ECLI:CZ:US:2009:3.US.22.09.1
sp. zn. III. ÚS 22/09
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Jana Musila a soudců Vladimíra Kůrky (soudce zpravodaje) a Jiřího Muchy ve věci ústavní stížnosti stěžovatele arch. P. H., zastoupeného JUDr. Milanem Hulíkem, advokátem se sídlem v Praze 1, Bolzanova 1, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 21. 10. 2008, č. j. 21 Cdo 3954/2007-61, a usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 21. 2. 2007, č. j. 11 Cmo 319/2006-44, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
V ústavní stížnosti, vycházející z ustanovení §72 a násl. zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákona o Ústavním soudu"), stěžovatelka navrhla, aby pro porušení čl. 90 Ústavy České republiky, čl. 4 odst. 1 a čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listiny") byla zrušena v záhlaví označená rozhodnutí obecných soudů, vydaná v řízení o jí podané žalobě pro zmatečnost.
Z ústavní stížnosti, připojených listin a procesního spisu Městského soudu v Praze sp. zn. 65 C 17/2003 se podává následující.
Rozsudkem Městského soudu ze dne 6. 10. 2003, č. j. 20 Co 317/2002-118, bylo potvrzeno rozhodnutí Obvodního soudu pro Prahu 1 ze dne 1. 11. 2001, č. j. 25 C 175/95-65, jímž byla zamítnuta žaloba stěžovatele na uložení povinnosti žalované České republice - Ministerstvu zahraničních věcí "vydat žalobci parcelu č. 323/2 ... o výměře 208 m2 v k. ú. Hradčany, obec Praha zapsaná na LV 91 u Katastrálního úřadu Praha-město".
Dovolání stěžovatele Nejvyšší soud usnesením ze dne 30. 6. 2004, sp. zn. 28 Cdo 1074/2004 odmítl podle ustanovení §243b odst. 5, §218 písm. c) o. s. ř. s odůvodněním, že napadené rozhodnutí je v souladu s hmotným právem, nerozporné s rozhodováním vyšších soudů a je i ústavně konformní [§237 odst. 1 písm. c), odst. 3 o. s. ř.].
Rozhodnutí odvolacího soudu napadl stěžovatel též žalobou pro zmatečnost, kterou odůvodnil tvrzením, že mu byla odňata možnost jednat před soudem. Podle stěžovatele se tak stalo tím, že odvolací soud nevyhověl jeho návrhu na odročení jednání a rozhodl v jeho nepřítomnosti, přestože na své účasti při jednání trval.
Městský soud v Praze usnesením ze dne 22. 6. 2006, č. j. 65 C 17/2003-35, žalobu pro zmatečnost zamítl. V odůvodnění svého rozhodnutí uvedl, že poté, co bylo jednání odvolacího soudu nařízeno na 6. 10. 2003, požádal stěžovatel opakovaně (29. 9. 2003 a 3. 10. 2003) o jeho odročení; v obou případech byl vyrozuměn, že jím uváděné okolnosti (na den 9. 10. 2003 svolané "jednání v SRN", údajně probíhající mimosoudní sjednání mezi účastníky a "nehodící se cesta na jednání" z rodinných důvodů) jako důvody odročení jednání považovat nelze. K další (pro věc rozhodné) žádosti o odročení, podané opět z důvodu časové kolize s jednáním v jiné věci, soud poukázal na to, že ji stěžovatel "dodal" až dvě hodiny před započetím jednání, a současně zdůraznil, že omluva rovněž postrádala nezbytné náležitosti omluvy řádné, jmenovitě uvedení konkrétních okolností tvrzené kolize (rozhodnutí Nejvyššího soudu publikované pod č. 38/2000 ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek), přičemž omluva další, doručená soudu až po jednání, je již proto bez významu.
K odvolání stěžovatele Vrchní soud v Praze usnesením ze dne 21. 2. 2007, č. j. 11 Cmo 319/2006-44, napadené rozhodnutí městského soudu potvrdil. Se soudem prvního stupně se v jeho závěrech ztotožnil s tím, že stěžovatel již dříve musel vědět, že se v den nařízeného jednání (6. 10. 2003) koná současně jiné jednání v jiné jeho věci, avšak tuto skutečnost jako důvod omluvy nikdy v předchozích žádostech o odročení neuplatnil. Žádost o odročení (resp. omluvu z jednání) nelze proto podle jeho názoru považovat za včasnou a k následné omluvě nebylo možno přihlížet z důvodu "její právní nerozhodnosti".
Dovolání stěžovatele Nejvyšší soud usnesením ze dne 21. 10. 2008, č. j. 21 Cdo 3954/2007-61, odmítl [§243b odst. 5, věty první, a §218 písm. c) o. s. ř.] s odůvodněním, že není přípustné (§238a odst. 1 písm. b), §238a odst. 2, §237 odst. 1 písm. c) o. ř. s.), neboť v rozhodnutí řešená právní otázka nemá po právní stránce zásadní význam, jestliže odvolací soud věc posoudil v souladu s ustálenou rozhodovací praxí (jmenovitě s usneseními Nejvyššího soudu sp. zn. 2 Cdo19/92, sp. zn. 2 Cdon 1420/96, sp. zn. 3 Cdon 1021/96, sp. zn. 20 Cdo 1358/99, resp. sp. zn. 31 Cdo 2432/98). Námitku stěžovatele, že odvolací soud "neaplikoval rozhodnutí NS ČR SJ 79/91" a nezhodnotil význam okolností, které mu bránily v účasti na jednání "ve vztahu ke konkrétním okolnostem případu", oprávněnou neshledal, neboť soud mohl vycházet jen z tvrzení skutečností, jež mu byly oznámeny v den nařízeného jednání, aniž však byly náležitě konkretizovány a doloženy, a nevčasností své omluvy současně stěžovatel soudu "zabránil", aby tvrzené okolnosti ověřil a posoudil jejich význam pro odročení jednání.
Stěžovatel v ústavní stížnosti opětovně namítá, že odvolací soud v původním řízení o žalobě o plnění zcela pominul skutečnost, že učinil vše, aby "absolvoval" obě soudní jednání nařízené na tentýž den, a "pro jistotu" též požádal soud, aby "nejednal, pokud jednání nestihne". Odvolací soud měl tuto skutečnost - i s ohledem na jeho věk a zdravotní stav - vzít v úvahu a sám si jeho tvrzení, jakož i vlastní důležitost jiného, dříve nařízeného jednání - telefonicky ověřit. Je si vědom toho, že bylo jeho povinností jako účastníka řízení předložit ke svým tvrzením důkazy, ale současně podle něj existují i "jisté uzusy" (určitá míra ohledu ke starší osobě a s tím související "morální povinnost minimální aktivity soudu"), jež je nutné respektovat i bez jejich zákonné úpravy. Tutéž výtku pak stěžovatel adresuje i soudům, které rozhodovaly v řízení o žalobě pro zmatečnost, a setrvává - oproti nim - na názoru, že vytýkané vady řízení naplňují podmínku, že mu jimi byla odňata možnost jednat před soudem. Tím, že mu obecné soudy - zde zejména Nejvyšší soud - v tomto řízení odmítly "poskytnout spravedlnost", porušily jeho základní lidská a občanská práva, jmenovitě právo na spravedlivý proces.
Ústavní soud je podle čl. 83 Ústavy soudním orgánem ochrany ústavnosti a tuto svoji pravomoc vykonává mimo jiné tím, že ve smyslu jejího čl. 87 odst. 1 písm. d) rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému rozhodnutí a jinému zásahu orgánů veřejné moci do ústavně zaručených základních práv a svobod [srov. též §72 odst. 1 písm. a) zákona o Ústavním soudu].
Ústavní soud ve své judikatuře také mnohokrát konstatoval, že postup v občanském soudním řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu, i výklad jiných než ústavních předpisů, jakož i jejich aplikace při řešení konkrétních případů, jsou záležitostí obecných soudů. Z hlediska ústavněprávního může být posouzena pouze otázka, zda právní závěry obecných soudů nejsou v extrémním nesouladu s vykonanými skutkovými zjištěními, zda právní názory obecných soudů jsou ústavně konformní, nebo zda naopak jejich uplatnění představuje zásah orgánu veřejné moci, kterým bylo porušeno některé z ústavně zaručených základních práv nebo svobod. Jestliže postupují obecné soudy v souladu s příslušnými ustanoveními občanského soudního řádu, respektují procesní ustanovení upravující základní zásady civilního procesu, jakož i záruky transparentnosti a přesvědčivosti odůvodnění svých rozhodnutí, nemůže Ústavní soud činit závěr, že proces byl veden způsobem, který nezajistil možnost spravedlivého výsledku.
To je zvláště důležité v dané věci, jestliže se stěžovatelovy námitky - hodnocené v ústavněprávní rovině - nemohou spojovat s ničím jiným, než s kritikou, že se mu nedostalo spravedlivého procesu (srov. čl. 36 odst. 1 Listiny), a to tvrzením, že obecné soudy porušily zákonem stanovená procesní pravidla, konkrétně že postupovaly v rozporu s §101 odst. 3 resp. §229 odst. 3 o. s. ř..
Zde - ve smyslu výše řečeného - platí, že o protiústavní výklad (a aplikaci) jde tehdy, je-li výrazem zjevného a neodůvodněného vybočení ze standardů výkladu, jež je v soudní praxi respektován a představuje tím nepředvídatelnou interpretační libovůli; rozpor s požadavky kladenými na spravedlivý proces zakládá též zjištění, že napadené rozhodnutí je nepřezkoumatelné, resp. že není adekvátně - srozumitelně a přesvědčivě - odůvodněno (§157 odst. 2 o. s. ř.).
Oproti očekáváním stěžovatele však právní názory, které byly v dané věci obecnými soudy užity, za protiústavní - v uvedeném smyslu - mít nelze.
Stěžovatel odůvodnil žalobu pro zmatečnost tím, že ač požádal o odročení nařízeného jednání, odvolací soud věc projednal a rozhodl v jeho nepřítomnosti (§101 odst. 3 o. s. ř.).
Podle §229 odst. 3 o. s. ř. platí, že žalobou pro zmatečnost může účastník napadnout též pravomocný rozsudek odvolacího soudu nebo jeho pravomocné usnesení, kterým bylo rozhodnuto ve věci samé, jestliže mu byla v průběhu řízení nesprávným postupem soudu odňata možnost jednat před soudem.
Odnětím možnosti jednat před soudem se podle ustálené judikatury soudů rozumí takový postup soudu, jímž znemožnil účastníku řízení realizaci procesních práv, která mu zákon přiznává. O zmatečnost ve smyslu ustanovení §229 odst. 3 o. s. ř. jde přitom jen tehdy, jestliže šlo o postup nesprávný (uvažováno z hlediska zachování postupu určeného zákonem nebo dalšími obecně závaznými právními předpisy) a jestliže se postup soudu projevil v průběhu řízení a nikoli při vlastním rozhodování soudu ( srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. 10. 2007, sp. zn. 21 Cdo 2040/2006, či usnesení Ústavního soudu ze dne 5. 10. 2007, sp. zn. III.ÚS 526/07)
Jak v rozhodnutích (vydaných v řízení o žalobě pro zmatečnost) vysvětlil odvolací a poté i dovolací soud, byly v posuzovaném případě podmínky, za nichž může soud jednat v nepřítomnosti účastníka (jeho zmocněnce) splněny zjevně již proto, že stěžovatel svůj návrh na odročení jednání (ten jedině zde uvažovatelný, tj. ze dne 6. 10. 2003) odůvodněný časovou kolizí s jiným jednáním předložil odvolacímu soudu jednak v krátké době před zahájením jednání, ač o této skutečnosti prokazatelně věděl již dříve (čímž omluva nebyla včasná), a jednak bez toho, že existenci "důležitého důvodu pro odročení" jakkoliv doložil (čímž postrádá znak "důležitosti" v ní tvrzeného důvodu).
Těmto závěrům nelze ničeho vytknout ani z pohledu "podústavní" správnosti (srov. kupř. již zmiňované rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 31 Cdo 2432/98).
Stěžovatelem kritizované právní názory a postupy obecných soudů v řízení o žalobě pro zmatečnost jsou tudíž zásadně v souladu s ustálenou soudní praxí a ani z ústavněprávních hledisek není důvod k jejich oponentuře. Ostatně stěžovatel netvrdí nic jiného, než že mělo být v jeho případě na rozhodný zmatečnostní důvod nahlíženo především optikou jeho možností (resp. schopnosti) účastnit se nařízeného jednání s ohledem na jeho věk jakož i odpovídající zdravotní stav. I kdyby však bylo možné mu přisvědčit v tom, že postup odvolacího soudu mohl být v jeho případě "vstřícnější", neznamená to současně, že by rozhodnutí obecných soudů vydaná v řízení o žalobě pro zmatečnost byla proto neodůvodněná, svévolná, či nepředvídatelná, což jediné zde může implikovat referenční kritéria ústavněprávního přezkumu, jak byla výše vymezena.
Je-li z jejich hledisek neoponovatelným závěr odvolacího i dovolacího soudu, že stěžovateli "odňata možnost jednat před soudem" nebyla, pak tomu odpovídá, že nebyla relevantně dotčena ani pravidla "spravedlivého procesu" ve smyslu stěžovatelem dovolávaného čl. 36 odst. 1 Listiny (srov. též rozhodnutí Ústavního soudu ve věcech sp. zn. IV. ÚS 24/03, IV. ÚS 341/03, II. ÚS 60/04, III. ÚS 300/05).
Proti rozhodnutí dovolacího soudu o nepřípustnosti dovolání pro absenci uplatnitelného dovolacího důvodu navíc stěžovatel konkrétní výhrady nevznesl.
Lze tedy shrnout - ve vztahu k výše vyloženým podmínkám zásahu Ústavního soudu - že zde splněny nejsou; stěžovateli se zásah do ústavně zaručených základních práv nebo svobod doložit nezdařilo, a tento závěr, jak se podává z řečeného, lze mít za zřejmý.
Ústavní soud tudíž posoudil ústavní stížnost jako návrh zjevně neopodstatněný, který podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu senát usnesením odmítl.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 12. března 2009
Jan Musil
předseda senátu