ECLI:CZ:US:2009:3.US.1876.09.1
sp. zn. III. ÚS 1876/09
Usnesení
Ústavní soud rozhodl soudcem zpravodajem Jiřím Muchou ve věci ústavní stížnosti stěžovatelky Ing. J. S., zastoupené Mgr. Vlastislavem Kubiczkem, advokátem v Ostravě, U Cementárny 1203/26, proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 6. 1. 2006 č. j. 23 C 88/2005-39, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Ústavní stížností ze dne 14. 7. 2009 se stěžovatelka domáhala zrušení shora uvedeného rozsudku prvostupňového soudu. Dle tvrzení stěžovatelky tento soud porušil její právo na spravedlivý proces dle čl. 96 odst. 1 Ústavy, čl. 37 odst. 3 a čl. 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod a čl. 6 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod.
Z předložených kopií rozhodnutí obecných soudů v dané věci a z kopie odvolání stěžovatelky a dvou doplnění jejího odvolání (vyžádaných Ústavním soudem od prvostupňového soudu) Ústavní soud zjistil, že stěžovatelka podala proti žalovanému žalobu na ochranu osobnosti dle §11 a násl. občanského zákoníku. Krajský soud v Ostravě rozsudkem ze dne 6. 1. 2006 č. j. 23 C 88/2005-39 žalobu zamítl. Stěžovatelka podala odvolání, ve kterém namítala nesprávně zjištěný skutkový stav a nesprávné právní závěry prvostupňového soudu, brojila proti postupu svého (soudem ustanoveného) advokáta v prvostupňovém řízení a v této souvislosti rozsáhle (sama nově) argumentovala okolnostmi celé věci a chováním žalovaného a přiložila také řadu listinných důkazů. Vrchní soud v Olomouci rozsudkem ze dne 1. 8. 2007 č. j. 1 Co 177/2006-124 prvostupňové rozhodnutí potvrdil, když se ztotožnil se skutkovými i právními závěry prvostupňového soudu. Argumentaci stěžovatelky o okolnostech věci a chování žalovaného vyhodnotil jako nově předestřené skutečnosti a důkazy, ke kterým nemohl dle §205a občanského soudního řádu přihlédnout (nebyly pro jejich nepředložení předmětem posouzení prvostupňového soudu). Stěžovatelčino dovolání (stěžovatelka namítala nepřezkoumatelnost odvolacího rozhodnutí, nedostatky ve skutkových zjištěních a vadnou aplikaci §11 a násl. občanského zákoníku) bylo odmítnuto pro nepřípustnost usnesením Nejvyššího soudu České republiky ze dne 7. 5. 2009 č. j. 30 Cdo 1415/2008-198.
V ústavní stížnosti stěžovatelka uvedla, že jí byl v prvostupňovém řízení ustanoven advokát, který však svým neprofesionálním jednáním porušil §3 a §16 zákona o advokacii a v důsledku tohoto jednání stěžovatelka nebyla přítomna prvostupňovému jednání, nemohla vypovídat a předložit veškeré důkazy, které měla k dispozici. Pochybení advokáta spočívalo v tom, že stěžovatelku řádně a včas neinformoval o průběhu řízení a nemohla se tak dostavit k jednání, ač na své účasti trvala. Informoval ji až v předvečer jednání, kdy nemohla již reagovat jinak, než žádat advokáta, aby požádal soud o odročení jednání, neboť se nemohla z důvodu jiného soudního jednání dostavit. Advokát však nedbal pokynů stěžovatelky a její nepřítomnost u jednání neomluvil, neboť sám se na jednání dostavil opožděně (jednání proto proběhlo v nepřítomnosti advokáta i stěžovatelky). Dle stěžovatelky jí tak bylo bráněno hájit své zájmy a žalovaný získal výhodu; soud nezajistil účastníkům stejné možnosti k uplatnění jejich práv (v možnosti účastnit se jednání, vyjádřit se k důkazům, možnosti shrnutí a závěrečného vyjádření ke skutkové a právní stránce).
Ústavní stížnost je nepřípustná.
Stěžovatelka v ústavní stížnosti požaduje zrušit toliko prvostupňový rozsudek, ačkoliv je zřejmé, že ve věci rozhodoval i druhostupňový a poté dovolací soud.
V první řadě je třeba připomenout, že v řízení o ústavní stížnosti se uplatňuje maxima, dle níž je Ústavní soud, ve smyslu své již ustálené judikatury, vázán petitem návrhu na zahájení řízení a sám jej nemůže měnit (viz např. nález Ústavního soudu ze dne 15. 11. 2000 sp. zn. II. ÚS 305/99, ze dne 6. 1. 2004 sp. zn. IV. ÚS 98/03, ze dne 18. 11. 2004 sp. zn. III. ÚS 177/04 nebo ze dne 21. 3. 2006 sp. zn. II. ÚS 259/05).
Dále pak Ústavní soud v souladu se svou dosavadní judikaturou uvádí, že smyslem a funkcí ústavní stížnosti je náprava zásahu orgánu veřejné moci do ústavně zaručených práv a svobod, avšak k takové nápravě nemůže dojít tak, že by z řízení o ústavní stížnosti a z přezkumu Ústavním soudem bylo vyňato právě rozhodnutí o posledním prostředku, poskytnutém zákonem k ochraně práva. Je-li přípustný opravný prostředek, jenž je v dispozici stěžovatelky, i následně řádně podán, je nezbytné napadnout ústavní stížností (kasačním návrhem) i na jeho základě vydané rozhodnutí, pokud se orgán (zde soud) k tomu ex lege povolaný v rámci jemu svěřených kompetencí námitkami stěžovatelky, aniž by tyto musely být ve shodě se všemi v ústavní stížnosti uplatněnými, náležitě zabýval. Přitom lhostejno, jakou formou procesního úkonu (např. zamítnutím či odmítnutím), resp. formou rozhodnutí co do procesního označení výsledku své přezkumné činnosti (např. rozsudkem či usnesením) tak učinil. Rozhodnutí o ústavní stížnosti, směřující jen proti rozhodnutí prvostupňového soudu, by v projednávané věci vedlo k tomu, že rozhodnutím Ústavního soudu by zůstalo nedotčeno rozhodnutí druhostupňového soudu i rozhodnutí Nejvyššího soudu, což by bylo v rozporou s principem právní jistoty. Tyto procesní skutečnosti jsou zcela evidentní a pro rozhodování Ústavního soudu relevantní (viz např. usnesení Ústavního soudu ze dne 19. 8. 1996 sp. zn. IV. ÚS 219/96, ze dne 15. 1. 1997 sp. zn. IV. ÚS 58/95 nebo ze dne 5. 3. 2009 sp. zn. IV. ÚS 888/08).
V důsledku uvedeného deficitu petitu návrhu stěžovatelky, tedy protokasačním návrhem v souladu se svým dispozičním oprávněním (vigilantibus iura), jsa zastoupena kvalifikovaným právním zástupcem, nenapadla usnesení Nejvyššího soudu ze dne 7. 5. 2009 č. j. 30 Cdo 1415/2008-198 ani rozsudek odvolacího Vrchního soudu v Olomouci ze dne 1. 8. 2007 č. j. 1 Co 177/2006-124, byla ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítnuta dle §43 odst. 1 písm. e) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů.
Ústavní soud podotýká, že (vedle petitu) ani z textu ústavní stížnosti se nepodává, že by stěžovatelka něco namítala proti postupu odvolacího a dovolacího soudu. Jak je přitom zřejmé z vyžádaného odvolání, stěžovatelka vznášela námitky proti nekvalifikovanému jednání advokáta také ve svém odvolání. Současně s tímto pak předestřela své podrobné argumenty o okolnostech věci a chování žalovaného, se kterými se musel odvolací soud vypořádat, což učinil. Stěžovatelka proti postupu odvolacího soudu ničeho nenamítá a tedy evidentně v jeho procesním postupu (např. v aplikaci §205a občanského soudního řádu) neshledává žádné protiústavní pochybení.
K ústavní stížnosti je třeba také pro úplnost uvést, že byť stěžovatelka (a to zcela obecně bez uvedení konkrétních procesních pochybení soudu) uvádí, že prvostupňový soud jí nezajistil stejné možnosti k uplatnění práv jako žalovanému (nemohla být přítomna u jednání soudu, vyjádřit se a předložit důkazy), celá argumentace v ústavní stížnosti i ve stěžovatelčině odvolání směřuje nikoliv proti prvostupňovému soudu (jeho případným procesním vadám), ale proti postupu jejího advokáta. Tvrdí jeho nekontaktnost/nedostupnost, neinformování stěžovatelky (klientky) o jednání ani o rozhodnutích, jeho pozdní příchod na (rozhodné) jednání, nepožádání soudu o odročení jednání, netrvání na přítomnosti stěžovatelky u jednání, nereagování na výzvy prvostupňového soudu a další. Z celé věci se tak podává, že stěžejní námitky stěžovatelky se týkají vztahu mezi ní a advokátem, tedy že stav projednávané věci žaloby na ochranu osobnosti byl toliko důsledkem, jednání advokáta (nikoliv soudu), a to včetně okolností soudního jednání (kdy stěžovatelka tvrdí, že nemohla být přítomna jednání), ohledně kterého advokát nepožádal o odročení a sám se na jednání ani (včas) nedostavil, ač o něm věděl. K nápravě takových tvrzených skutečností je však třeba užít jiných (odpovídajících) právních prostředků ochrany a nápravy.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 9. prosince 2009
Jiří Mucha
soudce Ústavního soudu