ECLI:CZ:US:2009:3.US.1801.07.1
sp. zn. III. ÚS 1801/07
Usnesení
Ústavní soud rozhodl soudcem zpravodajem ve věci ústavní stížnosti JUDr. J. P., Ph.D., zastoupeného JUDr. Janem Brožem, advokátem v Praze 2, Sokolská 60, proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 27. 4. 2007 č. j. 14 Co 45/2007-143 a proti výroku III a IV rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 5 ze dne 19. 10. 2006 č. j. 7 C 290/2006-73, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Ústavní stížností ze dne 11. 7. 2007 stěžovatel napadl a domáhal se zrušení usnesení Městského soudu v Praze (dále jen "městský soud") ze dne 27. 4. 2007 č. j. 14 Co 45/2007-143, jakož i jemu předcházejícího rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 5 (dále jen "obvodní soud") ze dne 19. 10. 2006 č. j. 7 C 290/2006-73, a to pouze ve výroku III a IV, s tím, že těmito rozhodnutími byla porušena jeho základní práva zakotvená v čl. 36 odst. 1, čl. 38 odst. 1 a 2 Listiny základních práv a svobod a v čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod.
Výše zmíněným rozsudkem obvodního soudu (pro uznání) bylo v řízení o žalobě M. Proška na zaplacení částky 2 421 263 Kč, podané proti stěžovateli, zrušeno usnesení téhož soudu ze dne 9. 8. 2006 č. j. 7 C 290/2006-69 v části, ve které byla žalobci uložena povinnost zaplatit soudní poplatek ve výši 2 x 1 000 Kč (výrok I), a dále bylo rozhodnuto, že se žalobci vrací zaplacený soudní poplatek ve výši 2 000 Kč (výrok II), že stěžovatel jako žalovaný je povinen zaplatit žalobci částku 2 421 263 Kč (výrok III) a že stěžovatel je povinen nahradit žalobci náklady řízení ve výši 96 570 Kč (výrok IV). Výše označeným usnesením městského soudu pak bylo stěžovatelovo odvolání proti citovanému rozsudku obvodního soudu odmítnuto pro opožděnost podle §218a občanského soudního řádu (dále jen "o. s. ř.").
Ústavní soud nejprve zkoumal, zda podaná ústavní stížnost má všechny formální náležitosti a zda jsou splněny i ostatní předpoklady jejího meritorního projednání stanovené zákonem č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), přičemž dospěl k závěru, že se jedná o návrh, jenž není přípustný.
Dle §75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu je ústavní stížnost nepřípustná, jestliže stěžovatel nevyčerpal všechny procesní prostředky, které mu zákon k ochraně jeho práva poskytuje (§72 odst. 3 zákona o Ústavním soudu); to neplatí pro mimořádný opravný prostředek, který orgán, jenž o něm rozhoduje, může odmítnout jako nepřípustný z důvodů závisejících na jeho uvážení (§72 odst. 4 zákona o Ústavním soudu).
Jak Ústavní soud ze sdělení městského soudu ze dne 8. 8. 2008 zjistil, stěžovatel napadl v záhlaví uvedená soudní rozhodnutí (také) žalobou pro zmatečnost, a to s obdobnými námitkami jako v nyní souzené ústavní stížnosti. Na základě této informace si Ústavní soud vyžádal spis téhož soudu sp. zn. 66 C 17/2007, z něhož vyplynulo, že řízení o žalobě pro zmatečnost dosud probíhá - městský soud usnesením ze dne 29. 6. 2007 č. j. 66 C 17/2007-11 tuto žalobu pro nedůvodnost zamítl, proti tomuto rozhodnutí podal stěžovatel odvolání, avšak Vrchní soud v Praze jako soud odvolací svým usnesením ze dne 19. 3. 2008 č. j. 11 Cmo 318/2007-37 toto usnesení soudu prvního stupně potvrdil. Usnesení odvolacího soudu napadl stěžovatel dovoláním ze dne 26. 6. 2008, o němž do dnešního dne nebylo ze strany Nejvyššího soudu rozhodnuto. Přípustnost podaného dovolání stěžovatel opřel o ustanovení §238a odst. 1 písm. b), odst. 3 (míněn patrně "odst. 2") ve spojení s §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř.
Stěžovateli tak byla k dispozici žaloba pro zmatečnost jako procesní prostředek, jehož prostřednictvím, a to ještě před podáním ústavní stížnosti, mohl a ve smyslu §75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu měl povinnost chránit svá práva (viz §72 odst. 3 zákona o Ústavním soudu). Stěžovatel sice daný mimořádný opravný prostředek uplatnil, nelze však dospět k závěru, že bezvýsledně, neboť o něm nebylo "s konečnou platností" rozhodnuto - soudní řízení (nyní ve fázi před dovolacím soudem) dosud probíhá. Stěžovatel by v této souvislosti však mohl argumentovat, že ústavní stížnost je přípustná, neboť již všechny opravné prostředky vyčerpal, a to včetně žaloby pro zmatečnost; zbývá-li v řízení o této žalobě dovolání, jde o procesní prostředek, který může příslušný orgán odmítnout jako nepřípustný z důvodů závisejících na jeho uvážení (§75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu a contrario).
Obdobnou situací - rozdíl spočívá v tom, že dovolání je zde mimořádným opravným prostředkem v rámci řízení o žalobě pro zmatečnost, která je sama mimořádným opravným prostředkem ve smyslu §72 odst. 3 zákona o Ústavním soudu - se však již Ústavní soud opakovaně zabýval a dospěl k následujícím závěrům. Při interpretaci ustanovení §75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu třeba vycházet z toho, že ústavní stížnost podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky představuje zvláštní procesní prostředek k ochraně ústavně zaručených základních práv a svobod, který je vůči ostatním prostředkům, jež jednotlivci slouží k ochraně jeho práv a svobod, ve vztahu subsidiarity. Jak k tomu konstatoval Ústavní soud ve svém nálezu ze dne 13. 6. 2000 sp. zn. III. ÚS 117/2000 (Sbírka nálezů a usnesení Ústavního soudu, svazek 19, č. 111), ochrana ústavnosti není a ani z povahy věci nemůže být pouze úkolem Ústavního soudu, nýbrž je úkolem všech orgánů veřejné moci, v tom rámci zejména obecné justice; Ústavní soud představuje v této souvislosti ultima ratio, institucionální mechanizmus, jenž nastupuje v případě selhání všech ostatních. K základním zásadám, ovládajícím řízení o ústavních stížnostech, patří proto zásada subsidiarity, dle níž je podmínkou podání ústavní stížnosti vyčerpání všech procesních prostředků, které zákon k ochraně práva poskytuje (§75 odst. 1 ve spojení s §72 odst. 3 a 4 zákona o Ústavním soudu), nejsou-li dány (zvláštní) důvody přijetí ústavní stížnosti i bez splnění této podmínky dle ustanovení §75 odst. 2 zákona o Ústavním soudu.
U mimořádného opravného prostředku, který může orgán, jenž o něm rozhoduje, odmítnout jako nepřípustný z důvodů závisejících na jeho uvážení, není v době jeho podání zřejmé, zda je či není přípustný, a tedy zda se skutečně jedná o procesní prostředek ochrany práv stěžovatele. Vzhledem k této okolnosti zákon netrvá na tom, aby stěžovatel takový mimořádný opravný prostředek před podáním ústavní stížnosti uplatnil. Na straně druhé lze takový mimořádný prostředek uplatnit, aniž by tím byla ohrožena možnost posléze podat ústavní stížnost, neboť jestliže orgán, jenž o něm rozhoduje, jej odmítne z důvodů závisejících na jeho uvážení, má stěžovatel otevřenu lhůtu pro podání ústavní stížnosti (§72 odst. 4 zákona o Ústavním soudu). Podmínkou je (tedy) pouze to, aby jej účastník řízení uplatnil řádně a včas, a tedy aby nedošlo k jeho odmítnutí z jiného důvodu. Jestliže stěžovatel podá ústavní stížnost souběžně s mimořádným prostředkem dle §72 odst. 4 zákona o Ústavním soudu, a tedy před obecnými soudy probíhá příslušné řízení, v jehož rámci se může domáhat ochrany (i) svých ústavně zaručených práv a svobod, není důvod pro to, aby Ústavní soud - v rozporu s výše popsaným principem subsidiarity, jakož i minimalizace zásahů do činnosti orgánů veřejné moci (zde obecných soudů) - do doby, než toto řízení bude ukončeno, ve věci (paralelně) rozhodoval, není ani důvod pro to, aby vyčkával se svým rozhodnutím až do vydání rozhodnutí orgánu, jenž o daném mimořádném prostředku rozhoduje, neboť stěžovatel není nucen podávat ústavní stížnost, jestliže tak může učinit až po doručení rozhodnutí o daném mimořádném opravném prostředku (§72 odst. 4 zákona o Ústavním soudu).
Vzhledem k tomu, že výše uvedené závěry lze plně vztáhnout i na nyní posuzovanou situaci, kdy dovolání je "jen" mimořádným opravným prostředkem v rámci řízení o jiném mimořádném opravném prostředku, Ústavní soud ústavní stížnost podle ustanovení §43 odst. 1 písm. e) zákona o Ústavním soudu odmítl.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 23. září 2009
Jiří Mucha
soudce Ústavního soudu