ECLI:CZ:US:2009:3.US.2209.08.1
sp. zn. III. ÚS 2209/08
Usnesení
Ústavní soud rozhodl dne 21. května 2009 v senátě složeném z předsedy Jana Musila a soudců Vladimíra Kůrky a Jiřího Muchy (soudce zpravodaj) mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků ve věci ústavní stížnosti stěžovatelky OMA, spol. s r. o., se sídlem Slovenská republika, Martin, Letisko Tomčany 179, zastoupené JUDr. Otto Walachem, advokátem v Třinci, 1. máje 493, proti rozsudku Vrchního soudu v Olomouci ze dne 19. 10. 2006 č. j. 8 Cmo 37/2005-179 a rozsudku Nejvyššího soudu České republiky ze dne 14. 5. 2008 č. j. 32 Cdo 1794/2007-211, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Ústavní stížností ze dne 27. 8. 2008 stěžovatelka napadla a domáhala se zrušení rozsudku Nejvyššího soudu České republiky ze dne 14. 5. 2008 č. j.
32 Cdo 1794/2007-211, jakož i jemu předcházejícího rozsudku Vrchního soudu v Olomouci ze dne 19. 10. 2006 č. j. 8 Cmo 37/2005-179, přičemž tvrdila, že pro nezajištění jejího práva na spravedlivý proces ze strany Nejvyššího soudu došlo k porušení čl. 36 odst. 1 a také čl. 11 Listiny základních práv a svobod.
Jak Ústavní soud z ústavní stížnosti a jejích příloh zjistil, Krajský soud v Ostravě rozsudkem ze dne 20. 9. 2004 č. j. 16 Cm 424/99-123 uložil žalované - společnosti UNEX, a. s., zaplatit stěžovatelce částku 734 994,30 Kč s úrokem z prodlení, jakož i částku 12 869 Kč a také částku 3 011 573,10 Kč (výrok I), co do částky 3 308,60 Kč a co do 3% úroku z prodlení z částky 16 500 Kč žalobu zamítl (výrok II), ohledně částky 16 500 Kč s 18% úrokem z prodlení a také ohledně úroků z prodlení z částky 8 530 Kč a 10 673 Kč řízení zastavil (výrok III), žalované uložil zaplatit stěžovatelce na náhradě nákladů řízení částku 81 149 Kč (výrok IV) a stěžovatelce vrátil soudní poplatek ve výši 25 964 Kč (výrok V).
K odvolání žalované Vrchní soud v Olomouci ústavní stížností napadeným rozsudkem změnil rozsudek soudu prvního stupně ve výroku I ohledně úroků z prodlení a ohledně částky 3 011 573,10 Kč a ve výroku IV tak, že žalovaná je povinna zaplatit stěžovatelce částku 1 214 799 Kč, ohledně částky 10 484 281,10 Kč že se žaloba zamítá a že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení (výrok I), dále pak rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů odvolacího řízení (výrok II), že na náhradě nákladů je stěžovatelka povinna zaplatit České republice 1 994,40 Kč (výrok III) a na náhradě nákladů že je žalovaná povinna zaplatit České republice 498,60 Kč (výrok IV).
Uvedený rozsudek Vrchního soudu v Praze napadla stěžovatelka dovoláním, které však Nejvyšší soud výše označeným rozsudkem v části směřující proti té části výroku I rozsudku odvolacího soudu, kterou byla zamítnuta žaloba ohledně částky 10 484 281,10 Kč, podle §243 odst. 2 občanského soudního řádu (dále jen "o. s. ř.") zamítl (výrok I), v části směřující proti té části výroku I rozsudku odvolacího soudu, kterou bylo žalované uloženo zaplatit stěžovatelce částku 1 214 799 Kč, a proti výroku II a III rozsudku odvolacího soudu pak dovolání odmítl, a to podle §243b odst. 5 věty první, §218 odst. 1 písm. b) a c) o. s. ř. (výrok II); kromě toho Nejvyšší soud rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení (výrok III).
V ústavní stížnosti stěžovatelka tvrdí, že napadená rozhodnutí spočívají na nesprávném posouzení právní otázky, takže jsou nezákonná, resp. že "soud" rozhodoval na základě nedostatečně zjištěného skutkového stavu a jeho rozhodnutí že je v rozporu se spisovým materiálem. Tyto své námitky dále rozvádí tvrzením, že tři písemné smlouvy ze dne 10. 1. 1997, 1. 4. 1998 a 5. 1. 1998, jež uzavřela se žalovanou, jsou platné, přičemž se jedná (minimálně) o rámcové smlouvy o dodávkách prací, vymezující základní rámec pro v budoucnu uzavřené ústní nebo písemné dohody o dodávce konkretizovaných strojírenských prací (včetně podmínek fakturace). Jako platné měly být posouzeny také další ústně uzavřené dohody. Stěžovatelka vyslovuje nesouhlas se závěrem odvolacího a dovolacího soudu, že uzavřené ústní dohody o dodávce prací nebyly uzavřeny v souladu s těmito rámcovými smlouvami, a reprodukuje podstatné momenty odůvodnění jejich rozhodnutí, mj. že dodávaná práce musela být konkretizována co do rozsahu (tj. doby, po kterou bude práce vykonávána) a druhu (podle konkrétní profese), přičemž zmíněná doba nemohla být dohodnuta, protože nebyla dopředu známa. Z tohoto důvodu vznikl stěžovatelce nárok z titulu bezdůvodného obohacení (a nikoliv tedy ze smlouvy), včetně odpovídajícího úroku z prodlení. Vzhledem k tomu, že žalovaná cenu vykonaných prací stěžovatelce již uhradila, předmětem sporu zůstal v odvolacím i dovolacím řízení jen úrok z prodlení.
Stěžovatelka vrchnímu i Nejvyššímu soudu vytýká účelovost odůvodnění jejich rozsudků, podporující žalovanou, jež se řadu let vyhýbala plnění svých závazků. Snaha domoci se neplatnosti smluv (zejména) v části týkající se sankčních ujednání je patrna až z jejího odvolání, předtím si prý žalovaná byla dobře vědoma svých povinností ze smlouvy a následků jejího porušení, navíc tyto smlouvy sama připravovala. Tři písemné smlouvy, jak byly shora uvedeny (a které zde stěžovatelka označuje za smlouvy o dílo nebo inominátní smlouvy), obsahovaly prý zcela určitá ujednání, k upřesňování docházelo jen co do rozsahu plnění a žalovaná jejich platnost a realizaci nerozporovala. Ujednání o ceně za poskytnuté plnění sjednali účastníci "jako odměnu za normohodiny", protože to bylo jediné možné kritérium v daném oboru podnikání, fakturace byla prováděna na základě dodacích listů potvrzených žalovanou (i pokud jde o rozsah uskutečněného plnění), tyto listy pak vycházely z uzavřených smluv. Stěžovatelka uvádí, že žalovaná své závazky výslovně uznala, a poukazuje na způsob (systém) spolupráce mezi ní a žalovanou, který fungoval řadu let. Žalovaná jí sdělila, že potřebuje pracovníky pro určitou práci, poté oba účastníci odsouhlasili rozsah odvedených prací a ona (stěžovatelka) vystavila odpovídající fakturu dle cen za normohodiny. Vyfakturovaná cena se tak rovnala ceně sjednané v rámcových smlouvách, přiložených k důkazu. Pokud by zmíněná spolupráce takto nebyla řízena a vykonávána, nemohla by vůbec vzniknout, resp. existovat. Její zpochybňování má prý spekulativní účel, a to dosáhnout neplatnosti smluv, a tedy i dohodnutých sankcí. Stěžovatelka dále v ústavní stížnosti dovolacímu soudu vytýká, že se odmítl vypořádat s tvrzenou výší smluveného úroku z prodlení z hlediska dobrých mravů či zásad poctivého obchodního styku, jak argumentovala v dovolání, a že celé toto dovolání odbyl několika nesouvislými větami, vrchní soud pak vůbec při jednání nezaprotokoloval výpověď Ing. A. Majchnera a ani se s jeho výpovědí v odůvodnění nevypořádal; provedl sice celou řadu důkazů, přihlédl však jen k některým z nich a učinil jen tyto předmětem svých úvah a hodnocení, zatímco v případě jiných důkazů tak neučil. V této souvislosti stěžovatelka poukazuje na nutnost hodnocení obsahu smluv spolu s ústními konkretizacemi jednotlivých plnění, fakturací, uznáním závazků, jakož i jednáním o úhradě nezaplacených faktur podmiňovaném prominutím úroku z prodlení v plné výši. Vrchní a Nejvyšší soud měly postupovat v rozporu s ustanovením §132 a 157 o. s. ř. Závěrem stěžovatelka vyslovuje názor, že ochrana oprávněných zájmů věřitele, dodržování uzavřených smluv a zásada právní jistoty jsou hodnotami právního státu, které je třeba ctít; není možné vykládat právo ve prospěch obchodníků - profesionálů, resp. dlužníků, kteří neplní své závazky.
Ústavní soud se nejdříve zabýval otázkou, zda jsou naplněny předpoklady meritorního projednání ústavní stížnosti (§42 odst. 1 a 2 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů; dále jen "zákon o Ústavním soudu"), a dospěl k závěru, že jde o zjevně neopodstatněný návrh.
Směřuje-li ústavní stížnost proti rozhodnutí orgánu veřejné moci, považuje ji Ústavní soud zpravidla za zjevně neopodstatněnou, jestliže napadené rozhodnutí není vzhledem ke své povaze, namítaným vadám svým či vadám řízení, které jeho vydání předcházelo, způsobilé porušit základní práva a svobody stěžovatele, tj. kdy ústavní stížnost postrádá ústavněprávní dimenzi. Zjevná neopodstatněnost ústavní stížnosti, přes její ústavněprávní dimenzi, může rovněž vyplynout z předchozích rozhodnutí Ústavního soudu, řešících shodnou či obdobnou právní problematiku.
Stěžovatelka v ústavní stížnosti vytýká odvolacímu, příp. i dovolacímu soudu, že dospěl k nesprávným skutkovým závěrům a že věc posoudil po právní stránce vadně, a že tudíž rozhodnutí těchto soudů jsou nezákonná. Předně je třeba upozornit, že vedení řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu, výklad "jednoduchého" práva a jeho aplikace na jednotlivý případ je v zásadě věcí obecných soudů a Ústavní soud, jakožto soudní orgán ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy České republiky), stojící mimo soustavu obecných soudů (čl. 91 Ústavy České republiky), není možno považovat za nějakou "superrevizní" instanci v systému všeobecného soudnictví, jejímž úkolem je přezkum celkové zákonnosti (či věcné správnosti) vydaných rozhodnutí. O zásahu Ústavního soudu lze uvažovat až za situace, že by příslušný proces (v obecném slova smyslu) byl zatížen "kvalifikovanými" vadami, tedy takovými vadami, jež mají za následek porušení ústavně zaručených základních práv a svobod (a jejichž definování se Ústavní soud soustavně věnuje ve své rozhodovací činnosti).
V tomto ohledu však Ústavní soud žádné pochybení nezjistil. Odvolací soud se, jak patrno z jeho rozhodnutí, v prvé řadě zabýval právní povahou písemných smluv ze dne 10. 1. 1997, 1. 4. 1998 a 5. 1. 1998, a dospěl k závěru, že jde o tzv. rámcové smlouvy; stejný názor v podstatě zastává i samotná stěžovatelka. Dále se zabýval obsahem smluvních ujednání a v tomto ohledu zjistil, že uvedené smlouvy předpokládají uzavření dalších dohod o dodávkách, ve kterých budou sjednány konkrétní dodávky, jež budou vymezeny jednak druhem práce, jednak jejím rozsahem. Z toho pak odvolací soud vyvodil, že pokud mají smluvní strany uzavřít zmíněnou "upřesňující" dohodu ve smyslu těchto "rámcových smluv", musí mít výše uvedené náležitosti.
Vycházeje z těchto úvah se odvolací soud dále zabýval otázkou, zda dohody ústně uzavřené mezi stěžovatelkou a žalovanou obě tyto náležitosti obsahovaly. Za tímto účelem provedl dokazování, provedené důkazy řádně zhodnotil a dospěl k závěru, že sice tyto dohody obsahovaly druh práce, nikoliv však její rozsah, protože ten nebyl přesně znám. Stěžovatelka sice v ústavní stížnosti namítá porušení §132 o. s. ř., nicméně z ústavní stížnosti není patrna souvislost mezi daným skutkovým závěrem a namítaným porušením. Na základě toho pak odvolací soud dospěl k závěru, že předmět dohody o dodávkách nebyl dostatečně určitý, a tudíž tyto rámcové smlouvy (upravující rovněž sankce za opožděné plnění) na daný vztah nemohou dopadat.
Stěžovatelka v ústavní stížnosti zdůrazňuje některé, dle jejího názoru podstatné skutečnosti (zejména jak fakticky probíhala obchodní spolupráce se žalovanou), jež dle jejího názoru měly obecné soudy vést k jinému právnímu posouzení. Z ústavní stížnosti však již není patro, kde konkrétně ve svých úvahách, jak jsou nastíněny výše, měl odvolací soud pochybit, a to takovým způsobem, jenž by se dotýkal samotné ústavnosti napadeného rozhodnutí (srov. např. nález ze dne 9. 7. 1999 sp. zn. III. ÚS 224/98 a ze dne 15. 9. 2005 sp. zn. III. ÚS 606/04, Sbírka nálezů a usnesení Ústavního soudu, svazek 15, č. 98, a svazek 38, č. 177). Skutečnost, že v úvahu připadá i jiné právní posouzení věci (klíčovou roli v tom jistě hrají interpretační varianty tzv. rámcových smluv), v principu důvodem k zásahu Ústavního soudu nemůže být, a to ani v případě, že by se jeho názor od názoru obecných soudů odlišoval (viz výše). Pokud je ústavní stížnost koncipována tímto způsobem, jde v postatě o pouhé vyjádření nesouhlasu s řádně odůvodněnými právními názory obecných soudů, což její opodstatněnost není s to založit. V závěru ústavní stížnosti sice stěžovatelka argumentuje, že ze strany dovolacího soudu bylo porušeno ustanovení §157 o. s. ř., avšak tato námitka zjevně důvodná není, neboť Nejvyšší soud se s právním názorem odvolacího soudu plně ztotožnil a v odůvodnění svého rozsudku jej v podstatě jen shrnul; otázka, zda "sankce za zpoždění platby" byly sjednány v souladu s dobrými mravy či zásadami poctivého obchodního styku, se ve světle daného právního názoru jeví irelevantní, a tudíž ji dovolací soud neměl důvod řešit.
S ohledem na výše uvedené Ústavní soud ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků řízení podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu odmítl.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 21. května 2009
Jan Musil
předseda senátu Ústavního soudu