ECLI:CZ:US:2009:3.US.2098.08.1
sp. zn. III. ÚS 2098/08
Usnesení
Ústavní soud rozhodl dne 18. června 2009 mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků v senátu složeném z předsedy Jana Musila (soudce zpravodaje) a soudců Vladimíra Kůrky a Jiřího Muchy ve věci ústavní stížnosti stěžovatele P. R., právně zastoupeného Mgr. Zbyňkem Čermákem, advokátem Advokátní kanceláře Čermák, Kolínová, Rožnovský, v. o. s., se sídlem Pardubická 298, 500 04 Hradec Králové 4, směřující proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 10. 4. 2007 sp. zn. 43 T 7/2006, proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 13. 9. 2007 sp. zn. 2 To 40/2007 a proti usnesení Nejvyššího soudu České republiky ze dne 4. 6. 2008 sp.zn. 7 Tdo 671/2008, za účasti 1) Městského soudu v Praze, 2) Vrchního soudu v Praze a 3) Nejvyššího soudu České republiky, jako účastníků řízení, a za účasti 1) Nejvyššího státního zastupitelství, 2) Městského státního zastupitelství v Praze a 3) Vrchního státního zastupitelství v Praze, jako vedlejších účastníků řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Ústavní soud konstatuje, že včas podaná ústavní stížnost splňuje všechny formální náležitosti, stanovené pro její podání zákonem č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu").
Ústavní stížností, která byla Ústavnímu soudu doručena dne 19. srpna 2008, se stěžovatel domáhá zrušení shora uvedených rozhodnutí, a to pro porušení základních práv stěžovatele zakotvených v článku 8 odst. 2, v článku 36 odst. 1, v článku 38 odst. 1 a v článku 40 odst. 3 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina").
Porušení citovaných základních práv spatřuje stěžovatel v tom, že mu soud prvního stupně řízení odňal zákonného soudce v rozporu se zákonnými ustanoveními trestního řádu, která upravují složení senátu, přítomnost členů senátu při hlavním líčení, poradě a vyhlašování rozsudku a další postup v hlavním líčení za souhlasu stran při změně senátu. Konkrétně namítá, že při odročovaných hlavních líčeních docházelo ke změně ve složení senátu v osobách přísedících, aniž by prý tyto změny byly v protokolech o hlavních líčeních úkonech náležitě odůvodněny, a aniž by byl zaprotokolován výslovný souhlas stěžovatele s tím, aby byl přečten podstatný obsah protokolů o předchozích hlavních líčeních.
Další námitky vznáší stěžovatel proti postupu orgánů činných v trestním řízení při dokazování, zejména při provádění rekognice in natura a rekognice podle hlasu. Vyslovuje názor, že byla porušena pravidla vyplývající z ustanovení §104b trestního řádu, což prý mělo způsobit nepoužitelnost výsledků rekognice jako důkazu.
K takovým závadám mělo dojít tím, že žádný z jím uvedených svědků nebyl při rekognici vyslechnut k popisu poznávané osoby, ale orgány činné v trestním řízení se spokojily tím, že v protokolech o rekognicích pouze odkázaly na uskutečněný výslech osoby v postavení svědka, kterýžto výslech však není součástí rekognice. Stěžovatel vyslovuje názor, že výslech v postavení svědka podle §97 tr. řádu je nutno z procesního hlediska odlišovat od procesního úkonu rekognice podle §104b tr. řádu.
Dále prý z jednotlivých protokolů o rekognicích nelze dovodit, že poznávající osoba byla policejním orgánem řádně podle příslušného ustanovení trestního řádu poučena a že toto poučení poznávající osoba vzala na vědomí, neboť pod poučením poznávající osoby chybí vždy podpis poznávající osoby. Jednotlivé rekognice prý nebyly provedeny opakovaně při změně místa, pořadí a čísla poznávané osoby, aby bylo možno bez důvodných pochybností stanovit míru jistoty poznání poznávající osobou. Z jednotlivých protokolů o rekognicích in natura prý není rovněž zřejmé, zda přibrané osoby byly podobné svým zevnějškem a oblečením, zejména, zda poznávané osoby odpovídaly popisu jednotlivých svědků a typové charakteristice pachatele podle záběrů průmyslové kamery v bance.
Z protokolace prý nevyplývá, jak bylo u jednotlivě prováděných úkonů umožněno stěžovateli, aby si sám vybral místo, pořadí a číslo pro jednotlivý procesní úkon. Nelze prý dovodit, že stěžovatel byl řádně poučen, neboť na protokolech chybí jeho podpis, z čehož prý lze dovodit, že stěžovateli bylo odepřeno právo vyjádřit se k provedenému úkonu. Při prováděné rekognici dne 8. 2. 2006 prý došlo k pochybení policejních orgánů, neboť stěžovatel byl veden k tomuto procesními úkonu v poutech v místech, kde stály poznávající osoby. Z jednotlivých protokolů o provedených rekognicích není rovněž zřejmé, zdali se pořizovaly obrazové a zvukové záznamy. Je sice zřejmé, že byla provedena fotodokumentace, avšak zvukový záznam proveden nebyl, takže nelze zpětně zjistit odlišnost poznávaných hlasů. Tyto skutečnosti prý vedou k nepřezkoumatelnosti těchto procesních úkonů a k tomu, že rekognice ztratily svůj důkazní význam a soud neměl k těmto důkazům vůbec přihlédnout.
II.
Ústavní soud si vyžádal vyjádření účastníků řízení a vedlejších účastníků řízení. Tato vyjádření popisují faktický průběh trestního stíhání a navrhují odmítnutí, resp. zamítnutí ústavní stížnosti. Protože tato vyjádření neobsahují žádné nové skutečnosti, s nimiž by stěžovatel nebyl seznámen, nezasílal je Ústavní soud stěžovateli k replice.
Československá obchodní banka, a. s., se sídlem Radlická 333/150, 150 57 Praha 5 a Kooperativa pojišťovna, a. s., se sídlem Templová 747, 110 01 Praha 1, kteréžto v předchozím trestním řízení měly postavení poškozeného, se postavení vedlejšího účastníka v řízení před Ústavním soudem výslovně vzdaly.
III.
Z obsahu ústavní stížnosti, z napadených rozhodnutí a z obsahu trestního spisu Městského soudu v Praze sp. zn. 43 T 7/2006, který si Ústavní soud vyžádal, se zjišťuje:
Stěžovatel, jako obžalovaný v trestním řízení, byl odsouzen rozsudkem Městského soudu v Praze ze dne 10. 4. 2007 sp. zn. 43 T 7/2006 za pokus trestného činu loupeže podle §8 odst. 1, §234 odst. 1, odst. 2 tr. zákona a trestný čin nedovoleného ozbrojování podle §185 odst. 1 tr. zákona, za použití ustanovení §35 odst. 2 tr. zákona k souhrnnému trestu odnětí svobody v trvání osmi let. Těchto trestných činů se měl dopustit (zkráceně řečeno) tím, že dne 5. 10. 2004 vstoupil do pobočky Československé obchodní banky, a. s., v Praze 5, V Hůrkách 10 a neoprávněně drženou pistolí ráže 7,65 mm vystřelil směrem na nohy pracovníka ostrahy A. H. a pod hrozbou použití zbraně donutil pokladní D. M. a L. S. k vydání finanční hotovosti v částce 457.570,- Kč.
K odvolání obžalovaného byl rozsudkem Vrchního soudu v Praze ze dne 13. 9. 2007 sp. zn. 2 To 40/2007 skutek překvalifikován na trestný čin loupeže podle §234 odst. 1 tr. zákona a trestný čin nedovoleného ozbrojování podle §185 odst. 1 tr. zákona a obžalovanému byl uložen souhrnný trest odnětí svobody v trvání šesti let.
Dovolání obžalovaného bylo usnesením Nejvyššího soudu České republiky ze dne 4. 6. 2008 sp.zn. 7 Tdo 671/2008 odmítnuto podle §265i odst. 1 písm. e) tr. řádu.
IV.
Ústavní soud v minulosti již mnohokrát zdůraznil, že zásadně není oprávněn zasahovat do rozhodovací činnosti obecných soudů, neboť není vrcholem jejich soustavy [srov. čl. 81, čl. 90 Ústavy České republiky (dále jen "Ústava")]. Není orgánem činným v trestním řízení a nemůže ani tyto orgány nahrazovat; pokud soudy postupují v souladu s obsahem hlavy páté Listiny, nemůže na sebe atrahovat právo přezkumného dohledu nad jejich činností (čl. 83 Ústavy). Ústavní soud také opakovaně judikoval, že důvod ke zrušení rozhodnutí obecného soudu by byl dán pouze tehdy, pokud by jeho právní závěry byly v extrémním nesouladu s vykonanými skutkovými zjištěními (srov. např. nález sp. zn. III. ÚS 84/94, Sbírka nálezů a usnesení Ústavního soudu, sv. 3, C. H. Beck, 1995, str. 257) nebo jestliže by byly výrazem libovůle.
Ústavní soud je podle článku 83 Ústavy soudním orgánem ochrany ústavnosti a tuto svoji pravomoc vykonává mimo jiné tím, že ve smyslu jejího článku 87 odst. 1 písm. d) rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému rozhodnutí a jinému zásahu orgánů veřejné moci do ústavně zaručených základních práv a svobod [srov. §72 odst. 1 písm. a) zákona o Ústavním soudu]. Jestliže ústavní stížnost směřuje proti rozhodnutí vydanému v trestním řízení, není samo o sobě významné, je-li namítána jeho věcná nesprávnost; pravomoc Ústavního soudu je založena výlučně k přezkumu z hlediska dodržení ústavněprávních principů, tj. zda v řízení (rozhodnutím v něm vydaným) nebyly dotčeny předpisy ústavního pořádku chráněná práva nebo svobody jeho účastníka, zda řízení bylo vedeno v souladu s ústavními principy, a zda lze řízení jako celek pokládat za spravedlivé.
V mezích takto limitovaného ústavního přezkumu byla posouzena stěžovatelova stížnost, a to jako zjevně neopodstatněná.
K námitkám stěžovatele, týkajícím se údajného "odnětí zákonného soudce", k němuž mělo dojít tím, že v odročovaných hlavních líčeních se měnilo složení senátu v osobách přísedících, aniž by prý tyto změny byly v protokolech o hlavních líčeních náležitě odůvodněny, a aniž by byl zaprotokolován výslovný souhlas stěžovatele s tím, aby byl přečten podstatný obsah protokolů o předchozích hlavních líčeních, je třeba uvést: Skutečný obsah protokolů, pořízených při hlavních líčeních, s nimiž se Ústavní soud seznámil nahlédnutím do trestního spisu, nepotvrzuje oprávněnost stěžovatelových námitek. Stěžovatel byl po celou dobu trestního řízení zastoupen obhájcem, který mohl (stejně jako i sám obžalovaný) vznést již při jednání námitky proti obsahu protokolů a totéž mohl učinit po nahlédnutí do spisu kdykoli později v průběhu trestního řízení; takové námitky však nebyly u nalézacího soudu uplatněny. V podaném odvolání stěžovatel tyto námitky uplatnil, avšak odvolací soud, který se jimi zabýval, neuznal jejich oprávněnost.
Z hlediska rozhodování Ústavního soudu je podstatná ta okolnost, že stěžovatelem namítané odnětí zákonného soudce, v souvislosti se změnami ve složení senátu, mohlo být uplatněno též v řízení o dovolání v rámci dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. a) tr. ř. ("ve věci rozhodl ... soud, který nebyl náležitě obsazen"); stěžovatel avšak této možnosti, jak se podává z obsahu dovolání (č. l. 498 trestního spisu), nevyužil.
Z principu subsidiarity ústavní stížnosti (§75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu) vyplývá povinnost stěžovatele, aby v předcházejícím řízení před obecnými soudy vyčerpal všechny argumentační možnosti. V ústavní stížnosti není možno dohánět to, co stěžovatel zameškal v předchozím trestním řízení, v němž jsou prostředky zjednání nápravy zvláště rozvinuté.
Ústavní soud posoudil také stěžovatelovy důkazní námitky a dospěl k závěru, že obecné soudy se při svém rozhodování proti zásadám spravedlivého procesu, na jejichž ústavně právní relevanci je nutné trvat, nezpronevěřily. Naopak, ve věci bylo provedeno poměrně rozsáhlé dokazování a získané důkazy byly náležitě hodnoceny. Z odůvodnění rozhodnutí nalézacího a odvolacího soudu a z vyžádaného spisového materiálu vyplývá, že obecné soudy opřely svá skutková zjištění o výpovědi řady svědků a především o výsledky provedených rekognicí. Zejména rekognice, provedené svědkyněmi L. S. a H. G., poskytly nalézacímu soudu jednoznačný podklad pro individuální identifikaci pachatele; svědkové A. H., S. N. a H. H. se k identitě pachatele vyslovili s vysokou mírou pravděpodobnosti.
Není posláním Ústavního soudu, aby "přehodnocoval" hodnocení důkazů, učiněné obecnými soudy. Orgány činné v trestním řízení mají, díky zásadě bezprostřednosti dokazování, nejlepší podmínky k tomu, aby posoudily věrohodnost důkazů. Ústavní soud by byl oprávněn zasáhnout toliko v případě, že by se orgány činné v trestním řízení dopustily excesivního vybočení z pravidel spravedlivého procesu; v tomto případě žádná pochybení této intenzity nebyla zjištěna. Obecné soudy se řádně zabývaly obhajobou obžalovaného a v odůvodnění svých rozhodnutí se s ní náležitě vypořádaly. Ústavní soud konstatuje, že stěžovatelova důkazní polemika zčásti nemá ústavněprávní dimenzi a zčásti je založena na mylných argumentech. Není např. žádným prohřeškem proti ustanovení §104b odst. 2 tr. řádu, jestliže poznávající svědek je vyslechnut k popisu poznávaného objektu a k okolnostem vnímání již před provedením rekognice, a nikoliv přímo v rámci rekogničního úkonu. Také požadavek opakování rekognice při změně místa, pořadí a čísla poznávané osoby nemá žádnou zákonnou oporu a nevyplývá ani z kriminalisticko taktických pravidel.
Ústavní soud opakovaně konstatoval, že obecné soudy nejsou povinny vyhovět všem důkazním návrhům účastníků, jedná-li se o návrhy z hlediska merita věci zjevně irelevantní. Tak je tomu též v případě stěžovatelova návrhu na výslech psycholožky PhDr. V. P., CSc.
Rovněž pokud jde o ústavní stížností napadené usnesení Nejvyššího soudu, Ústavní soud neshledal nic, v čem by dovolací soud překročil limity spravedlivého procesu ve smyslu hlavy páté Listiny.
Na základě výše uvedených skutečností byl Ústavní soud nucen podanou ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu, jako návrh zjevně neopodstatněný, odmítnout.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 18. června 2009
Jan Musil v. r.
předseda senátu Ústavního soudu