ECLI:CZ:US:2009:3.US.1900.08.1
sp. zn. III. ÚS 1900/08
Usnesení
Ústavní soud rozhodl dne 11. června 2009 v senátě složeném z předsedy Jana Musila a soudců Vladimíra Kůrky a Jiřího Muchy (soudce zpravodaj) mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků ve věci ústavní stížnosti stěžovatelky BAKALÁŘ TOURS s. r. o., se sídlem Rakovník, Kuštova 2001, zastoupené JUDr. Drahomírem Šachtou, advokátem v Praze 5, Radlická 28/663, proti rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 20. 7. 2005 č. j. 47 Cm 235/2003-66, rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 5. 6. 2006 č. j. 3 Cmo 442/2005-97 a usnesení Nejvyššího soudu České republiky ze dne 6. 5. 2008 č. j. 29 Odo 1773/2006-126, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Ústavní stížností ze dne 28. 7. 2008 stěžovatelka napadla a domáhala se zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí s tím, že jimi byly porušeny její základní práva a svobody zaručené čl. 2 odst. 3 a 4, čl. 90 a čl. 95 odst. 1 Ústavy České republiky a čl. 2 odst. 2, čl. 11 odst. 1, čl. 36 odst. 1 a čl. 37 odst. 3 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina").
Jak Ústavní soud z ústavní stížnosti a jejích příloh zjistil, výše zmíněným rozsudkem Krajského soudu v Praze byla zamítnuta stěžovatelčina žaloba proti Ing. L. Č., P. K. a P. K. na zaplacení částky 210 642 Kč s příslušenstvím a stěžovatelce bylo uloženo zaplatit žalovaným na náhradě nákladů řízení 49 950 Kč. Proti tomuto rozsudku podala stěžovatelka odvolání, Vrchní soud v Praze jej však shora označeným rozsudkem potvrdil a rozhodl, že stěžovatelka je povinna na náhradě nákladů odvolacího řízení zaplatit žalovaným 49 682,50 Kč. Stěžovatelčino dovolání pak Nejvyšší soud v záhlaví uvedeným usnesením jako nepřípustné odmítl s tím, že není přípustné ani ve smyslu §237 odst. 1 písm. c) občanského soudního řádu, a rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení. Žalovaná částka měla představovat škodu, kterou žalovaní způsobili tím, že jako jednatelé nesplnili svou povinnost ve smyslu §135 odst. 1 obchodního zákoníku. Uvedenou škodou mělo být daňové penále, které stěžovatelka musela kvůli porušení této povinnosti žalovaných uhradit.
Stěžovatelka v ústavní stížnosti vyslovuje nesouhlas se závěry obecných soudů, že žalovaní splnili svou povinnost dle §135 odst. 1 obchodního zákoníku tím, že pověřili vedením účetnictví zaměstnankyni mající středoškolské vzdělání ekonomického směru. Odvolávajíc se přitom na odbornou literaturu a "prvorepublikovou" judikaturu a poukazujíc na důvody vzniku daňových nedoplatků, stěžovatelka s tímto závěrem vede obsáhlou polemiku, když jednak tvrdí, že osobní odpovědnost jednatelů za vedení účetnictví pověřením třetí osoby nemůže být dotčena, resp. jakkoli omezena, jednak že žalovaní svým jednáním, resp. omisivním jednáním, nevytvořili dostatečné podmínky pro to, aby účetnictví mohlo být vedeno řádně, neboť - jak vyvozuje Ústavní soud z ústavní stížnosti - dali účetní nesprávný pokyn, resp. ji neinformovali o podstatných skutečnostech. Prokázání takového omisivního jednání je prý pojmově vyloučeno, neboť by bylo třeba dokládat neexistující skutečnost. V další části ústavní stížnosti stěžovatelka vyslovuje nesouhlas se závěrem Nejvyššího soudu, že netvrdila "nedodržení zákonem stanoveného postupu pro řádné zajištění vedení předepsané evidence a účetnictví", a uvádí, že to byl hlavní argument jejího dovolání; tím jí tento soud odňal právo na projednání věci. Dle stěžovatelky se soudy všech stupňů pouze omezily na posuzování otázky, zda bylo zajištěno řádné vedení účetnictví, a nevypořádaly se s její právní argumentací, takže jejich rozhodnutí nejsou řádně odůvodněna, a tudíž jsou nepřezkoumatelná a nezákonná. Z těchto důvodů mělo dojít k zásahu do jejího práva na soudní ochranu podle čl. 36 Listiny. Neuznáním údajně existujícího nároku ze strany obecných soudů pak mělo dojít k porušení čl. 11 Listiny.
Ústavní soud se nejdříve zabýval otázkou, zda jsou naplněny předpoklady meritorního projednání ústavní stížnosti (§42 odst. 1 a 2 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů; dále jen "zákon o Ústavním soudu"), a dospěl k závěru, že jde o zjevně neopodstatněný návrh.
Směřuje-li ústavní stížnost proti rozhodnutí orgánu veřejné moci, považuje ji Ústavní soud zpravidla za zjevně neopodstatněnou, jestliže napadené rozhodnutí není, vzhledem ke své povaze, namítaným vadám svým či vadám řízení, které jeho vydání předcházelo, způsobilé porušit základní práva a svobody stěžovatele, tj. kdy ústavní stížnost postrádá ústavněprávní dimenzi. Zjevná neopodstatněnost ústavní stížnosti, přes její ústavněprávní dimenzi, může rovněž vyplynout z předchozích rozhodnutí Ústavního soudu, řešících shodnou či obdobnou právní problematiku.
Stěžovatelka v ústavní stížnosti v prvé řadě polemizuje s názorem obecných soudů, že jednatel splní svou povinnost ve smyslu §135 obchodního zákoníku, pokud zajistí vedení předepsané evidence a účetnictví v potřebném rozsahu kvalifikovanou osobou, které vytvoří pro výkon činnosti potřebné podmínky (poskytne potřebnou součinnost), resp. že se může své odpovědnosti za případnou škodu zprostit, pokud v tomto směru unese břemeno tvrzení a důkazní břemeno. Dále pak stěžovatelka, i když se s výše uvedeným právním názorem neztotožňuje, vyslovuje nesouhlas se závěry obecných soudů, že tato podmínka byla splněna, s tím, že žalovaní potřebné podmínky nezajistili.
Jak Ústavní soud opakovaně konstatuje, vedení řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu, výklad "jednoduchého" práva a jeho aplikace na jednotlivý případ je totiž v zásadě věcí obecných soudů a Ústavní soud, jakožto soudní orgán ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy České republiky) stojící mimo soustavu obecných soudů (čl. 91 Ústavy České republiky), není možno považovat za nějakou "superrevizní" instanci v systému všeobecného soudnictví, jejímž úkolem je přezkum celkové zákonnosti (či věcné správnosti) vydaných rozhodnutí.
O zásahu Ústavního soudu lze uvažovat až za situace, že by příslušný proces (v obecném slova smyslu) byl zatížen "kvalifikovanými" vadami, tedy takovými vadami, jež mají za následek porušení ústavně zaručených základních práv a svobod (a jejichž definování se Ústavní soud soustavně věnuje ve své rozhodovací činnosti). Jde-li o interpretaci tzv. jednoduchého práva, pak ústavně relevantní vadou by mohla především být jednak libovůle v podobě nerespektování jednoznačně znějící kogentní právní normy (výjimečně i obecně uznávaných principů spravedlnosti), jednak nesprávné zohlednění dopadu konkrétního ústavně zaručeného základního práva či svobody na posuzovanou věc. O žádný z těchto případů v posuzované věci nejde, přičemž nesouhlas s právním názorem obecného soudu opodstatněnost ústavní stížnosti není s to založit.
To stejné platí, pokud stěžovatelka vyslovuje nesouhlas se skutkovými a z nich vycházejícími právními závěry, v daném případě že žalovaní zajistili vedení předepsané evidence a účetnictví v potřebném rozsahu kvalifikovanou osobou a vytvořili jí pro výkon činnosti potřebné podmínky, čímž naplnili svou povinnost ve smyslu §135 odst. 1 obchodního zákoníku. Zde by se o vadu dosahující ústavněprávní roviny mohlo jednat, jak plyne z ustálené judikatury Ústavního soudu, toliko za situace, pokud by tyto závěry byly v extrémním rozporu s provedenými důkazy. Ani v tom ohledu však Ústavní soud žádné pochybení nezjistil. Na doplnění možno uvést, že pokud se v ústavní stížnosti argumentuje tím, že žalovaní osobě pověřené vedením účetnictví nevytvořili potřebné podmínky tím, že jí buď některé skutečnosti důležité pro účtování zatajili, nebo jí přímo udělili nesprávné pokyny, je třeba uvést, že jde o pouhou hypotézu, přičemž stěžovatelce nic nebránilo toto své tvrzení v řízení před obecnými soudy prokázat (nejedná se o skutečnost, již z povahy věci prokázat nelze), a to např. v rámci svědeckého výslechu osob, které se podílely na vedení účetnictví. Z obsahu příslušného soudního spisu přitom vyplynulo, že stěžovatelka těmto osobám stran výše uvedených skutečností ani nepoložila žádnou otázku.
Vzhledem k tomu, že závěry obecných soudů jsou v napadených rozhodnutích sice někdy stručně (v případě rozhodnutí soudů vyšších stupňů), nicméně srozumitelně a v souladu s pravidly logiky odůvodněny, nelze se ani ztotožnit se stěžovatelčiným názorem, že jsou nepřezkoumatelná (resp. z hlediska ústavnosti zatížena prvkem libovůle v soudním rozhodování).
S ohledem na výše uvedené Ústavní soud ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků řízení podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu odmítl.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 11. června 2009
Jan Musil
předseda senátu Ústavního soudu