ECLI:CZ:US:2009:3.US.1453.09.1
sp. zn. III. ÚS 1453/09
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Jana Musila a soudců Vladimíra Kůrky (soudce zpravodaje) a Jiřího Muchy ve věci ústavní stížnosti stěžovatele M. M., zastoupeného Mgr. Janou Gavlasovou, advokátkou se sídlem v Praze 4, Krajánkova 12, proti Policii České republiky, Obvodnímu ředitelství Praha II, resp. "postupu a opatření policejního orgánu č.j.: ORII-2217-5/ČJ-2009-001213, ze dne 6. 4. 2009", takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Ústavní stížností, jež splňuje formální i obsahové náležitosti zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákona o Ústavním soudu"), stěžovatel napadá postup policejního orgánu při vyřizování jeho oznámení o podezření ze spáchání trestných činů pomluvy podle §206 tr. zákona, k němuž mělo dojít článkem uveřejněným v týdeníku Rytmus života vydaným dne 27. 10. 2008. Uložením podání podle stěžovatele došlo k porušení ústavně zaručených práv zakotvených v čl. 1, čl. 3 odst. 1, 3, čl. 4 odst. 2, 3, 4, čl. 5, čl. 10 odst. 1, 2 a čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listiny"), jakož i čl. 1 odst. 1 a čl. 3 Ústavy České republiky (dále jen "Ústavy").
Z ústavní stížnosti a jejích příloh se podává, že dne 8. 4. 2009 bylo zástupkyni stěžovatele doručeno vyrozumění o "uložení podání" ve věci jím podaného "podnětu k prověření, zda nedošlo ke spáchání trestného činu"; tento postup policejní orgán odůvodnil poukazem na subsidiaritu trestního práva ve vztahu k civilněprávním řešením sporu a neztotožněním konkrétního autora předmětného (nepodepsaného) článku.
S těmito závěry stěžovatel nesouhlasí. Má za to, že postup předvídaný občanským zákoníkem a občanským soudním řádem (spor o ochranu osobnosti) není efektivní. Je přesvědčen, že "pokud by se policejní orgány skutečně věcí zabývaly, zcela nepochybně by zjistily, kdo konkrétně má odpovědnost za obsah jednotlivých čísel a potažmo článků". Bez významu zůstává přitom okolnost, že difamující tvrzení, která článek obsahuje, byla údajně převzata z internetové diskuse. Závěrem vyslovuje podezření, že došlo k "propojení" periodik Pestrý svět a Rytmus života vydávaných společností BAUER MEDIA v. o. s. (z jejichž strany jde o "cílenou a dobře promyšlenou kampaň") s orgány činnými v trestním řízení.
Ústavní soud je podle čl. 83 Ústavy soudním orgánem ochrany ústavnosti a tuto svoji pravomoc vykonává mimo jiné tím, že ve smyslu jejího čl. 87 odst. 1 písm. d) rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému rozhodnutí a jinému zásahu orgánů veřejné moci do ústavně zaručených základních práv a svobod [srov. též ustanovení §72 odst. 1 písm. a) zákona o Ústavním soudu].
V dané věci, se zřetelem k obsahu ústavní stížnosti, jde o to, zda se policejní orgán vytýkaným postupem při vyřizování trestního oznámení dopustil pochybení způsobilých založit nepřijatelné ústavněprávní konsekvence, tj. zda nepředstavuje nepřípustný zásah do právního postavení stěžovatele v té rovině, jíž je poskytována ochrana ústavněprávními předpisy.
Ústavní soud dospěl k závěru, že tomu tak není.
Ústavní stížnost směřuje proti rozhodnutím vydaným v rámci řízení o trestním oznámení stěžovatele, učiněného podle ustanovení §158 trestního řádu; stěžovatel, coby "neúspěšný" oznamovatel trestného činu, který se cítí být poškozen, nesouhlasí s tím, jak orgány činné v trestním řízení s jeho podnětem naložily.
Oproti přesvědčení stěžovatele v tom však spatřovat porušení jím označených, ale ani jakýchkoli jiných ústavně garantovaných subjektivních práv, nelze. Zjištění příslušného skutku, kvalifikace jako trestného činu, trestní stíhání pachatele a jeho potrestání jsou obsahem vztahu mezi státem a pachatelem trestného činu a nikoli mezi tímto pachatelem a jeho oznamovatelem. Je úkolem státu, aby zákonem určenými (typicky soudními) orgány rozhodoval podle pravidel trestního řízení o tom, zda byl či nebyl trestný čin spáchán a kdo jej spáchal. Soukromoprávní nároky osoby poškozené jednáním, v němž oproti jejímu názoru orgány činné v trestním řízení spáchání trestného činu nespatřovaly, jsou adekvátně zajištěny příslušnými občanskoprávní instituty, zejména náhrady škody, případně i ochrany osobnosti.
Shodně se Ústavní soud vyslovil i v dalších rozhodnutích, například v usnesení sp. zn. II. ÚS 361/96, Sbírka nálezů a usnesení Ústavního soudu, sv. 7, str. 343 a násl., nebo usnesení sp. zn. I. ÚS 84/99, tamtéž, sv. 14, str. 291 a násl. Pro projednávanou věc je pak zejména ilustrativní závěr učiněný ve věci sp. zn. II. ÚS 155/05, ve které Ústavní soud (s odkazem na usnesení sp. zn. III. ÚS 192/2000) uzavřel, že "způsob prověřování oznámení o skutečnostech nasvědčujících tomu, že byl spáchán trestný čin, nelze z pohledu ústavněprávního zahrnout pod základní práva, garantovaná čl. 36 Listiny". Z usnesení ve věci sp. zn. IV. ÚS 436/98 se pak podává - coby zásada - že žádné ustavně zaručené subjektivní právo fyzické nebo právnické osoby na to, aby jiná osoba byla trestně stíhána, zde není; o připustitelné výjimky v dané věci nejde (srov. usnesení ve věci sp. zn. III. ÚS 231/07).
Platí tedy, že existence zásahu do ústavně zaručených základních práv nebo svobod doložena nebyla, a tento závěr lze mít za zřejmý; Ústavní soud proto posoudil ústavní stížnost jako návrh zjevně neopodstatněný, který podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu senát usnesením odmítl.
Procesní formu, již policejní orgán v dané věci zvolil, stěžovatel výslovně nenapadl; jen obiter dictum se sluší poznamenat, že navzdory pochybnostem z hlediska podústavního práva se na závěru o nedostatku podmínek pro zásah Ústavního soudu tím ničeho nemění (srov. usnesení sp. zn. II. ÚS 921/06, resp. II. ÚS 349/06).
Zcela shodně a se shodnou argumentací rozhodl Ústavní soud o obdobné stěžovatelově ústavní stížnosti usnesením ze dne 27. 3. 2008, sp. zn. III. ÚS 513/08.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 16. července 2009
Jan Musil
předseda senátu