ECLI:CZ:US:2009:3.US.1202.08.1
sp. zn. III. ÚS 1202/08
Usnesení
Ústavní soud rozhodl dne 9. dubna 2009 mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků v senátě složeném z předsedy Jana Musila (soudce zpravodaje) a soudců Vladimíra Kůrky a Jiřího Muchy ve věci ústavní stížnosti D. H., právně zastoupeného JUDr. Josefem Lanzendörferem, advokátem se sídlem v Ondřejově, Pod Hřištěm 149, proti rozsudku Okresního soudu v Rakovníku ze dne 14. 6. 2006 sp. zn. 2 T 221/2005, proti usnesení Krajského soudu v Praze ze dne 10. 10. 2006 sp. zn. 10 To 326/2006 a proti usnesení Nejvyššího soudu ČR ze dne 20. 2. 2008 sp. zn. 3 Tdo 47/2008, za účasti Nejvyššího soudu ČR, Krajského soudu v Praze a Okresního soudu v Rakovníku, jako účastníků řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Včas a řádně podanou ústavní stížností co do náležitostí stanovených zákonem č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatel domáhal zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí obecných soudů, neboť jimi mělo dojít k porušení jeho základních práv garantovaných článkem 36 odst. 1, článkem 37 odst. 2 a článkem 40 odst. 1 až 3 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a k porušení jeho práv vyplývajících z článku 6 odst. 1 až 3 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva").
Jak vyplývá z odůvodnění ústavní stížnosti a jejích příloh, byl stěžovatel v záhlaví uvedeným rozsudkem Okresního soudu v Rakovníku uznán vinným trestným činem vydírání podle §235 odst. 1 tr. zák. spáchaným ve spolupachatelství, který po skutkové stránce spočíval v tom, že (zkráceně řečeno) společně s M. N., jehož věc byla vyloučena k samostatnému projednání a rozhodnutí, dne 2. 11. 2003, kolem 23 hodin, v obci Mšec, po předchozí domluvě, vylákali před dům R. V., na kterého naléhali, aby zaplatil dlužnou částku 30.000,- Kč, přičemž stěžovatel vyhrožoval, že pokud mu poškozený nedá peníze nebo vlastní vozidlo, hodí mu do domu granát. Dceři poškozeného M. V., která se zastávala svého otce, stěžovatel vyhrožoval, aby "zalezla za vrata, nebo že jí vyrazí zuby". Za tento trestný čin byl stěžovatel nalézacím soudem podle §235 odst. 1 tr. zák. odsouzen k trestu odnětí svobody v trvání dvou roků. Podle §58 odst. 1 tr. zák. a §59 odst. 1 tr. zák. mu byl výkon tohoto trestu podmíněně odložen na zkušební dobu v trvání pěti roků.
O odvolání stěžovatele proti citovanému rozsudku okresního soudu rozhodl ve druhém stupni Krajský soud v Praze, který v záhlaví uvedeným usnesením ze dne 10. 10. 2006 toto odvolání odmítl jako nedůvodné podle §256 tr. řádu.
Stěžovatel podal ve věci ještě dovolání, které opíral o důvody uvedené v ustanoveních §265b odst. 1 písm. g), písm. l) tr. řádu. Nejvyšší soud však dovolání stěžovatele usnesením ze dne 20. 2. 2008 odmítl dle §265i odst. 1 písm. f) tr. řádu.
V odůvodnění ústavní stížnosti stěžovatel především namítal, že nalézací soud nesprávně vyhodnotil výpověď svědků V. a V. a v rozporu s objektivní pravdou považoval za nevěrohodné výpovědi svědků, v jejichž společnosti měl být stěžovatel v době spáchání trestného činu a kteří dosvědčili jeho alibi. Stěžovatel tvrdí, že na něj byl během vyšetřování věci činěn ze strany policie nátlak a že mu výměnou za doznání bylo nabízeno stíhání na svobodě. Policista V. před nalézacím soudem prý vypovídal pod tlakem svých nadřízených.
Stěžovatel dále tvrdí, že v přípravném řízení došlo k porušení jeho práva na obhajobu, neboť policie mu bez předchozí dohody přidělila obhájkyni, aniž by ho na nutnost zastoupení advokátem upozornila.
Stěžovatel dále polemizoval se závěry Nejvyššího soudu, vyjádřenými v rozhodnutí o dovolání a zopakoval svůj názor, že jeho jednání nedosahovalo společenské nebezpečnosti takového stupně, aby se jednalo o trestný čin.
II.
Po přezkoumání napadených rozhodnutí obecných soudů dospěl Ústavní soud k závěru, že ústavní stížnost není důvodná.
Jak Ústavní soud již mnohokrát zdůraznil, jeho úkolem je toliko ochrana ústavnosti (článek 83 Ústavy ČR). Obecným soudům není Ústavní soud nadřízen a nepřísluší mu tudíž přehodnocovat jimi prováděné dokazování, pokud jím nedojde k porušení ústavně zaručených základních práv nebo svobod stěžovatele (srov. již např. nález sp. zn. III. ÚS 84/94, Ústavní soud: Sbírka nálezů a usnesení, sv. 3, str. 257). V projednávané věci je třeba konstatovat, že stěžovatel od Ústavního soudu mylně očekává právě přehodnocování výsledků dokazování, jež provedl soud nalézací. Uplatňuje přitom argumenty, jimiž se již obecné soudy v napadených rozhodnutích náležitě zabývaly.
Pokud jde o výpověď poškozeného V. a jeho dcery, nalézací soud se tímto klíčovým důkazem zabýval velmi podrobně, což promítl do odůvodnění odsuzujícího rozsudku v mezích požadavků dle ust. §125 odst. 1 věta první tr. řádu. Nalézací soud přitom zohlednil změny ve výpovědi svědků, pokud jde o údajné použití atrapy granátu ze strany obviněných, což se odrazilo v mírnější kvalifikaci skutku oproti znění obžaloby. Podobně se obecné soudy zabývaly i otázkou údajného alibi stěžovatele. Ústavní soud se ztotožňuje s argumentací Krajského soudu v Praze, že ani skutečnost, že okresní soud zřejmě nesprávně považoval za nepravdivé tvrzení svědků Č., H. a spol. o loupeži v baru Pohoda, není způsobilá zvrátit skutková zjištění ve prospěch stěžovatele. Obecné soudy a z nich především soud dovolací se rovněž vyčerpávajícím způsobem vypořádaly s otázkou materiální stránky trestného činu. V podrobnostech proto Ústavní soud může na odůvodnění rozhodnutí Nejvyššího soudu odkázat, a to včetně výhrad Nejvyššího soudu k nedostatkům rozhodnutí soudu prvého stupně, které však na závěr o vině stěžovatele trestným činem vydírání podle §235 odst. 1 tr. zák. ani na rozhodnutí o trestu nemohou mít žádný vliv.
Pochybení s ústavněprávní relevancí, jež by odůvodňovalo zrušení pravomocných rozhodnutí obecných soudů, Ústavní soud neshledal ani v postupu policejního orgánu, jenž stěžovateli zprvu určil advokátku dr. Z., aniž ho výslovně poučil dle ust. §38 odst. 1 tr. zákona. Jak Ústavní soud opakovaně judikoval, ne každé pochybení orgánů činných v trestním řízení v rovině práva jednoduchého znamená zároveň porušení základních práv obviněného ve smyslu Listiny a Úmluvy. Ústavní soud zejména přihlíží k tomu, zda řízení bylo spravedlivé jako celek. V projednávané věci plyne ze samotného odůvodnění ústavní stížnosti, že si stěžovatel po prvním výslechu sám zvolil jiného advokáta a realizoval tak své právo dle ust. §37 a 38 odst. 1 tr. řádu. Tvrzené pochybení policistů tak nebylo svou intenzitou s to do základního práva stěžovatele na obhajobu dle článku 40 odst. 3 Listiny zasáhnout.
Na základě výše uvedených skutečností byl Ústavní soud nucen podanou ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu, jako návrh zjevně neopodstatněný, odmítnout.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 9. dubna 2009
Jan Musil v. r.
předseda senátu Ústavního soudu