ECLI:CZ:US:2009:3.US.2224.08.1
sp. zn. III. ÚS 2224/08
Usnesení
Ústavní soud rozhodl dne 15. července 2009 mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků v senátě složeném z předsedy Jana Musila (soudce zpravodaje) a soudců Vladimíra Kůrky a Jiřího Muchy ve věci ústavní stížnosti: A) O. B. a B) I. S., obě zastoupené JUDr. Milanem Trlicou, advokátem se sídlem Horní náměstí 3, Vsetín, proti usnesení Nejvyššího soudu ČR ze dne 21. května 2008 č. j. 26 Cdo 3253/2006-166, a proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 1. března 2006 č. j. 57 Co 72/2005-149, za účasti Nejvyššího soudu ČR a Krajského soudu v Ostravě, jako účastníků řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
V ústavní stížnosti, doručené Ústavnímu soudu dne 2. 9. 2008 a doplněné na základě výzvy Ústavního soudu dne 16. 10. 2008, napadají stěžovatelky obě v záhlaví usnesení označená rozhodnutí, kterými, podle jejich názoru, byla porušena jejich práva ve smyslu článku 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), článku 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a svobod (dále jen "Úmluva") a článku 90 Ústavy ČR.
V ústavní stížnosti stěžovatelky rekapitulují průběh a výsledek řízení, v němž se žalobou domáhaly proti žalované Frýdlantské zemědělské, a. s. se sídlem Frýdlant nad Ostravicí, Žižkova 965 (dále jen "akciová společnost") zaplacení částky 162 364,- Kč s 10% úrokem z prodlení od 20. 11. 1999 do zaplacení namísto dlužníka - Zemědělského družstva Frýdlant nad Ostravicí "v likvidaci" (dále jen "družstvo" nebo "úpadkyně") z titulu vypořádání majetkových nároků z transformace družstev ve smyslu zákona č. 42/1992 Sb., o úpravě majetkových vztahů a vypořádání majetkových nároků v družstvech, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon č. 42/1992 Sb.").
Žaloba byla odůvodněna tvrzením stěžovatelek, že jsou podílovými spoluvlastnicemi (každá z jedné osminy) nemovitostí zapsaných na LV č. 574 pro obec a katastrální území Kunčice a podílovými spoluvlastnicemi (každá z jedné poloviny) ostatního živého a mrtvého inventáře vneseného do družstva jejich právními předchůdkyněmi. Předmětný majetek užívalo výše označené družstvo. Toto družstvo smlouvou ze dne 1. 4. 1998 převedlo nemovitosti v hodnotě více jak 4 600 000,- Kč na žalovanou akciovou společnost, přičemž podle názoru stěžovatelek tak jednalo s úmyslem zkrátit své věřitele, neboť na majetek družstva byl v mezidobí usnesením Krajského soudu v Ostravě ze dne 4. 5. 2001 č. j. 20 K 81/98-36 prohlášen konkurs. Z tohoto důvodu se stěžovatelky domáhaly přerušení řízení o jejich žalobě. Návrhu však nebylo vyhověno a jejich žaloba byla soudem prvního stupně zamítnuta. Odvolací soud rozhodnutí soudu prvního stupně ve věci samé potvrdil.
Stěžovatelky tvrdí, že úmysl zkrátit své věřitele, tedy i je, lze prokázat porovnáním soupisu majetku konkursní podstaty úpadkyně a seznamu přihlášených a uznaných či soudem určených pohledávek. Soudu prvního stupně a soudu odvolacímu stěžovatelky vytýkají, že v projednávané věci nevzaly v úvahu výsledek dokazování v řízení o odpůrčí žalobě, stejně jako průběh dosud neskončeného konkursního řízení, čímž prý toto řízení zatížily pro stěžovatelky "nepřiměřeným důkazním břemenem", které prý v konečném důsledku znamenalo porušení práva na spravedlivý proces a na soudní ochranu.
Rozhodování dovolacího soudu stěžovatelky vytýkají, že při svém posuzování věci vyšel "z jiných skutkových zjištění, než soudy nižších stupňů", čímž prý jeho rozhodnutí porušilo jejich právo na legitimní očekávání.
V ústavní stížnosti stěžovatelky zdůrazňují, že smlouva dotčená jejich odpůrčí žalobou se "jeví ve smyslu ustanovení §15 odst. 1 písm. c) zákona č. 328/1991 Sb., o konkursu a vyrovnání, ve znění pozdějších předpisů, jako neúčinná", jednak proto, že majetek byl dlužníkem převeden na jinou právnickou osobu ještě v době před prohlášením konkursu, a dále z toho důvodu, že nemovitosti byly převedeny "za nápadně nevýhodných podmínek", o čemž má také svědčit stanovisko uvedené ve vyjádření Krajského státního zastupitelství v Ostravě ze dne 2. 8. 2008.
II.
Z připojených listin se zjišťuje, že Okresní soud ve Frýdku-Místku rozsudkem ze dne 2. 11. 2004 č. j. 18 C 236/2000-123 zamítl žalobu stěžovatelek, kterou se domáhaly uložení povinnosti žalované akciové společnosti zaplatit každé z nich částku 91 182,- Kč a konkrétní v žalobě označený úrok z prodlení. Důvodem zamítnutí žaloby byla podle názoru soudu prvního stupně skutečnost, že stěžovatelky v řízení neunesly důkazní břemeno ohledně jejich tvrzení, že družstvo převedlo na akciovou společnost nemovitosti v úmyslu zkrátit je jako věřitelky.
Krajský soud v Ostravě rozsudkem ze dne 1. 3. 2006 č. j. 57 Co 72/2005-149 rozsudek soudu prvního stupně potvrdil (výrok I.).
Odvolací soud přejal skutková zjištění soudu prvního stupně i závěr z nich vyvozený, přičemž neshledal důvod provedené důkazy hodnotit odlišně. Konstatoval, že nelze pochybovat o tom, že stěžovatelky jsou oprávněnými osobami na vydání majetkových podílů [§14 písm. b) zákona č. 42/1992 Sb.]; z tohoto titulu po zemědělském družstvu v roce 1992 uplatnily peněžitý nárok, který vznikl v roce 1999, tedy po sedmi letech od schválení transformačního zákona. Rozsudkem Krajského soudu v Ostravě ze dne 19. 2. 2003 č. j. 34 Cm 56/2001-87 bylo zjištěno, že pohledávka každé ze stěžovatelek, avšak jen ve výši 45 160,- Kč, byla zjištěna za úpadkyní po právu. Dále uvedl, že dne 1. 4. 1998 byla uzavřena mezi družstvem (převodcem) a akciovou společností (nabyvatelkou) smlouva o převodu nemovitostí v katastrálním území Čeladná a dalších nemovitostí v katastrálním území Frýdlant nad Ostravicí s tím, že cena převáděných nemovitostí měla být uhrazena v plné výši oproti pohledávkám, které měla nabyvatelka u převodce podle zákona č. 229/1991 Sb.
Po právní stránce předmětnou věc posoudily oba soudy podle ustanovení §42a zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "OZ"); odvolací soud se ztotožnil se závěrem soudu prvního stupně i v tom, že stěžovatelky neprokázaly předpoklady úspěšné odporovatelnosti ve smyslu výše uvedeného ustanovení OZ, tj. že k uzavření smlouvy ze dne 1. 4. 1998 došlo s úmyslem družstva zkrátit je jako věřitelky a s vědomím akciové společnosti o tomto záměru.
O dovolání stěžovatelek rozhodl Nejvyšší soud ČR usnesením ze dne 21. 5. 2008 č. j. 26 Cdo 3253/2006-166 tak, že je odmítl [§243b odst. 5 věta první a §218 písm. c) zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, dále jen "o. s. ř."].
Dovolací soud se zabýval stěžovatelkami nastolenou otázkou (označenou jimi po právní stránce za zásadně významnou), zda bylo v řízení nutné prokazovat vědomost akciové společnosti o úmyslu družstva zkrátit je jako věřitelky, pokud v projednávané věci mělo být použito analogie ustanovení §116 a §117 OZ, tedy že tato okolnost nemusela být prokazována, protože právnické osoby byly v různých časových úsecích zastupovány totožnými fyzickými osobami, které bylo, podle názoru stěžovatelek, možno označit za osoby blízké (např. Ing. J. Z. byl do roku 1995 předsedou představenstva družstva a od vzniku akciové společnosti předsedou jejího představenstva).
S odkazem na svoji judikaturu dovolací soud uvedl, že žalobu na zaplacení peněžité náhrady ve výši odpovídající prospěchu získanému z odporovatelného právního úkonu podle §42a odst. 4 věta za středníkem OZ lze podat jen tehdy, není-li dobře možné uspokojení toho, co ušlo z dlužníkova majetku, přičemž žaloba musí směřovat proti osobě, které vznikl z odporovatelného úkonu dlužníka prospěch. I když byly stěžovatelky v tomto směru poučeny soudem (dne 8. 12. 2003), podaná žaloba skutkové podstatě citovaného ustanovení neodpovídá; neodpovídá však ani výše požadované peněžité náhrady, přičemž nejde ani o odpůrčí žalobu podle ustanovení §42a odst. 1, odst. 2 OZ. Nelze přitom podle dovolacího soudu dospět ani k závěru, že důvodem vzniku závazku, jehož splnění se stěžovatelky v žalobě domáhají, jsou právní skutečnosti, které jsou právním důvodem vzniku závazku ve smyslu ustanovení §489 OZ. Není z těchto důvodů možné, zdůraznil závěrem dovolací soud, vytýkat odvolacímu soudu, že nevyhověl takovéto "zjevně bezúspěšné žalobě", byť na základě jiného právního posouzení.
III.
Ústavní soud, po seznámení se s obsahem napadených rozhodnutí a s námitkami stěžovatelek, přezkoumal ústavní stížností napadená rozhodnutí z hlediska tvrzeného porušení ústavně zaručených práv a dospěl k závěru, že ústavní stížnost není opodstatněná.
Ústavní soud považuje za nutné uvést, že je soudním orgánem ochrany ústavnosti. Není jeho úkolem provádět skutkové a právní objasnění věci, patřící do pravomoci obecných soudů, a nepřísluší mu znovu hodnotit jimi provedené a vyhodnocené důkazy. Je oprávněn posoudit pouze to, zda postup obecných soudů v konkrétním případě nevybočil z ústavních mezí a zda takovým postupem nebyla porušena ústavně zaručená práva stěžovatelek. K zásahu Ústavního soudu by mohlo dojít teprve tehdy, pokud by byl zjištěn extrémní nesoulad mezi právními závěry soudů a vykonanými skutkovými zjištěními (viz např. rozhodnutí Ústavního soudu sp. zn. III. ÚS 84/94). O případ tohoto druhu však v projednávané věci nejde.
Stěžovatelky nesouhlasí jak s právním závěrem dovolacího soudu, tak se skutkovými zjištěními soudů nižších stupňů a polemizují s nimi zejména v otázce naplnění všech zákonných podmínek pro odporovatelnost právních úkonů, vymezených v ustanovení §42a OZ. Ve vztahu k rozhodnutí dovolacího soudu zdůrazňují, že jeho právní závěr vyšel z jiných skutkových zjištění, než byly ty, k nimž dospěl soud prvního stupně a soud odvolací.
Z okolnosti, že dovolací soud shledal závěr odvolacího soudu jako věcně správný, byť založený na nepřiléhavých důvodech, a sám poté dospěl (v podstatě) ke shodnému závěru, že žalobě stěžovatelek tak, jak byla i přes výslovné poučení soudu formulována, nelze vyhovět, není možno v kontextu celého projednávaného případu dovozovat neústavnost. Dovolací soud se zabýval námitkami stěžovatelek o údajné možnosti použití analogie ustanovení §116 OZ, stejně jako jejich tvrzením, že oproti závěrům soudů obou stupňů unesly důkazní břemeno ve smyslu ustanovení §42a odst. 2 části věty před spojkou "nebo". Dovolací soud vysvětlil, že stěžovatelky nežalovaly o to, co jim z majetku dlužníka jeho odporovaným úkonem ušlo, netvrdily (a neprokazovaly), že akciová společnost majetek nabytý z odporovaného právního úkonu již nemá, a konečně jejich žaloba nesměřovala proti osobě, která měla mít z odporovaného právního úkonu prospěch.
Tedy stručně shrnuto, stěžovatelky v projednávané věci nežalovaly podle ustanovení §42a odst. 1 za splnění podmínek odst. 2 citovaného ustanovení OZ, které v první části vymezuje podmínky odporovatelnosti právních úkonů dlužníka učiněných cum animo fraudandi, v úmyslu krátit věřitele. Těmito podmínkami jsou jednak úmysl dlužníka krátit věřitele, jednak vědomost druhé strany právního úkonu o takovém úmyslu. Břemeno tvrzení a břemeno důkazní nese při prokazování těchto podmínek věřitel. Druhá část citovaného ustanovení řeší situace, v níž došlo k odporovatelnému právnímu úkonu mezi dlužníkem a osobou jemu blízkou, dlužník ho provedl ve prospěch osob blízkých s výjimkou případu, kdy druhá strana dlužníkův úmysl zkrátit věřitele nemohla poznat ani při zachování náležité pečlivosti.
Souhlasit se stěžovatelkami je možné, byť jen do jisté míry, v tom, že totožnost fyzických osob, které působí ve statutárních orgánech různých forem právnických osob, skutečně může ovlivňovat (a také v mnoha případech ovlivňuje) nejen propojenost jejich kapitálu, ale především vzájemnost obchodních a tedy současně i finančních zájmů. Přesto však aplikace druhé části ustanovení §42a odst. 2 OZ na projednávanou věc nebyla možná, neboť v projednávané věci byla převodcem i nabyvatelem právnická osoba, kdežto osobami blízkými mohou být jen osoby fyzické.
V opačném případě, tedy pokud by dlužníkem byla fyzická osoba, by se za osobu jemu blízkou považovala právnická osoba (ve smyslu ustanovení §42a odst. 2 OZ) v případě, pokud by dlužník byl jejím statutárním orgánem nebo jeho členem, společníkem nebo zaměstnancem a současně pokud by důvodně újmu způsobenou právnické osobě pociťoval jako újmu vlastní. V projednávané věci to však zjištěno nebylo.
Konečně žaloba o zaplacení peněžní náhrady by mohla být úspěšná jen tehdy (ve smyslu ustanovení §42a odst. 4 OZ), pokud by nebylo dost dobře možné uspokojit věřitele z toho, co odporovatelným právním úkonem ušlo z dlužníkova majetku, ovšem za situace, že by žaloba směřovala proti tomu, komu vznikl z odporovatelného právního úkonu dlužníka prospěch. Ani o takový případ však v projednávané věci nejde.
Z výše uvedeného tedy vyplývá, že žalobu stěžovatelek nelze podřadit pod znaky odpůrčí žaloby (§42a odst. 1, odst. 2 OZ) ani nejde o žalobu podle ustanovení §42a odst. 4 OZ, což bylo důvodem pro zamítnutí jejich žaloby obecnými soudy.
Neúspěch ve sporu nelze pokládat za porušení práva na přístup k soudu nebo práva na spravedlivý proces, pokud soudy v řízení postupovaly, jako je tomu v projednávané věci, ve shodě s obsahem hlavy páté Listiny.
K námitce stěžovatelek, že v projednávané věci byl porušen i článek 90 Ústavy, je nutné s ohledem na jeho systematické zařazení v Ústavě ČR připomenout, že namítaný článek v podstatě garantuje zásadní principy činnosti soudní moci. Neupravuje ústavně zaručená subjektivní základní práva a svobody ve smyslu čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy, o jejichž porušení je pouze Ústavní soud oprávněn rozhodovat v rámci řízení o ústavní stížnosti.
Protože ústavní stížností napadenými rozhodnutími nedošlo k porušení ústavnosti, byla ústavní stížnost odmítnuta podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 15. července 2009
Jan Musil v. r.
předseda senátu Ústavního soudu