ECLI:CZ:US:2009:3.US.1764.09.1
sp. zn. III. ÚS 1764/09
Usnesení
Ústavní soud rozhodl dne 27. srpna 2009 v senátě složeném z předsedy Jiřího Muchy (soudce zpravodaj) a soudců Vlasty Formánkové a Vladimíra Kůrky mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků ve věci ústavní stížnosti stěžovatele Romana Vytejčka, soudního exekutora se sídlem Praha 10, Hostivařská 1109, zastoupeného JUDr. Stanislavem Vytejčkem, advokátem se sídlem Benešov, Hráského 406, proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 15. 4. 2009 č. j. 17 Co 155/2009-19 a výroku III usnesení Obvodního soudu pro Prahu 5 ze dne 2. 2. 2009 č. j. Nc 118/2004-14, spojené s návrhem na zrušení ustanovení §89 věty první exekučního řádu, takto:
Ústavní stížnost a návrh s ní spojený se odmítají.
Odůvodnění:
Ústavní stížností ze dne 24. 6. 2009 napadl stěžovatel usnesení Městského soudu v Praze (dále jen "městský soud") ze dne 15. 4. 2009 č. j. 17 Co 155/2009-19, přičemž se domáhal, aby soud toto usnesení, jakož i jemu předcházející usnesení Obvodního soudu pro Prahu 5 (dále jen "obvodní soud") ze dne 2. 2. 2009 č. j. Nc 118/2004-14 ve výroku III zrušil. Kromě toho navrhl, aby Ústavní soud jednak konstatoval, že uložení povinnosti platit náklady exekuce v jakémkoliv rozsahu povinnému v souvislosti se zastavením exekuce je porušením zásady rovnosti vyjádřené v čl. 1 Listiny základních práv a svobod a že soudní exekutor má při výkonu exekuční činnosti postavení soudce, a proto je takovéto rozhodnutí zároveň zásahem do soudcovské nezávislosti zaručené čl. 82 odst. 1 Ústavy České republiky, a jednak že rozhodnutí soudu, které se opírá o právní úpravu, která není platná a účinná v době vydání jeho rozhodnutí bez toho, že by tento postup vyplýval ze zvláštního právního předpisu, je porušením čl. 2 odst. 3 Ústavy České republiky. Navíc se stěžovatel domáhal zrušení ustanovení §89 věty první exekučního řádu (dále jen "e. ř.")
Jak Ústavní soud z ústavní stížnosti a jejích příloh zjistil, obvodní soud výše označeným usnesením podle §268 odst. 1 písm. h) občanského soudního řádu za použití §52 odst. 1 e. ř. zastavil exekuci nařízenou na návrh oprávněného J. V. proti povinnému BUSINESS CONSULT PRAG, s. r. o., v likvidaci, rozhodnutím téhož soudu ze dne 26. 1. 2004 č. j. Nc 118/2004-5 (výrok I), a také rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení (výrok II) a že oprávněný je povinen zaplatit stěžovateli jako soudnímu exekutorovi náklady exekuce ve výši 3 570 Kč (výrok III). Vycházel přitom z výpisu z obchodního rejstříku, dle něhož povinný byl vymazán poté, co byl zamítnut návrh na vydání rozhodnutí o jeho úpadku pro nedostatek majetku.
Proti posledně uvedenému výroku podal stěžovatel odvolání, načež městský soud tento výrok změnil tak, že účastníci a stěžovatel nemají vzájemně právo na náhradu nákladů řízení; kromě toho rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů odvolacího řízení.
V ústavní stížnosti stěžovatel poukazuje na to, že soudní exekutor v rámci svého pověření realizuje výkon moci soudní. Následně stěžovatel srovnává postavení soudce a soudního exekutora a po konstatování údajně shodných rysů vyslovuje názor, že je třeba vytvořit stejné (materiální) podmínky pro výkon exekuční činnosti jako pro výkon činnosti soudní. Odmítá názor vyslovený Ústavním soudem v stanovisku sp. zn.
Pl. ÚS-st. 23/06 s tím, že nepožaduje primárně ochranu svého nároku na odměnu za práci, ale ochranu materiální nezávislosti soudního exekutora, stejně jako tomu bylo v případě tzv. čtrnáctých platů soudců. Současně vytýká Ústavnímu soudu, že se otázkou narušení záruky materiální nezávislosti soudního exekutora nezabýval, přičemž tvrdí, že nedosažení přiměřeného zisku ovlivňuje její samotnou podstatu. Upozorňuje, že pokud soud zastaví exekuci pro nemajetnost povinného a uloží mu zaplatit náklady exekuce, pak tyto v konečném důsledku ponese soudní exekutor. Stěžovatel srovnává své postavení také s postavením notáře jako soudního komisaře a poukazuje na údajnou nerovnost, jež vzniká tím, že pokud dědictví nepostačuje k úhradě nákladů řízení před notářem, má odměnu garantovánu státem, soudci je pak pravidelně vyplácena mzda. V souvislosti s tím upozornil, že daný postup obecných soudů má na soudního exekutora závažné ekonomické dopady. Dále vyslovuje nesouhlas s názorem pléna Ústavního soudu vysloveným ve zmíněném stanovisku o možnosti exekutora vyúčtovat zálohu a tak krýt své náklady. Závěrem tvrdí, že žádné zlepšení nepřinesly ani novelizace exekutorského tarifu a ustanovení §89 exekučního řádu, které měly exekutorovi přinést jistotu zaplacení režijních nákladů exekuce v minimálním rozsahu a zakotvit princip odpovědnosti za zaplacení nákladů exekuce podle principu zavinění, kterýžto však on považuje za protiústavní. Soud v napadeném rozhodnutí měl porušit již dříve rozhodnutím Ústavního soudu zaručené právo na odměnu i tehdy, kdy povinný zanikl, neboť v takovém případě má obecný soud přiznat odměnu a náhradu režijních nákladů vůči oprávněnému, aby dostál pravidlu vyjádřenému v §3 exekučního řádu.
Ústavní soud se nejprve zabýval tím, zda jsou splněny předpoklady meritorního projednání ústavní stížnosti (§42 odst. 1, 2 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů; dále jen "zákon o Ústavním soudu"), přičemž dospěl k závěru, že tomu tak není.
Jde-li o stěžovatelovy návrhy ve smyslu bodu I a II návrhového žádání (petitu), Ústavnímu soudu nenáleží postupovat tak, jak stěžovatel požaduje [srov. zejména čl. 87 a 88 Ústavy České republiky, §82 odst. 1, odst. 2 písm. a) a odst. 3 písm. a) zákona o Ústavním soudu]; jak patrno ze zmíněného ustanovení §82 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu, Ústavní soud by mohl v daném případě v nálezu "toliko" konstatovat, jaké ústavně zaručené právo nebo svoboda a jaké ustanovení ústavního zákona byly napadeným(i) rozhodnutím(i) porušeny, k zaujímání obecných výkladových stanovisek, jak se stěžovatel domáhá, však oprávněn není]. Bylo by ovšem bezpředmětné se těmito otázkami zabývat, pokud by byla ústavní stížnost shledána nedůvodnou, resp. zjevně neopodstatněnou.
Jde-li pak právě o tuto otázku opodstatněnosti ústavní stížnosti (jako takové), jejímž prostřednictvím se stěžovatel domáhá (především) zrušení napadených rozhodnutí (bod II a III, správně však mělo být IV a V návrhového žádání), Ústavní soud se předně zabýval otázkou, zda nejde o zjevně neopodstatněný návrh. Směřuje-li ústavní stížnost proti rozhodnutí orgánu veřejné moci, považuje ji Ústavní soud zpravidla za zjevně neopodstatněnou, jestliže napadené rozhodnutí není vzhledem ke své povaze, namítaným vadám svým či vadám řízení, které jeho vydání předcházelo, způsobilé porušit základní práva a svobody stěžovatele, tj. kdy ústavní stížnost postrádá ústavněprávní dimenzi. Zjevná neopodstatněnost ústavní stížnosti, přes její ústavněprávní dimenzi, může rovněž vyplynout z předchozích rozhodnutí Ústavního soudu, řešících shodnou či obdobnou právní problematiku. Po přezkoumání věci dospěl Ústavní soud k závěru, že nic nesvědčí porušení ústavně zaručených základních práv a svobod stěžovatele.
III. senát Ústavního soudu se ve svém usnesení ze dne 24. 11. 2008 sp. zn. III. ÚS 2688/08 zabýval (rovněž co do argumentace) obdobnou ústavní stížností téhož stěžovatele, která se týkala také v podstatě totožné právní situace, a to náhrady nákladů exekuce zastavené z důvodu, že povinný v průběhu exekučního řízení zemřel (a ztratil tak způsobilost být účastníkem řízení), kdy obecný soud interpretoval ustanovení §89 e. ř. tak, že při rozhodování o náhradě nákladů exekuce v případě jejího zastavení je soud povinen zkoumat, kdo zastavení zavinil, s výjimkou případů, kdy důvodem zastavení exekuce je nemajetnost povinného, přičemž zjistil, že oprávněný se nedopustil žádného procesního zavinění za zastavení exekuce, a proto mu nelze uložit povinnost nahradit soudnímu exekutorovi její náklady, a tuto povinnost pak nelze uložit ani povinnému, jestliže zemřel. V tomto případě shledal Ústavní soud postup obecného soudu ústavně konformním. Vzhledem k tomu, že v nyní posuzované věci jde - jak bylo výše uvedeno - o téměř totožnou právní situaci, kdy povinný po podání návrhu na nařízení exekuce v průběhu řízení zanikl a kdy nebylo shledáno na straně oprávněného zavinění na zastavení exekuce, lze stěžovatele na odůvodnění výše zmíněného usnesení plně odkázat. Odkázat lze stěžovatele i na řadu předchozích rozhodnutí, kde se Ústavní soud zabýval a vypořádal s námitkami, které stěžovatel stále opakuje ve svých ústavních stížnostech.
Pro tyto důvody Ústavní soud ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu odmítl. Pokud jde o návrh na zrušení věty první ustanovení §89 e. ř. (bod III návrhového žádání), jedná se ve vztahu k ústavní stížnosti o akcesorický návrh, a tedy, je-li ústavní stížnost odmítnuta, musí sdílet její osud.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 27. srpna 2009
Jiří Mucha
předseda senátu Ústavního soudu