ECLI:CZ:US:2009:3.US.1133.09.1
sp. zn. III. ÚS 1133/09
Usnesení
Ústavní soud rozhodl ve věci ústavní stížnosti stěžovatelek 1. J.K. a 2. K. K. obou zastoupených Mgr. Alenou Abbidovou, advokátkou v Praze 2, Chodská 12, proti rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 19. 2. 2009 č. j. 28 Co 23/2009-125 a rozsudku Okresního soudu Praha-západ ze dne 13. 10. 2008 č. j. 15 C 194/2008-53, spojené s návrhem na odklad vykonatelnosti napadených rozhodnutí, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Ústavní stížností ze dne 27. 4. 2009 stěžovatelky napadly a domáhaly se zrušení rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 19. 2. 2009 č. j. 28 Co 23/2009-125 a rozsudku Okresního soudu Praha-západ ze dne 13. 10. 2008 č. j. 4 C 46/2007-53 (pozn.: z obsahu ústavní stížnosti plyne, že jde o zjevnou písařskou chybu, správně "č. j. 15 C 194/2008-53") s tím, že těmito rozhodnutími došlo k porušení jejich práva na soudní ochranu, resp. spravedlivý proces. Spolu s ústavní stížností stěžovatelky podaly návrh, aby Ústavní soud odložil vykonatelnost napadených rozhodnutí.
Jak Ústavní soud z ústavní stížnosti a jejích příloh zjistil, shora označeným rozsudkem Okresního soudu Praha-západ byla k žalobě M.Š. uložena stěžovatelkám povinnost vyklidit a odevzdat žalobkyni blíže specifikované nemovitosti v k. ú. Dolní Břežany, a to do 1 měsíce od právní moci rozsudku, (výrok I) a zaplatit žalobkyni náhradu nákladů řízení (výrok II). Proti tomuto rozsudku podaly stěžovatelky odvolání, načež Krajský soud v Praze ústavní stížností napadeným rozsudkem rozsudek soudu prvního stupně změnil ve výroku I (pouze) tak, že uvedená lhůta činí 2 měsíce, "jinak" jej potvrdil; kromě toho rozhodl, že stěžovatelky jsou povinny nahradit žalované náklady řízení před soudem prvního stupně i před soudem odvolacím. Současně účastníky řízení poučil, že proti jeho rozsudku je přípustné dovolání. Dále z vyžádaného soudního spisu Ústavní soud zjistil, že stěžovatelky proti rozsudku odvolacího soudu podaly dne 27. 4. 2009 dovolání.
Ústavní soud se nejprve zabýval tím, zda jsou splněny předpoklady meritorního projednání ústavní stížnosti (§42 odst. 1 a 2 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů; dále jen "zákon o Ústavním soudu"), přičemž dospěl k závěru, že jde o nepřípustný návrh.
Podle §75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu je ústavní stížnost nepřípustná, jestliže stěžovatel nevyčerpal všechny procesní prostředky, které mu zákon k ochraně jeho práva poskytuje (§72 odst. 3 zákona o Ústavním soudu); to neplatí pro mimořádný opravný prostředek, který orgán, jenž o něm rozhoduje, může odmítnout jako nepřípustný z důvodů závisejících na jeho uvážení (§72 odst. 4 zákona o Ústavním soudu).
V posuzované věci stěžovatelky mají k dispozici opravný prostředek ve smyslu §72 odst. 3 zákona o Ústavním soudu, a tím je dovolání ve smyslu §237 odst. 1 písm. a) občanského soudního řádu. Dle konstantní judikatury Ústavního soudu je přitom třeba pod pojmem "vyčerpání", uvedeným v ustanovení §75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu, rozumět nejen podání příslušného opravného prostředku, ale i rozhodnutí o něm. Jak již bylo výše zmíněno, stěžovatelky dovolání podaly, ovšem - jak plyne ze soudního spisu - dosud o něm rozhodnuto nebylo.
Může být sice otázkou, zda zmíněné dovolání je "automaticky" přípustné na základě ustanovení §237 odst. 1 písm. a) občanského soudního řádu, jde-li také o "potvrzující" rozhodnutí odvolacího soudu (a tedy zda stěžovatelky byly odvolacím soudem správně poučeny). Tuto otázku však náleží řešit především Nejvyššímu soudu. Vzhledem k tomu, že stěžovatelky v dovolání odvolacímu soudu vytýkají nesprávné právní posouzení, nejen pokud jde o délku lhůty k vyklizení předmětných nemovitostí, lze usuzovat, že pokud by Nejvyšší soud shledal dovolání přípustným ve smyslu §237 odst. 1 písm. a) občanského soudního řádu jen zčásti, v části zbývající se bude zabývat přípustností dovolání ve smyslu §237 odst. 1 písm. c) a odst. 3 téhož zákona. V tomto případě (v této části) bude dovolání představovat mimořádný opravný prostředek ve smyslu §72 odst. 4 zákona o Ústavním soudu.
V této souvislosti možno poukázat na již ustálenou judikaturu Ústavního soudu, dle níž je při interpretaci ustanovení §75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu třeba vycházet z toho, že ústavní stížnost podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky představuje zvláštní procesní prostředek k ochraně ústavně zaručených základních práv a svobod, který je vůči ostatním prostředkům, jež jednotlivci slouží k ochraně jeho práv a svobod, ve vztahu subsidiarity. Jak k tomu konstatoval Ústavní soud ve svém nálezu ze dne 13. 6. 2000 sp. zn. III. ÚS 117/2000 (Sbírka nálezů a usnesení Ústavního soudu, svazek 19, č. 111), ochrana ústavnosti není a ani z povahy věci nemůže být pouze úkolem Ústavního soudu, nýbrž je úkolem všech orgánů veřejné moci, v tom rámci zejména obecné justice; Ústavní soud představuje v této souvislosti ultima ratio, institucionální mechanizmus, jenž nastupuje v případě selhání všech ostatních. K základním zásadám ovládajícím řízení o ústavních stížnostech patří proto zásada subsidiarity, dle níž je podmínkou podání ústavní stížnosti vyčerpání všech procesních prostředků, které zákon k ochraně práva poskytuje (§75 odst. 1 ve spojení s §72 odst. 3 a 4 zákona o Ústavním soudu), nejsou-li dány (zvláštní) důvody přijetí ústavní stížnosti i bez splnění této podmínky dle ustanovení §75 odst. 2 zákona o Ústavním soudu.
U mimořádného opravného prostředku, který může orgán, jenž o něm rozhoduje, odmítnout jako nepřípustný z důvodů závisejících na jeho uvážení, není v době jeho podání zřejmé, zda je či není přípustný, a tedy zda se skutečně jedná o procesní prostředek ochrany práv stěžovatele. Vzhledem k této okolnosti zákon netrvá na tom, aby stěžovatel takový mimořádný opravný prostředek před podáním ústavní stížnosti uplatnil. Na straně druhé lze takový mimořádný prostředek uplatnit, aniž by tím byla ohrožena možnost posléze podat ústavní stížnost, neboť jestliže orgán, jenž o něm rozhoduje, jej odmítne z důvodů závisejících na jeho uvážení, má stěžovatel otevřenu lhůtu pro podání ústavní stížnosti (§72 odst. 4 zákona o Ústavním soudu). Podmínkou je (tedy) pouze to, aby jej účastník řízení uplatnil řádně a včas, a tedy aby nedošlo k jeho odmítnutí z jiného důvodu. Jestliže stěžovatel podá ústavní stížnost souběžně s mimořádným prostředkem dle §72 odst. 4 zákona o Ústavním soudu, a tedy před obecnými soudy probíhá příslušné řízení, v jehož rámci se může domáhat ochrany (i) svých ústavně zaručených práv a svobod, není důvod pro to, aby Ústavní soud - v rozporu s výše popsaným principem subsidiarity, jakož i minimalizace zásahů do činnosti orgánů veřejné moci (zde obecných soudů) - do doby, než toto řízení bude ukončeno, ve věci (paralelně) rozhodoval; není ani důvod pro to, aby vyčkával se svým rozhodnutím až do vydání rozhodnutí orgánu, jenž o daném mimořádném prostředku rozhoduje, neboť stěžovatel není nucen podávat ústavní stížnost, jestliže tak může učinit až po doručení rozhodnutí o daném mimořádném opravném prostředku (§72 odst. 4 zákona o Ústavním soudu).
S ohledem na výše uvedené závěry Ústavní soud ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků řízení podle §43 odst. 1 písm. e) zákona o Ústavním soudu odmítl. Jde-li o návrh na odložení vykonatelnosti napadených rozhodnutí, jedná se ve vztahu k ústavní stížnosti o návrh akcesorický, jenž v případě, že byla ústavní stížnost odmítnuta, sdílí její osud; z tohoto důvodu jej není třeba zmiňovat ve výroku tohoto usnesení.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 17. června 2009
Jiří Mucha
soudce Ústavního soudu