ECLI:CZ:US:2009:3.US.2012.08.1
sp. zn. III. ÚS 2012/08
Nález
Nález Ústavního soudu - III. senátu složeného z předsedy senátu Jana Musila a soudců Vladimíra Kůrky a Jiřího Muchy (soudce zpravodaj) - ze dne 3. září 2009 sp. zn. III. ÚS 2012/08 ve věci ústavní stížnosti stěžovatelky I. H. proti usnesení Krajského soudu v Praze ze dne 31. 3. 2008 č. j. 31 Co 151/2008-39 potvrzujícímu usnesení soudu prvního stupně, proti usnesení Okresního soudu v Nymburce ze dne 3. 3. 2008 č. j. 14 Ro 1301/2007-28, kterým byl odmítnut stěžovatelčin odpor, a proti platebnímu rozkazu Okresního soudu v Nymburce ze dne 22. 8. 2007 č. j. 14 Ro 1301/2007-15, jímž bylo stěžovatelce uloženo zaplatit peněžitou částku, za účasti Krajského soudu v Praze a Okresního soudu v Nymburce jako účastníků řízení a VICTORIA VOLKSBANKEN pojišťovna, a. s., se sídlem Praha 2, Francouzská 28, jako vedlejší účastnice řízení.
Výrok
I. Usnesení Krajského soudu v Praze ze dne 31. 3. 2008 č. j. 31 Co 151/2008-39 se ruší.
II. Ve zbývající části se ústavní stížnost odmítá.
Odůvodnění:
Včas podanou ústavní stížností ze dne 11. 8. 2008 se stěžovatelka domáhala zrušení výše uvedených rozhodnutí obecných soudů. Dle stěžovatelky byla porušena její práva zakotvená v čl. 36 odst. 1 a čl. 38 odst. 1 a 2 Listiny základních práv a svobod.
Ústavní soud si vyžádal spis Okresního soudu v Nymburce sp. zn. 14 Ro 1301/2007, ze kterého se podává, že okresní soud vydal dne 22. 8. 2007 platební rozkaz, kterým stěžovatelce uložil zaplatit žalobci částku 1 800 Kč s příslušenstvím a nahradit mu náklady řízení. Stěžovatelce byla zásilka s platebním rozkazem doručována do vlastních rukou v srpnu a říjnu 2007, avšak zásilku se nepodařilo doručit. Následně byla úspěšně doručována prostřednictvím soudního doručovatele. Na doručence je vyznačeno odevzdání zásilky "osobně" dne "6. 2. 2008" stěžovatelce (její jméno) a je zde stěžovatelčin podpis a jméno a podpis soudního doručovatele.
Stěžovatelka podala prostřednictvím JUDr. M. proti platebnímu rozkazu odpor elektronicky dne 25. 2. 2008 a na poštu dne 26. 2. 2008. Okresní soud usnesením ze dne 3. 3. 2008 odpor odmítl pro opožděnost s tím, že stěžovatelce byl platební rozkaz doručen dne 6. 2. 2008, lhůta pro podání odporu tak skončila dne 21. 2. 2008, avšak stěžovatelka podala odpor až dne 25. a 26. 2. 2008.
Stěžovatelka podala proti tomuto usnesení odvolání, ve kterém uvedla, že zásilku nemohla převzít dne 6. 2. 2008, neboť se z důvodu stěhování a malování v domě (na její adrese) nacházela s dcerou od 3. 2. 2008 do 10. 3. 2008 (správně 10. 2. 2008, stěžovatelka v odvolání uvedla zřejmou písařskou chybu) u manželů L. v Šumperku, kam ji odvezl bratr; zásilku si převzala dne 11. 2. 2008. K těmto tvrzením navrhla důkazy výslechem manželů L., svého bratra a O. H. a fotokopií soukromého mailu mezi O. H. a JUDr. M., jejímž prostřednictvím stěžovatelka podala odpor. Krajský soud usnesením ze dne 31. 3. 2008 prvostupňové usnesení potvrdil. Dle odvolacího soudu tvrzení stěžovatelky, že se zdržovala v Šumperku a že jí byla zásilka doručena až 11. 2. 2008, vyvrací doklad-doručenka. Z doručenky pak dle odvolacího soudu vyplývá, že "stěžovatelce byl platební rozkaz spolu s návrhem doručován prostřednictvím soudního doručovatele, přičemž obálka s písemností byla odevzdána dne 6. 2. 2008, což stěžovatelka osobně potvrdila svým podpisem".
V ústavní stížnosti stěžovatelka znovu uvedla, že si převzala platební rozkaz dne 11. 2. 2008. Zásilka jí nemohla být doručena dne 6. 2. 2008, neboť v době od 3. 2. 2008 do 10. 2. 2008 se v bydlišti vůbec nezdržovala. Má za to, že na doručenku někdo nesprávně napsal datum 6. 2. 2008, datum nepsala ona - písmo není její. Uvedla, že v odvolání navrhla řadu důkazů k prokázání svých tvrzení, avšak odvolací soud se jimi nezabýval. Rovněž namítla, že odvolací soud ji nevyrozuměl o konání ústního jednání, resp. rozhodl bez účasti stěžovatelky, a bylo jí tak upřeno právo účastnit se jednání a právo veřejnosti soudního jednání.
Stěžovatelka také namítla, že platebním rozkazem jí byla uložena povinnost zaplatit žalovanou částku neprávem.
Stěžovatelka žádala o osvobození od soudních poplatků v řízení o ústavní stížnosti.
Krajský soud ve svém vyjádření k ústavní stížnosti odkázal na své rozhodnutí a uvedl, že doručenka je relevantním dokladem o doručení písemnosti, přičemž zásilka byla doručována prostřednictvím soudního doručovatele a nikoliv pošty. Ohledně neveřejného projednání odkázal na §214 odst. 2 písm. c) občanského soudního řádu.
Okresní soud ve svém vyjádření zrekapituloval obsah spisu a poukázal na zákonnou lhůtu pro podání odporu.
Ústavní stížnost je důvodná.
Ústavní soud musí připomenout, že není součástí soustavy obecných soudů a není oprávněn zasahovat do jejich činnosti; jako garant ústavnosti může zasáhnout pouze tehdy, pokud obecné soudy vybočí z ústavně daných mezí a zásad spravedlivého procesu.
Podstatou stěžovatelčiny věci je skutečnost, že napadenými usneseními soudu prvního stupně a odvolacího soudu byl pro opožděnost odmítnut odpor stěžovatelky podaný proti platebnímu rozkazu vydanému soudem prvního stupně, avšak stěžovatelka tvrdí, že podmínky pro odmítnutí jejího odporu nebyly splněny, a odvolací soud se s jejími námitkami a důkazními návrhy v tomto směru nevypořádal.
Ústavní soud se proto zabýval tím, zda nedošlo k porušení stěžovatelčina ústavně zaručeného práva na spravedlivý proces, resp. zda nedošlo k odepření spravedlnosti.
Z obsahu vyžádaného soudního spisu (viz výše) je zřejmé, že soud prvního stupně, vycházeje z dat o doručení obsažených v soudním spise (na doručence), odmítl odpor stěžovatelky, když konstatoval jeho opožděnost. V odvolání proti tomuto odmítavému usnesení stěžovatelka brojila proti závěru o opožděnosti odporu a namítla, že zásilku sice převzala (podpis nezpochybňovala), avšak jiný den (až 11. 2. 2008), když v den uvedený na doručence (6. 2. 2008) zásilku převzít nemohla z konkrétně uvedených důvodů. K tomuto tvrzení navrhla v odvolání několik důkazních prostředků. Odvolací soud o odvolání rozhodl tak, že konstatoval totéž, co soud prvního stupně (datum na doručence, podpis stěžovatelky, zákonné lhůty); navíc uvedl toliko to, že doklad-doručenka vyvrací tvrzení stěžovatelky, že jí měl být platební rozkaz doručen až 11. 2. 2008 a že dne 6. 2. 2008 se zdržovala v Šumperku.
Stěžovatelka ve svém odvolání proti odmítavému usnesení soudu prvního stupně evidentně plnila své povinnosti vyplývající z občanského soudního řádu, tedy povinnost tvrdit, v čem spatřuje nesprávnost prvostupňového rozhodnutí, a dále povinnost navrhovat důkazy na podporu svých tvrzení (srov. zejména §205 odst. 1, §101 občanského soudního řádu).
Z napadeného usnesení odvolacího soudu je zřejmé, že odvolací soud vůbec nereagoval na důkazní návrhy stěžovatelky k prokázání jejích tvrzení. Pokud jde o stěžovatelčina tvrzení, na tyto odvolací soud reagoval, avšak povšechně a v rozporu s platnou právní úpravou; dopustil se tak denegatio iustitiae.
Odvolací soud svůj závěr o opožděnosti odporu (resp. správnosti prvostupňového usnesení) opřel o argumentaci, že tvrzení stěžovatelky, že zásilku nemohla převzít dne 6. 2. 2008, vyvrací údaj na doručence o datu doručení (tj. 6. 2. 2008); doručenku přitom podepsala.
Dle §50f odst. 9 občanského soudního řádu, není-li dokázán opak, považují se údaje uvedené na doručence za pravdivé.
Toto zákonné ustanovení tak zakotvuje vyvratitelnou domněnku správnosti údajů na doručence, ať už se jedná o doručování poštou či soudním doručovatelem (doručování soudním doručovatelem přitom nemá větší váhu než doručování poštou, jak naznačil ve svém vyjádření k ústavní stížnosti odvolací soud). Účastník řízení, který zpochybňuje některý z údajů na doručence, tedy musí k prokázání svých tvrzení nabídnout důkazy (musí svá tvrzení následně prokázat). Nutno také uvést, že skutečnost, že stěžovatelka podpisem stvrdila převzetí zásilky, ještě neznamená automaticky správnost údaje data doručení na doručence a naopak. (Stěžovatelka ostatně v ústavní stížnosti uvedla, že datum "6. 2. 2008" nepsala ona).
Odvolací soud však svým postupem (rozporným s §50f odst. 9 občanského soudního řádu) stěžovatelce zcela znemožnil prokázat její tvrzení, kterými zpochybňovala údaj data na doručence.
Mezi základní principy právního státu patří nepochybně i vyloučení libovůle při rozhodování soudů. Ústavní soud se opakovaně vyslovil ve smyslu nutnosti reagování obecných soudů na uplatněné námitky a vysvětlení jejich případného odmítnutí. Vyjádřil se také opakovaně k právu na řádné a přezkoumatelné odůvodnění rozhodnutí, jakožto jednomu z aspektů práva na spravedlivý proces [viz např. nález sp. zn. I. ÚS 50/03 ze dne 13. 6. 2006 (N 120/41 SbNU 499), nález sp. zn. III. ÚS 258/99 ze dne 21. 10. 1999 (N 148/16 SbNU 99)].
Již ve svém nálezu sp. zn. III. ÚS 61/94 ze dne 16. 2. 1995 (N 10/3 SbNU 51) se Ústavní soud vyjádřil také k zásadě spravedlivého procesu ve vztahu k dokazování (opomenutým důkazům) a řádnému odůvodnění rozhodnutí tak, že účastníkovi řízení musí být dána možnost vyjádřit se k provedeným důkazům a k věci samé, jakož i označit (navrhnout) důkazy, jejichž provedení k prokázání svých tvrzení pokládá za potřebné; tomuto procesnímu právu účastníka odpovídá povinnost soudu nejen o vznesených návrzích (včetně návrhů důkazních) rozhodnout, ale také v rozhodnutí vyložit, z jakých důvodů případně navržené důkazy neprovedl; pokud tak obecný soud neučiní, zatíží své rozhodnutí nejen vadami spočívajícími v porušení obecných procesních předpisů, ale současně postupuje v rozporu se zásadami vyjádřenými v hlavě páté Listiny. Tzv. opomenuté důkazy téměř vždy založí nepřezkoumatelnost a současně protiústavnost vydaného rozhodnutí.
Výše uvedené závěry, opakovaně judikované Ústavním soudem, které se týkají zákazu libovůle, práva na řádné odůvodnění rozhodnutí a problematiky opomenutých důkazů, plně dopadají také na stěžovatelčinu věc. Rozpor rozhodnutí odvolacího soudu s uvedenými zásadami je v daném případě markantní, neboť odvolací soud se obsahem stěžovatelčina odvolání - jejími tvrzeními a navrženými důkazy vůbec nezabýval (toliko odkázal na doručenku); na tom nemění nic ani jeho vyjádření o předpokladu řádného doručování zásilek soudním doručovatelem (názor uvedený v reakci na ústavní stížnost).
Ústavní soud proto dospěl k závěru, že usnesením Krajského soudu v Praze ze dne 31. 3. 2008 č. j. 31 Co 151/2008-39 došlo k porušení stěžovatelčina práva na spravedlivý proces zakotveného v čl. 36 odst. 1 Listiny a čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod, a proto postupoval podle §82 odst. 3 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, a napadené usnesení odvolacího soudu zrušil.
Ústavní soud podotýká, že jeho kasační rozhodnutí je procesněprávního charakteru a nemůže předjímat nové rozhodnutí odvolacího soudu, pokud jde o samotnou otázku včasnosti stěžovatelčina odporu.
Ústavní soud nepřistoupil ke kasaci prvostupňového usnesení o odmítnutí odporu pro opožděnost, neboť toto usnesení samo nepředstavuje překročení ústavněprávních mezí, jelikož soud prvního stupně v dané fázi řízení mohl vycházet toliko z údajů obsažených v soudním spise (tj. na doručence).
Ústavní soud neměl důvod přistoupit ani ke kasaci platebního rozkazu soudu prvního stupně, neboť otázka zaplacení částky z platebního rozkazu bude předmětem přezkumu obecných soudů, a to v návaznosti na vyřešení otázky procesněprávní, týkající se včasnosti odporu; pro ústavní stížnost platí zásada subsidiarity.
Ústavní soud upustil od ústního jednání v této věci poté, co stěžovatelka, účastník i vedlejší účastnice s tímto postupem souhlasili, neboť od ústního jednání nebylo lze očekávat další objasnění věci (§44 odst. 2 zákona o Ústavním soudu).
Ústavní soud nerozhodoval o návrhu stěžovatelky na osvobození od soudních poplatků, neboť řízení o ústavní stížnosti nepodléhá poplatkové povinnosti.