ECLI:CZ:US:2009:3.US.1125.07.1
sp. zn. III. ÚS 1125/07
Usnesení
Ústavní soud rozhodl dne 1. prosince 2009 mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků v senátě složeném z předsedy Jana Musila, soudců Pavla Holländera a Jiřího Muchy, ve věci navrhovatele J. F., zastoupeného Mgr. Ditou Křápkovou, advokátkou se sídlem Obilní trh 4, 602 00 Brno, o ústavní stížnosti proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. září 2009 č. j. 29 Cdo 3048/2007-220, usnesení Vrchního soudu Olomouci ze dne 27. února 2007 č. j. 8 Cmo 242/2006-162 a usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 16. února 2006 č. j. 9 Cm 12/2004-98, takto:
Návrh se odmítá.
Odůvodnění:
Usnesením Krajského soudu v Brně ze dne 16. února 2006 č. j. 9 Cm 12/2004-98 ve spojení s usnesením Vrchního soudu Olomouci ze dne 27. února 2007 č. j. 8 Cmo 242/2006-162 byl zamítnut návrh stěžovatele na určení neplatnosti v usnesení blíže specifikovaných členských schůzí Bytového družstva Brno, Bezručova 7.
Tato rozhodnutí napadl stěžovatel ústavní stížností, v níž rozvedl své důvody, pro které se neztotožňuje s obecnými soudy provedeným výkladem §231 odst. 4, 5 obchodního zákoníku, stanovami družstva, jakož ani výkladem v dané záležitosti relevantních (právních) úkonů. Vrchnímu soudu v Olomouci nadto vytkl, že na rozdíl od Krajského soudu v Brně opřel výrok svého rozhodnutí o jiný právní názor, čímž pro něj bylo jeho rozhodnutí překvapivé, jež nebylo možno předvídat. S tímto právním názorem totiž nebyl odvolacím soudem před vydáním potvrzujícího usnesení seznámen a nebylo mu umožněno se k němu vyjádřit.
Z těchto důvodů stěžovatel tvrdil, že se cítí být dotčen v ústavně zaručených základních právech zakotvených v čl. 1, čl. 3 odst. 1, čl. 11 odst. 1, čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod, čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod a čl. 1 Dodatkového protokolu č. 1 k této úmluvě.
Stěžovatel se domáhal, aby Ústavní soud předmětná usnesení nálezem zrušil. Souběžně je napadl dovoláním, které Nejvyšší soud usnesením ze dne 29. září 2009 č. j. 29 Cdo 3048/2007-220 odmítl, když pro důvody v něm uvedené dospěl k závěru, že předmětné rozhodnutí Vrchního soudu v Olomouci neřeší otázku zásadního právního významu [§237 odst. 1 písm. c) o. s. ř.]. V návaznosti na to stěžovatel rozšířil svůj stížnostní petit a aniž by rozhodnutí dovolacího soudu v řízení před Ústavním soudem obsahově čehokoliv výslovně vytkl, domáhal se jeho zrušení.
Senát mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků usnesením návrh odmítne, shledá-li jej zjevně neopodstatněným [§43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů].
Dle přesvědčení Ústavního soudu obecné soudy v dostatečném rozsahu, logickým, přesvědčivým a přezkoumatelným, tj. ústavně souladným způsobem vyložily důvody, které je k jejich výkladovým závěrům vedly. V důsledku toho stačí na obsah odůvodnění jejich rozhodnutí, jako ústavně souladný výraz nezávislého soudního rozhodování ve smyslu čl. 82 odst. 1 Ústavy ČR, odkázat. Vyjádřeno poněkud jiným způsobem, o aplikaci jednoduchého práva, která se jeví v daných souvislostech svévolnou, argumentačně vybudovanou bez přesvědčivého a konzistentního racionálního logického odůvodnění, pročež ji objektivně není možno akceptovat, se v daném případě nejedná (srov. k tomuto kupř. nálezy ve věci sp. zn. III. ÚS 126/04, III. ÚS 303/04, II. ÚS 539/02, IV. ÚS 221/04 a další). Interpretace provedená obecnými soudy není výrazem svévole, je interpretací nestojící v rozporu s obsahem jak právní praxí, tak i doktrínou obecně akceptovaných výkladových metod (srov. kupř. nálezy sp. zn. III. ÚS 303/04, III. ÚS 677/07, IV. ÚS 1181/07), přičemž ani není v daném případě projevem zjevného a neodůvodněného vybočení ze standardů výkladu, jenž je v soudní praxi respektován (srov. nález sp. zn. Pl. ÚS 85/06), naopak na tento výklad ve své judikatuře Nejvyšší soud v dílčím rozsahu i konkrétně poukázal.
Důvodnou nebyla potom shledána ani výtka překvapivosti rozhodnutí odvolacího soudu ve smyslu judikatury Ústavního soudu, na niž stěžovatel odkázal (sp. zn. I. ÚS 336/99, I. ÚS 122/05). Jak uvedl Nejvyšší soud ve výše označeném usnesení, vůči němuž stěžovatel žádné výhrady výslovně nevznesl, otázkou, zda návrh na určení neplatnosti byl podán ve lhůtě určené zákonem, tj. otázkou spjatou s rozhodovacími důvody odvolacího soudu, se zabýval již soud prvního stupně a podrobně se k ní vyjadřovali oba účastníci.
Pro uvedené byla ústavní stížnost mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků odmítnuta [§43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů].
Poučení: Proti tomuto usnesení není odvolání přípustné.
V Brně dne 1. prosince 2009
Jan Musil
předseda senátu Ústavního soudu