ECLI:CZ:US:2009:3.US.1848.09.1
sp. zn. III. ÚS 1848/09
Usnesení
Ústavní soud rozhodl dne 29. září 2009 mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků soudcem zpravodajem Janem Musilem ve věci ústavní stížnosti Luďka Mencla, správce konkursní podstaty úpadce společnosti Panorama Group a. s., se sídlem Táboritská 23, Praha 3, zastoupeného Mgr. Alenou Abbidovou, advokátkou se sídlem Chodská 12, Praha 2, proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 7. dubna 2009 č. j. 6 Cmo 47/2009-261 a proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 5. června 2008 č. j. 31 Cm 114/2005-218, ve znění usnesení ze dne 7. ledna 2009 č. j. 31 Cm 114/2005-250, za účasti Vrchního soudu v Praze a Městského soudu v Praze, jako účastníků řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Stěžovatel ústavní stížností doručenou Ústavnímu soudu dne 14. 7. 2009, napadá obě v záhlaví usnesení označená rozhodnutí, která měla porušit článek 2, odst. 2, článek 11 odst. 1 a článek 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina").
Ve velmi kuse odůvodněné ústavní stížnosti stěžovatel pouze oznamuje současné podání dovolání. Protože prý "Ústavní soud v některých případech dovozuje, že podání ústavní stížnosti za současného uplatnění mimořádného opravného prostředku (dovolání) je předčasné", přičemž v jiných případech rozhodovací praxe Ústavního soudu je "ústavní stížnost uplatněná až po ukončení dovolacího řízení posuzována jako opožděná", podává stěžovatel za této situace ústavní stížnost "výhradně z důvodu právní jistoty" s tím, že "konkretizace jednotlivých skutečností budou specifikovány bez zbytečného prodlení nejpozději k výzvě soudu".
II.
Jak se zjišťuje z připojených listin, Vrchní soud v Praze rozsudkem ze dne 7. 4. 2009 č. j. 6 Cmo 47/2009-261 ve věci stěžovatele (v procesním postavení žalobce) proti žalované Deutsche Bank Aktiengesellschaft v řízení o splnění povinnosti změnil rozsudek soudu prvního stupně ve znění opravného usnesení tak, že pod bodem I. výroku, bodu 9 odst. 1, 3 až 7 žalobu zamítl (výrok I. ad 1) a pod bodem I. výroku, bodu 9 odst. 2 a pod bodem II. výroku rozsudek soudu prvního stupně ve znění opravného usnesení potvrdil (výrok I. ad 2).
III.
Ústavní soud se nejprve zabýval formálními náležitostmi ústavní stížnosti a předpoklady pro její meritorní projednání, zejména otázkou její přípustnosti.
K základním principům ovládajícím řízení o ústavní stížnosti patří princip subsidiarity. K tomuto principu se Ústavní soud blíže vyjádřil např. v nálezu sp. zn. III. ÚS 117/2000, publikovaném ve Sbírce nálezů a usnesení Ústavního soudu, sv. 19, str. 79. Po formální stránce se tento princip projevuje v požadavku předchozího vyčerpání všech procesních prostředků, které právní řád České republiky stěžovatelce k ochraně jejího práva poskytuje (§75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu) a po materiální stránce v požadavku, aby Ústavní soud přistoupil k zásahu na ochranu ústavně zaručených základních práv a svobod až tehdy, když příslušné orgány veřejné moci nejsou schopny protiústavní stav napravit. Platí však, že stanoví-li právní předpis, že v určité procesní situaci je k rozhodování o právech a povinnostech fyzických či právnických osob příslušný konkrétní orgán veřejné moci, musí Ústavní soud vyčkat rozhodnutí tohoto orgánu.
Podle ustanovení §75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu, ve znění novely provedené zákonem č. 83/2004 Sb., účinné od 1. 4. 2004, je ústavní stížnost nepřípustná, jestliže stěžovatel před jejím podáním nevyčerpal všechny procesní prostředky, které mu zákon k ochraně jeho práva poskytuje; to neplatí pro mimořádný opravný prostředek, který orgán, jenž o něm rozhoduje, může odmítnout jako nepřípustný z důvodů závisejících na jeho uvážení [typicky se jedná o případ postupu dovolacího soudu podle ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř.].
Posledně uvedený případ znamená, že za situace, v níž fyzická nebo právnická osoba mimořádný opravný prostředek neuplatnila, nelze ústavní stížnost odmítnout pro nepřípustnost. Pokud by však stěžovatel mimořádný opravný prostředek uplatnil, a bylo o něm rozhodnuto tak, že nebyl přípustný, je stěžovateli ve smyslu ustanovení §72 odst. 4 zákona o Ústavním soudu v novelizovaném znění, zachována lhůta k podání ústavní stížnosti proti předcházejícím rozhodnutím obecných soudů.
Podle ustanovení §72 odst. 4 zákona o Ústavním soudu, byl-li mimořádný opravný prostředek orgánem, který o něm rozhoduje, odmítnut jako nepřípustný z důvodů závisejících na jeho uvážení, lze ústavní stížnost podat proti předchozímu rozhodnutí, jímž bylo rozhodováno o procesním prostředku k ochraně práva, které bylo tímto mimořádným opravným prostředkem napadeno, a to ve lhůtě 60 dnů od jeho doručení. Jinak řečeno, v případě, že stěžovatel napadl rozhodnutí odvolacího soudu dovoláním, přičemž o přípustnosti dovolání rozhoduje sám dovolací soud, nelze poté podanou ústavní stížnost směřující proti rozhodnutí odvolacího soudu odmítnout pro její opožděnost. K souběžnému podání ústavní stížnosti a dovolání již není žádný důvod, neboť i v případě, že by dovolací soud rozhodl, že dovolání není přípustné, nelze ústavní stížnost proti rozhodnutí, jež rozhodnutí dovolacího soudu předcházelo, odmítnout jako opožděně podanou.
Tyto výše uvedené úvahy jsou v projednávané věci relevantní z toho důvodu, že telefonickým dotazem dne 22. 9. 2009 bylo zjištěno u Městského soudu v Praze, pracoviště Slezská 9, že v předmětné věci bylo podáno dovolání, o němž dosud nebylo Nejvyšším soudem ČR rozhodnuto. Stěžovatel ostatně tuto okolnost v návrhu výslovně uvedl s tím, že tak učinil z procesní opatrnosti. Stěžovatel tedy tím dal jednoznačně najevo, že právě dovolání pokládá za poslední procesní prostředek, který může odstranit tvrzenou protiústavnost ve vztahu k rozhodnutím soudů nižších stupňů. Za této situace lhůta k podání ústavní stížnosti proti rozhodnutí dovolacího soudu o dovolání, a rovněž tak i proti rozhodnutí odvolacího soudu, začne běžet až dnem doručení rozhodnutí dovolacího soudu.
Pokud by byla ústavní stížnost věcně posouzena před rozhodnutím Nejvyššího soudu ČR o dovolání, mohl by Ústavní soud nepřípustným způsobem zasáhnout do rozhodování obecných soudů. Naopak v případě přerušení řízení až do rozhodnutí dovolacího soudu by zbytečně prodlužoval své řízení, aniž k takovému procesnímu kroku je reálné opodstatnění. Protože rozhodnutí dovolacího soudu v dané věci nelze předjímat, je ústavní stížnost za popsané procesní situace předčasná.
Vzhledem k výše uvedenému, aniž by se Ústavní soud zabýval meritem věci, ústavní stížnost odmítl podle ustanovení §43 odst. 1 písm. e) zákona o Ústavním soudu jako nepřípustnou.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 29. září 2009
JUDr. Jan Musil v. r.
soudce zpravodaj