ECLI:CZ:US:2009:3.US.1748.08.1
sp. zn. III. ÚS 1748/08
Nález
Nález Ústavního soudu - III. senátu složeného z předsedy senátu Jana Musila (soudce zpravodaj) a soudců Vladimíra Kůrky a Jiřího Muchy - ze dne 17. dubna 2009 sp. zn. III. ÚS 1748/08 ve věci ústavní stížnosti H. L. proti rozsudku Městského soudu v Brně ze dne 7. 6. 2007 sp. zn. 11 T 37/2006, kterým byla stěžovatelka uznána vinnou trestnými činy úvěrového podvodu a pojistného podvodu, byl jí uložen úhrnný trest odnětí svobody podmíněně odložený na zkušební dobu a bylo rozhodnuto o uplatněném nároku na náhradu škody, proti usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 8. 11. 2007 sp. zn. 7 To 450/2007, kterým bylo zamítnuto stěžovatelčino odvolání proti rozsudku soudu prvního stupně, a proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 2. 4. 2008 sp. zn. 3 Tdo 334/2008 , kterým bylo odmítnuto stěžovatelčino dovolání jako zjevně neopodstatněné, za účasti Městského soudu v Brně, Krajského soudu v Brně a Nejvyššího soudu jako účastníků řízení.
Výrok
Ústavní stížnost se zamítá.
Odůvodnění:
I.
Včas a řádně podanou ústavní stížností co do náležitostí stanovených zákonem č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, (dále jen "zákon o Ústavním soudu") se stěžovatelka domáhala zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí obecných soudů, neboť jimi mělo dojít k porušení jejích základních práv garantovaných článkem 8 odst. 1 větou druhou a článkem 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"). Napadené rozhodnutí Nejvyššího soudu bylo dle stěžovatelky vydáno v rozporu s článkem 90 Ústavy České republiky.
Jak vyplývá z odůvodnění ústavní stížnosti a jejích příloh, byla stěžovatelka v záhlaví uvedeným rozsudkem Městského soudu v Brně ze dne 7. 6. 2007 uznána vinnou trestnými činy úvěrového podvodu podle §250b odst. 1 a 3 tr. zák. a pojistného podvodu podle §250a odst. 1 a 3 tr. zák.
Dle skutkových zjištění nalézacího soudu stěžovatelka dne 27. 7. 2004 v Brně v provozovně společnosti AAA Auto, a. s., uzavřela se společností GE Capital Multiservis, a. s., smlouvu o úvěru na úhradu kupní ceny vozidla zn. Toyota Landcruiser v celkové hodnotě 482 865 Kč, při uzavření smlouvy zaplatila zálohu kupní ceny ve výši 200 000 Kč a poskytnutý úvěr ve výši 282 865 Kč se zavázala splácet po měsíčních splátkách ve výši 13 482 Kč (celkem 72 splátek). Součástí smlouvy o úvěru byla i smlouva o pojištění klienta - jeho schopnosti splácet - s pojišťovnou Cardif Pro Vita, a. s.
Uvedených trestných činů úvěrového a pojistného podvodu se stěžovatelka dle skutkových zjištění nalézacího soudu měla dopustit tak, že při uzavírání uvedených smluv uvedla výši čistého příjmu 27 000 Kč, ačkoliv její průměrný čistý příjem od zaměstnavatele byl v předchozích dvou měsících 14 000 Kč. Stěžovatelka dle výroku o vině odsuzujícího rozsudku ve smlouvě dále nepravdivě uvedla, že je zdráva a že není v pracovní neschopnosti, ačkoli ve skutečnosti v pracovní neschopnosti byla od 16. 6. 2004 až do 16. 8. 2005. Stěžovatelka následně uhradila pouze osm měsíčních splátek, poté úvěr splácet přestala a vozidlo poškozené společnosti nevrátila. Dále měla stěžovatelka dle odsuzujícího rozsudku dne 10. 8. 2005 v Brně oznámit pojistnou událost, spočívající v pracovní neschopnosti pojištěného, na jejímž základě Pojišťovna Cardif Pro Vita, a. s., poskytla dne 6. 10. 2005 pojistné plnění ve výši 40 446 Kč jako tři splátky úvěru za měsíce květen až červenec 2005. Rovněž dne 25. 10. 2005 stěžovatelka dle skutkových zjištění soudu prvního stupně oznámila pojistnou událost spočívající v pracovní neschopnosti pojištěného, na jejímž základě požadovala pojistné plnění za dobu od 7. 10. 2005, které však již poskytnuto nebylo. Popsaným jednáním měla stěžovatelka dle napadeného rozhodnutí Městského soudu v Brně způsobit společnosti GE Money Multiservis, a. s., (dříve GE Capital Multiservis, a. s.) přímou škodu ve výši nejméně 129 777 Kč a Pojišťovně Cardif Pro Vita, a. s., škodu ve výši nejméně 40 446 Kč.
Stěžovatelce byl za uvedené trestné činy uložen úhrnný trest odnětí svobody v trvání třinácti měsíců, jehož výkon jí byl podmíněně odložen na zkušební dobu dvaceti čtyř měsíců. Dále jí byla uložena povinnost, aby během zkušební doby podle svých sil uhradila škodu, kterou trestným činem způsobila. Podle §228 tr. řádu bylo rozhodnuto i o uplatněném nároku na náhradu škody.
O odvolání stěžovatelky proti citovanému rozsudku rozhodl ve druhém stupni Krajský soud v Brně tak, že je ústavní stížností napadeným usnesením ze dne 8. 11. 2007 podle §256 tr. řádu zamítl.
Stěžovatelka podala i dovolání, které však bylo v záhlaví označeným rozhodnutím Nejvyššího soudu ze dne 2. 4. 2008 jako zjevně neopodstatněné podle §265i odst. 1 písm. e) tr. řádu odmítnuto.
V odůvodnění ústavní stížnosti stěžovatelka namítala, že soud prvního stupně i soud odvolací v její trestní věci v rámci aplikace zásady volného hodnocení důkazů zcela opomenuly hodnotit ve vzájemných souvislostech veškeré v řízení provedené důkazy. Obecné soudy dále neprovedly stěžovatelkou navrhované důkazy a ve svých rozhodnutích zamítnutí těchto důkazních návrhů nevysvětlily. I přesto, že byl stěžovatelce uložen pouze podmíněný trest, je přesvědčena o tom, že došlo k porušení článku 8 odst. 2 Listiny, neboť jak je patrno z její výpovědi a na ni navazující důkazní situace, je nutné předmětnou věc posuzovat maximálně jako občanskoprávní spor, a nikoli jako trestní kauzu.
II.
Všichni účastníci řízení vyjádřili souhlas s upuštěním od ústního jednání. Protože od tohoto jednání nebylo možno očekávat další objasnění věci, Ústavní soud od něj podle §44 odst. 2 zákona o Ústavním soudu upustil.
III.
Ústavní soud si ve smyslu §42 odst. 4 zákona o Ústavním soudu ve věci vyžádal vyjádření účastníků k ústavní stížnosti. Vyjádření obecných soudů byla stručná a nad rámec napadených rozhodnutí neobsahovala novou argumentaci, a proto Ústavní soud považoval za nadbytečné zasílat je stěžovatelce k replice. Ústavní soud si dále vyžádal trestní spis vedený u Městského soudu v Brně pod sp. zn. 11 T 37/2006.
Na základě spisového materiálu Ústavní soud dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně nedůvodná.
Jak Ústavní soud již mnohokrát zdůraznil, jeho úkolem je toliko ochrana ústavnosti (článek 83 Ústavy České republiky). Obecným soudům není Ústavní soud nadřízen, a nepřísluší mu tudíž provádět "superrevizi" dokazování a skutkových zjištění vzešlých z trestního řízení, pokud ovšem postupem obecných soudů nedojde k porušení ústavně zaručených základních práv nebo svobod stěžovatele (srov. již např. nález sp. zn. III. ÚS 84/94, N 34/3 SbNU 257, dostupný též v databázi rozhodnutí Ústavního soudu na http://nalus.usoud.cz).
V projednávané věci je Ústavní soud především nucen konstatovat, že ústavní stížnost je odůvodněna jen zcela paušálně a postrádá konkrétnější ústavněprávní argumentaci, jíž by stěžovatelka své tvrzení ohledně zásahu do jejích základních práv podepřela. Stěžovatelka ve skutečnosti neoznačila jediné konkrétní pochybení obecných soudů, kromě zcela obecných výhrad vůči dokazování, hodnocení důkazů a právní kvalifikaci vyjádřené v napadených rozhodnutích. Ústavní soud na základě podrobného přezkoumání napadených rozhodnutí a vyžádaného spisového materiálu žádná pochybení obecných soudů, jež by pro svou ústavněprávní relevanci vyžadovala kasaci napadených rozhodnutí, neshledal.
Podle článku 8 odst. 2 Listiny nesmí být nikdo stíhán nebo zbaven svobody jinak než z důvodů a způsobem, který stanoví zákon. Nikdo nesmí být zbaven svobody pouze pro neschopnost dostát smluvnímu závazku.
Trestného činu pojistného podvodu podle §250a odst. 1 tr. zák. se dopustí ten, kdo při sjednávání pojistné smlouvy nebo při uplatnění nároku na plnění z takové smlouvy uvede nepravdivé nebo hrubě zkreslené údaje nebo podstatné údaje zamlčí. Obdobně trestného činu úvěrového podvodu podle §250b odst. 1 tr. zák. se dopustí ten, kdo uvede nepravdivé nebo hrubě zkreslené údaje nebo podstatné údaje zamlčí při sjednávání úvěrové smlouvy či v žádosti o poskytnutí subvence nebo dotace. V případě těchto trestných činů zákonodárce kriminalizoval ne toliko vyvolání majetkových poruch jako v případě obecného podvodu dle §250 odst. 1 tr. zák., ale již "předpolí" takové poruchy, tedy i činy poruchami hrozící. Trestné činy podle §250a a 250b tr. zák. tedy mají charakter tzv. trestných činů předčasně dokonaných, jejichž skutková podstata ve svých znacích obsahuje jednání, která by jinak měla ráz pouhé přípravy či pokusu. Z hlediska formálního může být trestný čin pojistného podvodu dle §250a odst. 1 tr. zák. dokonán, aniž by byl např. nárok z pojistné smlouvy uplatněn. Stejně tak skutková podstata úvěrového podvodu dle §250b odst. 1 tr. zák. je po formální stránce naplněna i tehdy, je-li úvěr řádně splácen, resp. byla-li vrácena poskytnutá dotace či subvence. Subjektivní stránka těchto trestných činů spočívá v úmyslném zavinění vztahujícím se k uvedení nepravdivých údajů (či k zamlčení podstatných údajů) při sjednávání uvedených smluv. Nevyžaduje se tedy sám úmysl vylákat pojistné plnění či úmysl způsobit škodu věřiteli nesplácením úvěru.
Kriminalizace předčasně dokonaných deliktů není obecně v rozporu s ústavními principy hmotného trestního práva.
Ústavní soud ovšem s ohledem na znění článku 8 odst. 2 věty druhé Listiny i roli trestního práva jako ulitma ratio zdůrazňuje, že při posuzování, zda byla naplněna skutková podstata úvěrového podvodu či podvodu pojistného dle §250a a 250b trestního zákona, je třeba ze strany orgánů činných v trestním řízení věnovat mimořádnou pozornost otázce naplnění materiálního znaku trestného činu - dostatečného stupně nebezpečnosti činu pro společnost ve smyslu §3 odst. 1 a 4 tr. zák. [srov. k tomu nálezy Ústavního soudu ve věci sp. zn. Pl. ÚS 5/2000 (N 31/21 SbNU 273, 127/2001 Sb.), sp. zn. I. ÚS 553/05 (N 167/42 SbNU 407); dostupné v on-line databázi rozhodnutí Ústavního soudu na http://nalus.usoud.cz]. Způsob, jakým jsou uvedené skutkové podstaty formulovány, klade ovšem vysoké nároky na postup obecných soudů ve smyslu §2 odst. 5 a 6 tr. řádu., resp. §125 odst. 1 tr. řádu, přičemž jednotlivé formální znaky uvedených trestných činů musejí být s ohledem na subsidiární roli trestní represe a humánní charakter demokratického trestního práva vykládány restriktivně. Zejména je třeba zdůraznit zásadu odpovědnosti jen za zavinění ("nullum crimen sine culpa"), jež je odpovědností subjektivní ve smyslu §3 odst. 3, §4 a 6 trestního zákona. V případech podezření ze spáchání pojistného či úvěrového podvodu nelze odhlížet od velké variability okolností, za nichž k uzavírání příslušných smluv dochází. Zejména nelze odhlédnout od podstatných rozdílů mezi úvěry podnikatelskými a drobnými úvěry spotřebitelskými. Obecné soudy musejí vzít v úvahu všechny okolnosti, i pokud jde o eventuální nesprávný postup pracovníků poškozených podnikatelských subjektů a možný skutkový či právní omyl na straně podezřelých, kteří mohli při uzavírání smluv čelit nátlaku, manipulaci či zkreslování významu požadovaných údajů ze strany pracovníků či zprostředkovatelů podnikatelského subjektu, zainteresovaných na dosažení co největšího počtu uzavřených smluv.
V projednávané věci dospěl ovšem Ústavní soud k závěru, že nalézací soud se při svém rozhodování výše uvedeným zásadám, na jejichž ústavněprávní relevanci je nutné trvat, nezpronevěřil. Naopak, ve věci bylo provedeno poměrně rozsáhlé dokazování, jež ozřejmilo i naplnění subjektivní stránky výše citovaných skutkových podstat trestných činů pojistného a úvěrového podvodu. Z odůvodnění rozhodnutí nalézacího soudu a z vyžádaného spisového materiálu vyplývá, že obecný soud opřel svá skutková zjištění o výpovědi řady svědků, zejména osoby, s níž stěžovatelka smlouvu o úvěru sjednávala, o výpověď manžela stěžovatelky i jejího bývalého manžela a dále o množství listinných důkazů, včetně příslušných smluv. Na jejich základě obecný soud dovodil v souladu s §2 odst. 5 tr. řádu, že stěžovatelka musela být v době, kdy smlouvu uzavírala, přinejmenším srozuměna [viz §4 písm. b) tr. zák.] s tím, že údaje jí uváděné jsou nepravdivé, resp. hrubě zkreslené. Totéž lze uvést i ohledně závěrů nalézacího soudu o naplnění kvalifikované skutkové podstaty ve smyslu §250a odst. 3, resp. §250b odst. 3 tr. zák.
Obecné soudy se náležitě zabývaly obhajobou stěžovatelky, uplatněnou v řízení, a rozhodnutí o vině opřely o skutková zjištění, jež mají oporu v provedených důkazech.
Je přitom vhodné při respektování zásady presumpce neviny dle §2 odst. 2 tr. řádu (viz článek 40 odst. 2 Listiny) a zásady oficiality dle §2 odst. 5 posl. věty tr. řádu poukázat na skutečnost, že stěžovatelka v odůvodnění ústavní stížnosti ani v předchozích podáních v rámci trestního řízení (srov. dovolání ze dne 24. 1. 2008) neuvedla, v čem konkrétně by výslech dalších svědků měl přispět k objasnění věci a zvrátit skutková zjištění v její prospěch. Ústavní soud přitom opakovaně konstatoval, že obecný soud není povinen vyhovět všem důkazním návrhům účastníků, jedná-li se o návrhy z hlediska merita věci zjevně irelevantní.
Rovněž pokud jde o ústavní stížností napadené usnesení Nejvyššího soudu, Ústavní soud neshledal nic, v čem by dovolací soud překročil limity spravedlivého procesu ve smyslu hlavy páté Listiny.
Na základě výše uvedených skutečností byl Ústavní soud nucen podanou ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků podle ustanovení §82 odst. 1 zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně nedůvodný zamítnout.