodovací praxí soudů, ovšem s tím, že podstata tohoto rozhodnutí tkví v otázce právních vztahů stěžovatelky a původního žalobce po jejich odstoupení od původní smlouvy o postoupení nároku na náhradní pozemky. Jen tato otázka dosud dovolacím soudem řešena nebyla. Stěžovatelka, i když dovolání považovala za přípustné podle ustanovení §237 odst. 1 písm. c), odst. 3 o. s. ř., však tento právní problém v podaném dovolání nijak neformulovala, což je ostatně zjevné i z obšírných, ale nekonkrétních citací různých pasáží jak z odůvodnění odvolacího soudu, tak i svých úvah a hodnocení rozhodování soudů všech stupňů i soudu Ústavního.
Bezpochyby není úkolem dovolacího soudu, aby tuto výše vymezenou právní otázku v podaném dovolání sám formuloval. Dovolací soud proto s ohledem na stěžovatelkou vymezené dovolací důvody závěr o přípustnosti jejího dovolání neučinil. Stěžovatelka ve svém dovolání z větší části "převzala" odvolací námitky původního žalobce, které však přípustnost jejího dovolání nemohly založit. Z tohoto důvodu dovolací soud dovolání odmítl jako nepřípustné podle ustanovení §243b odst. 5 a §218 písm. c) o. s. ř.
V důsledku tohoto chybného procesního postupu stěžovatelky (jinak ze zákona zastoupené advokátem), nebylo odmítnutí dovolání výrazem "uvážení" dovolacího soudu, ale přímým a nevyhnutelným důsledkem toho, že nebyla při vázanosti dovolacím důvodem dovolacímu přezkumu otevřena právní otázka, na níž by napadený rozsudek odvolacího soudu spočíval. Hodnocení otázek předestřených stěžovatelkou v dovolání je totiž pro dovolací přezkum v konkrétní věci bezcenné, protože i jejich případné posouzení na výsledek sporu nemělo žádný vliv.
Právě tato okolnost, že rozhodnutí dovolacího soudu zjevně není založeno na "uvážení", je zásadní z hlediska naplnění podmínek včasnosti podání ústavní stížnosti podle §72 odst. 4 zákona o Ústavním soudu.
S ohledem ke všem výše uvedeným skutečnostem je zřejmé, že ve vztahu k rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 5. 5. 2008 č. j. 12 Co 434/2007-156, a rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 4 ze dne 20. 6. 2007 č. j. 19 C 405/2005-82 je třeba počítat zákonnou 60denní lhůtu pro podání ústavní stížnosti nikoli od doručení usnesení dovolacího soudu, jak se domnívá stěžovatelka, ale od doručení rozsudku odvolacího soudu (§72 odst. 3 zákona o Ústavním soudu), neboť nepřípustné dovolání nepředstavuje řádně uplatněný mimořádný opravný prostředek, od něhož by eventuálně bylo možné odvíjet lhůtu pro podání ústavní stížnosti. Byla-li tedy ústavní stížnost podána až poté, co rozhodl dovolací soud o podaném (nepřípustném) dovolání, stalo se tak ve vztahu k výše označeným rozhodnutím zjevně po uvedené lhůtě, tedy opožděně.
Ve vztahu k usnesení Nejvyššího soudu ze dne 11. 2. 2009 je ústavní stížnost přípustná a včas podaná, avšak zjevně neopodstatněná. Námitky stěžovatelky pouze polemizují s výše citovaným závěrem dovolacího soudu, že stěžovatelka svými dovolacími důvody tak, jak byly vymezeny v dovolání, si prostor pro dovolací přezkum neotevřela. Argumentace stěžovatelky má povahu dílem hodnotících úvah nad rozhodnutími dovolacího soudu i Ústavního soudu (viz str. 11-13 a str. 16-19 textu ústavní stížnosti) a dílem kritických připomínek i k výsledku legislativního úsilí zákonodárce (viz str. 18-20 ústavní stížnosti), neobsahuje však žádné relevantní skutečnosti, z nichž by bylo možno dovodit, že dovolací soud porušil stěžovatelkou zmiňovaná ústavně zaručená základní práva a svobody.
Z výše uvedených důvodů Ústavní soud ústavní stížnost v části směřující proti usnesení Nejvyššího soudu ČR ze dne 11. 2. 2009 č. j. 28 Cdo 4882/2008-197 odmítl podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný a v části směřující proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 5. 5. 2008 č. j. 12 Co 434/2007-156, a proti rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 4 ze dne 20. 6. 2007 č. j. 19 C 405/2005-82 ji odmítl podle ustanovení §43 odst. 1 písm. b) zákona o Ústavním soudu jako návrh podaný po lhůtě stanovené pro jeho podání tímto zákonem.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 11. června 2009
Jan Musil v. r.
předseda senátu Ústavního soudu