ECLI:CZ:US:2009:3.US.1777.09.1
sp. zn. III. ÚS 1777/09
Usnesení
Ústavní soud rozhodl dne 27. srpna 2009 v senátě složeném z předsedy Jiřího Muchy (soudce zpravodaj) a soudců Vlasty Formánkové a Vladimíra Kůrky mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků ve věci ústavní stížnosti stěžovatele JUDr. Martina Litvana, LL.M., advokáta se sídlem Praha 2, Fügnerovo náměstí 1808/3, správce konkursní podstaty úpadce SKYWALKER, s. r. o., se sídlem Praha 1, Revoluční 1080/2, IČ 25780590, zastoupeného JUDr. Miloslavem Boudysem, advokátem se sídlem v Praze 4, Budějovická 1126/9, proti usnesení Krajského soudu v Plzni ze dne 22. 4. 2009 č. j. 25 Co 150/2009-172 a usnesení Okresního soudu Plzeň-město ze dne 16. 3. 2009 č. j. 25 C 315/2006-147, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Ústavní stížností ze dne 24. 6. 2009 stěžovatel napadl a domáhal se zrušení usnesení Krajského soudu v Plzni ze dne 22. 4. 2009 č. j. 25 Co 150/2009-172, jakož i jemu předcházejícího usnesení Okresního soudu Plzeň-město ze dne 16. 3. 2009 č. j. 25 C 315/2006-147, a to z důvodu porušení čl. 36 a čl. 38 Listiny základních práv a svobod.
Jak Ústavní soud z ústavní stížnosti a jejích příloh zjistil, Okresní soud Plzeň-město napadeným usnesením podle §109 odst. 2 písm. c) občanského soudního řádu (dále jen "o. s. ř.") přerušil řízení, v němž se stěžovatel domáhal na žalované SILVER BELL s. r. o. zaplacení částky 641 394 Kč s příslušenstvím, a to do doby pravomocného skončení řízení vedeného u téhož soudu pod sp. zn. 21 C 85/2006. Důvodem tohoto postupu bylo, že v posledně uvedeném řízení (v němž se stěžovatel domáhá určení neúčinnosti smluv o půjčkách a zaplacení částky 641 394 Kč s příslušenstvím) je řešena otázka, která je co do skutkového základu i právní argumentace částečně totožná s otázkou v dané věci a která bude mít pro rozhodnutí v dané věci význam. Proti tomuto rozhodnutí podal stěžovatel odvolání, které však Krajský soud v Plzni shledal nedůvodným.
V ústavní stížnosti stěžovatel poukazuje na průběh soudního řízení, konkrétně pak na to, že je Okresní soud Plzeň-město usnesením ze dne 16. 8. 2007 č. j. 25 C 315/2006-90 zastavil s tím, že zde existuje překážka litispendence, neboť v téže věci již probíhá před stejným soudem pod sp. zn. 21 C 85/2006 další řízení. Toto rozhodnutí Krajský soud v Plzni jako soud odvolací usnesením ze dne 24. 10. 2007 č. j. 25 Co 354/2007-103 potvrdil. K dovolání stěžovatele byla tato rozhodnutí usnesením Nejvyššího soudu ze dne 7. 1. 2009 č. j. 28 Cdo 786/2008-135 zrušena. V něm pak dovolací soud vyslovil závazný právní názor, že nutným předpokladem řešení odporovatelnosti právních úkonů (§16 zákona č. 328/1991 Sb., o konkursu a vyrovnání, a 42a občanského zákoníku) je kladně vyřešená otázka jejich platnosti. Proto je - dle stěžovatele - třeba nejdříve zkoumat otázku platnosti napadených právních úkonů, která se řeší v tomto soudním řízení (tj. 25 C 315/2006) a teprve po jejím vyřešení otázku odporovatelnosti. V návaznosti na to stěžovatel vyslovuje názor, že otázky, které jsou předmětem jiných řízení, nelze řešit v řízení jiném, resp. že "konkrétní právní úprava rozhodování soudem o určitém právním vztahu (v konkrétním případě neplatnost a odporovatelnost) vylučuje zcela možnost řešit tuto otázku z důvodů jejího obsahu v jiném řízení".
Soudům obou stupňů pak stěžovatel vytýká, že rozhodovaly "nepřezkoumatelným způsobem", resp. "zmatečně", a že nerespektovaly již zmíněný názor dovolacího soudu. Konkrétně odvolací soud prý nesprávně argumentuje totožností řešených otázek "v dříve a později zahájeném řízení", nesprávně vyvozuje význam a závaznost řešení otázky neplatnosti v řízení o odporovatelnosti pro řízení o neplatnosti a také nesprávně konstatuje, že uvedená otázka (pozn.: zřejmě míněna otázka neplatnosti) je zkoumána samostatně v obou řízeních. Stěžovatel, opíraje se o výše zmíněné rozhodnutí Nejvyššího soudu, tvrdí, že nutným předpokladem pro řešení odporovatelnosti je kladně vyřešená otázka jejich platnosti a že proto má řešení otázky neplatnosti v řízení o neplatnost v daném případě přednost před věcí odporovatelnosti, a dále že odvolací soud "není schopen rozpoznat, že se jedná o dvě samostatná řízení, v nichž bude tato otázka řešena samostatně, takže nemůže mít její řešení v řízení o odporovatelnosti [...] v řízení o neplatnosti žádný význam". Z tohoto důvodu by bylo možno naopak přerušit řízení o odporovatelnosti (a to podle §109 odst. 1 o. s. ř.), protože řešení neplatnosti má před řešením odporovatelnosti přednost. Soudy obou stupňů dle stěžovatele postupují tak, že dochází k průtahům v řízení k újmě konkursních věřitelů. Dané řízení trvá již čtyři roky, nejprve bylo "nesmyslně" zastaveno a nyní došlo k jeho přerušení, ačkoliv výsledky řízení, kvůli kterému k tomuto přerušení došlo, zde nebudou mít žádný význam, a zbytečně tak bude docházet k dalším průtahům.
Ústavní soud se nejprve zabýval tím, zda jsou splněny předpoklady meritorního projednání ústavní stížnosti (§42 odst. 1, 2 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů; dále jen "zákon o Ústavním soudu"), přičemž dospěl k závěru, že se jedná o zjevně neopodstatněný návrh. Směřuje-li ústavní stížnost proti rozhodnutí orgánu veřejné moci, považuje ji Ústavní soud zpravidla za zjevně neopodstatněnou, jestliže napadené rozhodnutí není vzhledem ke své povaze, namítaným vadám svým či vadám řízení, které jeho vydání předcházelo, způsobilé porušit základní práva a svobody stěžovatele, tj. kdy ústavní stížnost postrádá ústavněprávní dimenzi. Zjevná neopodstatněnost ústavní stížnosti, přes její ústavněprávní dimenzi, může rovněž vyplynout z předchozích rozhodnutí Ústavního soudu, řešících shodnou či obdobnou právní problematiku. Po přezkoumání věci dospěl Ústavní soud k závěru, že nic nesvědčí porušení ústavně zaručených základních práv a svobod stěžovatele.
Ústavní soud musí předně zdůraznit, že usnesení o přerušení řízení není rozhodnutím ve věci samé, ale jen jedním z celé řady procesních rozhodnutí, která obecné soudy během řízení vydávají, a jako takové obvykle ani není způsobilé zasáhnout do ústavně zaručených základních práv či svobod účastníka řízení (viz také např. usnesení Ústavního soudu ze dne 24. 2. 2005 sp. zn. III. ÚS 350/04 a ze dne 17. 4. 2008 sp. zn. II. ÚS 461/08 ve Sbírce nálezů a usnesení Ústavního soudu neuveřejněna, dostupná na internetové adrese http://nalus.usoud.cz). V nyní posuzované věci však stěžovatel poukazuje na průběh předchozího řízení s tím, že v něm soudy nižších stupňů postupovaly nesprávně, což také konstatoval Nejvyšší soud ve shora označeném usnesení, a již tím způsobily zbytečné průtahy, které pak v důsledku nyní napadených rozhodnutí budou dále pokračovat. Nelze sice dopředu určit, jak dlouho bude probíhat řízení, jež je nyní vedeno u Okresního soudu Plzeň-město pod sp. zn. 21 C 85/2006, nicméně se nejeví jako pravděpodobné, že bude v krátké době ukončeno. Kumulace těchto skutečností vedla Ústavní soud k závěru, že je třeba přistoupit k přezkumu napadených rozhodnutí z hlediska vad, jak jsou namítány v ústavní stížnosti. Je však třeba připomenout, že může pouze jít o přezkum z hlediska jejich ústavnosti; jak totiž Ústavní soud ve svých rozhodnutích opakovaně konstatuje, vedení řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu, výklad "jednoduchého" práva a jeho aplikace na jednotlivý případ je v zásadě věcí obecných soudů a Ústavní soud, jakožto soudní orgán ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy České republiky), stojící mimo soustavu obecných soudů (čl. 91 Ústavy České republiky), není možno považovat za nějakou "superrevizní" instanci v systému všeobecného soudnictví, jejímž úkolem je přezkum celkové zákonnosti (či věcné správnosti) vydaných rozhodnutí.
Stěžovatel v ústavní stížnosti vytýká obecným soudům, že nerespektovaly právní názor Nejvyššího soudu a že jejich rozhodnutí jsou nedostatečně a "zmatečně" odůvodněna. V žádném bodě však stěžovateli přisvědčit nelze. V prvé řadě je třeba upozornit, že Nejvyšší soud řešil otázku litispendence, přičemž právě v této otázce je jeho právní názor pro soudy nižších stupňů závazný a jako takový musí být jimi respektován, jak se také stalo. Na rozdíl od stěžovatele se Ústavní soud nedomnívá, že by se Nejvyšší soud - nad rámec jím posuzované věci (tedy v podobě obiter dictum) - nějak vyjadřoval k otázce přerušení řízení dle §109 odst. 2 písm. c) o. s. ř. Stěžovatel sice v ústavní stížnosti poukazuje na to, že Nejvyšší soud konstatoval, že předpokladem odporovatelnosti právních úkonů je kladně vyřešená předběžná otázka jejich platnosti, ale jeho argumentace případná není. S uvedeným názorem Nejvyššího soudu samozřejmě nelze než souhlasit (viz také např. Švestka, J., Spáčil, J., Škárová, M., Hulmák, M., a kol.: Občanský zákoník I, Komentář, C. H. Beck, 1. vydání 2008, s. 360, kde se mj. uvádí: "Jde-li o neplatný právní úkon ..., nelze mu s úspěchem odporovat, neboť z něho žádné právní účinky ... nenastaly. V důsledku toho nemohlo dojít ani ke zkrácení pohledávky věřitele za dlužníkem. Z toho je patrno, že neplatnost právního úkonu má přednost před jeho odporovatelností. Pokud by proto byla vzdor tomu v případech neplatnosti právního úkonu podána odpůrčí žaloba, musela by být soudem jako nedůvodná zamítnuta."), nicméně se tím nijak neřeší problematika vztahu daného soudního řízení a řízení o odpůrčí žalobě (sp. zn. 21 C 85/2006).
Jak patrno zejména z rozhodnutí, která byla přiložena k ústavní stížnosti a u nichž správnost údajů nebyla zpochybněna ústavní stížností, stěžovatel se v daném soudním řízení domáhá na žalovaném zaplacení částky 641 394 Kč. Tato částka má představovat splátky půjček (realizované převody ze dne 6. 10. 2003 a 20. 10. 2003), které měl žalovaný poskytnout úpadci SKYWALKER, s. r. o., a to na základě smluv o půjčce ze dne 28. 12. 2001, 8. 4. 2002 a 24. 1. 2003. Tyto smlouvy pak stěžovatel považuje za neplatné pro rozpor se zákonem (§39 občanského zákoníku). V řízení vedeném pod sp. zn. 21 C 85/2006 se stěžovatel domáhá, aby soud určil, že uvedené smlouvy o půjčce jsou vůči němu právně neúčinné, a aby uložil žalovanému povinnost zaplatit mu (tj. stěžovateli) částku 641 394 Kč, jež zde má představovat to, co odporovaným úkonem ušlo z dlužníkova majetku.
Z uvedeného je zcela zřejmé, že předmětem daného soudního řízení je zaplacení částky 641 394 Kč, a nikoliv tedy určení neplatnosti smluv o půjčce, jak stěžovatel v ústavní stížnosti opakuje. Otázka neplatnosti těchto smluv v něm sice může být rovněž řešena, ovšem toliko jako tzv. otázka předběžná. Nutno ale zdůraznit, že tomu tak být nemusí, vše bude záviset na právní kvalifikaci příslušného skutkového děje, přičemž Ústavní soud nemůže přejímat, jak se soudní řízení bude vyvíjet. Jde-li o "druhé" řízení (tj. vedené pod sp. zn. 21 C 85/2006), zde bude nutno otázku platnosti smluv o půjčce řešit, také zde půjde o otázku předběžnou, a teprve po jejím kladném zodpovězení bude možno vyřešit otázku (relativní) neúčinnosti (k důvodům viz výše). Nelze tak v principu nic vytknout odvolacímu soudu, pokud konstatoval, že "otázka platnosti je v obou věcech otázkou předběžnou", jak to učinil stěžovatel.
V návaznosti na to je třeba se vyjádřit ke stěžovatelově tezi, že obě řízení jsou na sobě nezávislá. Stěžovatel svůj nárok odvíjí od téhož skutkového děje (převody finančních prostředků z úpadce na žalovaného z titulu údajných splátek půjček, které žalovaný poskytl úpadci podle smluv ze dne 28. 12. 2001, 8. 4. 2002 a 24. 1. 2003). Liší se jen stěžovatelova právní argumentace, kdy v prvním řízení tvrdí, že zmíněné smlouvy o půjčce představují neplatný právní úkon, ve druhém řízení že jde o úkon (relativně) neúčinný (a implicitně tedy že jde o platný právní úkon), rozdílný (tak) je i právní důvod vzniku daného nároku - na straně jedné by mohlo jít o bezdůvodné obohacení, na straně druhé o "vrácení" plnění z neúčinného právního úkonu. Je ale vyloučeno, aby tentýž právní úkon byl zároveň úkonem neplatným, a zároveň neúčinným, a proto také může existovat jen jediný nárok na zaplacení již zmíněné částky 641 394 Kč. Z uvedeného je patrno, že pokud by obě řízení probíhala současně, mohla by nastat situace, že obecné soudy předběžnou otázku posoudí rozdílně a stěžovateli (neoprávněně) přiznají žalovanou částku v obou řízeních, případně ji nepřiznají ani v jednom řízení. Za daných okolností je přerušení jednoho z probíhajících řízení plně namístě.
Z výše uvedeného vyplývá, že dva základní stěžovatelovy argumenty, jednak že v daném soudním řízení je řešena otázka, která je pro soud ve druhém řízení otázkou předběžnou, a jednak že obě řízení jsou na sobě nezávislá, nemohou obstát. V ústavní stížnosti tak chybí přesvědčivá argumentace, proč přerušení právě daného soudního řízení (a nikoliv tedy řízení o odpůrčí žalobě) představuje natolik vadný postup, který by navíc vedl k porušení ústavně zaručených základních práv či svobod stěžovatele. Pokud Nejvyšší soud hovoří o tom, že je třeba nejprve vyřešit předběžnou otázku, kterou je platnost odporovaného úkonu, míní tím logickou posloupnost jednotlivých kroků soudu, jenž rozhoduje o odpůrčí žalobě; pokud by o této otázce bylo vedeno jiné řízení, nepochybně by byl důvod řízení o odpůrčí žalobě přerušit. Pokud však takové řízení vedeno není, nic nebrání soudu, aby si zmíněnou otázku zodpověděl sám. Pokud dospěje k závěru, že odporovaný právní úkon je úkonem neplatným, a odpůrčí žalobu zamítne, má stěžovatel stále možnost domáhat se svého nároku v daném, nyní přerušeném soudním řízení. Lze si samozřejmě představit i opačný postup, nicméně i kdyby jej bylo možno označit za vhodnější, neznamená jeho nevyužití ještě porušení ústavnosti.
Pro tyto důvody Ústavní soud ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu odmítl.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 27. srpna 2009
Jiří Mucha
předseda senátu Ústavního soudu