ECLI:CZ:US:2009:3.US.2249.09.1
sp. zn. III. ÚS 2249/09
Usnesení
Ústavní soud rozhodl mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků dne 19. října 2009 v senátě složeném z předsedy Jiřího Muchy, soudců Pavla Holländera a Vladimíra Kůrky, o ústavní stížnosti stěžovatele Pražské služby, a. s. se sídlem v Praze 9, Pod Šancemi 444/1, zastoupené Mgr. Martinem Řandou, LL.M., advokátem se sídlem v Praze 1, Truhlářská 13-15, proti výroku pod bodem II. rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 19. 6. 2009 sp. zn. 5 As 25/2008 a o návrhu na zrušení ustanovení §55 odst. 1 věta druhá zákona č. 185/2001 Sb., o odpadech a o změně některých dalších zákonů, ve znění pozdějších předpisů, takto:
Ústavní stížnost a návrh na zrušení ustanovení §55 odst. 1 věta druhá zákona č. 185/2001 Sb., o odpadech a o změně některých dalších zákonů, ve znění pozdějších předpisů, se odmítá.
Odůvodnění:
Stěžovatel ústavní stížností napadl, s tvrzením porušení práva na spravedlivý proces, rovnosti v právech a práva podnikat, v záhlaví označený rozsudek Nejvyššího správního soudu, jehož výrokem II. byla zamítnuta kasační stížnost stěžovatele proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 20.12. 2007 sp. zn. 8 Ca 303/2006, kterým byla zamítnuta správní žaloba stěžovatele (a další společnosti DAR Duale Abfallwirtschaft und Verwertung Ruhrgebiet GmbH) proti rozhodnutím ministra životního prostředí ze dne 31. 7. 2006, jimiž tento potvrdil rozhodnutí Ministerstva životního prostředí ze dne 10. 4. 2006 č. j. OODP/38282/5519/4128/05 a č. j. OODP/38283/5629/4129/05. Těmito rozhodnutími ministerstva byla vznesena námitka proti plánované přeshraniční přepravě odpadů do České republiky - do spalovny tuhého komunálního odpadu - nyní zařízení pro energetické využívání odpadů, kterou provozuje stěžovatel. Spolu s ústavní stížností podal stěžovatel také návrh na zrušení shora označeného zákonného ustanovení, které z podrobně rozvedených důvodů považuje za protiústavní, stojící v rozporu s čl. 1, čl. 3 odst. 1, čl. 4 odst. 3 a 4 a čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod a navrhl proto jeho zrušení.
Jak je patrno z obsahu napadeného rozhodnutí, nebylo se stěžovatelem, který je příjemcem odpadu, ve správním řízení zahájeném k oznámení shora jmenované společnosti o příhraniční přepravě odpadů jednáno jako s účastníkem řízení. Oba správní soudy svá, žalobě stěžovatele nevyhovující, rozhodnutí zdůvodnily odkazem na ustanovení §55 odst. 1 zákona o odpadech, podle něhož účastníkem správního řízení zahájeného oznámením o přeshraniční přepravě odpadů je pouze oznamovatel (v daném případě shora jmenovaná německá společnost), a nepřiznaly mu tak aktivní legitimaci k žalobě proti rozhodnutím správních orgánů.
V podrobně zdůvodněné ústavní stížnosti stěžovatel obsáhle polemizuje s názorem v soudních rozhodnutích soudy prezentovaném na otázku účastenství v daném řízení, vznáší v zásadě shodné námitky jako v kasační stížnosti, především poukazující na dotčení vlastních práv a zájmů společnosti stěžovatele jako jedné ze stran smlouvy o odběru odpadů předmětným správním řízením, jimiž zdůvodňuje porušení ústavně zaručených práv shora označených a dovozuje rovněž protiústavnost napadeného zákonného ustanovení.
Z odůvodnění napadeného rozhodnutí je patrno, že kasační soud stížnosti nevyhověl v podstatě s odkazem na argumentaci obsaženou v jeho dřívějším rozhodnutí, týkajícím se totožných účastníků - sp. zn. 5 As 24/2008 ze dne 26. 3. 2009. Uvedené rozhodnutí Nejvyššího správního soudu, jak patrno z jeho obsahu, je podrobně zdůvodněno a reaguje vyčerpávajícím způsobem na všechny námitky stěžovatele, které tento v zásadě nyní opakuje v ústavní stížnosti i ve spojeném návrhu na zrušení zákonného ustanovení. S argumenty Nejvyšším správním soudem v tomto rozhodnutí uvedenými, jimiž vysvětlil, z jakých důvodů stěžovateli, byť tento může být na věci ekonomicky zainteresován, nelze přiznat aktivní legitimaci k podání správní žaloby proti rozhodnutím Ministerstva životního prostředí a připomenul mj. i možnost využití ustanovení §34 s. ř. s. pro přiznání procesního postavení osoby zúčastněné na řízení vyvolaném správní žalobou oznamovatele, se Ústavní soud zcela ztotožňuje. Proto na odůvodnění tohoto rozhodnutí, řešícího otázku okruhu účastníků řízení z pohledu ustanovení §55 odst. 1 zákona o odpadech, navíc vydaného rovněž v řízení o kasační stížnosti stěžovatele, lze zcela odkázat, a to včetně podrobné a Ústavním soudem sdílené argumentace tam uvedené, vztahující se k závěru o tom, že aplikované ustanovení §55 odst. 1 zákona o odpadech není v rozporu s ústavním pořádkem ČR.
Z uvedeného je patrno, že Ústavní soud považuje ústavní stížnost za zjevně neopodstatněnou, a proto ji jako takovou podle §43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., ve znění pozdějších předpisů, odmítl. Pokud jde o návrh stěžovatele na zrušení ustanovení §55 odst. 1 zákona o odpadech, lze odkázat na ustálenou judikaturu Ústavního soudu, z níž vyplývá, že v případě odmítnutí ústavní stížnosti z důvodů uvedených v ustanovení §43 odst. 1, odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu, sdílí procesně její osud i tento návrh.
Za tohoto stavu byla ústavní stížnost a s ní spojený návrh na zrušení zákonného ustanovení bez přítomnosti účastníků a mimo ústní jednání odmítnuta podle §43 odst. 2 písm. a), b) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů.
Poučení: Proti tomuto usnesení není odvolání přípustné.
V Brně dne 19. října 2009
Jiří Mucha
předseda senátu Ústavního soudu