ECLI:CZ:US:2009:3.US.1442.09.1
sp. zn. III. ÚS 1442/09
Usnesení
Ústavní soud rozhodl dne 17. prosince 2009 v senátě složeném z předsedy Jana Musila a soudců Vladimíra Kůrky a Jiřího Muchy (soudce zpravodaj) mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků ve věci ústavní stížnosti stěžovatele E. S., zastoupeného Mgr. Irenou Döményovou, advokátkou v Ostravě - Moravské Ostravě, Sokolská třída 49, proti rozsudku Okresního soudu v Karviné ze dne 30. 7. 2008 č. j. 9 T 90/2008-98, usnesení Krajského soudu v Ostravě ze dne 9. 10. 2008 č. j. 6 To 359/2008-118 a usnesení Nejvyššího soudu České republiky ze dne 25. 2. 2009 sp. zn. 8 Tdo 100/2009, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Ústavní stížností ze dne 29. 5. 2009 stěžovatel napadl a domáhal se zrušení shora označených soudních rozhodnutí s tím, že jimi a postupem obecných soudů (zejména Krajského soudu v Ostravě; dále jen "krajský soud") byla porušena jeho základní práva, zakotvená v čl. 36 odst. 1 a čl. 37 odst. 2 Listiny základních práv a svobod, a v důsledku toho byl porušen čl. 90 Ústavy České republiky i čl. 6 odst. 1, odst. 3 písm. d) Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod.
Jak Ústavní soud z ústavní stížnosti a jejích příloh zjistil, napadeným rozsudkem Okresního soudu v Karviné (dále jen "okresní soud") byl stěžovatel uznán vinným trestným činem ublížení na zdraví podle §223 trestního zákona a odsouzen k trestu odnětí svobody v trvání tří měsíců, jehož výkon byl podmíněně odložen na zkušební dobu 18 měsíců, dále mu byl uložen trest zákazu činnosti spočívající v zákazu řízení motorových vozidel na dobu 1 roku a podle §228 odst. 1 trestního řádu mu byla uložena povinnost zaplatit poškozené E. G. škodu ve výši 1 940 Kč. Uvedeného trestného činu se dle okresního soudu dopustil (stručně řečeno) jako řidič osobního motorového vozidla, když na křižovatce při odbočování vpravo neumožnil bezpečné přejití vozovky dvěma chodkyním, přecházejícím na zelený signál pro chodce "volno" po řádně vyznačeném přechodu pro chodce, přičemž pravou částí vozidla narazil do poškozené a způsobil jí řadu zranění. Proti tomuto rozsudku se stěžovatel odvolal, avšak krajský soud jeho odvolání podle §256 trestního řádu zamítl shora označeným usnesením. Proti tomuto rozhodnutí podal stěžovatel dovolání, to však Nejvyšší soud podle §265i odst. 1 písm. e) trestního řádu odmítl usnesením rovněž shora označeným.
V ústavní stížnosti stěžovatel namítá, že okresní soud neopodstatněně upřednostnil výpověď poškozené před jeho výpovědí a že neprovedl (zřejmě) jím navržené důkazy, zejména rekonstrukci dopravní nehody, krajskému soudu pak vytýká, že neprovedl jím navržený důkaz výslechem svědka. V důsledku toho prý nebylo rozhodnuto objektivně a přesvědčivě. Oba zmíněné soudy měly nesprávně posoudit míru jeho zavinění na dopravní nehodě, resp. nevyhodnotit spoluzavinění poškozené, mylně interpretovaly zákon č. 361/2009 Sb., o provozu na pozemních komunikacích a o změnách některých zákonů, a přednost chodců na přechodech pojaly nesprávně jako absolutní. Dle stěžovatelova názoru náhlé vstoupení do vozovky i na vyznačeném přechodu bez rozhlédnutí nebo na velice krátkou vzdálenost před přijíždějícím vozidlem je porušením povinností účastníka silničního provozu, tedy i chodce; ten je povinen před přechodem se rozhlédnout na obě strany a nevynucovat si právo přednosti "za každou cenu".
Ústavní soud se nejdříve zabýval otázkou, zda jsou naplněny předpoklady meritorního projednání ústavní stížnosti [§42 odst. 1, 2 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu")], a dospěl k závěru, že se jedná o zjevně neopodstatněný návrh ve smyslu §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu. Uvedené ustanovení v zájmu racionality a efektivity řízení před Ústavním soudem dává tomuto soudu pravomoc posoudit "přijatelnost" návrhu před tím, než dospěje k závěru, že o návrhu rozhodne meritorně nálezem, přičemž jde o specifickou a relativně samostatnou část řízení, která nemá charakter řízení kontradiktorního, kdy Ústavní soud může obvykle rozhodnout bez dalšího, jen na základě obsahu napadených rozhodnutí orgánů veřejné moci a údajů obsažených v samotné ústavní stížnosti. Směřuje-li pak ústavní stížnost proti rozhodnutí orgánu veřejné moci, považuje ji Ústavní soud zpravidla za zjevně neopodstatněnou, jestliže napadené rozhodnutí není vzhledem ke své povaze, namítaným vadám svým či vadám řízení, které jeho vydání předcházelo, způsobilé porušit základní práva a svobody stěžovatele, tj. kdy ústavní stížnost postrádá ústavněprávní dimenzi. Zjevná neopodstatněnost ústavní stížnosti, přes její ústavněprávní dimenzi, může rovněž vyplynout z předchozích rozhodnutí Ústavního soudu, řešících shodnou či obdobnou právní problematiku.
Ústavní soud opakovaně konstatuje, že vedení řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu, výklad "jednoduchého" práva a jeho aplikace na jednotlivý případ je v zásadě věcí obecných soudů a Ústavní soud, jakožto soudní orgán ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy České republiky), stojící mimo soustavu obecných soudů (čl. 91 Ústavy České republiky), není možno považovat za nějakou "superrevizní" instanci v systému všeobecného soudnictví, jejímž úkolem je přezkum celkové zákonnosti (či věcné správnosti) vydaných rozhodnutí.
Toto je ostatně, jak lze vyvodit z ústavní stížnosti, stěžovateli známo. Přesto ve své ústavní stížnosti argumentuje tak, jakoby Ústavní soud touto "superrevizní" instancí v systému obecné justice byl. Pokud v ústavní stížnosti obecným soudů vytýká, že "upřednostnily" výpověď poškozené před jeho výpovědí, v podstatě se domáhá, aby Ústavní soud "přehodnotil" provedené důkazy, tj. výpověď nejen poškozené, ale i dalších svědků, a odborné vyjádření firmy Patriot, spol. s r. o., a rovněž stěžovatelovy výpovědi učiněné v průběhu trestního řízení, a přiklonil se k stěžovatelově tvrzení, že chodkyně vstoupily do vozovky na červený signál pro chodce "stůj". Takovéto "přehodnocování" hodnocení důkazů provedené obecnými soudy zjevně Ústavnímu soudu nepřísluší. Stejně tak stěžovatelovu věc do ústavní roviny neposouvá námitka, že obecné soudy neprovedly jím navržené důkazy, neboť takovou povinnost nemají; jejich povinností je nevyhovění důkaznímu návrhu řádně odůvodnit, což se v dané věci, jak je zřejmé z usnesení krajského soudu, stalo. Jde-li o právní zhodnocení věci, konkrétně pak o interpretaci a aplikaci některých ustanovení zákona č. 361/2000 Sb. v příslušném znění, to postupně provedly se stejným výsledkem soudy všech stupňů a své závěry řádně odůvodnily v napadených rozhodnutích. V ústavní stížnosti se stěžovatel sice negativně vyjadřuje k "absolutní přednosti" chodců na přechodu, a to zřejmě v návaznosti na svou, před obecnými soudy předestřenou argumentaci ustanovením §5 odst. 1 písm. h) zákona č. 361/2000 Sb., ta však byla obecnými soudy odmítnuta jako nepřípadná, a to s poukazem na §70 odst. 2 písm. g) téhož zákona, přičemž z ústavní stížnosti není zřejmé, v čem konkrétně má pochybení obecných soudů v procesu výkladu a použití citovaného zákona, resp. zákonného ustanovení (jakožto "podústavního" práva) spočívat a z jakých důvodů by eventuální pochybení v tomto směru mělo vést k porušení ústavnosti.
S ohledem na výše uvedené Ústavní soud ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků řízení podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu odmítl.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 17. prosince 2009
Jan Musil
předseda senátu Ústavního soudu